Nezavěšujte ... jste v pořadí ...

***


Automat svět ...


Byli jsme vyhoštěni
z toho bláznivého automatu svět
na rohu bezejmenné ulice
kde květy vadly samy od sebe
a tma byla větší než jinde
Jen stíny polorozbořených domů
byly stejné ve svých nadějích
že někdo příjde a začne
jim opravovat bortící se fasády
a stěny němě čnící k nebi
jako varující prsty před Apokalypsou
letošního roku ...


Voněla jsi vzduchem a ranním milováním
vykoupeným vějičkou probdělého času
co byl tak děsivě natáhlý
že nešlo ubrat ani sekundu
z jeho roztrhaného fraku
černého jak Metuzalém obsluhující
kremační pece v minulém století
poslední války ...


Šli jsme vedle sebe
jako dva stále se opakující nápěvy
písně kterou si nikdo nezpíval
ani nenotoval v tom ránu
kdy z klína ti ještě prosvítala
půlnoční hvězda našeho nočního hříchu
a obloha byla zatahnutá
nevšímavými mraky
tak dlouhých vlaků odcházející noci
ve které jsem nacházel
svůj vyhoštěný pocit
že nic není nadarmo
v této iluzi která si říká tak hrdě ...


Svět ...


***


Zázračná ...


Byla jsi tak krásná
Až jsem zapomínal dýchat
Ze tvé nahoty co se rozprostřela
Jako divoce tekoucí noční řeka
Mezi mými prsty ve svitu lůny
Když jsem chutnal zakázané ovoce našeho žití
Pil z tebe své unikající štěstí
Z tvých léčivých pramenů
Tekoucích po tvých bílých stehnech ...


Až do bezvědomí všeho co bylo kolem nás ...


Pak jsme se vraceli po svých stopách
Na místa kde ještě v trávě byla vyznačená
naše nahá těla
A celá příroda se měnila do světla Slunce
Palícího vznostná temena dlouhých trav
Kdy stín stromů nás tak něžně vysvobozoval
V houpavém náručí baculatých stínů
Korun stromů co vítr samotář rozechvíval
Do sténání vln tak tiše umírajících
Na hranách kamenů potažených zelení staroby
Kdy racci nad hladinou vytáčeli svá naučená kola
Hrajíc si se vzduchem ... jak já s tvými rty ...


Šeptal jsem do noci něžná slova
Naprotiv tmě co všechno v sobě topila
Každý záchvěv a hnutí mysli
Když jsi se ke mě skláněla ...


V těch chvílích unikajícího lidského štěstí ...


***


Prostor v nás ...



Prostor se rozevírá
jako kalich neznámé růže
jednou přivoníš
a už se ztrácíš
v lásce kterou jsi
nikdy dokonale nechápal
pouze se snažil
ze všech sil
žít ten zázrak
na plné obrátky
nikdy krok zpátky
pouze milovat ...



Marně jsi čekal
na pomalé otevírání dveří
kdy měla vejít
po špičkách
tvoje láska a touha
a za několik vteřin jsi poznal
že pouze rozpustilý vítr
ti zahrál na city
tklivou píseň
opuštěné lásky ...


***


Unavené slunce ...


Snad ...
jsem viděl tvé unavené Slunce
usedavě plakat
na stráni u hřbitova
Pak jsi odešla ...
ošatku dlaní plnou
ještě teplých slzí


Ale ...
já už začal věřit
na naše setkání
za městem
u Poslední brány


Kdy ...
opožděný vítr
zapomenul zavřít
bránu ke všem našim snům
v tom tichu
co nastávalo
s přicházející tmou ...


Ticho kráčelo za tebou
ve tvých ještě čerstvých stopách ...


***


Tíha kamene ...



Jsem kamenem co tě tíží v srdci
Každou noc si od něj odvykáš
Padáš pod vrstvou té kamenné tíhy
Lásku do horoucích pekel posíláš



Dívám se na tebe když se svlékáš
Ze všech svých strázní a přeludů
Snad na rychlé spasení někdy čekáš
V tom světě plném zlých neduhů


Hraješ si na city na falešných strunách
Tichá ve své tichosti
Vzdoruješ svým tajemným touhám
Plná ve své radosti .


***


Potopa



Možná že se zachrání jen popel
tvá bílá kůže rozvěšená do větvoví
mých dlouhých prstů
dnešních hodin a minut
možná se nám podaří pochopit
ta prorocká slova
že se jednou vše vrátí
v rytmu toho opakovaného
kdy poslední holub se vracel
znova na palubu tvých
vztyčených pahorků
kulatých prsů
protože všude byla pouze voda


samá voda …


***