1982

retro... oprášeno ze šuplíku (psala jsem to v 17 letech a z nostalgie ponechala bez úprav)
» autorka: Lilith
Tahle vesnická zábava je nudná. Nechce se mi ani tancovat. Piju pivo. Parta dneska nestojí za nic. Milda s Kamilem se snaží nabalit ňáký kočky. Fery leží vožralej na stole. Zvedám se a chci jít ven.
„File, počkej na mě!“ Řve od stolu Fery.
Jmenuje se jako já Franta. Abysme se rozeznali, von je Fery a já Fil. Fery se motá ke mně. Strčím do něj, až sebou švihne o zem. Rači rychle mířím k východu z tý putyky. Musím na vzduch.
Když se vrátím dovnitř, vidím hned u podia sedět jakousi tlustou šeredku. A teď rychlá muzika. Ztrapním ji, říkám si, a jdu pro ni. Můj první tanec na týhle zábavě. Ona velmi ochotně zvedne svůj zadek – na její vejšku sakra širokej. Asi je to taky její první taneček. Tak jí ho zpříjemníme. Fery kapku vystřízlivělej se ke mně přidává. To už se tam blíží Milda s Kamilem, který už svoje kočky jako obvykle po „vychladnutí“ venku opustili. Tahle se jim taky líbila. Dostali jsme ji do středu našeho kruhu. Neuvěřitelně sebou škubala. Byla docela solidně voháklá: zelený tesilky, hnědej chlupatej svetřík a úzký podpatky u červenejch bot. Milda se jí snažil podrazit nohy. Ta mrcha tak poskočila, že se mu to nepodařilo. Pak se o to pokoušel Fery, ale měl co dělat se sebou. Když si chtěl Kamil sáhnout na její svetřík, potvora se rozmáchla a von chytil klabýho* facana.
Do řvaní kytar jsem zasyčel: „Lasičko.“
Chtěla mi taky jednu poslat, ale chyt jsem ji za ruku a už jsme váleli tango. Parta se přidala a s řehotem jsme se o ni střídali. Ferymu se podařilo jí při tom vyhrnout kapánek svetřík. Před našima zrakama se zabělelo sádýlko. Za tu dobu jsme se dostali od pódia ke dveřím. Milda ji vytáhl ven. Dovedli jsme ji za hospodu pod pěknej keřík. Fery se vrh na její zip u kalhot. V ten moment měl urvanej kus trika. To už se na nás s klackem hnal asi její fotr.
„Tatí, pomóc!“ křičela.
My makali dál po polní cestě.
Hromotluk se asi po 200 metrech zastavil a ječel: „Chuligáni, hajzlové puberťácký..“ jinej název pro nás asi už neznal. (Náš oděv: Kamil delší zelenou košili než džísku, džíny jsme měli všichni, Fery triko s KISS, já džísku a tílko, na krku na kůži kříž, Milda dlouhou košili. Všichni kecky, trochu rozpadlý, jen Milda si na tuhle zábavu pořídil nový.)
My se váleli smíchy ve stohu slámy, kterej se tam akorát naskyt jako vodpočívadlo.
„To byla buchta,“ řekl jsem, když jsme se trochu uklidnili.
„Rozhodně bych šel trsat s tátou..“ uculoval se Milda.
Kamil si zapálil cigaretu a Fery využil jeho sirek k zapálení stohu. Seskákali jsme dolů a čuměli na voheň. Bylo to klabý*. Jen do tý doby, než se k nám hnali ňáký lidi. Pak jsme zase makali pryč. To už jsme byli v lese.
„Tady nás snad nenajdou,“ oddychoval Milda.
„Fery, ty si ale vůl!“ nadával Kamil.
„Furt, abysme zdrhali,“ řekl jsem naštvaně a vytáhl Sparty.
Kamil se na mě vrhnul: „Chceš podpálit les, vole, stačí už ten stoh ne!“
„Nejsem blbej jako Fery,“ naštval jsem se.
„Máš něco proti tomu, vole, aspoň není taková nuda,“ řekl provokativně Fery.
Pustili jsme se do sebe.
Milda naší rvačku přerušil: „Nechte toho. Rači se starejte, kde budem chrápat.“
„Vo to ať se stará Fery, když nám takovou krásnou lehárnu podpálil,“ hulákal jsem.
Fery se bránil: „Co proti tomu máte, já nevim, kdo začal s tou buchtou, co ty na to, File!“
„Aspoň byla ňáká prdel!“ hihňal jsem se.
„To je fakt, nechte toho, známe se už dost dlouho ne, vole, jste jak malý,“ to zase Milda dělal chytrýho.
Seděli jsme pod stromem, každej kromě Feryho v hubě žváro, pomalu jsme usínali. Každej cígo poctivě típnul, abysme náhodou neshořeli i s tímhle lesíkem.
Ráno jsem byl vzhůru už v šest a měl děsnou žízeň a hlad. Zašel jsem zpátky do vesnice. Za poměrně nízkým plotem jsem z kurníku šlohnul jednu slípku, a když jsem lez přes plot zpátky, všim jsem si, že za voknem na mě zírá ta včerejší buchta. Šel jsem klidně dál. Slepice se nechala v pohodě nýst. Najednou ta káča za mnou cupe v pantoflích a županu.
„Počkej!“ říká co nejtišejc.
Zastavil jsem se.
„To vy jste podpálili ten stoh?“
„Co seš zvědavá?“ odbyl jsem ji.
„Vrať tu slepici, táta je má spočítaný.“
„A co budem snídat, ty máš zásoby sádla, ale podívej se na mě.“
Ani se nenaštvala, jak jsem očekával.
„Já chodím na judo!“ Oznámila mi.
„Já taky.“
,Kašlu´ na ní.
„Myslím, že ten tvůj kámoš má radost z toho roztrženýho trika.“ chlubila se.
„Vo mý kámoše se nestarej.“
„Já pudu furt za tebou, jestli tu slepici nevrátíš!“
„Tak di.“
Řádně se naštvala. „A stejně to na vás všechno řeknu tátovi!“ zastavila se zprudka.
„Tak řekni.“
Bylo mi to k smíchu. Může jí bejt tak 16 let.
Šel jsem lesem se slepicí v ruce a v uších mi zněli Kissáci. A nejen v uších. Pod jedním stromem seděla nějaká holka s kazeťákem na kameni „…I was made for lovin´ you babe…“ ozývalo se z něho. Jdu k ní a čumim… to je paráda. Blond vlasy, dlouhý až po pěkný prsa, vofina jí padá do vočí, džíny, kecky, černý triko, na krku malej křížek a prsten na kůži, vedle kazeťáku pohozená manšestrová bunda… a jak je hezká... Najednou mi slepice vyklouzla a běží přímo k ní.
„Promiň, utekla mi snídaně.“ Omlouvám se, chytím slepici a koukám jí do hnědých vočí.
„Kde jsou ostatní?“
„Kdo?“ Divím se její otázce.
„Ta parta, cos jí ukrad snídani.“
„Tam v lese kousek dál.“ Připadám si jako debil.
„Můžu posnídat s vámi? Od včerejška jsem nic nejedla.“
„Tak jo.“
Byl jsem šťastnej. Zvedla se, krásná, magič v jedný ruce, bundu v druhý.
„Vedu vám lesní vílu!“ křičím na kámoše. Podávám jim slepici: „Tady je snídaně.“
Od Markéty jsme se dozvěděli, že je z Moravy, což je odtud pěkná dálka, a že k nám přijela stopem a jede do Plzně za kámoškou. Nikdo nechtěl slepici zabít a škubat, takže jsme ji nechali na pospas lesu a šli raději do hospody, hned jak otevřeli. Pak jsme Markétu vyprovodili k silnici a šli zase dál pomalu k domovu. Markéta stopla hned první auto.
Konečně jsem po dvou dnech večer dorazil domu. Táta byl zase v hospodě, brácha je na vojně a mámu už nemáme. Du spát.
Ráno pustím magič a hledám něco k jídlu. Hrajou Kissáci jako včera ráno. Jdu k brance pro noviny. Na zahradě jsem našel dokonce ňáký jahody. Zelený. Doma nohy na stole, hryžu vokurku a čtu černou kroniku: ňáký vyloupení, havárka a… „V neděli odpoledne bylo nalezeno mrtvé tělo stopařky Markéty Ž. nedaleko Smolotel. Hledáme svědky… popis… 17 let, 165 cm vysoká, dlouhé blond vlasy…“ dál jsem to nečet.
Markéta! Pustil jsem magič naplno a koukal do stropu. Vzpomněl jsem si na buchtu ze zábavy, jak jsem se k ní choval, na kluky a na stoh… a … jak může bejt někdo takovej hajzl… jako já…
„ …Oh, can´t get enough, oh, oh… úúúu úu úúu, úúúu úuú…“



klabý* - v tehdejší místní hantýrce jakoby dnešní „super“
Tipů: 5
» 14.09.13
» komentářů: 5
» čteno: 1007(14)
» posláno: 0


» 15.09.2013 - 11:20
Tak to je drsnej příběh.
» 17.09.2013 - 10:41
hloubavá: Díky. Jo jo, i tak se žilo...
» 07.04.2014 - 21:41
naturalistické... drsné
a přesto kdesi tam v koutku tiše vyrostla
Básnířka
s neuvěřitelnou fantazií...
» 07.04.2014 - 21:46
Kajuta: Kdepak v koutku a tiše... ;-) takovou partu jsem znala, možná by se kluci po letech i poznali... jen příběh jsem tenkrát jen trochu o vraždu pozměnila... :-)
Děkuju
» 07.04.2014 - 21:55
Lilith:
A stejně je to právě fascinující, že z takového prostředí, kde se spíš člověk stará víc o přežití a kde není fantazii přáno, někdo s ohromnou fantazií přesto vzešel. Kde se to vůbec v člověku bere, že se z něho stane básník? Kdoví. Umíš popsat syrovou skutečnost a stejně tak si vytvářet krásné snové světy. .) Není zač.
Blaťák zase filosofuje a jéje. :))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Noha na bále | Následující: Mosty k nevědomí

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.