Neznámá jezdkyně - 1.kapitola

Rada

Kapitola první
O 30 let později…

„Dále,“ vyzval starý hobití mužík za dubovým stolem svého lidského přítele.

„Prý se mnou chceš mluvit,“ řekl čaroděj v dlouhém hnědém rouchu namísto pozdravu.

Anders vzhlédl od listu pergamenu, který už četl snad po desáté, a zahleděl se do vrásčité vousaté tváře muže, který před mnoha lety býval jeho přítelem.

„To je pravda,“ řekl mu, „vzpomínáš si na to?“ hobit přesunul pergamen ze své strany stolu na tu jeho a vyzval ho, aby se posadil. Ikzinog tak učinil. Cesta na nejvyšší věž ho už v jeho věku unavovala, i když se mohl vždy opřít o svou hůl s orlí hlavou.

„Ano, jistě, že ano.“ Jak by si také nevzpomínal. Kdysi je tento roztržený kus pergamenu spojil v přátele. Stejně jako cesta za druhou polovinou proroctví, kterou na něj vepsal Andersův otec těsně před svou smrtí.

„Je to už dávno,“ poznamenal Ikzinog.

„Ale stále je to zde s námi.“ Anders vzal do ruky šálek s teplým čajem. Ikzinogovi neuniklo, že se mu dlaň potí a chvěje. Nechtěl o tom ale začínat. Bylo zjevné, že něco dělá Andersovi veliké starosti.

„Ty víš moc dobře, že od doby, kdy tohle můj otec sepsal, theurgové ale ani kněží a jiní strážci vědění zde v Chrámech, nemohou vidět do budoucnosti dál, než právě po toto proroctví,“ začal Anders, když polkl vydatný doušek chutného nápoje.

„Ano, to vím.“ Čaroděj se podrbal ve vousech.

„Myslím, že přišlo to, čeho jsme se obávali už tehdy. Všichni už vidíme jen proroctví. Není žádný čas mezi námi a tím co se má stát. Dnes slunce vstávalo jasně a brzy. Snící Perla se probudila. Náznaky z Vesfálské říše mluví za vše. Posel smrti je už mezi námi. A kdo je elfí panna se jménem Bájného města, ti myslím nemusím připomínat,“ vydechl hobit naléhavě a přerývaně dýchal. Léta už se podepsala i na jeho těle.

„Co tím chceš říct?“ Ikzinog tomu nechtěl uvěřit. Měl to dítě rád. To co mu zde jeho přítel naznačoval, by znamenalo loučení a nebezpečí.

„Že je načase říct Alexandrii, že bude muset jít…“



Na kraj padla mlha. Slunce sice již stálo vysoko na obloze, ale u pramenů Noonen, jejichž vody hučely v několika vodopádech ze skal, se dalo zahlédnout pouze z nejvyšší věže Chrámů Vědění.

Mladé elfské panně stojící na ochozu u Velké obřadní síně to však nikterak nevadilo. Oddávala se rannímu vánku, který jí jemně cuchal zlaté vlasy. Černýma očima si prohlížela svět. Čekala na svého mistra, který ji měl pozvat do síně, až si ji Rada vyžádá.

„Alex,“ oslovil ji dobře známý hlas, za jejími zády. Ihned jej poznala. Zkrátka se nemohla mýlit. Existoval jen jediný muž, který ji tak směl oslovovat. Pousmála se, ale neotočila. Chtěla totiž slyšet ještě něco.

„Zuraven maen li vaetin,“ dovolil si lidský čaroděj pozdravit po elfsku.

Alexandria se ladně otočila a vplula tak vousatému starci přímo do náruče. Ten se však zatvářil přísně. Byl to tak tvrdý pohled, že jeho učednice povolila své vroucné sevření a tázavě a kajícně se mu podívala přímo do očí.

„Odpuste mistře,“ omluvila se.

Ikzinog se usmál. Tohle byla zkrátka jeho Alex. Nebyl její otec, ale měl ji stejně tolik rád. Prakticky ji vychoval od dětských let.

Usmál se na ni. Alex zprvu nechápala. Po vteřince podezřívavě nakrčila obočí a v tom ji mistr objal stejně, jako to ona udělala jemu.

„Nemusíš se omlouvat, to přeci víš,“ řekl velmi tiše, jen pro její špičatá ouška.

Oba povolili své objetí. Alexandria se zadívala za Ikzinoga, kde se těžké karmínové závěsy téměř ani nepohnuly. Tam na ni čekalo shromáždění nejmoudřejších mužů a žen z Granielského poloostrova.

„Neboj se,“ odhadl její učitel nač myslí.

Alex přikývla a její tvář se proměnila ve vážnou mramorovou masku.

„Vaše výsosti, Rada Chrámů Vědění vás očekává,“ promluvil na to lidský čaroděj, tónem zámeckých majordomů.

Dívka se opět pousmála.

„Děkuji.“ Tentokrát se už ale po mistrovi neohlédla. Tušila, že její osud stojí před ní.



„Alexandria de Alvis, princezna Alexandrijská!“ zvolal kněz, ode dveří na ochoz, sotva dívka vešla do kruhové místnosti. Trochu se polekala, ale nedala na sobě nic znát. Ve chvíli napjatého očekávání, kdy v těsné blízkosti zvedne hlas někdo, o kom ani nevíte, by se polekal asi každý.

Bílé šaty jí vlály kolem kotníků. Zastavila se až uprostřed, kde poklekla. Zlaté vlasy si nechala rozpuštěné, aby Radu neurazila. Byl to zvyk, který musely dodržovat všechny ženy v Chrámech.

Členové Rady na ochozech se posadili.

„Vítejte,“ zahájil sezení sám představený. Starý hobit se postavil. To byla slušnost. Mimo jiného by ho ani nebylo v lóži pořádně vidět, kdyby tak neučinil.

„Sešli jsme se zde v tento den, výsosti, abychom vám odhalili váš osud.“ Vysoký límec modrého pláště vrchního theurga se lehce zatřepotal ve větru, který sem pronikal chrámovými okny.

„Můj osud?“ Alexandria to tušila, přes to ji to překvapilo.

„Váš osud, princezno elfského rodu, je shrnut v jediném proroctví.“ Jak to hobit dořekl, zvedla se v jiné lóži krásná bledá lidská žena.

„Až z Temného hvozdu vyjde Posel smrti a Snící perla se probudí, temná noc padne na tuto zemi. Potrvá tak dlouho, dokud Chrámy Vědění neopustí elfka se jménem bájného města, a neotevře Alexandrijskou bránu. Dokud čas nezmění místo a z jiného světa nepřijde Vyvolená Fénixů. Dokud smrt neoslepí oči nevinnosti, která pak zaslepená ukáže cestu novému přátelství. Tam započne cesta plná zoufalství a nebezpečí.

Až Ohnivý koně cválat budou kaňonem a jejich vůdce nezkrotná dívka osedlá, jen vítr její jméno, bolest a nejtajnější přání bude znát. To ona krásná Neznámá jezdkyně se stane klíčem ke slunci nového dne. I klíč však musí do zámku být správně umístěn. Jinak dveře zůstanou navždy zamčené…“ Žena s bílými vlasy se usadila a slova se znovu ujal hobit.

„Jsme přesvědčeni, že Poslem smrti je Vesfálský král Arimén I.Už dříve, jsme se shodli, že Bájné město, zmíněné v proroctví, je elfské město skryté za magickou branou. A jediná elfka v Chrámech Vědění, se jménem Alexandria, jste vy,“ když to Anders Lightwielder dořekl, ukázal na Alex prstem.

„Z toho vyplývá,“ zvedl se ze židle jeden z mágů v černém rouchu, „že se budete muset vydat na cestu.“ Takové oznámení dívku zasáhlo. Žila zde snad odmalička. Nikdy nepoznala nic jiného než Chrámy a zdejší údolí.

„Ale kam?“ zeptala se. „Kam mám jít? A co mám udělat?“

„Máte mnoho úkolů a zajisté nebude lehké je splnit. Ale my vám nemůžeme říct, co máte, nebo nemáte dělat. Vždy je více možností, jak si proroctví vyložit, ale všechny okolnosti nasvědčují tomu, že přichází jeho čas.“ Hobit jí opravdu nemohl říct víc. Nikdo v té místnosti tak nesměl učinit. Pokud by se tak stalo, jednalo by se o porušení slibu. A porušit slib daný bohům, by mohlo zhatit vše.

Alexandria se rozhlédla po neosobních tvářích tam nahoře. Amulet, který nosila na krku, sevřela pevně v levé pěsti. Stříbrný kroužek zdobený nejčistšími křišťály, ji zastudil v dlani. Byla to jediná památka, která jí zbyla po rodičích, které nikdy nepoznala.

„A kdy mám odejít?“

„Co nejdříve,“ odpověděl nejvyšší theurg, „času není nazbyt. Posel smrti již roztahuje svá temná křídla. Musíte jet dřív, než zakryjí slunce.“

Alexandria tedy přikývla na souhlas. Mnoho jiného jí nezbývalo.