Variace na sen 12.7.13 - SVATBA

Sedíc strnule na lavici, pohlížela na fotografii, jejíž rám byl nepoměrně větší než fotka uvnitř. Lidé na obraze se jí přibližovali, ačkoli clona mezi ní a jimi se ještě protáhla, až docela za zorné pole, obtáhla oční víčka a zalila zrak. Zšedly tváře dosud známých ve slavnostním oparu, rysy se pomalu rozpouštěly, obrysy ustupovaly do zadních vrstev, až za mozky..
Pokoušela háčky prostoru, aby jí pomohly cosi připomenout, vytáhly alespoň nějaká znamení z anonymních skvrn tvářících se jako hlavy.. nějaké zbytky identity z propastně éterického jícnu lidského se podobání.
Poznala jednoho. Pohled hladil tvar hlavy, sklon, vzdálenosti výstupků a způsob natočení. Podle toho ho ale nepoznávala. Jednotlivosti přijaly přístřeší zastřeny dojmem. A ten jí zahalil zornice, obrostl kolem jeho jména uvnitř, až kdesi daleko za očima.
„Takto se sladí pohledy“, pomyslela si. A takto se pálí lidská nepokrytost. A navyšuje se o další patra neprostupného popela zmizelých přirozených vykořeněností. A prostoupil ji osten čehosi známého, bledého, ve stisku čehosi bělostně neznámého.
Ti, které rozeznávala, i ti zbylí, se teď dohromady velmi podobali, plovoucí ve stejné vrstvě, aby právě za nimi, z mlhy vystupující, zavázala jí oči k sobě postava, jasnější než její společníci. Mužská postava, nebylo pochyb o autentičnosti, obzvlášť, když nekončící okamžik fotografie prostřihl jeho výraz modelující profil, otáčící se k tváři nevěsty, již nesl nehnutě na rukou, jako ke Slunci. Jeho nastávající měla kůži písečně hrubou, bílou, že nešlo chvíli rozeznat, kde končí tělo a začínají šaty. Možná tu ta hranice ani nebyla, možná jen mlha ji odívala, a jen oko navyklé pohlížet na nevěsty hledá tento práh.. se svou hlavou tvaru podvodního kladivouna, s očkama stejně černýma jako čidla lovce hvězd, bez pohnutí spočívala v náruči – náruči člověka. Vtiskl jí polibek na levou tvář.
Sedící vystoupila z šedavého pohlcení, po chodbě někdo chodil. Úzká dřevěná lavice jí otlačila pouta reálu, a rozhlížela se, kdo z přítomných zná svatebčany a mysteriózní nevěstu. Když uhnula třaslavé magnetizaci drobných očí jako granátům ve vápnitě bělavé krajině, seděl vedle ní, nakláněl se, pohlížel na tehdejší momenty své vlastní svatby..
Pokaždé, když se jí objevil, byla zde i zastřeně nebo obrazu panující jeho žena. Ne snad proto taková pasivita. Doufala, že ji usvědčí, teď, když je to jen fotografie, a navíc minulost. Sama nemohla udělat nic, přimykaly ji odstavce a stohy vymyšlené správnosti.. a nevěřila nikdy, že spády mají oči, že červánky ví kam letí, natož v jaké jsou výšce a na čem sedí.
Nakloněn, vtiskl jí polibek se stejným zásnubním gestem, ačkoli chladná chodba, debatující lidé a dřevěná lavice nejevily známky ani slavnostní, ani monumentální. Rezonance levé tváře rozlila horko po planetě kůži, rozkmitala ústrojí poblázněných strojků. Rozhlídla se ještě víc, a bázlivou radost zakopala pod nejisté odklonění a přerušení momentu mizerně předstíranou chvilkovou slabostí. Tak přece byl monumentální. ta slabost trvala věčně, a v džungli bezčasé fotografie slévala se spolu s beznadějí na jiný příběh, než byl vypálen do obrazu…