Můj báječný muž

Tentokrát na téma rozdílnosti vnímání světa a života muži a ženami. Protože je to téma, které je mi po stránce odborné zcela cizí, mohu popsat jen své osobní zkušenosti. Jak z bouřlivých rozprav o problému „můj muž“ na našich tzv. „Babincích“ vyplývá, tak rozhodně nejsou mé zkušenosti a pocity nijak výjimečné. Jsme tedy manželství spíš šedý průměr, nic zvláštního. A toto zjištění mě kupodivu uklidňuje.

Já vlastně ani nevím, jak jsem k tomuhle chlápkovi přišla. Prostě najednou tu byl. On a láska jako trám. Vzájemná náklonnost byla zpečetěna na Obecním úřadě prohlášením „Ano“, v dobré i zlém a vydáním patřičných dokladů, že je to pravda.

Nedokáži určit přesně dobu, kdy jsem začala zjišťovat ve větších či menších dávkách, že sdílím život s někým, kdo se nějak divně mění. Ne v něco horšího, či lepšího, ale prostě v někoho úplně jiného než jsem si u oltáře (pardon, před pultíkem oddávajícího předsedy NV) myslela, že je.

Léta plynula. Ten, jehož mám doma dnes je zcela někdo jiný, než jsem si před dvaceti pěti brala. Ne horší, ne lepší. Prostě úplně jiný člověk. Možná blbě vidím, možná jinak vnímám – co já vím. Občas rekapituluji a zjišťuji, že s tím tvorem vlastně nemám mimo dětí, domu, psů, koček, ptáků, zahrady a dvou sportů nic společného. I s těmi sporty je to do divna. On trvá na sjezdovkách, mě uchvátil snowboard. Golf hraje s chlapama (já nejsem rovnocenný partner) já s holkama. A my dámy hrajeme proto, že nějak nevíme co s rukama při řeči. Oni muži o čest a slávu.

On miluje dobrou baštu, hlavně masitou – já se bez masa klidně obejdu a nejraději vařím chleba s máslem. On pije víno. Já ho nemohu, já ráda gin. Nekouří – já hulím jak fabrika. Je spořivý a pořád myslí na takzvané "zadní kolečka". Já se domnívám, že nic takového jako zadní kolečka nemám, tak proč bych na ně měla myslet. Ač má dvě vysoké, není schopen pochopit fakt, že si boty nekupuji proto, že je potřebuji, nýbrž proto, že se mi líbí. Tiše zuří a nějak divně rudne. Mě je úplně jedno, že si kupuje soustavně nová golfová dřeva, protože má pocit, že jedině to mu pomůže k dokonalé hře – nepomůže.

Chodí spát včas a vstává s ranním kuropěním. Já chodím občas spát, když on vstává. Jeho metabolismus je tzv. skřivaní – já pak disponuji metabolismem sovím. Já miluji vážnou hudbu, mohu i Horáčka a Hapku a podobně. On pouze country, Tučný, Vyčítal a spol.

Jeho četba se omezuje na denní tisk, učebnici němčiny z roku 1953 a bankovní výpisy. Já slupnu každou knihu, která se mi dostane do ruky (mimo telefonního seznamu). Do divadla jsem ho dostala pouze jednou na Aidu (usnul při sborovém zpěvu), do kina dvakrát (vždy pod hrozbou rozvodu).

Také si potrpím na soudržnost rodiny. Hlídám narozeniny celé rodiny (včetně narozenin a svátku jeho první ženy) a jeho jménem rozesílám zdravice. Totéž se týká i všech svátků Vánočních a Velikonočních. Miluji, když se rodina sejde a obyčejně se podílím na zajišťování takovýchto akcí, co mi síly stačí a s radostí. On rodinné sešlosti bytostně nesnáší a obvykle po hodině předstírá infarkt, aby se dostal pryč.

Protože jsem ve znamení panny, čili postižená částečně hvězdami, se sklony k puntičkářství, všechno má své místo. Ovšem jen do té doby než se ta věc dostane do pazour jemu. On je neskutečný bordelář, všechno se u nás kupuje dvakrát. Naposledy postřik na mšice. Přinesl dva, a protože jsem je hned nepoužila, zmizely. Prostě nejsou. Prohledala jsem lednici, mrazák, trezor i prádelník, nevynechala jsem ani garáž. Kdybych je neviděla na vlastní oči, tak nevěřím, že je koupil. Půl života tráví hledáním a obviňováním mě, že jsem mu to schovala, zašantročila, vyhodila, dala na charitu.

Já miluji cestování, on ho nesnáší. Takže dovolené trávím s kamarádkami, které jsou na tom stejně jako já. A to zase taková sranda není, poslední tři dny jsou už k uzoufání. Vše už bylo řečeno nejméně třikrát.

Výročí. To je kapitola sama pro sebe. Nikdy si na žádné nevzpomene a tápe i v datu mých narozenin. Nedávno u oběda jsem viděla v novinách, kterými vždy vytvoří stěnu na stole mezi námi, na titulní stránce MF Dnes datum 13. dubna (studoval pečlivě slevy u Lidla na poslední stránce). Tohle datum mám hluboce vyryté v paměti. Dvacet šest let „tomu nazad“, kdy jsem bez zaváhání řekla ono „Ano“.
„Víš kolikátého dnes je?“
„Třináctého,“ ozve se zpoza novin.
„No, já jen, že je tomu dnes dvacet šest let co jsem ti věrnou ženou.“
„Fakt, jo? Toto utíká,“ ani nesklopí denní tisk. Teď se ovšem naštvu.
„No, já nevím,“ zaútočím. „Ve slušných rodinách dostane ženská, když už ne hroudu zlata, tak aspoň kytku za celoživotní služby. Tím chci říci, že se taková výročí obyčejně oslavují. Ve slušných rodinách ovšem.“ Noviny klesnou a můj drahý muž na mě zírá, jako by se ke stolu právě posadil mimozemšťan.

„Oslavuje? Co blbneš? To je jako bys chtěla, aby spolu Američani a Japonci oslavovali Pearl Harbor,“ mám sto chutí po něm hodit nedojedený talíř. Neudělám to, protože mé emoce mě naučil dokonale ovládat. Nemám zájem zbytek života prohádat.
„Zase jsme papali vtipnou kaši, že jo!“ odseknu kousavě. Uraženě odcházím nahoru k počítači. Dneska si svoje poobědové kafe udělej sám, neřáde. Večer stojí na jídelním stole kytice dvaceti šesti červených růží a pod vázou dvě nové golfové rukavice a dva lístky na Hudečkův koncert (ten druhy je pro kamarádku).

Na mé konstatování, že dnes je svatého Valentýna, se na mě nechápavě podívá a zeptá se co s tím má společného on, když přeci není ani Valentýn ani svatý. Nedostanu nic.

Pak dostanu chřipku s horečkami kolem čtyřicítky. A tenhle lhostejný neřád začne panikařit. Marně mu domlouvám, že Paralen a tři dny v posteli mi stačí, že panika je zbytečná. Nereaguje v domnění, že mi horečka zavařila mozek a mluvím z cesty. Vaří čaj, přiveze naší rodinnou lékařku, obtelefonuje celou rodinu (z mého mobilu, on jejich čísla nemá) a všem tvrdí, že jim matka, sestra, babička, švagrová umírá a on neví co má dělat.

Rodina startuje auta a v houfech přijíždí k poslednímu rozloučení semnou. Také uklidnit mého muže, protože tentokrát se o něj infarkt vážně pokouší. Přijíždí moje děti, jeho děti, jeho maminka, sestra. Bráška volá každou hodinu z N.Y. jak se cítím, sestra z Curychu jestli má přijet a pomoci mu v té těžké hodince. Každých pět minut se ptá jak mi je. Dává mi ledové žínky na hlavu a v mezičase vaří silný slepičí vývar, protože podle jeho maminky, je to ten úplně nejlepší lék na chřipku. Najednou, před mým horečkou zakaleným zrakem, probíhá neuvěřitelná metamorfóza.

Zase je tu ten chlápek z dob dávno minulých. A já jen přemýšlím, jestli to vše je proto, že mě pořád ještě miluje, nebo ze strachu, že z baráku půjde bez ponožek, protože neví kde je má. Ráno se probouzím už bez vysoké teploty, zato s úplně chromou rukou, kterou můj báječný muž celou noc pevně držel, když vyčerpáním usnul jako dřevo. Po třech dnech jsem už bez teplot a poměrně fit. Až budu umírat doopravdy, tak už mu na to nikdo neskočí a já umřu sama, všemi opuštěná.

Týden nato přiběhne z procházky se svojí smečkou psů a kocourem, který neví, že je kocour a myslí si, že je pes a už ve dveřích hlaholí: „Dneska se mnou na golf nemůžeš. Tady píšou, že řádí ptačí chřipka a že drůbež se má držet pod střechou a nevypouštět ven.“ Pak dodá, že ve dvě má start s chlapama a že jim to míní natřít.

Opět proběhla zcela nepozorovaně metamorfóza zpět. Už ho zase poznávám. Toho chlápka, kterého jsem si musela vzít snad v pominutí smyslů a o kterém ani nevím, jak jsem k němu přišla.

Takže už mi zbývá jen sedmikráska – miluje, nemiluje …