Kolik řečí umíš…

» autorka: Erma
Kdyby platilo, že „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“, tak neexistuji. Problémy mám i se svojí mateřštinou. Kolikrát v úžasu hledím na to, co za hrůzy dokážu napsat. Ale přesto trochu člověk jsem, snad…


O svém umění jazyka ruského pomlčím i přes skutečnost, že jsem byla donucena z tohoto jazyka maturovat dvakrát. Neznám, neumím, umět nechci. Němčině rozumím jen díky tomu, že moji rodiče si názory na sebe vyměňovali zásadně v němčině, abych nevěděla co si o sobě ve skutečnosti myslí. Jak se mýlili. Záhy jsem pochopila, že vyznání lásky to rozhodně není a dost slovíček. Angličtinu se učím průběžně celý život, leč výsledy mého snažení jsou poněkud tristní. Přičítám to tomu, že jsem děvče velmi nesmělé (ač to tak někdy nevypadá) a že v hrůze, než mluvit blbě, radši inteligentně mlčím. Také možná díky tomu, že mám absolutní hudební hluch. Je známo, že normálním lidem, kteří umí zazpívat melodii, aniž by ohrozili okolí, se učí jazyky mnohem snáze (např. operní pěvci).

Je ovšem několik vyjímek, kdy jsem schopna znalost toho, co z angličtiny umím, plně využít. Sama sebe překvapuji, co všechno v ní dokáži sdělit. Jsou čtyři: když jsem totálně namol, když dostanu hysterický záchvat, když jde o život a když jsem v německy mluvících zemích.

V případě prvém asi opadnou zábrany být za blbce (je pro mě asi únosnější být za ožralu). Ve druhém případě ostych opadne, protože, když jsem rozčilená je mi úplně jedno, že mluvím jak blb. Když jde o život, platí totéž. Kdo v ohrožení života přemýšlí nad složením gramaticky správné věty? Na to není čas. V případě čtvrtém, jak Rakušáci, tak Němci drmolí svoji mateřštinu tak, že jim prostě nerozumím, dialekty pomíjeje. Tak je postavím svojí angličtinou do stejné situace, jako jsem já. Taky se ji museli naučit a mluví krásně spisovně.

Tohle ovšem neplatí ve Francii. Francouz, když na něj promluvíte německy, tak jde dál (asi pořád nemůžou překousnout druhou světovou) a dělá, že jste vzduch. Na angličtinu zareaguje zhruba každý čtvrtý (hodně jich už zapomnělo na Jindřicha VIII). Výhoda je, že když se ptáte na cestu, tak všechno je „goš“ (gauche), tedy vlevo. Když tohle pochopíte, máte vyhráno a trefíte. V Anglii je mé nejčastěji používané slovo „pomalu prosím“. Nepomáhá. Angličan umí říci pomalu jen první dvě slova, kterým stejně nerozumím.

Můj muž mluví anglicky i německy perfektně. Jeho němčina je tak dokonalá, že příbuzní tvrdí, že tak skvělou Němčinou se mluví už jen v Burg Theatru (něco jako naše Národní divadlo) a chudáci Rakušáci se chytají, jak můžou, aby mu rozuměli (asi moc do divadla nechodí). Ovšem když je rozčilen a to obyčejně bývá, když ho třeba staví policie, že prohučí křižovatku na žlutou, jako doma, tak je v háji. To se pak na mě obrací:
„No, zelená, oranžová? Jak se řekne?“ V očích děs a zoufalství.
Mému: „Green blik, blik.“ Policista rozumí. Pro jistotu přidám ruku a párkrát cvaknu palcem o ukazováček.
„Panebože co to žvaníš? Chci jen vědět, jak se řekne, že zelená blikala.“ Štěká na mě. Jeho Burg Theatr němčina je pod stresem v háji.
„Už jsem to tady pánovi řekla.“ Mile se usmívám. Zaplatí padesát Euro a do večera s ním není řeč. Já vím proč: Když mě naštve, tak si jdu koupit bolestné. Ničím jiným se nepomstím tak, jako výpisem z plateb kartou.

Já to mám prostě naopak. Stres je tady můj přítel. Když nás v Tunisu v Hamametu ubytovali v sice krásných pokojích (byla to naše dámská jízda), ale místo výhledu na moře nebo do květinové zahrady, jsme se měly koukat z oken na skládku odpadků, balkon taky chyběl, vypuklo peklo. Cestovka si nechala za výhled připlatit nemalou sumu a já tenhle výhled nehodlala akceptovat. A byl tu hysterický záchvat. Poslíčkovi jsem rozkázala, že jdeme zpět do recepce, že tady nezůstaneme ani omylem. Průvod nás čtyř a čtyř poslíčků táhnoucích naše kufry, se vydal zpět do hotelu. Blízko to nebylo.

Delegát naší cestovky nebyl k nalezení. Už tenhle hoch nás měl hned na letišti varovat, že ne vše půjde podle našich představ. Zatímco delegáti zahraniční cestovních kanceláří, měli slušivé uniformy, nad hlavami barevně vyvedené loga společností, ten náš se povedl. Stál tam v trenýrkách se širokými žluto-červeno-zelenými pruhy, v triku, které nevidělo pračku od jeho puberty, na špinavých nohou rozšmajdané vietnamky, které držely na jeho palci jen zázrakem. Nad hlavou kus orvaného hnědého papundeklu s křivým nápisem červenou fixkou „Čedok“. Když jeho trenýrky zmizely po vystoupení z autobusu u hotelu, netušily jsme, že je i jejich majitele vidíme naposledy.

Dorazily jsme zpět do recepce. Poslíčci se tvářili, jak hromádka neštěstí, celí schvácení. Recepční, mladý hoch, zprvu dělal, že neví, o čem mluvím. Tak jsem přitvrdila.
„Do pěti minut tu bude někdo, kdo zodpovídá za tenhle hotel nebo jedeme domů,“ to jsem doprovodila gestem ukazujícím na autobus před vchodem, který nakládal turisty, jimž dovolená skončila. Mluvila jsem tak důrazně, že jsem upoutala pozornost celé hotelové haly. Pak jsem mu ještě ukázala na velký ceník za jeho zády, který jasně říkal, že pokoje s vyhlídkou na moře nebo do květinové zahrady stojí o čtyři dináry víc (jeden dinár = jeden US dolar, tehdy byl kurz kolem 40,- Kč) a prohlásila, že tohle je loupež za bílého dne. Vše v angličtině. To už u chudáka kluka stáli ostatní čtyři recepční, a jeden z nich, rozčileně něco drmolil do telefonu. A přišel šéf. Bezchybný oblek, kravata a milý úsměv. Podala jsem mu naše smlouvy. Nahlédl do velké knihy.

„I am sorry. Folow me, pleas,“ tomu jsem perfektně rozuměla. Zavelela jsem na holky.
„Jdeme baby!“ a průvod nás čtyř i s chudáky poslíčky, táhnoucích naše kufry vykročil za high-managerem. Vedl nás přímo ke vchodu dlouhé, jednopatrové budovy, hned naproti hlavnímu vchodu hotelu. Ve druhém patře se zastavil, širokým gestem ukázal do dlouhé chodby.
„Vyberte si prosím dámy pokoje, které se vám budou líbit,“ vybrali jsme si ty nejhezčí. Výhled nebyl na moře, ale do nádherných zahrad, plných kvetoucích ibišků. Zašla jsem s ním zpět přes cestu do recepce, vyzvedla příslušné klíče k námi vybraným pokojům. Šéf se mi ještě jednou omluvil za nedorozumění a popřál nám „very nice“ pobyt.

„Ty jsi tedy dobrá,“ bydlím zásadně s Vlastou. „Jela jsi jak pila.“
„A víš, co jsem říkala? Já tedy ne,“ kdybych to měla opakovat, tak už by to nešlo, já ani netušila jaké všechny výrazy znám. Na vše jsem měla odpověď a všemu jsem rozuměla. Stres ze mě udělá rodilého Angličana.

Tak soudím, že asi moje angličtina je dostatečně dobrá, pro případ přežití či domožení se svých práv. Jen se potřebuji dostat pod pořádný tlak. Pak umím i to co neumím. Co bych chtěla víc. Jen doufám, že takových exotů jako já je víc. Není přeci možné, abych byla tak nemožná jen já. A taky přemýšlím, kolikrát jsem vlastně člověkem…
Tipů: 33
» 27.08.13
» komentářů: 30
» čteno: 1473(35)
» posláno: 0


» 27.08.2013 - 16:35
Pobavilas. Tak ST
» 27.08.2013 - 16:36
inteligentně pomlčím bez odpovědi na tvoji otázku...ale jsem prý člověk:-)
» 27.08.2013 - 16:41
moje milá, opět jsem se královsky bavila, v cizích jazycích umím toliko jíst a spát, jak říkával náš pan řídící, ale rusky jsem prý dobře recitovala...inu bejvávalo
» 27.08.2013 - 16:53
....už 8let jsem u 1lekce angličtiny,ale když musím,tak se taky vybičuju k nějakému výkonu!:-)
ST
» 27.08.2013 - 17:07
Užasné, bavila jsem se. A i já jsem jazykový antitalent :-D
ST
» 27.08.2013 - 18:08
vavaoko: Děkuji, to jsem ráda.
» 27.08.2013 - 18:09
básněnka: O tom bych ani na vteřinu nepochybovala, nečlověk by tak pěkně nebásnil :-)). Děkuji
» 27.08.2013 - 18:11
kvítek: Děkuji, jsem moc ráda a vidíš, to mě ani nenapadlo, že to umím taky :-))). Spaní mi jde obzvlášť dobře.
» 27.08.2013 - 18:12
severanka: Děkuji, určitě. To člověk zírá co všechno umí :-))).
» 27.08.2013 - 18:14
Máta: Děkuji, tak jsem ráda že nejsem sama, člověku je hned lépe. :-))
» 27.08.2013 - 21:49
popsala jsi myslím realitu mnoha:-)
jinak holduji spíš jazykům románským jsou libozvučné a dá se u nich krásně gestikulovat:-)
» 28.08.2013 - 03:42
Mbonita: Děkuji za komentář, tak docela mě to štve, prostě se zaseknu a nejde to. Co nadělám, už nic, leda se někam na rok odstěhovat :-)
» 28.08.2013 - 09:23
excellent story ...
» 28.08.2013 - 16:07
Díky za výborné pobavení. Při čtení jsem jsem se chechtala:-))). Píšeš vždycky vtipně a poutavě.

ST
» 28.08.2013 - 16:56
kasparoza: Děkuji pěkně :-)
» 28.08.2013 - 16:58
vanesa: Děkuji moc, tak co je lepšího než se zasmát? Ale počkej až vypotím nějaké drámo :-))) si pobrečíme jo?
» 29.08.2013 - 14:08
Báječné počtení, jak jinak :)
U mě je to tak,že když cizinci odpovídám na cestu - je celkem jedno jaké je národnosti - mluvím česko-německo-anglicky v tatarštině - jako např. ihr geht direkt und dann links und dann right. Myslím, že mi nikdo nikdy nerozuměl, ač se tvářili mile (jasně, dochází mi,že to nebyl milý úsměv, ale soucitný na to moje snaživé vyjadřování) :-) **
» 29.08.2013 - 14:37
E.T.Jane: Děkuji moc, zasmála jsem se. Tak ovšem v té němčině, klobouk dolů, polovinu bych vynechala - pro jistotu, aby to nebylo špatně :-)). Je pravda, že v cizině bývají lidé milejší vůči mému blábolení, než doma.
» 30.08.2013 - 00:40
V Tunisu jsem byl 7x k úplné spokojenosti. A to nejsem nijak jazykový machr. ST.
» 30.08.2013 - 08:43
Psavec: Buď rád, měl jsi kliku, tedy máš kliku. Asi jsi necestoval s Čedokem :-). Děkuji za komentář.
» 01.09.2013 - 02:03
Nevím, zda u jazyků také platí, že lépe je být věčným začátečníkem než konečníkem...
» 01.09.2013 - 11:34
Špáďa: Jsem jednoznačně pro toho začátečníka :-)). I když, jeden může skončit i v té druhé variantě. :-). Děkuji.
» 01.09.2013 - 12:02
.
náhodně jsem sáhla dotykem prstu po tomto čtení
a pobavila se měrou vrchovatou, že slzám smíchu jsem musela dát volnost
úžasné počtení od samého počátku, tak to má být, příběh má zaujmout od svého počátku
veliké ST
PS: přijdu zas :-)
» 01.09.2013 - 12:14
Lota: Moc děkuji za milý komentář. Budu se těšit a jsem ráda, že mé psaní nenudí. Díky
» 02.09.2013 - 16:03
další suprovka :)
» 02.09.2013 - 18:24
Romana Šamanka LadyLoba: Že moc děkuji.
» 02.09.2013 - 19:11
krizekkk
Kolik lidí znáš a dokážeš je pochopit, tolikrát jsi jedním z nich. (Bože, to je blbost.) ST
» 03.09.2013 - 19:33
krizekkk: Tak blbost to není, něco na tom bude. Děkuji.
» 04.10.2013 - 10:17
já teda řeči neumím ale rukama jsem se domluvil všude...
» 04.10.2013 - 14:39
enigman: Když je nejhůř, tak to jistě jde :-). Děkuji za komentář.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Nevěra | Následující: Nostalgie – Henrietta H.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.