Neznámá jezdkyně - 2.kapitola

Odjezd

Kapitola druhá
Ve stejný den, o mnoho mil dál…

Mladíkovi oči se zaleskly divokou zlostí, když se z kůlny po jeho boku ozval hlasitý štěkot.

„Ticho, Dereku!” osopil se na svého psa, aniž by se ohlédl. Kýžené polínko postavil na špalek.

„Dereku, stůj! Slyšíš?!” zvolala náhle i jeho sestra.

Malý hlídací pes doběhl ke svému pánovi, tiše si mu sedl k nohám a dychtivě vrtěl ocasem na znamení toho, že si s ním chce hrát.

Joff se tedy konečně otočil, aby zjistil příčinu toho všeho. Sestra se zastavila, jako na povel. V plátěné noční košilce, malých dřevácích a s rozcuchanými černými vlasy se ocitla na rozhraní světla a stínu. V očích se jí zračil strach.

Joff se zamyslel. Připomínala mu vílu nebo divoženku, o nichž slýchal báje. Při pohledu do jejích šedozelených očí si uvědomil, že ji vlastně vůbec nechtěl polekat. Že se na ni nezlobí.

Sklopil zrak. Derek dychtivě hleděl na svého pána, vrtěl ocasem a v tlamě držel Kateřinin přívěsek. Tajemný prstýnek z růžového kamene na proužku kůže. Ten prstýnek, připomínka dávné minulosti, jako vždy i nyní přitahoval Joffův pohled.

„Promiň,“ omluvil se sestře, „nevim co ho to popadlo.“ Unaveně se zaklonil. Necítil fyzické vyčerpání. Jeho únava pramenila z duše. Jednotvárný život na statku s rodinnou, v níž si téměř s nikým nerozuměl a většinou pohrdal, ho vysiloval už několik posledních let.

V tom se z nedalekého Dalegu ozval zvon. Jan
zazněl přesně pětkrát a Joff si náhle uvědomil, že je teprve pět hodin ráno. To ho překvapilo. Ohlédl se tím směrem, jakoby tím mohl něco změnit. První co ho napadlo, bylo, že se bohové zbláznili. Slunce už stálo nad obzorem.

Obvykle se Joff budil před svítáním, ale když vstával dnes, slunce již vycházelo. Lekl se, že zaspal a vrhl se do práce s mnohem větší vervou, aby vše stihl. Jenže teď se ukázalo, že nevstával déle, než obvykle. Pouze ho ošálilo slunce.

Pousmál se.

„Pusť Dereku!” zaburácel. Derek poslušně pustil a se smutným pohledem se vrátil do boudy vedle kůlny. Kateřina beze slova zdvihla přívěsek a též se odebrala do soukromí. Konečně se rozhostilo ticho. Nyní už ale nebylo důležité. Důležitý byl pouze čas, který vyšetřil svou rychlou prací.

Uvědomil si, že je na dvoře sám a má fůru času. Přeťal to polínko na dvě máchnutí a nechal se přemoci leností. Nechtěl už dělat vůbec nic. Vrátil se do kůlny, pověsil sekyrku na hák a usadil se do stínu na složené dřevo. Vzpomínal na den, kdy poprvé spatřil prstýnek své sestry. Bylo to před patnácti lety…

***

Na kraj padla noc a pěti letý kluk se díval z okna na hvězdy tančící po obloze. Svět tam venku, mimo jejich dům, se nořil se do hlubin stále větší temnoty. A zrovinka, když spatřil měsíc, zabušil kdosi na venkovní dveře.

Polekal se.

Pár vteřin ticha budilo zdání, že to vše byla jen jeho představa. Ale pak někdo zaklepal znovu.

Joff se bál. Pochopitelně ve tmě se mohla skrývat spousta nebezpečí, která si neuměl ještě ani představit. Ačkoliv představivost měl opravdu velkou.

Přes všechny obavy, se nakonec přehoupl přes okraj postýlky a bosýma nohama se po dřevěné podlaze sunul ke dveřím svého pokoje a dál přes sednici až k východu z domu.

Zavládlo opět ticho. Joff litoval každého svého zaváhání. Proklel každé prkénko, které pod ním zavrzalo.

A pak mohl konečně vzít za kliku. Byl u cíle.

Stál už těsně u dveří a pořád nic neslyšel. Naposledy se dlouze nadechl a pak se zatajeným dechem si otevřel.

Dveře zaskřípaly.



Na první pohled chlapec nikoho neviděl. Dvůr se jevil stejně prázdný, jak si ho z večera pamatoval. To až když mu pohled padl na zápraží, uviděl proutěný košík a v něm čerstvě narozeného spícího človíčka, zachumlaného do plátna.

Rozhlédl se ještě jednou. Myslel, že uvidí čápa, který dítko přinesl. Ale namísto toho, zahlédl v nedalekém stínu čísi lesknoucí se oči a následně i siluetu.

Lucerna mu v ten okamžik vypadla z rukou. Býval by utíkal, kdyby ho poslechly nohy. Na místo toho osoba promluvila:

„Neboj se, chlapče,” pravil hladký a mírný hlas. Joff netušil kdo to je. Napadlo ho, že asi nějaká krásná žena, víla, nebo dryáda… Prvotní úlek z něj rázem vyprchal. Zůstala mu jen zvědavost, která ho uprostřed noci přiměla, aby se sem vypravil.

„Kdo jste?” zeptal se dětským hláskem.

„Jsem matka, nemluvněte na zápraží před tebou, chlapče. Věř mi, že mě bolí tu takhle stát a opouštět svou dceru. Ale musím nyní odejít, protože zítra přijde čas mé smrti.“ Ať byla kdokoliv, otřela si rukou slzy.

„Slib mi, že se o mou dceru postaráš. Že budeš její bratr ať se stane cokoliv. Vím, že jste dobří lidé. A i ona bude, když ji vychováte,” mluvila unaveně a naléhavě.

„Dobrá, paní, slibuji.“ Joff nepoznával hlas ani slova, jež vyřkl. Jakoby ani nebyla jeho.

„Věřím ti,“ vypravila ze sebe skrze potlačované vzlyky. „Teď mě ale dobře poslouchej, Joffe Jirholme, rozumíš?!“ Nebyla to opravdová otázka. Neznámá paní mu nedala čas, aby odpověděl.

„Chraň ji, chraň ji, jak jen bude zapotřebí, ale pamatuj! Každý máme svůj osud, který nezměníme. A někdy musíme tím osudem jít sami. Kateřinin osud je skryt v kamenném prstýnku, jenž je přiložen k dopisu, a v prokletí mého rodu. Jednou chlapče, ne zítra či za rok, ale jednou to zcela jistě přijde, bude muset jít svou vlastní cestou. Slib mi, že jí pak necháš jít. Nechej ji jít, i kdyby do pekel vedly její kroky. Slib mi to… Přísahej!” Zvedla na něj hlas, až se znovu lekl.

„Slibuji. Nechám ji jít, až přijde čas, ale… Ale jak to poznám?” zeptal se. Nechápal co se děje. Byl ještě dítě.

„Poznáš to,” projevila mu neznámá svou důvěru. Oči i matný obrys té ženy zmizely ve tmě a Joff zůstal na zápraží rodného domu sám, jen s miminkem. Cítil obrovský zmatek a byla mu zima.

Vtáhl košík se spícím dítětem do domu, vrátil se ještě pro lucernu a šel do ložnice pro své rodiče.

Tu noc se jeho rodiče probudili rychle. Alžběta se hned začala věnovat miminku a Jan se vydal najít neznámou matku. Jediným výsledkem jeho snažení však bylo, že zahlédl nějakého jezdce na koni, jak zmizel v jabloňové aleji, která se táhla od statku až k Dalegu.

Druhý den, když se Jan po ženě ptal v městečku, mu o ní nikdo nedokázal nic říct. Nikdo nevěděl, kdo byla, nebo odkud přijela. Pronajala si pokoj v hostinci, porodila a do rána zmizela i s dítětem. Holčičkou, která se od toho dne, stala Joffovou sestrou.

***

Dávno už mladému jinochovi nebylo pět let a za ta léta nabral mnoho síly i odvahy. Skoro už na události té noci zapomněl. Káťa byla jeho malá sestřička. Jejich život nebyl z nejidyličtějších, ale pečoval o ni.

Dnes se mu to však vrátilo, jakoby se to stalo včera. Netušil proč. Možná za to mohlo slunce, možná Kateřenin přívěsek. Nikdy ho nedržel v dlani. Poprvé po dlouhé době ho vůbec uviděl. Káťa ho většinou nosila pod šaty.



Zatímco Joff seděl v kůlně na složeném dřevě, Kateřina se v pokoji převlékala. Režná sukně, plátěná košile, vázanka…

Přívěsek si nandala až nakonec. Nejprve ho zkusila na prst, ale prstýnek z růžového kamene jí byl stále ještě moc veliký. Nechala ho proto na kůži a přehodila přes hlavu. Hned jí bylo lépe. Věděla, že to bratr nemyslel zle. Joff mýval takové nálady. Byl zvyklý na svůj klid a samotu, pokud mu někdo narušil soukromí příliš nenadále, občas propadal mrzutosti. Dokonce i Dereka měla ráda. Jen prostě nechtěla, aby se jí přívěšek ztratil. Byla to její jediná vzácnost, kterou měla snad od narození.

Když se ustrojila a černé vlasy spletla do copů, mohla konečně slézt dolů a jít nakrmit králíky, nasypat slepicím, podojit krávu a pak do kuchyně pomáhat matce, jako každý jiný den.

Cosi zaslechla. Podobné dunění už jednou slyšela. Vyběhla na verandičku a uviděla je. Srdce se jí na okamžik téměř zastavilo. Vteřinu trvalo, než opět popadla dech, aby Joffa varovala.

„Verbíři! Verbíři jedou…!”



Sestřino zvolání vytrhlo Joffa ze zamyšlení.

Kateřina seběhla dolů po žebříku rovnou kůlny, chytila bratra za silnou paži a začala s ním třást.

„Joffe! Musíš utíkat! Tam ze severu. Jedou si pro tebe, slyšíš?! Uteč!” křičela skoro nepříčetně.
Konečně i Joff zaslechl bubny, jejichž zlověstné válečné dunění rozvracelo životy obyčejných lidí. Mladík konečně procitl do reality.

„Ne…“ Zavrtěl hlavou a chytil Katku za ramena. „Ty utíkej…! Běž a běž daleko! Slyšíš?!” rozkřičel se na ni. V očích se dívce leskly slzy. Zase jí ublížil, aniž by chtěl. Přál si jen, aby utekla. Aby byla v bezpečí. Dal by za ni život, kdyby to bylo třeba. Byla tím jediným člověkem, na kom mu ještě záleželo.

Kateřina přikývla.

Derek v boudě zvedl hlavu, zavětřil, vyběhl ven a začal hlasitě štěkat.

Dál už Joff nečekal. Pustil sestru, vstal, popadl sekyru a vyšel na dvůr. Právě v čas. Rozhlédl se a viděl matku podpírající otce, kteří se spolu vypotáceli ze dveří. Alžběta byla bledá jako smrt a Jan se zapřel unaveně o trám, aby své ženě ulevil. Levou nohu táhl za sebou, jako zcela zbytečný pahýl, kterým byla. Památka na poslední příchod vojáků do jejich dvorce.

Všichni si to moc dobře pamatovali. Ten den změnil celý jejich rodinný život v noční můru. Joff odvrátil pohled od svých rodičů a zavolal si Dereka k noze. Kateřinu nikde neviděl, předpokládal, že splnila, co po ní chtěl. Teď tedy zůstalo na něm, aby splnil svou část nevyslovené dohody. Udělat cokoliv, aby jí poskytl co nejvíc času.

Verbíři se přibližovali. Bubny zněly stále hlasitěji. Míle vzdálenosti se krátily, až do dvora vpochodoval oddíl vojáků a jejich čerstvých branců. Vedl je muž v plné zbroji na mohutném válečném koni.

Joffovi se paradoxně trochu ulevilo. Všechno to byly pouze lidé. Několik z nich vypadalo trochu mohutněji, lišili se i svými účesy a neznámými znaky inkoustovou modří, které měli ve tvářích nebo různě po těle. Nejspíše vojáci pochytali i pár barbarů, kteří se zatoulali příliš daleko ze svého území. To koneckonců mohlo být mladému farmáři docela jedno.

Zastavili.

Joff uchopil sekyru pevně a v očích se mu zaleskl vzdor.

Velitel sňal přilbu a vystavil tak na odiv svou ostře řezanou tvář s ošklivou hlubokou jizvou, která se táhla od jeho levého oka přes nos až ke kořenu pravé lícní kosti. Povýšeně se rozhlédl po celém dvorci, jakoby jim tím prokazoval poctu. Zvlášť Joffa si dlouze prohlížel. Nakonec ale přeci jen pohlédl

„Jane Jirholme, z moci titulu královského verbíře, si přicházím pro tvého syna, ženu a dceru. Pokud půjdou dobrovolně, nemusí dojít k násilí!“ zvolal zvučně. Znělo to přísně a nesmlouvavě. Přesto se ale Joff smlouvat pokusil:

„Půjdu s vámi, ale matka a sestra zůstanou zde.“ Jeho otec stačil sotva otevřít pusu.

Velitel se uchechtl mladíkově vzpurnosti. Pohled, který Joffovi věnoval, byl všeříkající.

„Ale to víš, že pudeš, mladej. Jako ti všichni,“ kývl hlavou směrem k brancům. Joff se na ně dívat nechtěl. Svou pozornost věnoval jen veliteli a jeho mužům, aby měl přehled, kdyby se chtěli o něco pokusit.

„A ty dvě pudou taky! Však budou našim vojákům dělat samý potěšení,“ zasmál se a zbytek eskorty se smál s ním. Jan objal svou ženu kolem ramen a Alžbětě slzy vypalovaly do tváří slaný cejch. Joff už viděl téměř jen rudě. Sekyru měl přeci v ruce. Stačilo by se s ní párkrát ohnat. Co na tom, že by ho nejspíš zabili. Kateřina by se třeba stačila dostat až do Dalegu a tam najít útočiště.



Jenže Katka staršího bratra neposlechla. Nemohla utéct a nechat ho tu. Vzal si sekyru, co kdyby udělal nějakou hloupost… Místo toho, aby utekla, vyběhla nahoru do pokoje v podkroví a tajně vše pozorovala. Z okna měla špatný výhled, když vojáci zastavili, zmizeli jí z úhlu. Vykoukla tedy z verandy. Kryla se za dubovým trámem. Srdce jí v hrudi divoce tlouklo. Bála se, aby jí nezahlédli. Vojáci, bratr, rodiče, to bylo jedno.

Tam dole začalo jít do tuhého. Joff k ní stál zády, nemohla vidět jeho fanatický pohled. Co ale vidět mohla, bylo zatínání svalů na obnaženém trupu a pažích. Ten letmý pohyb prstů po toporu…

„Ne!!!“ vykřikla, vystoupila z úkrytu a zapřela se o zábradlí.



Všichni na dvoře se otočili po zdroji výkřiku. I Joff, který na sestru vytřeštil nevěřící hnědé oči. Teď už měla být dávno někde daleko. Kdekoliv bylo bezpečněji než doma. Musel jednat. Jestliže zůstala, nezbude mu než se bít.

Prudce se otočil na procesí vojáků. Velitel se stále díval na dívku na balkóně a i ostatní z ní nespouštěly oči. Jistě, Kateřina měla svůj půvab, lišící se od běžných vesnických dívek, ale že by na první pohled uchvátila všechny nezvané hosty? Tak jako v té chvíli se bál naposledy před pěti lety. Tehdy si přísahal, že už nikdy nedopustí, aby se to opakovalo. Jenže v té chvíli byl bezmocný. Cosi mu našeptávalo, že teď má šanci zaútočit. Nikdo si na něj nedává pozor. Ale on se namísto toho ohlédl zpět po sestře.

Velitel shlédl zpět na Joffa a jako vyměněný k němu prohlásil:

„Tedy dobrá, mladý muži, zůstanou zde.” Odvrátil se od něho a kývl dvěma svým podřízeným, aby ho připoutali na lano, k ostatním brancům.

Za jiných okolností by na sebe Joff nenechal sáhnout. Teď však byl tak překvapen, že nemohl pochopit co se kolem něho děje. Díval se nahoru do jejích očí. A ona se dívala do jeho. Rty se jí chvěly. Ve tváři se jí zračil smutek a strach.

Derek kňučel u Joffových nohou, když k němu přišli vojáci. Zaštěkal, když brali jeho pánovi sekyru, chytili ho a odváděli. Chtěl jednoho z nich kousnout do nohy, když se jali Joffa přivazovat, ale zuby se mu svezly po holenním plátu.

Voják dotěrného psa nakopl a Derek opět zakňučel. Tentokrát bolestí. Ani to ale nedokázalo Joffa vytrhnout z šoku, který právě utrpěl. Viděl vše co se kolem něho dělo, ale nedokázal se přinutit nic udělat. Jakoby se jen díval očima někoho jiného. Chtěl se Dereka zastat, ale velitel vojáků přikázal, aby dali psa do vozu s klecí, kde jinak převáželi jen problémové brance, trestance, nebo ženy. V té chvíli se mu opět ulevilo. Bude mít Dereka s sebou.

Rodiče se objímali a plakali. Ani jeden z nich nic neudělal. Co by také zmohli mrzák a žena?

Ani Kateřina už nezasáhla. Nechtěla bratra ztratit, sama nechápala, co se stalo. A to jak se na ni Joff pak podíval, ji děsilo. Chtělo se jí plakat. Verbíři se dali na pochod. Bubeník opět spustil své sólo. A Joff už se po ní ani neohlédl.



„Den právě vstal,
když rozkaz byl dán:
Pojedeš s námi
bojovat do dáli.

Pro slova jasná chtěl ses prát.
Nakonec však musel se vzdát.
Ach, bratře kams to odjel?
O starost svou se rozděl…

Slunce zastínilo tvůj odchod.
Nenajdeš zpět do dětství vchod.
Domovem tvým bude stan,
až poznáš, že proti osudu bojuješ sá-ám…“



Joff slyšel píseň své sestry i přes vojenský buben. Přivázali ho až na konec konopného provazu, zatímco bubeník kráčel vpředu. Přesto se ale na rodný dům ani sestru už nepodíval. Připadalo mu, že je vše ztraceno. Že ji zklamal…