Neznámá jezdkyně - 3.kapitola

Třetí kapitola Neznámé jezdkyně. Tentokrát se staneme svědky rozhovoru Anderese a Ikzinoga, vykročíme na pochod s Joffem a vojáky a zabloudíme i ke Kateřině. Jistě můžete namítnout, že v této kapitole se toho zase tak moc neděje. Je to pravda. Věnuji se v ní hlavně cestě na kterou byl Joff odvedem. I Alexandria jakoby upadla v zapoomnění, ale neni tomu tak. Stále je tentýž den, kdy hovořila k Radě.
» autorka: Jackie Decker
Chlapec

Kapitola třetí



Velká Rada byla rozpuštěna. Všichni mágové, čarodějové, theurgové a kněží bohů se pomalu rozcházeli. Jak se lóže vyprazdňovaly, nořila se kruhová místnost s dlážděním ve znaku pentagramu do stále větší samoty.

„Andersi,“ oslovil svého přítele Ikzinog, „mohu s tebou mluvit?“ Akustika zesílila čarodějův hlas.

„O čem chceš mluvit?“ Otočil se ještě hobit. Tušil už ráno, že s ním bude muset promluvit ještě jednou.

„Nic jsi jí neřekl,“ vydechl Ikzinog a nechápavě zavrtěl hlavou.

„Nebylo co říkat,“ odpověděl Anders. I když to říkal pevně, bál se, že by mohlo dojít na slova jeho dávno zesnulého mistra a učitele.

„Lžeš!“ vpálil mu starý muž do tváře. „Víme mnohem víc, než jsi jí řekl.“

„Copak to nechápeš?“ Nakrčil Anders husté obočí. „Dali jsme slib. I TY jsi ho skládal, pamatuješ?! Nikdo jí nesmí nic říct…“

„Ale ona nikdy nebyla tam venku,“ naléhal Ikzinog. „Neví jaké to tam je, jaké jí hrozí nebezpečí. Neví nic!“

Ander si unaveně promnul zpocené čelo. Čarodějova nadutost už ho unavovala.

„Pochop, že kdyby někdo z nás porušil slib daný Bohům, přivolal by na svět zlo třikrát silnější, než je Posel smrti. To chceš?! Teď má tvá chráněnka ještě naději. Řekni jí něco víc, a připravíš jí o ni.“

„Jakou naději?“ Ikzinog žádnou neviděl.

„Proroctví.“

„A to je naděje? Známe jen polovinu! Jak můžeš vědět, že v té části, kterou neznáme, není něco strašlivého?“ Anders si povzdychl. Samozřejmě to doopravdy vědět nemohl. Ale co by to bylo za proroctví, kdyby nemělo vést ke konečnému vítězství? Ten svitek hledali spolu se Sajgonem dlouho, ale bezvýsledně. Nemohli udělat víc.

„Vím,“ prohlásil hobit pevně. „Poslouchej mě, Ikzinogu, tohle je velmi vážné. Nesmíš Alexandrii říct nic konkrétního. Je na ní, jakou cestou se vydá.“

Čaroděj sklopil hlavu a přitakal. U srdce měl však velikou tíseň. Nechápal, že po něm někdo, kdo byl jeho přítel, může žádat něco takového, slib – neslib.

***

Když Joff dokázal opět polapit své myšlenky a zhostit se vlády nad tělem, byli už na půli cesty k Dalegu. Nestávalo se mu, že by ho něco tolik vyvedlo z míry. Uměl se ovládat, dokázal zachovat chladnou hlavu, tam kde jiní selhávali. A přesto to dnes nedokázal a emoce ho přemohly. Hlavně strach. Nevěděl, zda více z Kateřiny, nebo o ní. Jisté bylo jen to, že její počin byl riskantní a určitě nebylo přirozené, jak se pak vojáci chovali.

Kráčel na konci dlouhého lana. Desítky branců před ním, se potácely jako topoly ve větru. Jenže Joffa sužovalo spíš bezvětří. Ve stínu jabloní, kde pomalu dozrávala první, letní pláňata, sice nepanovalo takové horko, jaké se chystalo slunce nastolit v dalších fázích dne, ale i tak se hodně potil. Hnědé, po ramena dlouhé vlasy měl již mokré a splihlé.

Pochod mu nevadil. Pozice rukou nebyla sice zrovna nejpříjemnější, ale dalo se to vydržet. Neobtěžovalo ho ani zírat na záda pomalovaného muže, který byl o dobrou hlavu vyšší než on sám. Co nesl těžce, byl fakt, že byl násilím odtržen od sestry, kterou slíbil ochraňovat. Vzali mu svobodu a to bylo to poslední, co ještě měl.

„Pohyb, chásko!“ zavelel voják s bičem a páskou přes oko, který doprovázel brance. Aby přidal svým slovům na důrazu, práskl jednoho z branců bičem po zádech.

„Auuu…!“ vypískl chlapec bolestí a sesul se k zemi. Joff by se na něho býval ani nepodíval, ale kvůli němu museli zastavit, což ho vytrhlo z bezduchého zírání do prázdna.

Ten kluk byl mladší než on. Řeklo by se, že o dost mladší. Tvář měl uslzenou a v očích modrých jako blankytná obloha se mu zračilo zoufalství. Pro Joffa to ale nic neznamenalo ani ve chvíli, když se dotyčný podíval přímo na něho.

Pomalovaný muž, který byl přivázán před Joffem, cosi zlostně zamručel. Pádem toho kluka, jeho fňukáním a neochotou se zvednout, byl nucen stát v předklonu, což se mu viditelně nelíbilo. Stejně jako rána bičem, kterou vzápětí utržil.

„Zvedni se!“ rozkázal netrpělivý voják a ležícího chlapce nakopl. Ten znovu úpěnlivě zasténal, chytil se za břicho a rozplakal se.

„Tak dost!“ zahřměl Joff. Udělal dva kroky potřebné k tomu, aby mohl kluka zvednout. Hrubě ho popadl za límec a postavil. Nic mu ale neřekl a vrátil se na své místo. Tohle opravdu neměl zapotřebí…

Barbar i voják mu věnovali tvrdý pohled. Nemohlo být pochyb, že jim ulpěl v paměti, což ovšem nevěstilo nic dobrého.

Znovu vykročili.



První zastávka na cestě se jim naskytla v Dalegu. Od Joffova dvorce až k městečku, to byly necelé dvě míle prašné cesty alejí, takže tam došli už po necelé hodině. I po tak krátké době, ale už bubnování lezlo Joffovi značně na nervy.

Snažil se oprostit od takových pocitů a celkově toho co se kolem dělo. Zvlášť, když přišlo na řadu další verbování. Vojáci se nikoho na nic neptali. Koho si vyhlídli, toho prostě popadli a přivázali na lano, nebo v případě žen, nastrkali do vozu.

Jako branec slyšel Joff snad všechny chlípné poznámky ze stran vojáků a viděl i slzy a vztek měšťanů, které povětšinou znal. Koho neviděl, a byl za to rád, byla Barbara. Dívka, o níž před časem hodně stál, ale s níž nakonec nikdy nemohl být. Ne, kvůli rodičům, kterým dával vinu. Ale kvůli sobě. Rodiči pohrdal, ale sobě nikdy neodpustil.

„Tak hněte sebou, hovada!“

„Dělat, dělat!“

„Tak šup, děvko, neboj, však si ještě užiješ dost!“

Joff zavřel oči. Nechtěl se na to dívat. Lidi mu byli většinou ukradení, tak jako on jim. I oni měli vše v živé paměti. A ti kteří ne, ho nenáviděli prostě ze zvyku a protože to dělali ti ostatní.

Otevřel oči až tehdy, kdy vyrazili na další cestu.



Vyšli z Dalegu druhou stranou jediné hlavní ulice a mířili stále na východ proti slunci. Sešli z cesty. Ta hned za městem uhýbala k jihu. Oni ale pokračovali stále kýženým směrem. Přes louky, které ležely ladem. Kolem polí se vzrostlou pšenicí, ovsem a kukuřicí. Stále více se blížili k Hraničnímu lesu.

Tentokrát šli bez přestávky. Asi i proto, že tady už žádné vesnice, ani města, kde by mohli verbovat, nebyly. Zem tu byla nerovná, plná děr a kamení. Zvlášť pro některé to byla velmi náročná cesta. Joff to jakžtakž zvládal. Hrdost mu nedovolila dát na sobě znát únavu, nebo nespokojenost. Ale ten kluk, kterého přetáhli bičem a který pak plakal, ten vzlykal a stěžoval si každou chvíli.

„Už nemůžu…“

„Mám žízeň…“

„Mám hlad…“

„Jsem unavený…“

Kdyby to bylo na Joffovi dal by mu pořádný pohlavek. Ještě štěstí, že mezi nimi byl ten pomalovaný barbar

Poledne se nachýlilo a vojáci zastavili. Byl čas něco sníst, napít se a vykonat potřebu. Rozdělili si příděly sušeného soleného masa a zapíjeli je vodou. Brancům nechali kolovat, alespoň tu vodu. Měch ale stěží mohl stačit pro všechny. Zvlášť, když se jeden kluk, snažil vypít vše, co v něm ještě zbylo, když se k němu dostal.

Joff si povzdychl. Byla tu spousta dalších, kteří měli žízeň, sám byl jedním z nich. Nebyl nadšený vyhlídkou celodenního pochodu bez jídla a vody. Přesto ale byl ochoten měch klukovi nechat. Světlovlasý chlapec mohl být zhruba stejně starý jako Kateřina. Bylo jasné, že oproti ostatním, je pro něho cesta náročnější. Ani Joff sám nechápal, kde se v něm vzalo tolik pochopení pro neznámého brance.

To barbar měl na věc ovšem jiný názor a pochopení nesdílel. Prostě mu měch utrhl od úst, sám vypil jeden doušek a vrazil ho dalšímu v pořadí. Tehdy se oči chlapce a Joffa setkaly podruhé. Joff se ale odvrátil, jen trochu upil a nechal vodu dále kolovat. Moc už jí tam nezbývalo.

„Hhmmmm…“ zamručel barbar a Joffa ani kluka si dál nevšímal.



Když znovu vykročili, měla část branců problém se znovu rozhýbat. Joff si s tím poradil vcelku brzy. Zato plavovlasý chlapec s modrýma očima se po další hodině pochodu ploužil jako tělo bez duše. Držel se při vědomí jen silou vůle. Každou chvíli zakopl, několikrát tolik, že to mělo za následek pád. Joff myslel, že je to druhé nejhorší odpoledne v jeho životě. Zastavili se jen párkrát a to kvůli močení.

Nakonec zastavili u kraje lesa. Kluka za trest přivázali na noc ke stromu. Ostatní brance včetně Joffa pak usadili na louce a kolem nich v kruhu zbudovali své plátěné stany. Lano přivázali ke dvěma kůlům, které zabodly hluboko do hlíny. Rozhodně to nevypadalo, že by je snad chtěli odvázat.

Joff měl konečně možnost znovu vidět Dereka. Ležel v kleci se ženami, tlapkami si podpíral čumák a smutně kňučel. Ani misky se žrádlem se nedotkl. Ačkoliv, těžko říct co mu to tam vojáci vlastně dali.

Večer se dočkali jídla všichni. Sice to byly vyloženě cestovní zásoby, sušené maso, voda, suchary a chléb, ale lepší než nic.

Vojáci si hned pro potěchu vytáhli do stanů některé z žen. Ve voze ve výsledku zůstal jen Derek. Joff by se k němu rád dostal, ale neměl jak.

Zešeřilo se a přišla noc. Nastal čas zalehnout a spát pod širým nebem plným hvězd a dohledem hlídek. Noc byla jasná. Zřetelně se daly vidět stany, a díky svícím, i siluety milujících se těl uvnitř. Tam, kde zapomněli svíce zhasnout.

Zcela mimoděk si Joff vzpomněl na poslední verš Kateřininy písně. Domovem tvým bude stan, až poznáš, že proti osudu bojuješ sám… Je snad tohle jeho osud? Stát se vojákem? A proč by měl? Po království mu nikdy nic nebylo. Kdekoliv jinde ve světě se muselo žít mnohem lépe než tady. A co její osud? Slíbil, že jí bude chránit, jak se o ni ale může postarat, když bude stovky mil daleko?

Bylo rozhodnuto. Musí utéct a vrátit se pro ni!


***

Ten večer seděla Kateřina na velké truhle v rohu podkrovního pokoje. Postel naproti měla ustlanou, okna i dveře na verandu dokořán. Byla teplá noc.

Měla už jít spát, ale pořád musela myslet na bratra. Chtěli chránit jeden druhého a nakonec to takhle dopadlo.

Rozdělili je.

Žmoulala svůj přívěsek, jakoby snad ten malý prstýnek mohl být příčinou toho všeho. Bez Joffa a Dereka bylo na statku prázdno. Že jí rodiče ráno vyhubovali, to Kátě nevadilo, ale to večerní ticho se tvářilo zlověstně. Kdyby mohla, dala by všechno, aby to mohla změnit. Nikdy by nenechala Joffa, aby šel s těmi vojáky.

Jenže to změnit nemohla. Poprvé zůstala doma bez bratra a budoucnost se zdála nejistá. Odložila přívěsek na noční stolek z hruškového dřeva a zalezla si pod deku. Třeba, že ráno moudřejší večera, mělo být zítra zase lépe. Alespoň v to doufala.
Tipů: 5
» 27.06.13
» komentářů: 4
» čteno: 705(4)
» posláno: 0


» 27.06.2013 - 08:11
vše se vždy změní...když někdo odejde z domova...i ze života
» 27.06.2013 - 17:58
básněnka: No právě :)
» 28.06.2013 - 20:31
celkově nesnáším vojáky :) natož násilí :) ST
» 29.06.2013 - 18:27
myšlenka pouhá: Jo, to celkem chápu :) A díky :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.