Nezavěšujte ... jste v pořadí ...

***



Pravda co bolí ...



Barevným šátkem touhy ses přikryla
Aby ani tráva nevěděla že jsi celá nahá
Pro světlo půlnočního měsíce
Pro teplé milencovy ruce
Tak něžně přejíždějící po tvém těle ...


Rozkoší se ti přivírají těžká víčka
Taješ pod jeho prsty – jak vosková svíčka
Každý jeho dotek ti pálí kůži
Jako by někdo objevoval rozevřenou růži


Už padá raní rosa na vaše nahá těla
Dala jsi mu všechno co jsi měla
Teď máš jen smutek ve své duši
Proč opouštějí ženy všichni muži ?



***



Námořník na souši .



Stával sám a opuštěný
Na pravém břehu známé řeky
Vyhlížející kupecký koráb s kořením
Ženskou lásku s velkým toužením


Nikdy se neptal na podrobnosti
Miloval se s ní až do sytosti
Kdy slunce vyhouplo se nad hladinu
Zůstal zase sám – hlavu plnou splínu ...


Tak zkuste si zamilovat říční pannu ?



***



Jsem v tobě zaklíněný ...



Jsem v tobě zaklíněný
Svými sny a přesahy každým svým slovem
Ale ty se ke mě stále otáčíš
Jako bys mě ani neznala
Jako bych byl někdo cizí
Tak cizí že neznáš ani jeho jméno
A adresu kde bydlí
Ale na svou obranu : ... jste se několikrát milovali
Pod mosty v trávě a u potoků
Nikdy to nebylo že bych tě do toho nutil
Sama jsi přišla a svlékla sis šaty
Poměnkové barvy ... vždyť víš
Ty jsem měl nejraději ... dobře se z tebe stahovaly


Byla jsi moje největší naděje
Nějaká pojistka na stáří a nebo posmrtný život
Někde s tebou v nebi ...
Ale pak jsem začal chápat že láska pro někoho
Může být jen povyražení – nějaký útěk z nouze
A možná vychvalování toho všeho
Co tě míjelo s mílovým odstupem


Ale já jsem ničemu nechtěl věřit
Ani svým intujicím co stály vždy proti tobě
Jako vymezené hranice mezi nebem a zemí
Kdy střed našeho odhodlání najít společnou řeč
Vždy ztroskotal na březích ostrova
Tvých stálých nezájmů


Byl jsem alespoň tím
Který vždy za tebou zavíral
otevřené dveře ...


***


Mezi nebem a zemí ...


mezi nebem a zemí
v nekonečném prostoru
kde se potkáváme
ve snech vydávaných
za naší realitu
ve které je láska pohřbená
honbou za zlatem
a lež se vydává za největší pravdu


v tom marasmu se potkáváme
a snažíme se žít
sami se sebou
protože druzí by nám ublížili
slovem - činem - větou
ale stále je ještě naděje
že osud se začne odvíjet jinak
v řece bytí se něco pořád děje
v jediném zázraku
našeho života


stále hledáme co už jsme měli
alespoň duše to stále tvrdí
zatím však pohřbíváme všechno
co můžeme spojit s citem
jedinou záchranou
která nás může znovu
naučit v lásce žít ...



***



Andělé



zvoní hrany klekání
nad rybníky se snáší mlha
tvá ruka se snaží dojít k poznání
však nikdo jí v blízkosti
neodpovídá
je natažená do prostoru
kde čekají dlaně plné lásky
andělů vedoucích nás
přes propasti života



někdo ve své nesmělosti
u srázu stojí má strach
přejít most
který se chvěje zřícením
při prvém kroku
slétne anděl strážný
z nebe od Boha
podepře člověka
aby se do hlubiny
nezřítil ...



***


Nebe na dluh ...


Koupil bych pro tebe nebe na dluh
Za pár šupin ze skleněných kuliček
Pak bych se díval na tebe jak se vznášíš
Jak balón plný barevných sklíček ...



Jsi můj krasotaj do kterého vcházím
Do každé hlubiny tajně pronikám
Když na tebe v potajmu se dívám ...



Krásná spící s nahým prsem
Na bílých rukách ...



***



Tajemné místo ...


Tajemné místo
které není na žádných mapách...


Pohled do nekonečné propasti propastí
Jako by temnota noci ze dna mluvila
Tím lakajícícm hlasem krásné ženy
Opité svou krásou a poddajností všemu
Jako by padaly závory mezi peklem a nebem
A padlí andělé se slétali k hostině za několik měďáků
V očekávaní velkého divadla
Bez začátku a bez konce
Pouze na několik slov než oběť dopadne
Do hlubiny moře svých zvrácených myšlenek ...



Odvážíš se přistoupit na samotný okraj
Kde není už cesty zpátky
Pouze skučení divokého větru
Co vycházel z hlubiny tvé přítomnosti
Aby tě v sobě utopil
Ten zarážející pocit
Marnost nad marnost a ještě jako by ubývalo
Světla i temnoty kdy v letu roztahuješ svá andělská křídla
V domnění že tě někdo zachrání
A podá ti svou spásnou ruku ...



***