Nostalgie – Henrietta H.

„Vidím dobře? Panebože, nedej, ať se mýlím,“ malý zavalitý mužík se řítil k ženě, která právě vstoupila do předsálí kasina Royal. „Ano Georgi, vidíte pořád ještě skvěle,“ zasmála se. „Kolik už je to let, co jste u nás byla naposledy? Počítám, že nejméně dvacet,“ mezi proudem nadšených slov jí pomohl z kabátu.
„Máte pro mě místo u slušného stolu, že Gorgi?“ ani na chvíli si nepřipustila myšlenku, že by tomu mohlo být naopak. Georg ji vždy usadil k hráčům s velkým H.

Věděl, že ona si zaslouží ty nejlepší partnery. Poker hrála víc než dobře, a on vždy jen marně přemýšlel, proč tomu tak je. Bývaly doby, kdy byla čest a zároveň riziko, sedět u stolu s Henriettou H. Napohled křehkou ženu, provázela pověst tvrdého hráčem, jednoho z těch, kterým nechyběl bezchybný úsudek, ocelové nervy a štěstí. To vše bylo v ostrém protikladu s tím, že působila bezbranně a zranitelně.

„Jistě, pro vás něco najdu, i když to asi bude problém,“ jeho tvář nasadila profesionálně starostlivý výraz. „Je tu všechno úplně jinak, hrozné, věřte mi.“
„Hrozné? V jakém smyslu?“ lehký úsměv, na dokonale upraveném obličeji. „Přeháníte.“
„Následujte mě, prosím, však sama uvidíte,“ tvářil se zkroušeně. Vykročil a ona se vydala za ním. Vysoká, štíhlá v černém kostýmku. Černé lodičky s vysokým podpatkem na dokonalých nohou ještě o pár centimetrů zvýšily již tak vysokou postavu. Tmavé dlouhé vlasy, sčesané z čela, měla v týle sepnuté bílými kameny zdobenou sponou z bílého kovu. Velké tmavé oči dávaly hezkému obličeji nádech exotické krásky.

Vstoupili do prvního sálu. Na chvíli se překvapením zastavila. Tady bývaly kdysi ruletové stoly, stojící na rudém koberci, na stěnách nádherné hedvábné tapety v mahagonovém táflování. Dnes je to béžově vymalovaná místnost, s reklamními panely, jeden pokerový stůl vedle druhého.

Zmizely dámy v krásných róbách, pánové ve fracích i piano, které celé noci hrálo hostům tiché melodie. U stolů seděla společnost, kterou vídáte v podřadných hospodách. Barevné mikiny s kapucemi, které měli mnozí natažené na hlavách, sluneční brýle, vydřené džíny a rozšmajdané tenisky, čepice s kšiltem dozadu. Hluk v místnosti, překřikování. Smích i nadávky. Neuvěřitelná kakofonie zvuků.

„To jsou hráči turnaje, který tu probíhá. Buď si zaplatili účast, nebo sehnali sponzory. Hrají už celý týden,“ Georgův hlas zněl omluvně. „To víte, tady jde teď o velké peníze, vedení muselo vyhovět požadavkům doby. Ale tady vás nenechám, nebojte.“
„Už jste někdy viděl, že bych se bála?“ opět ten typický, krátký, zvonivý smích.

Prošli tím nádražním hlukem, kolem reklamních panelů, dozadu k velkým, mosaznými ornamenty zdobeným dveřím. Georg úslužně otevřel jedno jejich křídlo. Henriettě prolétlo hlavou, že si na ně pamatuje, vedly kdysi do luxusního baru s tanečním parketem. Bar zde zůstal, tak jak si jej pamatovala. Jen místo tanečního parketu, tu nyní stály tři pokerové stoly, každý pro šest hráčů, s temně rudými potahy.

„Tady to vedení rezervovalo, pro klientelu mimo turnaj,“ Georg si podepřel rukou bradu a pozorně se rozhlížel, kde kdo hraje. „Myslím, že byste byla spokojená u toho prvního stolu, možná.“
Pohlédla na hráče: „To pochybuji, ale zahraji si,“
Stoly byly dobře osvětlené seshora, hráči tiší a soustředění. Oni dva stáli téměř ve tmě, nikdo jejich příchod nezaregistroval.
„Dám si něco k pití, než mi přinesete žetony.“ Z malého psaníčka vytáhla šek a podala mu jej. „Předpokládám, že účet už tu nemám. Zatím se podívám, jak si vedou.“
„Jistě, spolehněte se,“ nějak se mu nechtělo Henriettě vysvětlovat, že dnes on už tyhle služby neposkytuje, že nyní se každý musí o žetony postarat u pokladny sám. Věřil, že bude mít čas jí o všech změnách povyprávět.

Kdysi mu pomohla. Někdo z personálu se musel zmínit, že jeho dcera je nemocná a on nemá na operaci peníze.
„Ty žetony jsou vaše, Georgi,“ na tu větu nikdy nezapomněl. Nezapomněl, že stál v hale a v ruce měl život své dcery. Nikdy nezapomněl, jak s lehkým zamáváním zmizela ve východu z kasina. Bez ní by tu dnes dcera už nebyla, neměl by dvě krásná vnoučata.

Pak, na dlouhých dvacet let zmizela, a dnes je tu zpět. Krásná jako tehdy a stejně tak bezprostředně milá, usměvavá. U baru si dala suché Martini. Otočena zády k barmanovi, pozorovala soustředě hráče u prvního stolu. Než dopila, George se vrátil s žetony, naskládanými v průhledné plastové etuji.
„Doprovodím vás ke stolu. Mám přinést nějaké pití?“ vytrhl ji z pozorování hráčů jeho hlas.
„Ne díky, nezdržím se dlouho. Děkuji Georgi, jste milý,“ počkala, až dealer položí poslední kartu na stůl a vyplatí hráče.

Georg nečekal na její souhlas a úhledně naskládal žetony na stůl, před její křeslo proti dealerovi. Sám se posadil k baru. Tuhle podívanou si neodepře. Má čas, končila mu směna, když se objevila.

Dobrý večer,“ zraky pěti mužů se zvedly. Zaregistrovala pár udivených pohledů, pár pokynutí hlavou a jednu odpověď. Dealera. Představit se považovala tudíž za zcela zbytečné.

První tři kola vzdala. Nechala si čas zjistit, jak kdo hraje, odhadnout, kdy hraje, jak sází. Pečlivě a bez ostychu studovala spoluhráče. Málokdo jí zvídavý pohled vrátil. Spoluhráče maskovaly zrcadlové brýle, zvednuté límce, čepice s velkými kšilty. Doba bílých košil a motýlků byla nenávratně pryč. Sledovala gesta i drobnosti v chování hráčů. Zatahání se za lalůček ucha, jak kdo má srovnané žetony, jak si s nimi během hry hraje. Ruce hráčů byly pro ni to nejdůležitější, prozradily jí víc než oči, ukryté za brýlemi. To, jak kdo navyšuje sázky, zda žetony hází, či jen lehce přisunuje k dealerovi. Během těch třech vzdaných rozdání věděla, kdo je kdo.

Starší pán po její pravici byl uzlíček nervů, potřeboval peníze. To, že nehraje pro potěšení ze hry, věděla okamžitě. Hráč vedle něj, ctižádostivý mladík, zatím podle sázek, nehrál za svoje peníze, ale za peníze sponzora. Agresivní, blafující. Po její levici seděl další mladík, černé brýle na nose, kapuci staženou do čela. Z jeho obličeje byla vidět jen špička nosu. Ležérně opřený, v otáčecím křesle, seděl téměř zády k ní. Zdánlivě se nudící a lhostejný, ale ona cítila, jak z něho napětí přímo čiší. Dlouhé nohy měl natažené, překřížené. Pravá ruka si pohrávala v rychlém tempu s žetony. Rozdělovala sloupek žetonů na dvě hromádky a zase je skládala, za jejich neustálého rachotu. Uklidňoval se zvukem, který vydávaly. Cítila, že tenhle mladík by mohl být pro ni soupeř.

Pak už byl u stolu, pro ni zajímavý, jen obtloustlý starší Němec. Občas se spletl a sázku hlásil německy. Neustále si posunoval brýle, sjíždějící mu po potícím se obličeji, nahoru. Ověšený zlatem, na rukou masivní prsteny s brilianty. Typ, kterého nebolely prohry, trpělo jen jeho sebevědomí. Ta jeho zoufalá snaha vyhrát, dokázat si, že umí, byla až dojemná. Neuměl a nikdy umět nebude. Tady se sebevědomí léčit nedá. Jeho zoufalá hra se nedala předvídat, což by mohl být malý problém. Poslední hráč byl, podle hry, úplně mimo. Tušila, že je to internetový hráč, že sedět proti reálným hráčů je pro něj nezvyk a problém,

Začala pomalu. Jako ostatně vždy. Jen dorovnávala sázky, občas navýšila menší sumou, a sem tam něco málo vyhrála. Vždy pečlivě srovnala žetony a v každou chvíli věděla, kolik má před sebou. Spoluhráče pomalu opouštěla zvědavost, co jim předvede. Z její hry se přestali cítit v ohrožení. Prostě dáma se nudila, a neví jak prohrát peníze.

Přišla hra, kdy zůstala ve hře jen ona a zakuklený mladík. Začal navýšením sázky. Dorovnala. Při každé kartě, která přišla na stůl, zvýšil sázku. Ona jen dorovnala. Na stole ležel srdcový král, křížová dáma, křížová trojka. Před sebou měla dvě esa, srdcové a diamant. Dealer vyložil na stůl předposlední kartu – křížové eso. Poprvé jen zaklepal na stůl na znamení, že jen hraje dál. Zasmála se a zvýšila sázku o sto tisíc. Mladík krátce zaváhal a dorovnal. Nezvýšil, jen poslal hru k ní. Odhadla, že barvu ani postupku, z toho co bylo před dealerem na stole, protihráč nedá dohromady. Posunula všechny své žetony k dealerovi. All-in. Hoch vedle ní složil dlouhé nohy, otočil se na ni, dlouze si ji skrz zrcadlové brýle prohlížel. Lehce se na zakuklence usmála. Stůl ztuhl napětím.

„Kolik to dělá?“ zahuhlal mladík s pohledem upřeným na ni.
Neodpověděla. Dealer její žetony přepočítal.
„Tři sta devadesát pět tisíc dolarů,“ nahlásil její sázku. Odhadla, že když dorovná, přijde téměř o všechny své žetony. Možná mu zbudou jen žetony na povinnou sázku pro další hru. V banku mohlo být kolem dvou set osmdesáti tisíc. Usmála se. Rychlost cvrkotu žetonů, se kterými si mladík hrál, se zvýšila, a s tím i intenzita zvuku, který vydávaly. Střídavě se díval na ni a na stůl. Napětí u stolu by se dalo krájet.
„Není si jistý, ale má moc dobrou kartu,“ proběhlo jí hlavou. Oči všech se upřely na jejich duel.

Aniž by nějak moc přemýšlela, měla se svojí kalkulací jasno: „Jestli má dobrou kartu, pak má v ruce krále a dámu, nebo dva krále, nebo dvě dámy, možná snad i to poslední eso a krále nebo dámu. Což je proti mým třem esům pořád málo. Barvu nemá. Postupku také ne.“ Věděla, že jestli nevzdá a dorovná, tak vyhrála. Vyhraje bank, když on vzdá. A to není také málo, ale byla si jista, že dorovná.

Vždy věděla, co protihráč udělá. Nevěděla, proč tomu tak je. V životě se mýlila mnohokrát, v pokeru nikdy. To byl ten hlavní důvod, proč přestala hrát. Časem ji vlastní neomylnost v hře začala nudit, zmizelo potěšení ze hry, pocity uspokojení z vítězství, napětí. Nic se nezměnilo. I dnes tomu bylo jako před dvaceti lety, žádné napětí, vzrušení, očekávání, začínala se nudit.

Čas se táhl jak cukrkandl. Přemýšlel, dvě, snad tři minuty. Pak hluboce vydechl, odpočítal žetony a dorovnal. Dealer je přepočítal. Mladík se postavil. Usmála se na něj a před dealera položila svá dvě esa. Z mladíkových úst zaslechla dlouhé „Sssshit!“. Své karty ani neotočil, hodil je na stůl. Dealer je zachytil a otočil. Měl dva krále, křížové a list. Na její tři esa to bylo málo.

U stolu to zašumělo, Němec nechal brýle na špičce nosu. Poslední karta by musela být král, aby zvrátila její výhru. Dealer vyložil diamantovou pětku. Pak otočil dva krále rubem nahoru, a posunul celou hromadu žetonů před ni. Mladík praštil pěstí do stolu: „Shit!“ procedil mezi zuby.

„Georgi, může mi prosím pomoci?“ Ani se neotočila. Celou dobu věděla, že je vzadu u baru a že ji sleduje. Vždy věděla, co se děje kolem ní.
„Děkuji za hru,“ zvedla se. Georg už začal skládat žetony do plastové etuje.
„To jako, už končíte?“ zeptal se vztekle zakuklený mladík.
„Ne jako. Končím,“ odpověděla se svým typickým lehkým úsměvem. „A sedněte si, vypadl jste z role.“

Georg jí pomohl do kabátu: „Gratuluji, pořád hrajete skvěle. Doprovodím vás k pokladně,“ nezklamala ho, byla to pořád ona. Vždy nad věcí, vždycky milá, vždy vítěz. Na odchodu se ještě jednou, věděla, že naposledy, otočila. Všichni muži u stolu stáli, dáma odcházela.
„No teda, to už jsem tu neviděl dlouho.“ Georg překvapeně zamrkal.

„Jděte už do penze Georgi, tohle přeci není pro vás. Pro mě tedy určitě ne,“ v hlase měla smutek. “Zajděte mi prosím vyměnit žetony, mě by se asi ani ty pokladny nelíbily.“

Když vyměnil žetony, paní Henriettu H. už nenašel. Byla pryč. Doba se změnila, ona ne. Hleděl na bankovky ve svých rukou. Náhle věděl, že tady, kde už to nemá rád, stojí dnes naposled.

„Pane Bože, ty mě asi máš rád,“ pronesl potichu. Do očí mu stoupaly slzy.