Neznámá jezdkyně - 6.kapitola

Výcvik

Kapitola šestá

Joff se spěšně oblékl do stejnokroje, který mu složený ležel u hlavy, a spolu s Derekem chvatně opustili stan. Zamířil přímo na shromaždiště, kde se setkal s dalšími nastupujícími. Rihura nikde neviděl. Uvědomil si, že asi bude jedním z těch, kdo na nástup dorazí pozdě, neboť se mohl převléknout až poté co on s Derekem opustili stan. Přistihl sám sebe, jak přemýšlí, kde asi trávil minulou noc. Nechtěné myšlenky záhy zahnal. Vracel se pak jen k tomu snu. Nedokázal pochopit, proč by Derek šel v lese jinam než jeho pán. Neznal místo ze snu a marně přemítal, kde by se tam asi vzala Kateřina s nějakým cizím raněným chlapcem a hlavně ho trápila ta pasáž, kde místo toho aby šel k ní a pomohl jí, se jen ohlížel po Derekovi. Co asi bylo na té mýtině? Jenže to už mu sen neodhalil a Joff neměl sebemenší šanci to zjistit. Nehledě na to, že jak sám posléze uznal: Byl to jenom sen.

To byli všichni nastoupení. Velení tábora na ně shlíželo, jako na vepře na porážku. Jen Rihur chyběl. Joffovi to nedalo a rozhlížel se po něm. Zakázal si jakékoliv obavy o toho otravného kluka, ale vlastní útroby se mu postavily na odpor.

„Do dvojic podle stanů!” zavelel neústupně velitel. Všichni se přeskupili, jen Joff zůstal stát. Neměl s kým utvořit dvojici. Odevzdaně sledoval, jak si to k němu namířil nějaký muž.

„Jaké je vaše číslo?”

„Dvacet pět.”

„Dvacet pět, PANE!“

„Dvacet pět, pane.“ Za normálních okolností, kdyby mělo být jen po jeho, vzpíral by se a byl asi nejčastěji trestaným mužem tábora. Jenže pokud chtěl utéct, nesměl se stát problémovým brancem. Naopak potřeboval, aby byl co nejméně na očích. Ani nejlepší, ani nejhorší. Spíš absolutně nevyčnívající. Potřeboval splynout s davem tváří beze jména. Což se ovšem s Rihurem po boku rázem stalo nemožným úkolem.

Velitel si ho zkoumavě prohlížel a pak si sám zkontroloval čísla na jeho medailonku.

„Kde je váš společník, dvacet šest?!” ptal se dál.

„Nevim, pane.“ To byla pravda. Joff vystřelil ze stanu jako šíp z luku. Vůbec se po klukovi nerozhlížel, naopak se snažil vytěsnit své myšlenky na něj.

„Tak vy nevíte…!“ Chvíli Joffovi připadalo, že snad vyburcuje kvůli chlapci celý tábor a jeho dá zmrskat, jak soptil jednu nadávku za druhou. V tu chvíli se však na nádvoří objevil Rihur, celý zadýchaný.

„Nejdu pozdě?” otázal se nesměle a Joff jen stěží potlačoval smích. Úzkost povolila a on mohl konečně volně dýchat, i když by v tu chvíli nejradši tomu klukovi jednu vrazil, aby si pamatoval, že má chodit v čas a nekazit mu plány.

Velitel si chlapce přeměřil pohrdlivým pohledem. Už-už otevíral ústa k nějakému proslovu, ale pak je raději znovu zavřel a zavrtěl nad tím hlavou. Rihur byl tak bledý, že vypadal jako by ho někdo polil vápnem. Ještě trocha pouštění hrůzy a nemusel by to ustát.

Nakonec tedy obdržel jen pokárání a podmínku, aby zítra přišel včas, jinak že jej čeká trest. Velitelé si pak rozebrali vojáky. Nejdříve podle zkušenosti a pak nováčky. Jeden holohlavý válečník, hora svalů, a druhý šlachovitý vousatý muž se vydali k jejich řadě a začali si vybírat. Branci nevěděli proč, ale o některé z nich vznikala dokonce i slovní tahanice těch dvou.

První šel válečník a říkal jen: „Voják, voják, voják, voják, voják, voják, voják…“ A za ním šel ten druhý a tu a tam mu do monologu pronesl: „Toho chci já.“

Vysoký válečník se na svého společníka, kterého o víc jak hlavu převyšoval, podíval s jakousi samozřejmou autoritou. Tomu se ale zalesklo v očích a zatvářil se neústupně.

„Masa do mlejnku budeš mít dost i tak. Tenhle je pružnej a postava nic moc. Na stopaře je lepší než na vojáka.“

Nestávalo se to často. Jen šestkrát během celé té exhibice. A jednou bohužel i u Joffa. Tady ovšem válečník ustupoval stopaři jen nerad.

„Meč udrží, brnění unosí. Bude fajn voják.“

„Má bystrý zrak, tělo zvyklé pracovat, slušnej postoj. Chci ho k sobě.“

„Jestli někoho mermomocí potřebuješ, vem si to nedomrlý kuře vedle.“ Ukázal válečník na Rihura. „Ten je mi stejně k hovnu.“

Stopař si Chlapce prohlédl a povzdechl si. Dokonce se zdálo že na tím chvíli i uvažuje. Joff přistihl sám sebe, jak ho v duchu povzbuzuje, aby si opravdu Rihura vybral, nechtěl žádné zvláštní zacházení, potřeboval být nenápadný.

Mistr Danwik, jak se posléze představil, ale nakonec zkroutil odmítavě hlavou.

„Tobě nutně bejt nemusí, mě by ale byl. Nemá žádný sebeovládání, žádnou výdrž. Ty je můžeš cepovat, dokud nebudou, jak ty chceš, ale já potřebuju, aby už nějakej základ měli. Beru si pětadvacítku.“

Válečník na to cosi zamručel a pak věnoval Rihurovi takový pohled, že se chlapci roztřásla kolena.

Ještě ten den se však ukázalo, že rozdělení na válečníky a stopaře, není zrovna rozhodující. Základní část výcviku totiž absolvovali společně. Jednalo se o zacházení se zbraní.

Mistr Danwik, vytrvale svým novým svěřencům, k nevoli mistra Rudok, vysvětloval, že umění ovládat zbraň není pro stopaře to nejdůležitější, ale Joff ho v tomto ohledu nebral až tak vážně. Možná to nebylo to nejdůležitější, ale chtěl-li obstát při útěku odsud, rozhodně se mu umění boje bude hodit.

Den zahájili rozcvičkou. Poté vysoký, svalnatý a nevrlý krollí válečník s velkým potěšením přinesl několik různých zbrojí a další muži mu pomáhali. Pro každého jednu zbroj, jak se ukázalo, od každého druhu. Poté přikázal, aby si oblékli vycpávanou košili.

„Tak, kdo mi poví výhody a nevýhody této zbroje v boji?” odmlčel se. Pozorně si prohlížel své svěřence. Nakonec mu zrak padl na pomalovaného barbara, který stál těsně vedle Joffa, a neubránil se úsměšku.

„Tak třeba Vy?!” ukázal na něj. Byl o něco silnější a starší než Joff. Měl dlouhou hřívu černých vlasů sahajících až k lopatkám a zřejmě nikdy neviděl hřeben, protože je měl zcuchané do mnoha malých uzlíků. Ve tváři se mu zračily tvrdé rysy s ostrou bradou a nosem. Oči měl tmavé a obočí husté. Joff si ho pamatoval z pochodu. Malý incident mezi ním a Rihurem byl koneckonců nezapomenutelný.

Barbar nezaváhal, ušklíbl se a silným hlasem odvětil: „Výhody? Jaký výhody? Žádný nemá,” zasmál se svému vtipu. Velitel se překvapivě jen usmál v jeho očích ale bylo cosi zlověstného.

Obešel řadu mužů a náhle se ozvalo zapráskání bičem. Joff se lekl a stejně jako ostatní se prudce otočil. Dotázaný sice vykřikl a upadl, ale když ho potom velitel zvedal ze země a sundával mu zboj, ukázalo se, že nemá na kůži ani šrám. Joff se jen potutelně usmál, bohužel tak ovšem učinil zrovna ve chvíli, kdy se na něj ten černovlasý barbar podíval. Ihned se jeho pohled naplnil takovou nenávistí, že kdyby mohl očima vraždit, byl již Joff mrtvý.

„Vycpávaná zboj!“ zaburácel velitel hromovým hlasem. „Je lehká, a pohodlná. Tu si vezme do boje ten, kdo se vyhýbá čelnímu střetu! Většinou špehové nebo střelci. Nedejte se však zmýlit. I tato zbroj vám může zachránit život. Je účinná proti biči, praku, částečně proti malým bodným a vrhacím zbraním.

Dobrá a teď to ze sebe sundejte!”

V podobném duchu zkoušeli další a další typy zbrojí až do oběda. Každý vyzkoušel všechny zbroje až po plné pláty, které Joffovi vyhovovaly ze všeho nejméně. Rihurovi od vycpávané zase nevyhovovala vůbec žádná. Kožená ho na několika místech tlačila, šupinová byla těžká a špatně tvarovaná, kroužková ho tížila ještě víc, i když ta alespoň neškrábala. Plátovou už neunesl a helmu rukavice a boty už si k ní navléct nedokázal vůbec. Podle Joffa ovšem zkušený válečník věděl, co dělá, když je nutil aby si to všichni vyzkoušeli na vlastní kůži.

Černovlasý barbar vedle se Rihurovi neustále tiše posmíval. Zřejmě proto, že na Joffovi nic nenašel. O to se vlastně také Joff snažil. Nechtěl mu dát příležitost k triumfu. Ač se sám potýkal s nejrůznějšími obtížemi. Třeba už v kroužkové zbroji pocítil tíhu. Nedal však na sobě nic znát.

Vlastně mu barbarova přítomnost zde nedávala moc smysl. Slyšel o nich, že žijí na jihu za Žiavemským pohořím a jsou to čestní muži. Hrdí bojovníci žijící v kmenech a neznalí civilizace. Zatímco tento muž evidentně už nějaký čas v civilizaci mezi lidmi žil a rozhodně mu chyběl veškerý smysl pro čest. Třeba je vyhnanec svého lidu…, napadlo jej, ale neměl čas, aby tu myšlenky dále rozvedl.

Snažil se nemyslet na nic kolem sebe a hlavně ne, na malého Rihura, ačkoliv to šlo jen velice těžko. Kluk se ho pořád na něco vyptával a to, i když mu neodpovídal. A krom toho nešlo si nevšimnout neustálého barbarova posměchu určenému právě chlapci.

U oběda se nedočkali moc velkého odpočinku. Měli dost naspěch, aby se stačili najíst a pak honem ven a dál cvičit. Víceméně šlo jen o to, aby se naučili v jednotlivých zbrojích pohybovat a hlavně snášet pády. Od zbrojí přešli k dřevěným mečům a navečer už byli někteří mladší a slabší tak unavení, že se stěží doploužili do jídelny.

U večeře panovala vcelku dobrá nálada. Většina z branců a vojáků byla ráda, že mají za sebou další den. Jen nováčci byli spíše unaveni a moc nemluvili. Rihur byl obzvlášť zamlklý. Mlčel a nimral se v jídle. Za celý večer nespořádal ani sousto. Joff si uvědomil, že pokud chlapec nebude pořádně jíst, jeho šance na přežití výcviku bude ještě mizivější, než už je.

On to nezvládne.
Musí to zvládnout.
Není to voják, nemá krev ani duši válečníka.
Naučí se jí mít a pak bude stejný jako všichni ti, které nenávidíš.
Bez pomoci nepřežije ani týden.
Nestojí ti za to. Ani ho neznáš. Důležité je abys přežil ty.
On ale pomoc potřebuje, tak jako ji možná potřebuje Kateřina.
Pak bys měl pomoct Kateřině a ne jemu.
Sestře pomoci nemůžu jemu ano.

Takový zmatek už Joff dlouho nepocítil. Celý svět jakoby stál proti němu. Připadal si zcela bezradný. Nakonec jídlo dojedl a nezbývalo mu než bezvládného chlapce, který mezitím podlehl únavě odnést do stanu, kde na něho čekal Derek. Položil chlapce pod deku a sám ulehl vedle něho. Dereka tentokrát nechal spát venku. Nechtěl, aby první co Rihur ráno uvidí, byl psí čumák, protože pak už by se z toho nemusel nikdy vzpamatovat. Ještě nikdy nepoznal nikoho, kdo by měl tak panický strach ze psů. Jindy by mu to připadalo komické, jenže teď to bylo spíš k lítosti. V Joffově případě spíš ke zlosti. Nesouhlasil totiž s vlastním rozhodnutím odnést ho do stanu a dopřát mu klidný spánek.

Ráno pak dohlédl i na to, aby na nástup chlapec dorazil v čas. Necítil se na žádnou rozpravu, nechtěl navazovat žádný přátelský vztah a ten Rihurův nevinný vděčný kukuč ho dováděl téměř k šílenství. Nejradší bych ho nakopnul do prdele a poslal zpátky vodkud přišel! Joff vynakládal obrovské úsilí, aby udržel své pocity na uzdě.

Rihur byl ještě stále unavený, jako by snad vůbec nespal. Všechno kolem mu připadalo jako zlá noční můra. Bylo to jako by byl ve vězení z něhož není úniku a ještě k tomu musel sdílet stan s člověkem, od kterého vůbec nevěděl, co může čekat a který s sebou všude vláčel toho odporného psa. Byl unavený, hladový a bez chuti do života. Ztratil vše na čem mu záleželo a co znal. Ocitl se tady, kde neměl ani jediného přítele. Doufal, že by ho mohl najít v Joffovi, ale ten se na něj ani nepodíval, pokud zrovna nemusel. Samota se stávala čím dál nesnesitelnější, jako výcvik, který je nutili absolvovat.

Další den byl stejně únavný jako ten minulý. Museli si vyzkoušet všechny zbraně od dýk a tesáků až po obouruční meče a těžká, válečná kladiva. Jenže Rihur nebyl sto vládnout čímkoliv větším a těžším než krátkým mečem. Joff něco takového pochopitelně očekával stejně, jako čekal i stálý zájem onoho černovlasého pomalovaného barbara. Jako by byl přímo posedlý, aby mohl Joffovi oplatit jeho posměšný úšklebek. Jenže ten se nedal nachytat. Byl stejně houževnatý a tak barbar nenacházel příležitost.

Nejhorší na tom ovšem bylo, že Joff se mu původně vůbec nechtěl posmívat, jen mu tak ten úsměv vyklouzl a nyní na to doplácel i Rihur, který se i nadále stal terčem posměchu všech, ale hlavně toho barbara. Cítil, že si je dva stále více lidí dává dohromady, jako by snad byli nejlepšími přáteli. Ostatně si Joff také uvědomoval, že to je to, čeho by chlapec nejraději docílil. A také to bylo něco, co Joff nesměl nikdy dopustit.

Už u oběda Rihur sotva pojedl, jak byl vyčerpaný. Jestli nebude žrát, pojde nejdýl do tejdne. Joff o něho měl starost, ač se ji snažil sám v sobě potlačit.

„Jez!” vyklouzlo mu omylem, a než si uvědomil, co se stalo, již nestihl uhnout chlapcovu pohledu. Zmocnila se ho panika, kterou se snažil všemožně zamaskovat: „Jez. Musíš mít sílu. A chcípneš, než vyjde novej měsíc.” Rihur na něho chvíli zíral s otevřenými ústy a pak do sebe začal bez odpovědi ládovat oběd mnohem rychleji.

Do večera se den vlekl, jako by se snad slunce chtělo kochat pohledem na cvičící muže. Když po večeři ulehali ke spánku Joff spatřil v očích Rihura vděk, pochopení a snad i… Je to možné…? Lítost…? Jako by si z ničeho nic měli rozumět beze slov. Něco podobného Joff ještě nikdy nezažil a ani nechtěl. Musim pomoct, Kateřině. Musim pomoct Kateřině…

A tak to šlo celý měsíc. Výcvik se zbraněmi se hrozivě vlekl a Joff se už pomalu začínal bát, že mezi stopaři a obyčejnými vojáky není absolutně žádný rozdíl. Joff s Rihurem cvičili většinou společně, pokud jim to mistr válečník, Rudok, povolil. Ten černovlasý barbar, Tarol Sven, jak se jednoho dne povýšeně představil, se sice snažil mezi ně všemožně dostat, ale neměl příliš úspěch. A když se mu to náhodou podařilo, byl Joffovým obávaným protivníkem a postrachem malého Rihura. Zdálo se, že čím déle se snaží Joffa porazit, tím více roste jeho odhodlání.

Jenže Joff měl svých starostí dost. Kateřina, Rihur, útěk. Pořád ještě se nedokázal rozhodnout, ani najít řešení své situace. Měsíc se překlenul a jim oznámili, že další část výcviku, již bude probíhat odděleně. Rihur měl zůstat sám mezi ostatními budoucími válečníky, což nesl velice těžce.

Na jedné straně by si Joff přál co nejdříve utéct, ale pokaždé když už se začal té myšlence blížit, udělal Rihur něco, co nemohl jen tak přejít. Buď mu nějak vyšel vstříc, nebo zas spadl do takového maléru, že si Joff prostě nemohl představit, že by odešel a nechal ho tu samotného. Snad se v takových chvílích opět vrátila do jeho mysli Kateřinina slova, pohled jejích očí, který dokázal zmást i velitele verbířů. Napadlo ho, že se možná trochu bojí vrátit, ale to si přeci nemohl přiznat. Nesměl se bát a už vůbec ne “vlastní“ sestry, kterou musí ochraňovat. Slíbil jsem to! Ale kde teď byl dávný slib? Slib pětiletého kluka za temné noci na zápraží? Vzdálenější než kdy jindy. Věděl, že se musí vrátit, ale učinit potřebné kroky se zatím neodhodlal. Jednou bude Rihur dost schopnej to tu zvládnout sám a pak se vrátím.
Pokud ještě budeš mít kam…