Nezavěšujte ... jste v pořadí ...

***


Romance z Prahy ...


Nikdy jsem tě nemohl unést
Ve své bolavé duši každý den a každou noc
Při milování všemi smysly až daleko za brány noci
Kdy jsi sedlala na mém těle divoké koně svých rozkoší
Jedoucí děsivou rychlostí po všech cestách svých vášní
Tak odhodlaně že tvá motýlí křídla
Se propadávala do kadlubu noci co řvala
Tvé výkřiky a vzdechy do anonymních zdí
Průjezdů a hodinových hotelů
Při každém tvém vyvrcholení do milujících rtů
Dnešní dlouhé noci ...


Pak jsi odcházela Mánesovou ulicí někde k Divadlu
Kde jsi nasedla na poslední tramvaj do Podolí
Ale hned zítra jsi po ránu volala ...


Miláčku : nemohu bez tebe dlouho žít ...



***


Jednou ...


Jednou až mi smrt zatlačí ...


Moje hladovějící oči po tvé nahé kráse
Sejdu s tebou na břeh půlnočního jezera
A začnu ti vykládat celý svůj život
Každou vteřinu co jsem prožil v tvé přítomnosti
Každý dotek a polibek ve stínu žádostivé lůny
Pak se začnu ve světle hvězd zhmotňovat
Do podoby ve které jsi mě znala
Se mnou noc co noc umírala
V divokých vášních dvou milujících těl ...


Jednou až se zpátky vrátím
Budeš někdo jiný
Někdo koho jsem tak vášnivě miloval
Až života v lásce s tebou jsem se vzdal ...


Z nějaké vymodlené milosti samotného Boha ...


Mít ...
zase svůj jazyk zaklíněný
V nejtajnějším středu tvé bytosti ...


***


Hledal jsem tě ...


Hledal jsem tě ... ?
v každém spadlém listu
letošního podzimu
v tmavých koutech mého srdce
na květu vadnoucí ostřice ...



jako kapka čisté vody
dopadá na rozbité sklo
dnešního rána
kdy hledám na tvém těle
ten záchytný bod spojení
s tebou a vesmírem
v tom ticho promlouvá
mlčením tmy v mých očích ...



jsi bezedná studna
do které den co den se nořím
abych mohl přežít
nový den a netečnost noci ...


***


Tvůj otevřený klín ...


Tvůj otevřený klín
Na hraně doteků dnů a nocí
Kdy čekám až nasedneš
Na vábivý oblak svých rozkoší
A poletíš do neznáma hvězd a tmy...


Já a ty
Dva šílenci v poutech lásky zajatí ...


V propletenci nohou a nahých těl
Odsouzení sobě navzájem
Kdy vcházím do tebe jak do zahrady
Plné květů vonících po rozkoši
Čekám na ten jediný okamžik
Výkřiku z hlubin tvé duše ...


Už jdu k tobě můj poutníku
Nesu ti božský pohár
Plný
Světla z rozkoše ...


***


Starý hotel ...


Stával opuštěný
na konci dlouhé ulice
Připadalo mi / jak jsem ho uviděl/
že podobně musí končit svět
Strmý sráz do nicoty
až ze tmy se rozbolí očekávající oči
hloubkou té nekonečné závrati
Kdy se ve vyšeplalých špinavých oknech
zjeví silueta nahé ženy
Slibující stín plný snů a rozkoší
jako by už dával tušit
vrcholnou závrať
v podřeknutí ...


Jazyka i duše ...


V zlovojaké předtuše
toho co se může tak náhle ztratit
Jako láska a nebo sen
v ubývající promodlené noci ...


Tak zaplněné úlisností slov
jako opožděný padající list
v sladkosti teplého větru ...


A zapomínané počasí
se zadrhává samo v sobě
v půlnoční kakofonii kapek deště


Kdy na konci ulice začal svítit maják
tvého nahého těla


Z oken co měsíc srpen zapomenul
zavřít ...


***


Most pouště a vody


Vedl jsem si tě
přes most pouště a vody ...


Tak vyprahlou jako odpolední sen
fata morgány
S popraskanými rty
a tělem změněným sálajícím žárem
pouštního slunce ...


Ke studním a oázám bylo ještě daleko
Přes celý most tvé nekonečné žízně
Přes písek a duny ... zábrany a
opuštěné kříže
Bez mučitelů a mistrů
ztracených v mlhách odešlých časů ...


Snad jen milenci mohou uvidět
na konci mostu rozsvícená světla
pohřebního vozu ...


Snad jen milenci dovedou pochopit
to stále nekončící sucho duše
Která touží po naplnění
tvým čirým pramenem ...


***