Život české manželky za bolševika

To, že je všechno jinak,
neznamená ještě, že se
něco změnilo.
Jerryho zákon




„Život americké manželky“. Tuhle, tehdy podpultovou knihu, jsem dostala díky známosti mé matky s místním knihkupcem a přihozením balíčku kafe. Tenhle americký bestseller, unikl zřejmě komunistickým cenzorům, nebo to mohla být i sabotáž. Vzala jsem ji na jeden zátah, strhující čtení, zvláště pro někoho, kdo je již nějaký ten rok šťastně provdán a uvažuje o tom, že by se mohl šťastně rozvést.

Pro ty které nejsou v obraze: Hrdinka začíná v manželství od nuly k bohatství a velmi slušnému společenskému postavení. A v tom okamžiku se hroutí, fyzicky i psychicky. Ani peníze, ani společenská prestiž, ani milenec, ji na nohy nepostaví. Banální a smutné, normální. Kniha končí „šťastně“. V momentě, kdy je na huntě nemilovaný muž, zbaven práce i milenky, nachází hrdinka románu cestu zpět do jeho náruče.

Zavřela jsem knihu. Toho kafe bylo škoda. Koza pitomá, ona se hroutí, protože nemůže sehnat služku. Hroutí se, protože neodnesla košile do prádelny. Omdlívá, protože nezajistila vymalování a úklid bytu. Je frustrovaná, protože zapomněla zavolat, aby přišli umýt okna. Dostává hysterický záchvat, když firma, která zajišťuje párty se pohybuje po bytě. Dva dny se vzpamatovává z pradleny – jak jinak, než černé – protože nevyprala a nevyžehlila tak rychle a tak dobře, jak si představovala. Děti vidí matku buď s hadrem na hlavě, nebo nafetovanou Valiem. Umírá strachy ve výtahu, při procházce se psem v Centrálním parku, při návštěvě školního večírku, podnikového večírku svého muže, při nakupování. Návštěva jejího psychoanalytika je noční můrou tří nocí.

Socialismus na tebe, děvče. To bys mrkala na drát. Nevím jestli bys měla čas se nervově hroutit. Na milence by ti zbyl čas tak maximálně mezi odchodem z práce, do fronty v sámošce. Leda bys měla volnou pracovní dobu, nebo milenec uzamykatelnou kancelář, což neměli ani velcí šéfové. Možná ještě bys mohla, kdybys sebou mrskla, vyšetřit nějakou tu minutku, mezi odchodem ze sámošky pro děti do školky a jeslí. To bys musela ovšem sebou hodit.

Ty košile bys po nocích žehlila sama, po té co bys vytapetovala, eventuelně vymalovala půl bytu i s úklidem, udělala svému pánovi a veliteli večeři, nakrmila děti, nahnala je do postelí. Nádobí umyla v Jaru, neboť myčky byly v celé zemi pouze ve velkých restauracích, a v kuchyni ÚV KSČ.

Mezi tím bys šoupla do pračky, nikoliv automatické, tak bohatá bys nebyla. Tento vynález měly pouze ženy prominentů, diplomatů, sem tam vedoucí Tuzexu, nebo známí šéfů z Merkurie. Pravda později bys mohla, mnohem později než vyšla o tvém problému kniha, vzít si volno v práci, přivstat si a tak ve 4 ráno se jít postavit do fronty ke již zmíněné Merkurii. V každé takové frontě byli dobrovolní organizátoři. Přidělovali pořadí a pak bedlivě počítali kolik, že to praček Philco z korby nákladního auta složili. Dvacátému prvnímu oznámili, že může jít domů, na něj pračka nevyjde. Přivezli jich 20. Fronta čítala kolem 80 lidiček. To ani pan vedoucí neměl šanci, že si nějakou ulije pro své známé.

Děti by ti nervy netrhaly, protože za ty dvě hodiny co bys je denně viděla, by ani neměly šanci. Nakonec i takové dítě je v 7 večer skoro mrtvé únavou, když ho taháš z postele denně v půl šesté ráno. Jediná školka (jesle), ve které měli volno je na opačném konci města, než kde bydlíš a na úplně jiném než pracuješ. Tak je to tady má milá.

Cestu do práce i z práce bys absolvovala volně zavěšená mezi podlahou a stropem autobusu, trolejbusu nebo tramvaje. Děti se naučí hbitě prokličkovat pod nohama dospělých, ale ty velká ženská přeci nepolezeš po čtyřech. Naučila by ses řvát přes celý autobus: „Jestli hledáte svojí ruku, tak ji máte na mém zadku“. Zjistila bys, že ti chybí peněženka. Byla v ní sice jen dvacka, ale byla poslední a taky tam bylo asi pět lístků z čistírny. Lístky na obědy do závodní jídelny oželíš, stejně ti roste zadek. A taky ti bude chybět recept od lékaře na léky. Budeš muset pro něj znova. To představuje dvě hodiny v čekárně. A taky zjistíš, že musíš koupit pět knoflíku, protože jsi o dva přišla a náhradní už nemáš.

A co se párty týká, jediná firma, která by určitě zajistila hladký průběh večírku, by byla jedině na tobě. Ráno (obyčejně v sobotu) bys vstávala jako do práce. Fronta u řezníka, kde se ti prodavačka vzpírá prodat kotlety s pěti centimetry sádla kolem dokola, když si k tomu nevezmeš aspoň půl kila bůčku. Zelenina, kde se tě prodavačka přesvědčuje, že ty rajské vůbec nejsou shnilé, paprika je zaručeně sladká a dovozová. Svraštělá je od čekání na hranicích na proclení. Brambory jsou obaleny rodnou hroudou v poměru 1:1. Máš kliku, když je rodná zem suchá, jinak platíš kilo navíc. Banány, jsi blbá nebo co? Včera dostali a spravedlivě rozdělovali po kilu na osobu. Celou hodinu. Že jsi tam nebyla, tvoje smůla, někteří to stihli i dvakrát.

A pak do slavné sámošky. Půl hodiny fronta na košíky. Zoufalé bloumání a vymýšlení čím zpestřit oslavu. Největší výběr je v chlastu. Všechno ostatní, buď už není, nebo ještě není, nebo to nedodali a nebude to nikdy. Další půl hodina, když to jde dobře, na pokladnu. Hurá domů připravovat oslavu.

Tady se neříká „Zítra udělám svíčkovou“. Tady se říká: uvidím, co dostanu. A protože jen rybí filé je vždy, a v každou roční dobu, ho máte dost často. Někdy až příliš. Kuře by ses naučila vařit na tisíc způsobů. O tyhle chcíplý ptáky taky není nouze.

Cestou domů budeš prosit dobrotivého Boha, aby ten zavšivenej výtah jel a v případě, že opět nepojede, tak vytáhnout těžce získané ingredience do sedmého patra. Máš kliku, že jsi nebydlela nikdy v paneláku s jedním výtahem. Na druhou stranu mé nohy jsou nejvypracovanější část mého těla.

Druhá fáze spočívá v úklidu celého bytu, za stálého odbíhání do kuchyně, abys něčím zamíchala, otočila, odstavila z plotny. Musela bys upatlat pomazánky, jednohubky a nějaký ten dezert. Seřvat děti, ovšem potichu, protože choť spí po noční, aby si ten Augiášův ústav, potažmo jejich pokoj, uklidily, jinak že nebudou smět ani dýchat, natož jít někam ven a o Večerníčku si můžou nechat zdát.

Hysterický záchvat by sis mohla dovolit pouze v případě, že zacpeš lux manželovou ponožkou, která mu zdrhla pod postel. Nebo škatulí od lentilek, které děti zásadně ukládají pod postel, v domnění, že jim v ní do rána narostou nové. O tom co všechno projde jednosměrně do hadice od luxu, bych mohla napsat román. Že je to ve chvíli, kdy návštěva už skoro stojí za dveřmi, pomlčím. Zvedá se mi tep.

Čas kvapí a ty ještě potřebuješ čas dát do kupy i svojí maličkost. Ta upachtěná, upocená osoba, neurčitého pohlaví a věku, co na tebe zírá v zrcadle koupelny, má dvacet minut na to, aby alespoň zdánlivě připomínala ženskou. Pomíjím skutečnost, že koupelnou se u nás nazývala větší zabudovaná skříň v předsíni. Komunističtí architekti dokázali vyprojektovat nejmenší koupelny na světě. Rozměry 1,5 krát 1 m. Pro čtyřčlennou rodinu akorát. Stačí trochu organizačního talentu a nemít nadváhu.

To bys viděla, co dá práce udělat se krásnou pomocí takových vynálezů, jako je mace-up firmy Dermakol. Pro upřesnění drcené cihly, spojené asi sádlem a nacpané, nevím jak, do malinké tubičky. Linky tužkou za kačku. Stíny modré, jiné se v drogerii nevedly. Řasy, kapitola sama pro sebe. Vypadalo to jako ztuhlý krém na boty, plivlo se do toho, neošklíbej se má milá, je to tak. Kartáčkem se škudlilo tak dlouho, až jsi to dostala do polotekutého stavu. Občas jedno plivnutí nestačilo. Řasy jsi musela od sebe promptně oddělit hřebínkem na druhé straně kartáčku. Což se mi nikdy nepodařilo. Co se účesu týká, byla jsem král. Dostala jsem americké elektrické natáčky. Než jsem si natapetovala obličej, vlasy byly natočené. Účes se završil nalitím laku Astrid z půllitrové láhve do rozprašovače (k zakoupení v lékárně). Rozprašovač ti zpevnil nejen účes, ale i mace-up.

Oslava mohla začít. Nebudu ti už vyprávět, že jediná hospodyně, která musela uklidit, když párty skončila, jsem byla zase já. A taky bys nevěřila, jak se může jeden nalítat na čtyřiceti metrech čtverečních. To je průměrná plocha panelákové bytu 2+1. Děsně. Zvláště když z kuchyně do obýváku nevedou dveře a ty si to šustíš před nejdelší místnost v bytě. Celých 5 m délky a 90 cm šířky měla naše předsíň. Zkus pronést tác s osmi kávami dveřmi 60 cm širokými. To je moje milá důvod k nervovému zhroucení.

Ty ses hroutila na školních večírcích svých dětí. Co já bych za to dala. Já musela absolvovat třídní schůzky. To byl teprve záběr na nervu. Musela jsem poslouchat, co všechno jsem děti nenaučila. Já, která mám pedagogické schopnosti dospělého šimpanze. Nenaučila děti počítat, číst a psát. Bylo mi jasně dáno na vědomí, že pokud ve výuce svých dětí nepřidám, tak ty známky nebudou nic moc. Nenaučila jsem syna báseň o Leninovi. Nenaučila jsem ho, že les je množina stromů. Nenaučila jsem ho, jak se rusky se řekne „budujeme světlé zítřky“.

Celé roky jsem suplovala za profesionálky, které neměly na práci nic jiného, než si vykládat o menstruačních a rodinných problémech ve sborovnách. Musela jsem se naučit množiny. Paní učitelka si díky tomu mohla dopoledne poshánět všechny podpultovky, co potřebovala. Měla přesně zjištěno, které dítě má maminku nebo tatínka zaměstnaného v Masně, zelenině, nebo v drogerii. Ubohé děti rodičů tak bezvýznamných jako já. Já jí mohla nabídnout, že jí vypracuji projekt čistírny odpadních vod. To bylo tedy opravdu málo. Můj muž by jí mohl maximálně přinést hroudu uhlí. Byla to služba zcela bez významu. Paní učitelka bydlela na centrálně vytápěném sídlišti.

Kdybych byla alespoň vyrostla v rodině komunistického funkcionáře. Ale ne, já se musím narodit do rodiny bývalých vykořisťovatelů pracujícího lidu. Mohla jsem být komunistkou s nějakou funkcí a to by si soudružka učitelka mohla zkusit mi něco vytýkat. To by si to nedovolila. Ani omylem. I tohle měla šikulka přesně zmapováno.

Tak, tak, žádný hadr na hlavu a chůvě příkaz, odveďte ty děti, mám migrénu. Žádné Valium, když bylo nejhůř. Maximálně po známostech sehnaný Radepur. Světový to výrobek z bývalého NDR. Žádný psychoanalytik, závodní doktor. Rekrutovali se v povětšině z dětí velkých bosů komunismu. Ti své přiblblé děti protlačili na lékařské fakulty přes rodnou stranu. A protože i úroveň fakult má meze, kdy jít níž už nejde, byli z nich praktičtí lékaři. Posléze tedy obvodní, nebo závodní lékaři. Chytřejší z nich, pokud měli nezávadný třídní původ, a věděli alespoň minimum o anatomii člověka, si dokonce mohli udělat i dvě atestace.

V socialismu bys děvče s nervovým zhroucením nepochodila, na to nemocenská nebyla. Tady bys šla rovnou k psychiatrovi. S největší pravděpodobností stejně postiženému jako ty, a šup do cvokhausu. Alespoň bys nepotřebovala stroj času. Vzala bys to přes ordinaci rovnou do středověku.

Vsadím boty, že tady by tě deprese přešly hned. Komunista z nás udělal sufražetky, ať se nám to líbilo, nebo ne. Bože, jak já bych ráda čekala, až můj pán a velitel přijde domů, unaven z práce. Děti nastoupené k uvítání. Já v bílé zástěrce s papučkami v rukou. Oběd voní na plotně. Jak já bych brala deprese z toho, že jsem zapomněla zavolat, aby mi přišli umýt okna nebo vyčistit koberce.

Tehdy jsem ovšem pochopila, že naše světy jsou propastně rozdílné. Já nemohu pochopit tebe a ty bys tady zahynula. Tady mohl přežít jen ten, kdo v tomhle byl vychován.

První odešli všichni chytří, kteří pochopili včas, že tohle je na delší dobu. Odejít z domova chce odvahu, takže odešli i všichni odvážní. Odejít chce sebedůvěru, takže odešli i všichni sebevědomí. Ti nejchytřejší, se kterými si tento režim světlých zítřků nevěděl rady, byli vykázáni z vlasti. Ti co tu zbyli, komunisti hravě zvládli.

Tak moje milá já být tebou tak jsem ráda, že jsem americká manželka. Jak říkala moje maminka: Tvoje starosti a Rotchildovi peníze.


Život české manželky po sametové revoluci

I stalo se, v co už nikdo z nás, dříve narozených nedoufal a komunista padl. S elánem se kterým jsme budovali socialismus, jsme začali budovat kapitalismus. Jenom způsob práce u většiny zůstal stejný. Ale to je už jiné povídáni.

Jeden by očekával, že mávnutím kouzelného proutku se změní i pracovní nasazení české manželky. Že muž bude konečně dělat to k čemu je po dlouhé věky určen, tedy živit rodinu. Že žena, bude moci v klidu pečovat o svá dítka a dělat svému živiteli depo. Ty, které vidí naplnění svého života v kariéře, budou makat tímto směrem.
Všechno je opět jinak. Je třiadvacet let po slavné sametové revoluci. A jestli někdo hořce pláče nad výdělkem, jsou to opět hlavně manželky.

Nemáme služebné, pracujeme stejným tempem na dvě, někdy na tři směny. Navíc mnohé z nás si nemohou zvyknout na to, že dnes není nic jisté. Ani práce, ani manžel. Ano, někteří z našich mužů se vypracovali. Ve velice krátké době získali postavení a slušné jmění. A tady u mnohých z nich, a že je jich dost, přišel pocit, že tak úspěšný muž nemůže za sebou táhnout tu unavenou chudinku. Tu která mu pomáhala v dobách světlých zítřků. Tu která mu vychovala děti. Tu která je prostě už poněkud omšelá věkem, utahaná všemi těmi roky z práce do práce.

Inu jsou vyměněny za krásné, mladé, životaplné sekretářky, modelky nebo stejně úspěšné ženy (to velice zřídka, úspěšná žena nepotřebuje úspěšného muže). Mají kliku, když seberou poslední zbytky svých sil, když se dovedou děsně naštvat a obrat svého úspěšného muže alespoň o část jeho výdobytků. Když ne, tak mají smůlu definitivně. Opuštěné ve svých panelákových bytech, rozpadajících se domcích budiž jim Pán ku pomoci.

Jenže, správně se říká: „Pomož si sám a Pán Bůh ti pomůže“. Dost z nich dokázalo, že ženská je přeci jenom tvor životaschopný. Že není tak velká rána života, z níž by se ženská nedostala.