Neznámá jezdkyně - 5.kapitola

Je čas

Kapitola pátá

Alexandria cítila a věděla, že by měla odjet opravdu co nejdříve. Jenže vlastně netušila kam, ani co dělat. Její učitel jí nebyl sto říct víc než: „Nemohu ti nic říct.“

Nebylo to takové jako: „Bohužel, má milá, ale nevím, co máš dělat.“; tohle znamenalo spíš něco jako: „Mám toho hodně, co bych ti chtěl říct, ale nemohu a nesmím.“

Ale proč?

Alexandria zde vyrostla a prožila téměř celý svůj dosavadní život. Přesto se však nedalo říci, že by měla nějaké kamarády. Vyrůstala, vzdělávala se, četla, dodržovala místní řád a znala hlavně svého vychovatele a náhradního otce Ikzinoga Dimeka, ke kterému měla téměř otcovský vztah. O to víc ji mrzelo, že ani ten nejbližší člověk, jí v nejtěžší chvíli odmítá cokoliv říct.

Bloumala po chodbách a dívala se na všechny ty kněze a učence, jak se jim ve tvářích zračí starosti. Kdykoliv se na ni někdo zahleděl, rostl v ní dojem, že by byli všichni raději, kdyby už byla na cestě.

Nejvyšší čaroděj Dimek se jí vyhýbal. Jednou se pokoušela smluvit schůzku se samotným vrchním theurgem, ale mistr Lightwielder se nechal omluvit, že je zaneprázdněn. Chtěla zapříst rozhovor s nejvyšším mágem Sajgonem, jediným dalším elfem v Chrámech, ale brzy zjistila, že kámen by byl mnohem výmluvnější, nežli on. Nikdo jí nedokázal říct, co přesně má dělat, jak to má udělat a co ji vlastně čeká, mimo ty veliké kamenné zdi, které tvořily její dosavadní svět a domov. Nikdy dřív by si to nepřiznala, ale nyní, když ji každým dnem stále více a více dávali svými pohledy najevo, že by měla vyrazit, se bála Chrámy vědění opustit.

Aby alespoň něco dělala, zakotvila nakonec v knihovně a starých archivech, kde se každý den pokoušela vypátrat nějaké informace. Jediný úkol, který ze zasedání Rady vyzněl jasně, bylo najít čtyři amulety, které, jak se dověděla, měly mít moc otevřít magickou bariéru chránící elfskou říši a pak otevřít vstup do Alexandrie, jejího rodného města, které nikdy nespatřila. A ten zbytek? Ať převracela proroctví jakkoliv nemluvilo příliš jasně.

Posel smrti je Arimén, Vesfálský král. A Snící perla je víla z Mortiosova Údolí Rozkoše – bájná Rokittiane. Příběh o jejím zakletí znala z pověstí. Elfka se jménem bájného města jsem já. Ale kdo je Vyvolená Fénixů? A čím je důležitá? A co teprve oči nevinnosti? Jak je může něco oslepit? A co znamená, že to ukáže cestu přátelství? A pak je tu Nezkrotná dívka. Neznámá jezdkyně, která zkrotí i Ohnivé koně. Jak? A kdo je to? Mám ji najít? A kde? Nebo jsem to já?

Celé toto její bezcílné bloumání a hledání trvalo necelý měsíc. Neříkalo se tomu Chrámy vědění, jen tak zbůhdarma, zdejší archivy byly po až po strop plné svitků, knih, map a kronik. Elf by zde mohl strávit celý svůj několikasetletý život a stejně by dozajista nepřečetl všechno.

Alexandria si povzdychla.

„Nemožné zdá se ti, cestu nalézt?“ přerušil náhle tok jejích myšlenek tichý měkký hlas. Alexandria se v židli leknutím zprudka otočila. V uličce mezi vysokými policemi s knihami, stála bledá žena v bílém rouchu. Na první pohled lidská dívka, ne o moc starší jako Alexandria na věk svého lidu.

„Jsem Amyla, kněžka Oxarien.“

No ovšem! Kněžka osudu, že mě to nenapadlo dřív! Proroctví je přeci věc osudu a kněží Oxarien jsou na světě od toho, aby dohlíželi na to, že všude bude, jak má být!

Postavila se, aby dodržela dané dekorum slušnosti a rovnosti.

„A s čím přicházíte?“ Hlas se mladé čarodějce lehce zachvěl, ale krátkodobou slabost, rychle zakryla, krátkým odkašláním.

Kněžku osudu, jejíž tvář lemovaly dlouhé bílé vlasy, však obelstít nedokázala. Ani vyvést z míry, jejího nepřirozeně působícího klidu.

„S odpovědí, na vaši nejpalčivější otázku. Proč vám čaroděj Ikzinog neřekne víc.“

„Opravdu?“ podivila se Alex a podezřívavě si kněžku prohlédla mnohem důkladněji. Což o to, neměla přímo žádný konkrétní důvod pochybovat o jejích slovech. Pouze nechápala, proč přišla až teď.

„Ikzinog Dimek vám nemůže nic říct. Dal slib, jako všichni ostatní v chrámech vědění, kteří se oddali boží milosti a moci z ní pramenící. Velmi se teď pro to rmoutí. Stíhán minulostí, jen stěží zvládá přítomnost nevida do budoucna. Znáte příběh proroctví?“

„Příběh proroctví? Ne…“

Amyla ladným krokem, jako by snad plavala v neexistující vodě, došla na židli proti Alex a posadila se. Elfská princezna ji napodobila.

„Proroctví sepsal Andersův otec.“

„Vrchního theurga?“

„Ano, toho. U nich v rodině byla theurgie uznávanou vědou, učili se ji z generace na generaci, z otce na syna, po celé stovky let. Každý z nich posunul hranice možností o kousek dopředu, ale otec Anderse Lightwieldera, své možnosti přecenil. Odměnou za jeho opovážlivost mu byla předčasná smrt a proroctví. Zapsal ho z posledních sil na list pergamenu. Anders nebyl v té době doma. Přišel až později. To už lidé z vesnice našli tělo jeho otce i pergamen a pochopili jeho možnou důležitost i nebezpečnost. Zeman té vesnice potřeboval rychlého posla, nenápadného a spolehlivého, aby odnesl svitek s proroctvím do Chrámů vědění, kde měli potvrdit či vyvrátit jeho pravost. A přesně takového kurýra našel v začínajícím čaroději Ikzinogovi, který jejich vesnicí jen procházel.“

„Ikzinog Dimek byl vychován v pravdě a cti. I jemu nedávno zemřeli rodiče a nezbylo mu než se vydat do světa, Nikdy neporušil jediný svůj slib, nevyhýbal se závazkům a jeho dobré srdce mu velelo pomáhat, kde je třeba. Přijal starostovu nabídku, přidal se ke karavaně obchodníků, putující celým Vesfálským královstvím jednou ročně. Plánoval předat svitek v Arakainu, některému mistru z cechu čarodějů. To aby nemusel až do Chrámů vědění, před kterými ho varoval jeho otec těsně před smrtí. Tomu Ikzinog slíbil, že zde nikdy nebude přísahat.“

„A tak se Anders, kterého už v Dalegu nic nečekalo, a Ikzinog z Jilovy, stali členy stejné karavany. Jenže putující obchodníky u hor přepadli skřeti. Temná mágyně Morgana, tehdy Vesfálská princezna, poslala ty zrůdy, protože tušila o proroctví a jeho moci. Skřeti zajali a odtáhli do své sluje víc lidí. A mezi nimi Anderse i Ikzinoga. Našli svitek s proroctvím, ale nebyli schopni ho přečíst. Chtěli znát jeho obsah a pochopit, proč někdo takový jako Morgana touží právě po takovém kusu pergamenu. Ikzinog slíbil zemanovi Dalegu, že do svitku nenahlédne. I přes mučení u skřetů tak odmítal učinit. Skřetipak svitek alespoň roztrhli na dvě poloviny, z nichž jedna se ztratila v horách. Nakonec Andersův um a Ikzinogova magie zachránili jejich holé životy. A tehdy uzavřeli přátelství na celý život. Ve svém hledání ztracené poloviny proroctví se spojili ještě s mágem Sajgonem, ale ani když pronikli až do uzavřené trpasličí říše, nenašli co potřebovali.“

„Překonali nebezpečí a útrapy. Bludný kruh, Jeskyni času, Průsmyk Nočních ptáků a nakonec to byli oni, kdo Morganu porazili. Proroctví na nich ale leželo jako temný stín. Kněží a theurgové v Chrámech si nevěděli rady. Anders doufal, že moudrost Chrámů mu pomůže odhalit víc, rozhodl se vstoupit do řádu a skládat slib všem bohům. A právě o tom, ti chci vyprávět. Bard Krestor složil hned dvě balady, které ti proložím příběhem jednoho slibu:




Oheň sžírá slzy a pláč,
ač dnes již vím proč a nač
ti skřeti napadli nás…

Přátelství nás dvou
zní písní dojemnou
v lukách spojenou.

Dni plné bolesti
přátelství proklestí
až tam, kde nyní sní…

Ty život jsi mi zachránil,
já věrnost přislíbil,
o přátelství snil.

Tolik už je to let,
kdy v mém srdci roztál led
já nerad bych se plet.

Jakýpak je osud náš?
Kolik toho vlastně znáš?
Já vím, pro co oči máš!

Chrámy v dálce jsou tvůj sen
a já přítel jen,
v nich skrývá se tvůj den.

Je tam slib, který nedává ti spát
a já už vím, že musím dát
duši svou, snad.

Jen běž a přísahej,
na mé obavy nedbej,
na mě nečekej!

Obavy mé, ty mě neskolí
Vím, co slib přátelství stojí
a srdce bolí…

S tebou půjdu i do pekel!
Nebojím se už velkých Chrámových skel!
S tebou půjdu, jsem tvůj přítel…

I já budu přísahat,
slib bohům pokládat,
neboj, už víc nebudu se hádat.

S tebou půjdu i do pekel!
Nebojím se už velkých Chrámových skel!
S tebou půjdu, jsem tvůj přítel…“



Anders se rozhodl vstoupit do Chrámů vědění a přijmout tak nabídku a žádost tehdejšího vrchního theurga, Slavomíra Hunomichra. Ten byl již starý a přál si, aby to byl právě mladý Lightwielder, kdo nastoupí na jeho místo.

Anders samozřejmě byl obeznámen s tíhou slibu, který každý nový člen skládá bohům. Takový slib umožní tomu, kdo ho složí, znát některé věci budoucí - ovšem s tím, že to co vidí, nesmí nikomu říci a nesmí ani sám zasáhnout. Může dávat rady a může pomáhat, ale nesmí třeba zachránit vlastním přičiněním někoho, kdo měl zemřít, nebo zabít někoho, kdo měl žít…

Rozhodl se, že skutečně přísahu složí. A i Ikzinog přistoupil k tomu slibu, který by jinak dobrovolně nikdy neskládal. Vidina věčného přátelství poháněla srdce člověka, kterého jinak ve všem provázela obrovská smůla.

„Andersi, v těchto zdech platí, že ten, kdo složí přísahu, zde má své místo,” Mistr se chvíli odmlčel aby v mladíkovi vystupňoval určité napětí a zvědavost. Netušil ovšem, že spolu s ní vystupňuje i úzkost, kterou Anders cítil od chvíle, kdy do ticha vnikla, přísahu skládající, slova jeho přítele Ikzinoga. Mladík stál a hleděl šedovlasému starci do očí. Ten v jeho tváři spatřil děs, tísnící jeho duši a rozhodl se to podivné trápení ukončit. Až snad příliš pozdě pochopil, z čeho pramení Andersův strach.

„Ale my, kteří víme, jsme již nyní srozuměni s tím, že tvůj přítel Ikzinog svůj slib poruší. Já se toho již nedožiji, ale ty poznáš, kdy to bude.”

Teprve, když slova dozněla, pochopil starý Hunomichr, jak pevné a velké bylo přátelství obou učňů. Zadíval se totiž hlouběji do Andesových očí a uviděl, jak se z nich vytrácí lesk a barva opouští jeho líc. To již šedovlasý mistr věděl, že mu to neměl říkat. Chlapec sám by nejspíš takovou informaci dopředu nikdy nehledal, protože by Ikzinogovi plně důvěřoval. Uzřel jasnou, prosebnou otázku, kterou by Anders nikdy nevyslovil, ale jistě by ho trápila do konce vlastního bytí. Vrchní theurg se zkrátka nevydržel déle dívat, jak z jeho nejlepšího žáka odchází vůle k životu a rozhodl se jeho nevyřčenou otázku zodpovědět:

„Proč jej tedy nechávám přísahat? Protože i já skládal stejný slib jako vy, protože i já jsem vázán stejnými pravidly. Mohu vidět budoucnost, ale rozhodnutí, co s ní, musím nechat těm, kdož ještě nepřísahali. Nesmím zasáhnout. Kdybych z moci toho, že vím co Ikzinog udělá, zabránil jeho slibu, způsobil bych zlo třikrát takové, jaké způsobí on a to samo bude ještě třikrát větší než bez jeho přičinění. Takový je náš úděl, můj mladý učedníku. Zklamal jsi mne, myslel jsem, že jsi to již dávno pochopil…” hlas mu selhal. Uviděl, jak se v Andersově tváři zračí takové zoufalství, které si starý muž jen stěží dokázal představit.

Anders se zadíval do bezstarostné tváře svého přítele. Veden zoufalstvím, podíval se i na druhého přítele, elfího mága Sajgona. K Sajgonovi neměl tak silné pouto přátelství, ale nyní hledal pomoc a porozumění. Sajgon vždycky tvrdil, že zná jejich budoucnost, aniž by musel přísahat. Dlouho se to z něj snažil vypáčit a jen kvůli Ikzinogovi se mu otevřeně nepostavil. Snad i elf měl takové důvody, že na Anderse nikdy nezaútočil. Každopádně Sajgon pohled opětoval. Čekal, že se na něho Anders podívá.

Jen na kratičký okamžik si ti dva hleděli do očí. Mladý Lightwielder z elfovi tváře však nedokázal nic vyčíst. Celý svět a všichni bohové jako by byli proti němu. Do dnešního dne Anders plně věřil, že osud má každý ve svých rukou. Pokud je to tak pak existuje ještě jistá naděje…

Anders cítil obrovskou bolest. Bál se, že již nikdy nebude moci pohlédnout Ikzinogovi do očí. Představil si, jaké to bude, až budou mít společný pokoj a on mu nebude moci říct, co se o jeho budoucnosti dozvěděl. Věděl, že bude tázán, co ho trápí, stejně jako to, že nebude smět odpovědět. Nedokáže se tvářit jakoby se nic nestalo. Jak se ostatně má kamarádit s někým, kdo jednoho dne možná zmaří jeho celoživotní boj za dobro a mír?Dokáže být i nadále Ikzinogovým přítelem? Sám sobě nedokázal s jistotou odpovědět, zda svému dlouholetému příteli dokáže lhát. O to to bylo horší, když si zcela reálně dokázal připustit, že by Ikzinog svou přísahu porušil, přesto, že se tak ještě nikdy nestalo.

Anders toužil utéci. Rozběhnout se a nezastavit, dokud bude mít alespoň trochu sil. Ta touha byla silnější než on, ačkoliv se jí vzpíral. Anders nebyl z těch, kteří utečou při sebemenší známce nebezpečí a proto byl nyní sám sebou velice překvapen a zmaten.
Do Ikzinogových uší dolehl jeho vlastní, jakoby vzdálený, hlas: “A tímto bych chtěl předem poděkovat všem bohům…”

Klap…klap…klap…

Jen dupot Andersových bot přerušil posvátnou harmonii panující ve Velké síni, když pronikl ozvěnou chrámové klenby. Davem všech přítomných to zašumělo, jen kněží zůstali až nepřirozeně tiší aby zachovali alespoň něco z předchozí panenské atmosféry. Nikdo se za Andersem nevydal a nepřišel mu ulehčit jeho trápení.

Sajgon jen bez hnutí stál a všechno sledoval nepřítomným pohledem a v duchu se neustále vracel k oné noci, kdy se změnil, kdy se mu v nočních tmách poprvé zjevil Q. Quincy Wane, mladý člověk, stižen prokletím věčného života a cestováním mezi světy. Proč Q? Proč jsi mi tenkrát odhalil budoucnost? Bylo to skutečně tak nezbytné? Příliš dobře si Sajgon uvědomoval, proč to tehdy Q udělal. Chtěl ho tak naučit soucitu, kterému ho nedokázal naučit nikdo jiný. Přesto by si nyní Sajgon přál, aby to nikdy neudělal. Býval by nejspíš již dávno na Anderse zaútočil. Ten by se mu nemohl ubránit a Ikzinog by sice svého přítele chránil, třeba vlastním tělem, ale s jeho smůlou by beztak neměl šanci. A tak by nebylo Anderse ani Ikzinoga, nebyl by nikdo, kdo by porušil slib. Měl jsem je zabít. Ale možná ještě existuje naděje. Ještě není pozdě.

Oproti tomu Ikzinog se chtěl rozběhnout. Býval by neváhal, ale zoufalý pohled vrchního theurga jej zadržel. Zadržel jej alespoň do té chvíle, než se zahleděl do tváře svého druhého přítele Sajgona. Výraz zamyšlený, nepřítomný a s fanatickým leskem jej definitivně přikoval zpět do kleku. Ovšem ve svém slibu již nemohl pokračovat. Úplně zapomněl, kde vlastně skončil a nedokázal svá slova vypátrat.

Ostatně mu přísaha nepřipadala již tolik důležitá. V jeho srdci zůstala jediná touha. Touha být u svého přítele, když ho potřebuje. Jenže si nebyl jistý, zda může opustit slibový kruh z plamenů, v jehož středu se nachází. Byli tu také ještě ti kněží, kteří stále mlčeli a vypadali jako v transu.

Sajgon vypátral v myšlenkách potřebné soustředění a svou myslí opustil velkou síň:
„Ó Veliký Kazane, bože vší náhody na tomto i jiných světech. Já tvůj věrný služebník si nyní žádám tvé přízně a pomoci. Byl jsi mi již mnohokrát nápomocen a já vždy respektoval vůli náhody. Proto prosím, vyslyš mne i nyní, kdy je mé přání tolik veliké. Žádám tě, abys rozhodl ve věci osudu, prosím tě, nemohl bys nyní nějakou náhodou přerušit Ikzinogův slib?”

Sajgon vytáhl z jedné z kapes Kazanovu požehnanou minci náhody a určil si strany. Pana-přerušení přísahy; Orel-vůle osudu; Hrana-Ikzinogova vlastní vůle. Poté Sajgon provedl svůj osudový hod mincí.

Mince svižně proťala stojatý vzduch v síni a mág ji pozorně sledoval. Ta vteřinka rotace skončila úderem o zem, který se mírně rozezněl ozvěnou. Sajgon pohotově sklonil zrak na tu minci a spatřil, jak zůstala stát na hraně mezi dvěma kameny, kterými byla velká síň vydlážděna.

Ikzinog zaslechl slabou ozvěnu čehosi, co podle zvuku nedokázal identifikovat. Podíval se na Sajgona, který zrovna to cosi sbíral ze země a pak opětoval jeho pohled. Nyní již jeho tvář nebyla bez výrazu a tak chladná jako obvykle. Spatřil, že ať se stalo cokoliv, najednou na něj hledí neobvykle vážně. Jako by měl snad ve svých rukou osud celého světa. Mladý čaroděj to ovšem nedokázal pochopit. Stejný výraz měli náhle všichni kolem.

Co jsem udělal? Proč se po mně tak dívají? Vědí snad, co chci udělat? Ale co chci vlastně udělat? Chci jít za Andersem a zjistit co se mu stalo, abych mu mohl pomoci. Ale vím, že pokud slib přeruším, tak už ho nebudu moci skládat znova, což by znamenalo, že nebudu moci s Andersem trávit tolik času jako jeho přítel. A konec konců, Sajgon přeci říkal, že zná naši budoucnost, a že všichni budeme skládat přísahu. Ale také povídal, že přijdu o svého přítele, o Anderse, v souvislosti s tou přísahou. A to nechci. Málem jsem ho ztratil, když jsem ho sem nechtěl následovat a teď ho teda rozhodně neztratím, když už jsem kvůli tomu došel až sem. Teď ne!, Bylo to jako ta nejhorší noční můra. Ale Ikzinog již nemohl couvnout. Porušil přísahu, kterou dal svému otci, že nikdy nebude slibovat v Chrámech vědění. A chtěl si být jistý, že ji neporušil nadarmo a tak se spíše než Sajgonovi rozhodl věřit Andersovi, který tvrdil, že o svém osudu rozhodují sami. Nebyl tak vázán mágovou předpovědí, že o svého přítele přijde a na tomto základě se rozhodl dokončit slib s tím, že až to udělá, ihned půjde za Andersem a pokusí se mu nějak pomoci.

"A tímto bych chtěl předem poděkovat všem bohům na Rosteru, za přijetí do jejich krásných síní a posvátného pouta příčiny a následku.”

Mladíkův hlas dozněl a Sajgonovi naděje tím zhasly. Nechápal, jak se ten člověk mohl takto rozhodnout, ale každopádně již bylo pozdě. Nejvyšší kněz mu dal své požehnání a Ikzinog pomalu odcházel z kruhu ven. Ohně pohasly a z vrcholku věže se ozvaly zvony. Zvony, které otřásly srdci všech živých na celém světě.

Zvony zazněly i v Andersově srdci. Stál na ochozu, neschopen slova. Pozoroval soumrak, jako by byl posledním, co ve svém životě vidí. Teprve nyní si uvědomil, jak tíživý osud si zvolil, vědět a nesmět nic dělat je totiž to nejhorší. Mimo jiné cítil také obrovské zklamání, vždyť on Ikzinogovi tolik věřil.



A zde navazuje druhá balada Krestorova:



Ikzinogu, bohové již dávno
určili nám naši pouť.
Neboť my, my jsme jejich děti, jímž slovo bylo dáno,
slovo jenž vylučuje soud.
Osud nás obou jsme do Chrámů vložili
a mě můj mistr pověděl, já vím Ikzinogu.
Vím proč oba jsme slibovali a
a vím proč zvony zazněly, ač přál bych si opak trochu.
Vidím zdi Chrámů od základů se třást.
Vidím zoufalství v tvých očích se pást,
hledí na mne, i ty se díváš,
já teď poznávám, jaký osud nám všem dáváš.
Co vpouštíš do světa skrze city té Neznámé?

Dali nám přátelství, bohové pošetilí,
učili nás jeden druhému po boku stát,
i když jsme je nechápali.
Já cítil jsem zlověstnou bestii, jenž snažila se nás rozervat,
proto otáčím se nyní k tobě, příteli,
s tichou prosbou v motlitbách.
Odejdi, prosím, dokud je ještě čas, zbývá-li,
a ponechej mě v temných snách.
Lituji, žes se mnou sem šel, kéž bohové dají mi sílu.

Ty, můj příteli, ty nemohl bys
v moci své a kouzel kráse rozumět,
jak tíživá je cesta vědění,
poznání, jehož mírou je největší daň,
touhy, jež vlastnímu srdci jsou cizí.
Zůstat zde nemohl bys, ve zdech toulání
hvězdnou krajinou, co zrcadlí se
v duších, pálících samotou.

A přesto mne provázíš cestou, tížící
srdce mé a duši tvou slepě se mísící
žhavostí roků, jež nekonečnými být se zdají.
Jako bys neviděl síly, jež jednou nás rozdělí.
Matoucí je složitost, v duši ukrytá.
Však v divokém hněvu světa,
když spolu kráčeli jsme, životy naše spojily se.
Proto nezapomenu! Na ráno v lukách,
kde padl slib, zrozený v mukách.

Bohové světa chtěli by
učiti nás,
ubohé sloužící jejich krutostí.
Proč jenom poslechls vnitřní hlas?
Proč přišel jsi slib svůj klást?
Myšlenky mé budou bez světel.

Ne kvůli bohům, ale kvůli tobě.
Kvůli tvé duši, jež není připravena.
Není připravena se mnou jít
cestou vidoucího poznání,
bez naděje, té cesty kupředu, ta jediná,
co skrz Chrámy vede, ta se ti nepoddá.
A já zase nemohu, již z cesty své sejít,
když pro nás oba bylo tolik těžké vejít.

Jak těžké je poznání?
Jak těžké je s ním žít?
S vědomím, že spatřil jsem svit
očí jako mlha ranní,
vlasů jako pero havraní.
Duše má odchází a sní i hvězda přátelství.

Sbohem Ikzinogu...

V mrazivém tichu, které nastalo, se na ochozu objevil Ikzinog a v té chvíli jejich přátelství pohaslo…"



Alexandria, sledovala Amylu s němým úžasem a přemýšlela, zda se to skutečně tak mohlo stát. Její mistr jí to nikdy nevyprávěl tak dopodrobna a doposud ani netušila, že pan Sajgon je vyznavačem Kazanovým. Nyní se ale Amyla zvedla a tichým, zcela nepřítomným, hlasem pravila: „Je čas!”

Alexandria procitla ze svého zamyšlení a také se postavila. Trochu nechápavě hleděla na kněžku a pak se zeptala dříve, než si svou otázku řádně promyslela: „Promiňte, ale… Čas na co?”

„Na váš odjezd. Věřte mi přeci. Víte, že já nemohu lhát. A nyní je již opravdu nejvyšší čas, nemá cenu, abyste zde více otálela. Všechny informace, které vám mohly tyto zdi poskytnout, již máte. Neprodlužujte dál Ikzinogovo utrpení. Vaše poslání je velice důležité,” pravila žena s přízračnou, jakoby měsíční, aurou kolem sebe, bílou pletí a bezvýraznou tváří. Kněžka mluvila monotónně, i co bylo občas skoro jako prokletí, mluvila pravdu. Musela. Všichni kněží osudu tím byli vázaní. Amyla se vytratila z knihovny dříve, než si to její společnice stihla uvědomit a Alexadria zůstala sama jen se svými ještě zmatenějšími myšlenkami.