Sysifos

Naštvaný a děsně kleje
tlačí kámen do vršku

Unavený, pot z něj lije
občas padne, na dršťku

Ještě metr, možná dva
zpropadený šutr

Tělo už mu umdlévá
zbývá pouhý centimetr

Ruce kloužou, potom pád
kámen letí do údolí

Nemá sílu nadávat
tělo, duše, všechno bolí

Cestou dolů spatří nymfu
sedíc v stínu platanu

Usmívá se, podává mu
chladné víno ze džbánu

V očích, které na něj hledí
zrcadlí se spousta něhy

Vnímá její božskou krásu
vůni zlatých, dlouhých vlasů

Zase slyší zpívat ptáky
zase ví, jak kvetou růže

Rozesmátý
tlačí kámen do vrchu

Nevadí mu
Myslí pořád na nymfu

Usmívá se
Navzdory těm z Olympu

Že mu kámen, zase sletí ?
nemá nad ním žádnou moc ?

Prohodí jen. Prokletý jsem
No a co ?