Neznámá jezdkyně - 4.kapitola

Vzpomínka, chlapec a sen

Kapitola čtvrtá

Joff nakonec na chladné tvrdé zemi přeci jen usnul. Ne, že by se mu spalo pohodlně. Co chvíli se převracel a jeho neklidná mysl se zmítala v nechtěných snech. Když se ráno probudil, byl ztuhlý a celé tělo ho bolelo. Podepsal se na něm chlad, který šel od země i přes jinak teplé podnebí. Potřeboval by se protáhnout, ale to s provazy na rukou šlo jen obtížně. Nezbylo mu, než dál snášet nepohodlí nechtěného cestování.

Dostali najíst. Sice málo, ale dostali. Jen matně Joff vnímal, že odpoutali toho ubrečeného kluka od stromu a znovu ho přivázali na lano k brancům, kde včera pochodoval. Vypadá přesně tak, jak já se cejtim. Ten se asi taky hodně vyspal. Konstatoval si Joff sám pro sebe. I kdyby chtěl, a že neměl důvod chtít, nebylo v jeho silách klukovi nijak pomoci. Navíc to pro něj byl úplně cizí člověk. Za ním byl připoután celý zástup těch, kteří pocházeli z města, u kterého vyrostl a i jejich osud, mu byl zcela volný. Tak proč by se měl upínat k tomu cizímu chlapci? Přesto se dalo jen těžko ubránit tomu, aby o něj co chvíli nezavadil pohledem.

Jakmile vojáci sbalili své stany, znovu vyrazili na pochod. Velitel je z pohodlí koňského sedla vedl na jihovýchod podél smíšeného Hraničního lesa. Pořád žádné cesty, vesnice, nebo města. Jen kamenité louky a slunce, stoupající po obloze. Ačkoliv ten den se na nebi alespoň občas objevil malý mráček. Ne, že by snad skýtal velký stín pro sluncem spalované hlavy.

Joffovi šel prostě s davem. Myšlenkami se odpoutal od svého strádání a přemýšlel nad možnostmi útěku. Jenže jich popravdě mnoho neviděl. Dokud byl připoutaný na laně, měl pramálo šancí se osvobodit. I kdyby se rozvázal, chytili by ho. Kdyby ho nechytili, tak by ho zastřelili. A kdyby ani to ne, velitel by ho dohnal na svém koni a srazil k zemi jedinou ranou svého meče.

Když se večer zastavili, jeho šance se nezvýšily. Bylo to jako ten předešlý den. Pustili je akorát vymočit a ani tehdy je neodvazovali. Potřebu konali všichni spolu. Jedli také spoutaní. A když večer ulehali, lano bylo opět přivázáno ke kůlům a stany vojáků brance obkličovaly ze všech stran. V provizorním táboře chodily dvě hlídky po dvou a to současně. Než by se někam dostal, určitě by si ho všimli. Navíc tu existovalo nemalé riziko, že by byl prozrazen některým z jiných branců. Stačilo by, aby měl třeba jen lehké spaní. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než čekat na nějakou příležitost.

Když vyšli další den na cestu, tak se po poledni oddělili od lesa a pokračovali na jih volnou krajinou. Pokud tedy mohl doufat v ochranu stromů při případném útěku, teď už bylo pozdě. A když konečně pátý den uviděli na obzoru vojenskou državu, kam směřovali, pocítil Joff konečný dotek bezmoci. Jestli měl po cestě malou naději na útěk, v té chvíli o ni dočista přišel.

Z dřevěné strážní věžičky se ozvalo troubení a brána tábora se otevřela, jako na povel, sotva se přiblížili. Vedli je kolem řad zelených stanů s dřevěnou podsádkou. Už na první pohled, bylo jasné, že je zde mnoho vojáků. Joff by je stěží spočítal, i kdyby se o to pokoušel.

Došli až na jakési zablácené nádvoříčko, kde stály tři dřevěné budovy a nad hlavami se jim na stožáru třepotala vlajka Vesfálského království (bílý gryf na zadních nohách s roztaženými křídly na modrém pozadí.).

Tam už na ně čekalo šest zdejších důstojníků.

Verbíři zastavili.

Velitel, sesedl a předstoupil.

„Přivedl jsem čerstvé brance, plukovníku,“ pronesl zvučně a sebejistě. Joff se musel pousmát, když viděl toho arogantního grázla stát v pozoru a salutovat.

„Poručíku,“ odbil plukovník podřízeného a rukou mu naznačil, ať ustoupí, aby na brance dobře viděl. Přelétl je nevlídným pohledem.

„Noví odvedenci,” odmlčel se, aby nechal svůj hlas zapůsobit, „počínaje tímto dnem jste vstoupili do královské armády. Budete dělat, co se vám řekne a kdy se vám řekne! To platí i pro dámy.” Mrknul k vozu s ženami a ušklíbl se. Jeho hladká tvář se leskla na slunci. Na vojáka byl plukovník možná až moc upravený. Rozhodně mu to ale na šíření respektu nijak neubralo. V ostře řezané tváři měl kamenný výraz a chladný přísný pohled. Joff si ho přesně zařadil mezi ty, kteří jsou opilí vlastní mocí a tudíž někoho, koho sice bude poslouchat, protože musí, ale jinak ho nezajímá.

„Mluvit budete jen, když budete tázáni. Budíček je za svítání, večerka za soumraku. Počítejte i s tím, že se ne vždycky v noci vyspíte.“ Nehezky se ušklíbl. „Od zítřka nastoupíte výcvik.” Plukovník pokynul svým mužům, aby odvezly ženy. Jeden z nich se ale zastavil a otázal, co se psem. Zůstalo na veliteli verbířů, aby vše vysvětlil.

„PSEM?!“ zahřměl plukovník.

„Je jednoho z nich, pane.“ Ukázal poručík na brance.

„A?“

„Nechtěl se od něj nechat odtrhnout, tak sme ho vzali s sebou, pane.“ Po takové odpovědi se plukovník rozhlédl po brancích.

„Čí je ten pes?!“ Joff udělal krok vpřed.

„Můj.“

„Můj, pane!“ opravil ho poručík, kývl na jednoho z vojáků co Joffa přivedli a ten dotyčného brance prásknul bičem přes záda. Joffovi tělem projela zlá bolest a v zádech se Celý prohnul. Pomalovaný barbar, připoutaný po jeho pravici, si pohrdlivě odfrkl a blonďatý chlapec vedle něj tiše sykl, jako by snad dostal on sám.

Joff se znovu napřímil přemáhaje bolest, už ale nic neříkal.

„Tak odpověz, vojáku!“ zahřměl poručík. Dráb Joffa znovu práskl přes záda. Plukovník na něho zahlížel jako na otravný hmyz.

„Můj, pane.“ Přemohl Joff sebe i bolest. V očích se mu leskl hněv. Nenechal by se tak lehce zlomit, ani pokořit. Jenže už to chtěl mít za sebou, chtěl mít klid a chvíli ticha. Potřeboval zapadnout, aby později mohl zkusit utéct, ne na sebe upozornit jako na největšího rebela. Stálo ho to hodně sil vůle, ale dokázal to. Stejně jako nevykřiknout bolestí, která mu pulzovala celými zády, na nichž se mu skvěly dva krvavé šrámy.

Plukovníkovi zaškubaly koutky. Zjevně usoudil, že už to stačí, protože řekl poručíkovi: „Už dost!“ Dráb sroloval svůj bič a pokračoval v přecházení za zády branců. Plukovník se naklonil k důstojníkovi po pravici a ten zachrastil obsahem přilbice, kterou držel v rukou. Plukovník přikývl a nepřestával Joffa pozorovat.

„Poručíku, ať odpoutají brance,“ přikázal veliteli verbířů a ten vydal příslušné pokyny. Než se Joff nadál měl volné ruce. Zápěstí sice bolela rozedřená od konopného provazu, ale rozhodně to bylo lepší, než být spoutaný.

„Toto je jídelna,“ začal plukovník s dalším výkladem, „tam se přijdete najíst poprvé asi za hodinu. Nyní vám rozdám železné přívěšky, které budete nosit. Jsou na nich vytepána dvě čísla. To horní, je vaše číslo. Tím se budete hlásit po dobu výcviku. To druhé je číslo vašeho stanu. Ten stan bude vaším domovem po celou dubu, kterou zde strávíte. Ve stanech budete vždy po dvou. Je ve vašem zájmu abyste se svým spolubydlícím dobře vycházeli.” Sáhl do přilbice, kterou mu důstojník podal a vytáhl hrst prvních přívěsků.

„Předstup!“ Vyžádal si Joffa, který sice neochotně, ale poslechl. Přebral si od plukovníka řetízek s kovovou destičkou a nasadil si jej na krk.

„Ručíš si za něj sám,“ řekl mu plukovník tiše, „jestli ta tvá potvora něco provede, vojáci budou mít k obědu čerstvé maso!“ zahrozil a Joff souhlasně přikývl. Rozuměl a to stačilo. Hvízdl na Dereka, který se ve voze vzpamatoval a jakmile mu vojáci otevřeli mříže, rozběhl se ke svému pánovi.



Joff měl takovou radost, že je Derek opět s ním, že se beze všeho odebral do svého stanu. Nevěděl, jak se mu podařilo najít číslo 13, aniž by tu zabloudil. Ale vlastně mu na tom vůbec nezáleželo. Byl rád, že se může konečně svalit na deku a užívat klidu. Dovolil si i zavřít oči. Derek mu zatím láskyplně olizoval tvář i rány a vrtěl přitom ocasem.

Uvnitř bylo šero a venkovní ruch se zdál být na hony vzdálený. Derek si po olízání slušně lehl u svého pána, který jen zamyšleně zíral na stejnokroj složený u jeho hlavy.

Domovem tvým bude stan… Neustále se v myšlenkách vracel k tomu dni. Vždyť co mohla Kateřina vědět o osudu? Co o něm věděl on sám? Jednou ji prý bude muset nechat jít. Ale to přeci nemohla být právě ta chvíle. Ještě ji nemohl opustit! Jenže to udělal. Stejně jako před pěti lety, ani teď nebyl tam, kde být měl.

***

Bylo mu tehdy patnáct let. Nadějný farmář, syn koňáka jeho veličenstva, silný mládenec, vcelku pohledný a pracovitý s velikým dědictvím. Té, která by ho ulovila, by jednou říkali paní statkářka. To nebyly vůbec špatné vyhlídky pro městská děvčata a jejich matky. Jeho otec, Jan Jirholm, byl v Dalegu oblíbený. Měšťané ho znali jako veselého chlapíka, co se rád napije, je ochotný pomoci a nad nikoho se nepovyšuje. Joff měl život před sebou a hltal jej plnými doušky. Na stín minulosti už zapomněl a Kateřinu bral jako svou pravou sestru.

A tehdy se začaly dít všechny ty špatné věci.

Nejprve to byly jen beztvaré zvěsti, které se měnily v klepy. Ztracený princ Arimén, který se ztratil snad ještě dřív, než se Joff vůbec narodil, se prý vrátil domů. Král dokonce vyhlásil nový královský svátek - Svátek synů. A týden na to, starý král Damien zemřel.

Tehdy se Joff o krále, jeho rod ani o nic takového nestaral a nezajímal. Miloval dceru hostinské, Barbaru. Cvičil koně s otcem a jezdil na nich. Staral se o statek a tu a tam vyrážel na lov, trochu si zapytlačit, když chtěl přinést na matčin stůl nějakou zvěřinu.

Idylický, téměř pohádkový život se pak závratnou rychlostí začal měnit v noční můru. Začalo se říkat, že Arimén přišel z Temného hvozdu a že přinese celé zemi neštěstí.

„Babské řeči,“ říkával jeho otec.

Pak se téměř neúnosně zvedly daně. Z lidí se stali zase jen nevolníci. Zabavoval se majetek. Stavěla se opevnění velkých měst. Verbovali se vojáci…

„Nám nic nehrozí, jsme v králových službách, každý král vždy bude potřebovat dobré koně,“ klidnil Jan Jirholm všechny obavy u rodinného stolu. A to až do doby, kdy už bylo jasné, že se mýlil…



Ten den slunce pálilo, jakoby ze všeho chtělo vysát poslední zbytky života. Joff ani nejel na projížďku. Koně se drželi ve stínu, nebo u napajedla. Matka Alžběta byla kuchyni a připravovala oběd. Slibovala bramborové placky na sádle se zelím. Kateřina jí pomáhala a ve volnějších chvílích vyšívala. Joff s otcem Janem nosili koním vodu ke korytu.

„Jestli se brzy něco nestane, ve studni zbude voda tak akorát pro nás,“ mudroval děda Jarek kouřící dýmku na verandě před domem. Měl už plno vrásek, vlasy skoro žádné, zato vousy se ne a ne pustit jeho tváře.

A pak se něco opravdu stalo. Nebylo to však spásný déšť, v který děda doufal. Zemí se rozlehlo dunění a vítr k jejich uším zanesl charakteristické zvuky jízdy. Joff i jeho otec se po sobě ohlédli.

„Běž do domu!“ rozkázal nekompromisně Jan. Sám se běžel podívat k bráně statku.

Joff mu kývl na souhlas, postavil vědro a rozběhl se domů.

„Je ještě brzy,“ začala v sednici matka laškovně, ale úsměv se z její tváře vzápětí vytratil, když syna uviděla.

„Co se děje?“ vyhrkla.

„Nevím,“ zakroutil Joff hlavou, „někdo k nám jede, táta se šel podívat…“ Víc ani říkat nemusel. Alžběta pochopila. Vykoukla z okna a uviděla svého muže vracet se přes dvůr. Ihned mu vyšla v ústrety. Joff uhnul až na poslední chvíli.

„Mami, podívej!“ Chtěla Kateřina matce ukázat povedený vzor na ubrusu. „Mami, kam jdeš?“ ptala se Káťa, která se zastavila až u bratra s tázavým pohledem. Ten jen pokrčil rameny, vzal sestru za ruku a šel se podívat na zápraží, kde už rodiče čekali na neznámé návštěvníky.

Táta si jich ale hned všiml.

„Jděte domů, Joffe,“ řekl mu.

„Ale - “

„Vem Káťu domů a schovejte se!“ zvýšil na ně otec hlas a tak děti uposlechli. Joffovi bylo hned jasné, že něco není v pořádku. Jen netušil co, ani co by s tím měl dělat.

„Co se děje, Joffe?“ ptala se ho sestra. Z hlasu jí čišel strach. Rád by jí odpověděl, ale sám nic netušil.

V sednici vykoukl z okna, Kateřina se držela za jeho zády a také se dívala. Když potom do jejich dvora vtrhli vojáci, Joffa poprvé napadlo, že otec sice měl silné řeči, ale ve skutečnosti se oba jeho rodiče právě tohoto dne hrozili.

Kateřina se natáhla, aby viděla více, Joff ji ale nenechal. Stlačil jí hlavu dolů, zaklekl vedle sestry a zalezli spolu pod kuchyňský stůl. Tiskla se k němu vyděšeně a štkala mu na obnažené opálené silné rameno.

Nejprve k nim doléhaly jen hlasy. Joff měl podivně zalehlé uši, nerozuměl, co si říkají. A pak zazněly výkřiky. Nejprve otcův, jako by byl nepříčetná divná zvěř. Pak matčin vyděšený na hranici únosnosti. Několik neznámých bolestných hlasů a pak se vše slilo do mišmaše hrůzy, boje, řinkotu zbraní, bolesti a ječení…

Až se nakonec rozhostilo ticho. Jediným pomalu utichávajícím zvukem se stal zvuk odjíždějících vojáků.

Joff nevěděl, jak dlouho to celé trvalo a ještě dlouhou chvíli váhal, zda se má podívat ven. Dokud jej nepřemohla zvědavost. Musel si být jistý. Nejistota v něm dusila i poslední zbytky odvahy, která v něm ještě zůstala.

Zanechal proto Kateřinu ve světnici a nakázal jí, aby se nedívala ven, dokud se pro ni nevrátí. Sám se pomalými nejistými kroky vydal ke dveřím, pohled z okna by totiž nemusel stačit. Zastavil se před nimi a musel se dlouze nutit, aby vůbec dokázal otevřít.

Vzal za kliku, stlačil a vykoukl. Dveře pod tlakem neposlušně zaskřípaly. Nepříjemný zvuk, však nemohl mladého jinocha připravit na obraz zkázy, který jej čekal venku.

Jako první uviděl čtyři mrtvá těla vojáků v kalužích krve, která se vpíjela do žíznivého písku. Vzduch se nasytil nasládlým pachem mísícím se s pachem potu.

U zdi vedle dveří plakala jeho matka. Kolena si držela u těla a zoufale se pokoušela setřít ze sebe krev. Ruce se jí třásly, oči horečnatě žhnuly fanatickou potřebou se očistit. Byla špinavá, poškrábaná, pohmožděná a měla roztrhané šaty.

Joff stál jako přikovaný k zemi a nebyl sto se vůbec pohnout. Jen se rozhlížel v němé hrůze a snaze pochopit, co se zde stalo. A pak uviděl, že jeden voják ještě žije. Pohnul se. Zdvihl ruku a natahoval ji v prosbě k jeho otci. Jan Jirholm stál nad tělem vojáka opřený jen o jednu nohu. V jeho tváři byla znát únava a přemáhaná bolest. Náhle se však jeho oči zaleskly neskrývaným vztekem, uchopil pevněji svou sekyru, napřáhl a…

Poslední výkřik uťala dutá rána a vojákova bezvládná paže klesla do kaluže krve. Nastalo ticho.

Oči otce a syna se setkaly. Joff zíral nevěřícně. Jeho otec mu vždy kladl na srdce, že pánům se neodporuje, že není správné bít někoho kdo je bezbranný a na zemi, nedejte Bozi, aby snad někoho zabil. Tohle bylo špatné. Moc špatné… A on to věděl. Nejen, že jim celou dobu lhal, že jsou nedotknutelní, ale zabít královského vojáka? Hned čtyři vojáky? Vždyť je právě odsoudil na šibenici! Měl svou Barbaru, musel chránit Kateřinu. Jak mu mohl vlastní otec udělat něco takového?

Mladíkův výraz se pomalu měnil. Něco tam uvnitř se v něm zlomilo a on se nedokázal ovládnout.

„Né!!!”vykřikl a rozběhl se ke svému otci. Prudce ho srazil do písku na zraněnou nohu a začal ho vzteky bušit do hrudi.

„Nenávidím tě! Nenávidím!“ křičel zas a znova. Když to Alžběta viděla, rychel se vzpamatovala.

„Dost! Přestaň, Joffe, dost!“ Přiběhla, chytila ho za ruce a přivinula na svá prsa.

„Nenávidím…“ Bylo to poslední, co ze sebe vypravil. Slzy mu na tvářích vypalovaly slaný cejch, jak upadal do bezmocné letargie.

„Odpusť, chlapče,“ plakala matka s ním. Hladila ho po vlasech, Jan se svíjel na zemi, nohu už absolutně nepoužitelnou, plnou nesnesitelné bolesti.

„Tatínek to musel udělat, víš? Chránil nás, chránil mě. Chtěli nám ublížit, Joffe, miláčku, víš? No tak…“ Ale vše bylo marné. Žádná slova nedokázala utišit zradu, která se ho dotkla přímo u srdce.

Matka ho hladila a objímala, otec naříkal, děda byl šípem přišpendlený k houpacímu křeslu na verandě. Kateřina se dívala z kuchyňského okna…

Náhle si ale uvědomil, že když vojáci odjížděli, mířili na východ do města. Z náhlého popudu se zdvihl, setřásl matku a rozběhl se do Dalegu. Myslel jen na jediné, na Barbaru. Bylo horko, neměl koně, běžel takřka do posledního zbytku sil…

Ničeho si nevšímal. Šel po hlavní ulici rovnou k hospodě Na Výsluní, kde jeho dívka žila se svou matkou. Už když se tam blížil, doléhal k jeho uším pláč. Viděl, že i tady došlo k násilnostem, ale nezahlédl zde jediného vojáka. A tu uviděl Barbařinu matku madam Ofélii, jak stojí ve dveřích. Pléd přitažený těsně oblému tělu.

„Joffe, ach, chlapče, prosím… Teď nemůžeš dál…” Madam Ofélie nebyla nyní ta krásná dáma, jakou ji znával. Byla ustaraná a pláč jí vůbec neslušel. Stejně jako jeho matka měla i ona po těle zhmožděniny a Joff se obával nejhoršího. Neviděl však dovnitř, protože Ofélie Kašparová byla tělnatá dáma a zabírala celý vchod.

„A-ale já… Musím vidět Barbaru.“

Krčmářka ale jen nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Měl bys jít, chlapče, jdi domů…!“ říkala mu. Joff ucítil, jakoby byl propalován něčím upřeným pohledem. Když se rozhlédl, uviděl tváře sousedů a známých, všichni na něj zlověstně zahlíželi a on to nechápal. Uviděl v ruce jednoho z nich hůl a chopil se ho strach.

„Jdi!“ rozkázala Ofélie, strčila do něho, div neupadl a tak se Joff rozběhl zase pryč.



Až časem se dověděl, jak to bylo. Že když vojáci přijeli, nechal se jejich kapitán slyšet, že se na statku pokoušeli o odpor a proto se teď snese trest i na obyvatele Dalegu. Vojáci zabavovali vše, co mohli. Když byli hotovi, zbyli muže, co se pokoušeli bránit své ženy, a ty ženy znásilnili. Mezi nimi i Barbaru a její matku.

Joff se z toho nikdy nevzpamatoval. Nedokázal odpustit otci, ani matce a nemohl už být Barbaře tak blízko jako dřív. Její matka by to nedovolila a on sám cítil tíhu viny za to, co se stalo. Bál se, že by mu to jednou mohla Barbara vyčíst a raději se o ni přestal pokoušet a uzavřel se sám do sebe a do své nenávisti k rodině, vojákům a lidem celkově.

***

Čas mu ve vzpomínkách plynul rychle. Hodina byla již skoro pryč. Náhle se průchod do stanu otevřel a dovnitř strčil hlavu blonďatý chlapec. Oči hocha se rozšířily do grimasy nevýslovného strachu a z úst se mu vydral jek. Derek vycítil návštěvníkův strach a hned se k chlapci vrhl. Ten jen s trhnutím uskočil, zakopl a skončil na zemi. Derek štěkal před stanem a dával tak neznámému najevo, kdo je tady pánem.

Joff vyšel ze stanu hned za Derekem a uviděl jak se ten kluk, za všeobecného veselí přihlížejících, zoufale kryje před psem, který jen pouštěl hrůzu.

Pán pohladil svého chlupatého přítele po hřbetě a ten přestal štěkat. Místo toho nyní vrtěl ocasem, bral to jako dobrou hru. Joff vetřelce ve svém stanu ihned poznal. Byl to ten samý hoch, který měl při pochodu sem tolik obtíží. Konečně si ho mohl pořádně prohlédnout. Ne, že by o to přímo stále, ale nabízelo se to. Jeho oči připomínaly oblohu a hříva blond vlasů mu spadala do čela. Dobrosrdečně vyhlížející obličej a slabé hubené pružné tělo. Ten kluk mohl připomínat hodně věcí počínaje umrlcem, ale vojáka ani s notnou dávkou fantazie. Bylo by mu ho skoro líto, kdyby si něco takového připustil.

Co mi vůbec má co tohle nedochůdče lízt do stanu? Vzpomněl si na kovové destičky s čísly. Ne… To ne! S ním ne!

„Dereku, dovnitř!” přikázal věcně Joff, ukázal do stanu a jeho pes se poslušně ztratil v jeho útrobách. Chlapci se evidentně ulevilo a začal pomalu roztřeseně vstávat. Někteří z přihlížejících se začali hlasitě smát a vykřikovat, že se ten mladej usmrkanec bojí psů. Joffovi ale byli ukradení. I on mu byl vlastně volný jako otcova košile. Vlastně vůbec nepáchal, co dělá a netušil, co hodlá udělat, nebo co by udělat měl.

„Jsem Joff Jirholm syn, bývalého královského koňáka, Jana Jirholma.” Představil se. Mluvil tak nezabarveně, jak jen dokázal a vypjal se přitom hrdě do celé své výše. Ne, že by byl na svůj původ doopravdy hrdý, ale chtěl tak utnout posměšky kolemstojících lidí. Opravdu se někteří přestali smát a šli si po svém. Ti druzí se sice ještě pochechtávali, ale již potichu.

„Já…já jsem Rihur, syn Rithórina Ihrnovského z Jilovy. To…to byl tvůj pes…Já jen… je tohle stan číslo třináct? Neumím počítat a oni tvrdili, že…no, tvrdili, že jo. Nemohl by ten pes spát venku…?” ptal se nesměle ten umouněný modrooký chlapec, který poslední noci Joffovi vzal spaní a sahal mu výškou sotva po prsa.

„Ano. Ano. A ne!” odpověděl tvrdým hlasem na Rihurovy otázky. Teď, když už hoch nebyl terčem posměchu se Joffovi dýchalo snadněji. Neuměl si to vysvětlit.

„Ano…Jako že je tvůj…myslím ten pes? A ano jako, že je to třináctka? To je bezva a… A ne jako,…to jako…” Rihur nedořekl. Stál tam s němou hrůzou v očích a Joff jen s velkým vypětím odolával jeho nevinnému vyděšenému pohledu, kterýmu tolik připomínal Kateřinu. Aby tedy dodal důrazu svým slovům, otočil se a zalezl zpět do stanu.

Hloupej kluk! Co si myslí? Že si přijde a jen proto, že má takovej nevinnej kukuč, se může stavět mezi měa mýho psa? To nikdy! Znovu a znovu se utvrzoval v tom, že ten Rihur není jiný než všichni ostatní a nic jako soucit nebo ústupky si nezaslouží, že tomu opravdu uvěřil. Alespoň na chvíli.

Brzy se ozval zvon z jídelny. Původně tam ani nechtěl jít, ale přemohl jej hlad. Když vyšel ven ještě se ani nestmívalo. Kráčel pomalu, nikam nespěchal. Rozhlížel se a zkoumal zabezpečení tábora. Také si prohlížel ostatní odvedence. Mnozí byli starší a zkušenější. Někteří se věkově Joffovi vyrovnali. Ale měli zde i mladší hochy. Obvykle tak mezi šestnáctým až devatenáctým rokem. Marně se Joff pokoušel rozlousknout věkovou hádanku, neboť si byl jist, že Rihurovi může být maximálně čtrnáct let.

Proč by v jeho případě udělali vyjímku. Je snad opravdu něčím zvláštní? Dlouho o tom nepřemýšlel. Musel se také věnovat tomu, aby si nabral jídlo. Fronta se pomalu zkracovala. Joff se letmo rozhlédl po sále plném lidí a najednou si uvědomil, kolik je zde zastoupeno jiných ras. Trpaslíky viděl jen dva, hobitů s kudůky zde nebylo více než prstů na rukou. Zato horských krollů a pomalovaných barbarů by se nedopočítal. Vlastně se s tím ani nenamáhal.

Konečně měl plný talíř hrachové kaše. Zprvu netušil, kam se usadí, všechny stoly se zdály být až příliš obsazené pro samotáře, jako Joff. Pak si ale povšiml jednoho, který byl téměř prázdný. Seděl u něho jen Rihur. Neměl problém ho poznat. Ta smutná tvář s blonďatými vlasy a útlé tělo si na takovém místě plném svalnatých a urostlých mladých mužů zkrátka splést nemohl, i kdyby chtěl.

Chlapec seděl a smutně se nimral v jídle. Občas polkl nějaké to sousto, ale Joffovi připadalo, že přes vzlyky sotva může jíst. Jako s Barbarou před lety, i nyní se Joff cítil vůči chlapci provinile.

Nemohl déle stát na místě, proto vykročil k jeho stolu. Cítil, že je sledován četnými pohledy, ale nevšímal si toho. Nebylo mu dvakrát do řeči, protože v sobě dusil vše co s Rihurem souviselo a snažil se na něho nemyslet. Proto pozdravil jen: “Ahoj!”

Viděl jak sebou Rihur škubl, až málem spadl ze židle a pocit provinilosti v něm zesílil. Omluvil se tedy a snažil se nedát najevo vlastní úzkost. Rihur v jeho srdci soupeřil s Kateřinou, které byl povinován slibem, proto mu nehodlal dovolit, aby zvítězil.

„Omlouvám se, pane. Je mi líto že jsem vás urazil… Byl jsem drzý, já, vím. Nebudu vás již více obtěžovat. ” vypravil ze sebe Rihur přes vzlyky. Joff jen sledoval, jak pozvedá svůj zrak, aby se mu zahleděl do nehostinných očí. Ale to nyní nemohl připustit, proto on sám oči sklonil do talíře a zoufale se snažil něco vymyslet.

Proč se mi omlouvá?! Že mi vlez do stanu? No jestli má jako bejt se mnou, tak s tim nemůžeme dělat nic já ani von. Bych se spíš měl vomlouvatr já, ne? A já nic takovýho nepotřebuju. Tak za to je bezcenej kus masa na porážku? Naštěstí si v tuto chvíli jeho omluva nežádala nějakou reakci. Joff netušil co by měl říct. Raději se věnoval jídlu a doufal, že chlapec brzy odejde.

V průběhu večeře nenašel Joff odvahu cokoliv říct.Když dojedl, pomalu se zvedl, odnesl tác a teprve až když byl venku před jídelnou, kde na něho čekal Derek si uvědomil jak těsně za ním chlapec kráčel. Jeho zděšený výkřik se nedal přeslechnout. Joffovi se žaludek zmítal v křečích, když si představil, jak hrozné to pro Rihura musí být. Než by se ovšem otočil a vyšel mu vstříc, raději se ještě více zatvrdil.

Nedbaje chlapcova strachu ze psů vlezl si Joff do stanu i s Derekem. Považoval to za dobrý způsob jak se toho otravného kluka zbavit. Aspoň v noci na něj nebudu muset myslet, pomyslel si.



Jenže to se mýlil. Dlouho se mu nedařilo usnout kvůli obrovské tíze vlastního svědomí. Neustále viděl před očima Rihura a jeho modré oči, kterého střídala Kateřina oproti chlapci tak jiná. Téměř se mohl dotknout jejích černých vlasů uhranut jejíma šedozelenýma očima, tak neobvyklýma pro černovlasou dívku.

A pak náhle stál v křoví u nějaké lesní paseky, na které viděl jít Kateřinu vlekoucí nějakého stejně starého zraněného chlapce, kterého Joff neznal. Dívka byla neučesaná a měla potrhané šaty. Toho chlapce Joff neznal. Dvakrát se podíval, jestli to náhodou není Rihur, ale nebyl. Stál tam a nedokázal se pohnout. Býval by tak rád šel za ní.

Místo toho se začal rozhlížet kolem sebe a vyděsilo jej, že u sebe nemá Dereka. Z neznámého důvodu se náhle cítil zoufalý a vyděšený, ač mu připadalo, že k tomu nemá důvod. Tu z dálky uslyšel štěkot. Okamžitě se rozběhl tím směrem. Kateřinu a zraněného chlapce nechal za sebou, jakoby na nich nezáleželo, přesto že sestra mu byla vším.

Nevnímal bolest nohou, když probíhal maliním a jen marně přemýšlel, co se asi stalo? Co uvidí, až se ocitne na místě?

A pak konečně vběhl na lesní mýtinu a rozhlédl se…



Hlas trubek jej vytrhl z onoho podivného snu. Ležel sám ve svém stanu a nechtěl se probudit. Co asi bylo na té mýtině? Jenže svolávání na nástup bylo velmi neodbytné. Derek už byl připraven, jen dychtivě hleděl na Joffa jakoby očekával nějakou skvělou hru. Jenže jeho pán se musel obléknout do stejnokroje a začlenit se mezi vojáky.