Pavučiny

Chodím po pavučinách, klopýtám a snažím se udržet rovnováhu. Proč prý je to jako pavučiny. Protože jsou téměř neviditelné, skoro nevíš, jestli tady skutečně jsou a protože je tak snadné je zpřetrhat. A protože jsou tak krásné, pár slaných kapek zářících v ranní mlze a vycházejícím slunci.
Zoufale nechci svýma neohrabanýma rukama byť jen jediné vlákno porušit a stejně tak zoufale nechci sklouznout, ztratit se a utíkat. Mám strach, že se do nich zamotám, jenže pavučiny nejsou ostnatým drátem, že? Ty vedoucí k tobě jsou jen silnější než ostatní. Někdy jsou zelené, někdy modré, jako stromy na pozadí smaragdové oblohy. A čas od času mě zavedou na zapomenutá místa.
A tak víš, co ti chci říct, totiž že ...