Variace na sen z 20.7.13 – ÚNOS

V obraze jedné představy je to z místa shromáždění ke starým stájím jen přes kopec za městem. Je to ale mnohem dál, když tudy kráčím. Přišla zpráva o únosu a mezi rukojmími byl i jeden z učitelů. Vydávám se na kopec naprosto s holýma rukama a společenským psem, který na mé povely „vem si ho!“ a „na ně!“ reaguje jen neorganizovaným pobíháním po hřbetě místy prorostlé nakupené hlíny. Nemohla jsem tušit, o koho jde a jak jsou nebezpeční. Nicméně tento pes se k útoku použít nedal. Byli ozbrojení.
V prostorách stájí, již otevřených a osvobozených, seděli ještě rukojmí, opět volní, jen poznamenaní špatným zacházením. Pana profesora několikrát uhodili. Rozcházeli se, a mířili jsme zpět přes kopec.
Celou noc jsem hledala místo úlevy. Ze dvou podzemních vchodů jsem postupně vyzkoušela oba. Ve druhém nebyla stěna zajišťující soukromí a pan učitel u dlouhé lavice, kterého jsem však ve škole nikdy nepotkala, připomínal Pepu Bláhu, ředitele kouzelnické školy.
Snad se to stalo ještě před tím, než jsem u Erótova filmu nezáměrně dojímala mladíka se jménem z východu, Vypadal trochu evropsky. Nemohl skrýt vzrušení a ženoucí se slzy, nezastavené ani očními okny. A třásl se, sedíc naproti mně. Když jsem se vylévala takměř do prázdna, zachytil ty vpády a svedl je do strouhy. Bylo mi jedno kam povedou a přijala jsem další z filmů o filmu.
Mluvila jsem? Nebo přinejmenším vysílala k nikomu.. na vlně Erótovy hrudi vzdouvaly se rozpuštěné vlasy s drápky po koncích.. Seděl v přímé palbě. Ne, o záměr nešlo. Vystaven osvitu zachytil se a byl tažen, nakonec jsem si ho oblíbila.. Dal mi tak práci, vytrhl celou podívanou z bezútěšného nezájmu, a položil mi hlavu na klín. Byl to úsměv, čím jsem na něj měla namířeno. Bavil mě, roztomilý polo-muž.
Alessandro mezitím rozděloval plastové talíře. Ve stohu několika jich sňal vrchní a jeden z prostředku. Některé byly již použité a poskvrněné oranžovými olejnatými stopami a tak při jejich opakovaném překládání otiskovaly mastné kompozice na sousedící, horní a spodní pláty, a takto množily sílu svých poskvrn.. Tak vyňal jeden talíř z prostředku a jeden shora, zbytek zahodil, asi jak by nad tím takto smýšlející lidé dál nepřemýšleli.. mě ale dohnalo vzepření s touhou všechny je vytáhnout z koše a dočista opláchnout. Je to osud plastikového talířku nebo člověka, co z něj jí?
Vycházeje ze stájí, držíme se za ruce, nebo kráčíme průchodem s dvojitými vrátky jako koňové. Objevil ses, myslela jsem na tebe před spaním, měla jsem tě v posledním jointu a u hlavy v nedočtené knize povídek. Buďme sví odzbrojení rukojmí.