Na život a na smrt-díl X.

KAPITOLA
DESÁTÁ

Muž odemkl dveře a vstoupil do bytu. Svlékl kabát, pečlivě uložil klíče do kapsy a pověsil ho na věšák, který byl hned vedle vchodu. Zul si boty, navlékl domácí papuče a poté zamířil do kuchyně. Napustil si skleničku vody, postavil ji na stůl a otevřel lednici. Věděl, že na levé straně od dvířek se bude nacházet připravená večeře od jeho pomocnice Petry.
Jenže tam nebyla. Sáhl proto o kousek vedle. Také nic. Že by ji dala o patro níž? Ať se snažil, jak chtěl, nenašel ji. Nevěděl, proč tomu tak je, ale nehodlal to řešit, neboť měl poměrně velký hlad a chtěl se najíst.
Vyndal šuplík, který se nacházel dole. Vyndal sýr a papriku a přešel ke skříni, do které ukládal chleba. Skříň byla otevřená. To byla první věc, která ho zarazila. Nikdy nenechával nic otevřeného, mohl by se o to ošklivě poranit. A když poté pátral po bochníku, našel jen prázdný regál. Tohle už bylo divné. Byl si jist, že ho včera kupoval. Došel ke dřezu. V něm byl nůž, lžíce a dvě skleničky. Problém byl v tom, že on je tam určitě nedal. A pak uslyšel klapnutí. Podle výšky zvuku usoudil, že to nejspíše byly balkónové dveře.
Jeho tvář s mléčně zakalenýma očima byla náhle plná strachu.

„Výjezd. Bečvářova, hned naproti kulturnímu domu Barikádníků.“
Bernard si protáhl ztuhlý krk.
„O co jde?“
„Někdo se vloupal do bytu Františka Jelínka.“
„Nevěděl jsem, že teď děláme i vloupačky. Ale tak proč ne, skoro nemáme do čeho píchnout...“
„Berne, ušetři mě těch tvých poznámek, ano?,“ poprosil ho Pavel a balil si věci. „Ten pán je slepý a taky dost vyplašený. Nechceme ho ještě stresovat tím, že bychom ho táhli k nám na oddělení. Kluci tam našli nějaké otisky a taky mužský vlas. Už to poslali do laborky. Předpokládám, že by mohlo jít o Hladíka.“
„Co se ztratilo?“
„Právě že nic. Peníze, šperky, elektronika, všechno tam zůstalo. Jediný, co zmizelo, bylo jídlo.“
Bernard teď kývl hlavou.
„Jo, to je docela logický, že když je na mě vyhlášený zatykač a moje fotka běží každý den v novinách, že asi nepůjdu hned tak nakupovat.“
„Budeš řídit?,“ zeptal se ho Pavel, když došli k autu.
„Radši ty. Já se v těch končinách moc nevyznám.“
„Berne.“
„Dobře no. To pivo ze mě asi ještě úplně nevyprchalo. Ale bylo jenom jedno. Fakt, na oslí duši, na psí duši, na kočičí svědomí!“
„Na mou duši.“
„To nemusíš brát hned na sebe. Vážně jsem to pivo měl jenom jedno.“
„Já taky na sebe nic neberu. Jenom říkám, že tam je na mou duši a na psí uši. Ne na oslí duši. I když v tomhle případě...“
Bernard zakoulel očima a poté už Pavel nastartoval.
Zvonek dvakrát zapípal, než se na druhém konci ozval hlas.
„Dobrý den, pane Jelínku. Já jsem major Král a je tu se mnou můj kolega kapitán Karpík. Kriminální policie, určitě vám říkali, že se tu zastavíme.“
„Ovšem. Chvíli počkejte, zajdu vám otevřít.“
Bernard ani nestihl dojíst housku, kterou si vzal na cestu, když zarachotily klíče v zámku a před nimi stál muž ve středních letech s bílou hůlkou v ruce.
„Dobrý den,“ nastavil jim ruku a Pavel ji stiskl.
„Vaši kolegové odjeli před pár minutami.
Pojďte se mnou prosím nahoru.“
Vyšli jedno patro a vstoupili do nevelkého, ale vzdušného bytu. Posadili se společně v kuchyni a poté se začaly vyptávat. Nedozvěděli se ovšem nic jiného, než to, co už věděli předtím. Poděkovali mu a odjeli zpátky na stanici.
Zatímco Pavel odběhnul nahoru ke Kárskému podat hlášení, Bernard sedl k počítači a nasdílel Robertovi všechno, co při výslechu zapsal.

Robert došel k brance domu a chvíli se jen tak rozhlížel. Poté vytáhl z kapsy klíče. Odemkl a rychle vešel dovnitř. V domě byla zima a působil zoufale prázdně. Byl v takovém stavu, v jakém ho zanechaly technici, když tu prováděli prohlídku. Procházel jednou místností do druhé a sám sebe se ptal, co tu vlastně hledá. Letmo prošel předsíní a zamířil po kamenných schodech dolů. Když došel do vinného sklípku, měl pocit, že tu na něj křičí desítky vzpomínek. Přešel k dřevěnému stolu a přejel po jeho desce rukou. Pak v jeho drážce uprostřed objevil prstýnek. Zlatý jednoduchý prstýnek, který mohl patřit jen jedné osobě. Položil si ho na dlaň, pak ho s povzdychem zastrčil do kapsy a vydal se zpět nahoru. Došel do obývacího pokoje. Chvíli tu jen tak postával a koukal z okna do zahrady. Měl namířeno zpátky ke dveřím, když v tom pod jeho nohou cosi křuplo. Byl to nepěkný skřípavý zvuk. Podíval se na svoji podrážku. Rozšlápl kus skla. Kde se tu ale vzalo? Lehnul si na zem a prozkoumával podlahu. Uviděl, jak se v úplném rohu místnosti krčí kus dalšího skla. Obtížně se k němu dostával, neboť se nacházel pod skleněnou skříní. Musel si pomoct násadou od koštěte, které přinesl z kuchyně. Nandal si rukavici, kterou si sebou přinesl a vzal sklo do ruky. Střípek byl větší než ten, který se mu dostal pod nohu. A taky byl pro něj mnohem, mnohem zajímavější. Na jeho kraji byla malá, ale znatelná červená šmouha.
Někdo se o kus skla pořezal. Když vstal, zastrčil ho do pytlíku a rozhlížel se, odkud by střípek mohl pocházet. A pak mu zrak padl na horní poličku. Byla stále plná fotek a medailí, ale cosi tu chybělo.
Konečně si vzpomněl, co. Skleněná trofej, kterou Sára získala za mistrovství středočeského kraje a taky medaile z mistrovství Prahy. Kde je trofej, už věděl. A medaile? To bohužel tušil. Robert vytáhl mobil.
„Berne? Musíme se sejít. Jestli to spěchá? To teda sakra spěchá!“
***
„Tak tohle je teda bomba.“
„Spíš průser první třídy. Vzal si její věc. Chápeš, co to znamená? Dvořák držel v ruce svého plyšového medvěda, Nesvačil měl okolo sebe rozházenou magnesii, protože cvičil na kruzích, Sypal zase plaval v bazénu na tom pitomým nafukovacím kruhu. Je ti jasný, že zbývá pár dní, možná jenom pár hodin, než někde najdeme Sáru?“
„Máš tady to sklo?“
Robert vyndal pytlíček a hodil ho před Bernarda.
„Ta analýza bude trvat celou věčnost. Nemáme tolik času.“
„S tím nic neudělám, Robe. Spíš mi pověz, co mám říct Pavlovi? Že mi na stole jen tak náhodu přistál kousek skla s krví?“
„Neříkej mu to.“
„Ty ses vážně zbláznil.“
„Tu analýzu může udělat Hanka, ne? Ona přece dělá v laboratoři.“
Bernard nakrčil čelo a pak přikývl.
„Pokusím se něco vymyslet.“
„Hlavně rychle. Spoléhám na tebe,“ položil mu ruku na rameno Robert.

„Haničko, sluníčko.“
Hanka, v bílém plášti, který jí podle Bernarda neuvěřitelně slušel, se po něm překvapivě otočila.
„Co tu děláš?“
„Přišel jsem se podívat, jak se vám tu žije a tak.“
Bernard se rychle rozhlédl po místnosti. Na jejím úplném konci se nad mikroskopem skláněl další laborant, ale nevypadal, že by vnímal. Přesto ztlumil hlas na minimum.
„Tady z toho bych potřeboval vytáhnout DNA.
A to co nejrychleji.“
Hanka vzala do ruky pytlíček a podívala se na jeho obsah.
„No dobře. Povolení máš?“
„To je právě ten problém. Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Teda nikdo, kdo by to mohl říct Pavlovi.“
„Prosím tě a proč?“
„Ten vzorek přinesl Robert.“
Povytáhla obočí.
„No dobře. Zítra by to mělo být hotový.“
„Zítra???“
„Miláčku, já nejsem kouzelník. Víš, co všechno taková DNA analýza obnáší?“
„Miláčku, nevím a ani to vědět nechci, já bych tomu stejně nerozuměl.
Z chemie jsem totiž skoro vždycky propadal, víš? Prostě se to snaž udělat co nejdřív, a pak to pošli klukům na technický. Jenom kvůli srovnání.
A dej mi vědět,“ políbil ji a odkráčel pryč.
Hanka si povzdychla, ale hned poté vyndala malý střep z pytlíčku a dala se do práce.

Robert si toho rána nervózně pohrával s ovladačem od televize. Zapnul ji a zase vypnul. Pak otevřel nakopírovanou složku a už nejméně po tisícáté projížděl stránky případu. Zastavil se nad dopisem od Hladíka. Chvíli ho pročítal a pak se zadíval na ručně připsanou poznámku. Dopis přišel z emailové adresy badstar1245673... Všiml si, co mu na ní přišlo divného. Číslice nebyly popořadě. Autor vyměnil trojku za čtyřku. Jenže proč?
„Špatná hvězda, špatná hvězda,“ mumlal si pro sebe a zkusil napsat badstar pozpátku.
Nedávalo to vůbec žádný smysl. Napsal si jméno a pod něj číslice.

B A D S T A R
1 2 4 3 5 6 7

V tu chvíli ho něco napadlo a tak to samé udělal znovu. Jen s drobnou obměnou.


B A S T A R D
1 2 3 4 5 6 7

„Bastard,“ pronesl nahlas.
„Bad star, bastard.“
Nedávalo to smysl čím dál víc.

Hanka odnesla hotový rozbor okolo půl desáté večer.
Přinejmenším do rána stejně žádné konkrétní výsledky nebudou. Přemluvila Bernarda, aby se s ní vrátil domů. Tam už na ně u vchodu čekal Robert.
„Ahoj,“ pozdravil Hanku.
„Tak co?“
„Analýza je hotová. Kluci to dostali před asi čtvrt hodinou. Ale dřív jak ráno stejně nic mít nebudeme,“ oznámil mu Bernard.
Robert kývl a pak se obrátil na Hanku.
„Díky za pomoc.“
„Doufám, že víte, co děláte, kluci.“
„Snad jo.“
„Chceš jít nahoru?,“ zeptala se ho Hanka.
„Vařila jsem guláš,“ dodala.
Od doby, co Roberta viděla naposledy určitě zhubl minimálně pět kilo.
„Tak když vám to nebude vadit.“
„Ale vůbec. Dáme pivko?,“ mrkl na něj Bernard a Hanka odemkla dveře.
Po večeři přinesl Bernard dvě lahve chlazeného piva a sedl si zpátky ke stolu.
„Dneska jsem ještě přišel na tohle,“ hodil před Bernarda Robert papír s dešifrovaným jménem.
„To sedí,“ ušklíbl se.
„Bastard to teda je. A pořádně velkej.“
„A v jakém kontextu to je použité?,“ naklonila se nad papír Hanka.
„Podpis,“ ukázal ji prstem na řádek Robert.
„No jo, bastard. Ale víte vy vůbec, co to slovo prvotně znamenalo?“
„Bastard jako grázl?,“ tipl Bernard.
„Ale vůbec ne. Říká vám něco francouzské bâtard? Ne? Doslova to znamená počatý ve stodole. Je to to samé jako parchant. Nebo chcete-li, česky levoboček.“
„Levoboček? Jako nemanželský dítě?“
„Přesně tak.“
„Tohle mě teda nenapadlo. Ale Kryštof přece není nemanželský, ne? Rozvod proběhl skoro rok poté, co se narodil.“
„Bůh ví, co tím chtěl básník říci,“ pokrčil rameny Bernard a přitulil si Hanku k sobě.
„Ty jsi tak strašně chytrá, Haničko. Co my bychom dělali, kdybychom tě neměli?“

„Čau Berne. Tady máš výsledky tý tvojí tajňácký akce,“ zamával bílým listem Pepe.
„Pšt!,“ přiložil si prst k ústům Bernard a rychle se rozhlédl, jestli je někdo neslyšel. Na oddělení tou dobou bylo naštěstí jen velmi málo lidí.
„Komentář by k tomu nebyl?“
„Ale jo. Program žhavil celou noc a dneska ráno to na nás vyplivlo tohle. DNA, kterou Hanka vytáhla z tý krevní šmouhy, se neshoduje s žádnou, kterou bychom měli uloženou v databázi.“
„Sakra,“ ucedil Bernard.
„Počkej. To byla ta špatná zpráva a teď ta druhá.“
„Dobrá?“
„To už si musíš rozhodnout sám. Nějaká shoda tam totiž přeci jen byla. Ta osoba, které krev patří, je příbuzná s tou vaší pohřešovanou kráskou.“
Bernard vykulil oči.
„Se Sárou???“
Pepe přikývnul.
„Jak, příbuzná?“
„Jak to mám vědět? Tak daleko ty naše programy zatím nesahají. Bohužel. Jediný, co ještě víme, že to DNA patří ženě.“
Když odešel, Bernard vytočil Robertovo číslo.
„Robe, máme problém. Už máme výsledky.“
„Nenapínej!“
„Ta krev je někoho, kdo je se Sárou v příbuzenském vztahu. A je to ženská.“
„No do háje.“
„Mám pocit, že už jsme jaksi dál, než jenom v háji. Řekni mi, co teď, Robe. Robe? Haló, jsi tam?“
Robert tam samozřejmě byl. Jen teď nevěřícně koukal na obrazovku počítače, kde mu právě naskočil email.

"Všechno skončí na začátku."

„Co se děje?“
„Přišel mi email. Jsi na počítači? Přepošlu ti to.“
Bernardovi během pár sekund zablikala nová obálka.
„Co budeme dělat?“
„Coby. Začneme od konce a budeme pokračovat na začátek. Tam, kde to má všechno skončit. Jdeš do toho se mnou?“
Co mohl kamarádovi odpovědět.

Robert už poněkolikáté tohoto týdne na stůl vytáhl desky, do kterých si uložil vytisknuté dokumenty k případu. Byly teď už tak objemné, že se velice špatně zavíraly. Uvařil si čaj a sedl si nad ně s přívalem energie. Ta mu ovšem po několika hodinách, kdy nepřišel vůbec, ale vůbec na nic, došla.

Bernard otevřel červené desky a převracel stránky odpředu dozadu a odzadu dopředu.
Dovnitř vešel Pavel.
„Za chvíli sem dorazí Sářiny rodiče. Před chvílí přiletěly z Austrálie. Nemohli se sem dostat, skoro 14 dní tam byly příšerný přívalový deště, letadla vůbec nelétala. Půjdeš se mnou?“
Bernard zavrtěl hlavou.
„Jestli nemusím. Něco tu ještě kontroluju.“
Pavel přikývl a víc nic neříkal. Pak na stole zazvonil telefon.
„Major Král. Už jsou tu? Vezmi je do zasedačky. Jdu tam.“
Bernard teď začal na konci spisu. Přejížděl očima bedlivě každou řádku. Po půl hodině byl sotva v jedné dvacetině. Rozhodl se, že se trochu protáhne a vstal.
Procházel okolo zasedací místnosti a pohlédl dovnitř.
Zastavil se a málem hvízdl. Teď už chápal, po kom Sára je. Daniel Janda byl zjevně ten nejcharizmatičtější muž, jakého kdy viděl. Sára mu byla tak neuvěřitelně podobná, že to až nebylo téměř možné. Karolína Jandová byla také pěkná elegantní dáma, ale Sáře nesahala ani po kotníky.
Bernard vešel do místnosti.
„Dobrý den,“ pozdravil je.
Pavel se na něj překvapivě otočil.
„Tohle je kapitán Karpík. Od začátku je součástí vyšetřovacího týmu.“
Daniel Janda mu kývl na pozdrav, jeho žena jen uslzeně vzhlédla.
„Takže, kde jsem to...,“navázal Pavel, ale byl přerušen tichým zavibrováním. Volal Kárský.
„Promiňte, budu muset na chvíli odejít, hned jsem tu, kolega se vám zatím bude věnovat.“
Vystřelil z místnosti, až za ním práskly dveře.
Bernard se nervózně zhoupl na špičkách bot. Co jim proboha má říkat? Vaši dceru má ve spárech největší magor, s jakým jsem se kdy setkal, ale nebojte se, my vám ji najdeme?
„Takže, nevím, kde kolega přestal, ale...,“podrbal se na hlavě.
„Mohli byste se podívat tady na ty fotky? Potřebujeme vědět, jestli víte, o koho se jedná, popřípadě, kdy jste je viděli naposledy.“
Bernard podal manželům velké barevné fotografie.
„Tohle je Kryštof Hladík, Sára s ním chodila do stejného klubu, když ještě dělala atletiku,“ zadíval se na obrázek pan Janda.
„Ale tuhle dívku, tu neznám.“
„To je Veronika Koubalová. Pravděpodobně spolupachatelka Hladíka.“
Karolína Hladíková teď vzala fotografii do rukou a upřeně se na ní zadívala.
„Tohle ale není Veronika.“
Bernard se napřímil.
„Jak to myslíte?“
„Tak jak to říkám. Musím snad vědět, jak vypadala nejlepší kamarádka mé dcery.“
„To je divné,“ pronesl zadumaně Bernard.
„Tahle fotka nám přišla přímo z Německa, byla přiložená ke spisu.“
Chce mu ta ženská naznačit, že teď pátrají po holce, která ve skutečnosti s tou jejich nemá vůbec co dělat?
Bernard si už poněkolikáté vzdychl a připsal si poznámku o tom, že se do Německa musí co nejdříve zavolat.
„Takže vy říkáte, že to byla nejlepší kamarádka vaší dcery? Mimochodem, Sára je vám neuvěřitelně podobná, pane Jando.“
Nejspíš to nebyl ten nejlepší tah. Paní Jandová se hlasitě rozeštkala a manžel ji musel uklidňovat.
„To jsem nechtěl,“ omlouval se Bernard.
„Mohl bych vám nabídnout čaj nebo kávu?“
„Pan komisař se nás už ptal, děkujeme. Ale Karolínko, možná by sis měla něco dát?“
„Počkejte chviličku!“
Bernard zmáčkl na mobilu tlačítko s dvojkou.
„Hanko? Jo, ahoj. Máš chvíli čas? Potřeboval bych, abys přišla do zasedačky. Díky.“
Hanka se objevila do dvou minut. Měla sundaný plášť a na sobě černý svetřík a bílé kalhoty. Jak jí to slušelo...
„Hani, mohla bys tady vzít paní Jandovou a uvařit ji ten tvůj meduňkovej zázrak?“
Hanka přikývla a odvedla Karolínu Jandovou sebou.
„Takže, pane Jando. Vrátíme se zpátky. Má někdo kromě vás a vaší dcery klíče od vašeho domu?“
„Nejsem si toho vědom.“
„Ve vašem domě totiž někdy tento týden zmizela medaile vaší dcery. Ten dotyčný, nebo lépe řečeno dotyčná, chtěla odnést i skleněnou trofej, která byla taktéž ve vitríně v obývacím pokoji. Jenže ta se rozbila a pořezala ji. Kousek střípku s krví jsme našli a dali na rozbor. Zjistili jsme, že patří ženě, která je v příbuzenském vztahu k vaší dceři.“
Bernard nemusel být psycholog, aby si všiml, jakou změnou prošel obličej Daniela Jandy. Nedokázal si však představit, co by ta změna měla znamenat.
„Máte ponětí, o koho by se mohlo jednat?“
Muž naproti němu si zkousl ret tak mohutně, až se mu na něm objevila červená kapička krve. Polkl a pak se důkladně napil z plastového hrníčku, který stál před ním na stole.
„Snad Jana, moje sestra. Žije v Německu, ale mohla přijet na návštěvu.“
„Nikdo jiný vás nenapadá?“
Po krátkém zaváhání zavrtěl hlavou.
„Ne.“
„Dobře.“
V tu chvíli se vrátil Pavel.
„Omlouvám se, už jsem zpátky. Budeme pokračovat.“
Bernard přemýšlel nad tím, co právě viděl. Pak ho napadla spásná myšlenka.
„Donesu vám ještě něco k pití, ano?“
Daniel Janda přikývl a Bernard sebral ze stolu kelímek. Utíkal s ním jak nejrychleji mohl. Málem ve dveřích porazil Hanku.
„Tohle,“ ukázal na červenou skvrnku.
„DNA, co nejdřív! Prosím,“ dodal udýchaně.
„Berny, ty jsi se asi zbláznil. Víš, kolik jeden test stojí? Nemůžu jich za jeden týden nasázet tolik, kolik normálně neudělám ani za čtvrt roku. A ke všemu načerno.“
„Tohle bude důležitá stopa a dovede nás na konec případu, věř mi! Jenom ty nám můžeš pomoct!“
Hanka ještě chvíli kroutila hlavou, nakonec ale svolila.
„Když to říkáš, jasnovidče.“
„Na sto procent,“ vlepil ji pusu a zase odběhl pryč.
Když se dostal do kanceláře a svalil se na křeslo. Kdyby mu teď někdo změřil tlak, nejspíš bych ztrhal stupnici. Chytil se za levý bok, ve kterém ho parádně píchalo.
„Poslyš, ty se poslední dobou chováš víc než divně,“ poklepal mu na záda Pavel, když se vrátil z výslechu.
„Proč myslíš?“
„Viděl jsem tě, jak si prolítl okolo zasedačky. V bufetu dávali dort ke kafi zdarma?“
„Haha,“udělal Bernard a ještě naposledy si promasíroval levou polovičku svého břicha.
„Abych nezapomněl. Kárský nám sem konečně začátkem příštího týdne pošle posilu. Shodou okolností se s tím chlapem znám, dělali jsme spolu kdysi dávno na jednom případu. Stará škola, ale jinak je fajn.“
„Hm,“ zabručel Bernard a poté se zvedl.
„Jo a taky nám přišly výsledky z laborky ohledně rozborů, který jsme nechávali dělat z té vloupačky do bytu toho slepého pána. Na balkóně se našel otisk boty. Číslo 48. Myslím, že teď už je jasný, že Hladík, je náš člověk. A je jenom otázka času, než udělá nějakou fatální chybu. A to si piš, že ji udělá. Vezmi si, pod jakým musí být tlakem, když se místo přestrojení rozhodne pro jídlo radši vloupat.“
„Tak s tím s tebou souhlasím. Zítra mě tu máš v plný polní, ale teď to balím. Jsem hrozně utahanej.“
Rozloučil se, vyšel z budovy a zamířil směrem, kterým bydlel Robert.

Zastihl ho uprostřed něčeho, čemu se jen stěží dalo říkat nepořádek. Bernard si pomyslel, že kdyby tohle viděla jeho bývalá žena, nejspíš by ji na místě trefil šlak.
Na zemi se kromě načaté skleněné láhve od piva a prázdného pytlíku od brambůrků válely stovky papírů a fotek.
„Zrovna to třídím,“ vysvětlil mu.
„Třídíš? Spíš to vypadá, jako kdyby ti v tom bouchla bomba.“
Robert udělal na Bernarda kyselý obličej.
„Dělám v tom novej systém. Všechny věci, ve kterých nějak figuruje ten Hladík, dávám na stejnou hromadu. Předtím v tom byl hroznej bordel.“
Bernard se zasmál.
„A to mi chceš tvrdit, že teď v tom není bordel?“
„Jsem teprve někde uprostřed práce.“
„Fajn, budu ti věřit. Přišel jsem ti říct, co je za dnešek novýho.“
Když skončil, Robert se zadíval na hromadu papírů a chvíli byl potichu.
„Myslím, že konečně spějeme ke konci. Jenom se bojím, aby se toho konce Sára dožila.“
„Já bych se nebál. Vzpomeň si na ty kluky. Vždycky měli maximálně pár oděrek a byli trochu podvyživený. Nic z čeho by se za pár týdnů nedostali.“
„Proč by ale psal, všechno skončí na začátku, kdyby to skončit nechtěl?“
Bernard pokrčil rameny.
„Třeba nás chce Hladík jenom vyděsit.“
„Víš, co mi ale přijde nejdivnější? Vážně mi tam pořád chybí sebemenší motiv. Sára s ním chodila skoro deset let do jednoho klubu. Kdyby ji chtěl nějak ublížit, proč už to neudělal tenkrát? Co se tam stalo tak zásadního?“
„Stejně tak se můžeme ptát, proč si vybral za komplice tu blonďatou holku, která vlastně ani blonďatá být nemusí. Vsadím se, že to DNA, který pochází z tý krve, bude její.“
„Prostě tam přišla Hladíkovi pro ty trofeje. Určitě je míň nápadnější, než dvou metrovej chlap. To je mi teď ale vcelku fuk. Chci vědět, kde je sakra ten podělanej začátek.“
Bernard se poškrábal tužkou na tváři.
„To může být kdekoliv. Může to být místo, kde se poprvý viděli, kde spolu měli poprvý nějakej konflikt...“
Vyškrábal se na nohy a místo země teď k sezení zvolil sedačku. Rozhlédl se po pokoji a pak vytřeštil oči na rostlinu, která schlíple stála v koutě.
„Robe?“
Ten od papírů nezvedl oči.“
„Jo?“
„Taky to slyšíš?“
To ho ze zkoumání dokumentů vytrhlo.
„Co???“
„Támhle tu kytičku. Volá: vodu, vodu!“
Robert se rozesmál a hodil po něm průhledné desky.
„Z tebe se stal vážně hroznej kytkomil. Je skoro až obdivuhodný, jak za tak krátkou dobu dokáže jedna ženská v chlapovi, co předtím nerozeznal sedmikrásku od kopretiny, probudit takový zahrádkářský sklony.“
„Blbe,“ otituloval ho Bernard a šel se podívat po nějaké prázdné pet-lahvi, která by mohla posloužit jako konývka.

Bernard se ráno probudil a nemohl si nejdříve vybavit, kde je. Když ale uviděl na vedlejším křesle spícího Roberta a před sebou hromadu vypitých piv, všechno mu došlo. Podíval se na hodinky na svém levém zápěstí a vyskočil.
„Ježiši Kriste!“
Robert se z trhnutím probudil a promnul si oči.
„Co šílíš?“
„Víš, kolik je hodin? Deset! Ty vole, to bude zase průser! Jak to, že ti nezvonil budík?“
„Proč bych si nějakej nařizoval, když nikam nemusím?“
To Bernarda samozřejmě nenapadlo. Podíval se na mobil, ale jeho displej byl hluchý. Zkusil ho zapnout, jenže se nic nestalo. Vybitá baterka. Rozběhl se ke dveřím.
„Chytej!,“ zavolal na něj ještě Robert a hodil mu balíček žvýkaček.
„Trochu to z nás táhne,“ ukázal na prázdné láhve.
Bernard se plácl do tváří a pak si do pusy narval polovinu z balení modrých orbitek.
„Čau!,“ zahuhlal s plnou pusou a zmizel za dveřmi.
Roberta to rozesmálo. Zvedl se z křesla, protáhl si záda a začal uklízet nepořádek ze včerejšího, evidentně povedeného večera.

Pavel se rozhodl, že Bernardův pozdní příchod nebude nijak komentovat. Přeci jen toho na něj v poslední době leželo hodně a tak si jedno malé zaškobrtnutí mohl dovolit. Rozhodl se přejít i to, že z něj kromě peprmintu bylo cítit také pivo. Jen mu řekl, ať se převlékne. Zrovna ve chvíli, kdy tak Bernard šel učinit, se ve dveřích objevila Hanka.
„Ahoj,“ pozdravila Pavla.
Pavel ji pozdrav oplatil a oznámil ji, kde se Bernard nachází.
Hanka přikývla a vydala se směr zataženou kancelář.
Když vešla dovnitř, Bernard si právě zapínal poslední knoflíček u košile.
„Zdravím starýho pardála, který je na pařby už trochu starý,“ neodpustila si rýpnutí.
„A pusu nechci!,“ zastavila ho gestem, když se k ní přiblížil.
„Promiň. Řešili jsme s Robertem něco důležitýho.“
„Tak důležitýho, že jste u toho museli vypít basu piv a ty jsi tam musel zůstat až do rána, chápu.“
„Jestli si mi přišla vyčinit...“
„Proč bych to dělala? Jsi samostatný dospělý na nikoho se nevázající chlap.“
„Jo, to asi jsem. Ne počkej, to byl fór! Ty mi určitě něco
neseš, viď?“
Hanka vytáhla z pod bílého pláště obálku.
„Ty jsi vážně poklad,“ roztáhl se Bernardovi úsměv.
„S tou pusou to myslím vážně. Dostanu ji, až z tebe nebude ten alkohol cítit na kilometry daleko.“
„Díky!,“ poslal ji tedy aspoň vzdušný polibek a Hanka odkráčela z kanceláře.
Bernard po svém odchodu zatáhl žaluzii. A dobře, že to udělal. Těžko by Pavlovi vysvětloval svůj výraz, který se mu na obličeji objevil po otevření obálky.

Robert se po menším úklidu v kuchyni vrátil zpět na zem k dokumentům. Hromádka, do které spadaly všechny informace o Hladíkovi už teď byla dostatečně vysoká. Rozhodl se ještě jednou projít všechny získané fotky. Došel až k obrázku, na které byla vyfocená Sáry maturitní třída. Díval se na zakroužkované spolužáky a na Sáru. Pod fotkou z maturitního plesu se nacházela jedna třídní. A pak další, tentokrát ze základní školy. Opět se zadíval na některé známé tváře. Už chtěl fotografie uložit, když v tom si uvědomil věc, které si před tím nikdy nikdo nevšiml. A nechápal, jak se to mohlo stát.
Vzal do ruky červenou fixu a na obrázcích postupně udělal tři téměř stejné kroužky.

Pavel do místnosti vpadl tak rychle, že to vypadalo, že se do ní spíše teleportoval.
„Bernarde,“ zasípal.
Ten rychle schoval bílou obálku za záda.
„Výjezd. V zahrádkářský kolonii v Malešicích našli Hladíka. S kulkou v hlavě.“

„Muž, asi dvacet až dvacet dva let. Leží tu tak 12 hodin, déle ne. Projektil vyšel ze zbraně z bezprostřední blízkosti, prošel tudy, oblastí prodloužené míchy. To mělo za následek zastavení srdeční činnosti. Zemřel na místě.“
„Ještě něco dalšího?“
„Je bez pohmožděnin, bez fraktur. Žádné známky boje. Vrah ho zjevně musel překvapit. Víc až po pitvě.“
Bernard, který se opíral o zeď dřevěného domku, tiše zavyl.
Pavel kývl na policistu, který stál u dveří. Ten pak dovnitř přivedl pohřebáky. Všichni sledovali, jak s obtížemi nakládají velké bezvládné tělo.
Poté už nastoupili technici.
Bernard se pozdravil s Oldřichem, se kterým kdysi také pracoval.
„Tebe jsem neviděl. Slyšel jsem, že máte na pilno,“ vybalil si kufřík s věcmi.
„Jo, dalo by se říct. Jenom se to pilno hejbe pomaleji, než bychom si představovali,“ zadíval se na zem smutně Bernard.

Robert byl tak nervózní, že měl potem pokryté i dlaně.
Nechápal, proč zrovna teď mu Bernard nebere mobil.
Chvíli váhal, ale pak sebral z věšáku bundu a vyběhl z bytu ven.
Venku byl příšerný nečas. Na zem dopadaly obrovské dešťové kapky a v pravidelných intervalech dul studený silný vichr, který zvedal ze země veškerý nepořádek, který odhalil odtátý sníh.
Když chtěl utíkat, musel vynaložit veškeré úsilí, které měl. Po dvaceti minutách stanul před dveřmi oddělení.
Do té doby ho kromě vrátného nikdo neviděl. Všude bylo podezřelé liduprázdno. Vešel dovnitř, jenže tam byla naprostá tma. Rozsvítil, přešel k Pavlovu stolu a otevřel první šuplík. Všechny jeho věci byly pryč. Tohle mohlo znamenat jediné. Výjezd.
Stál uprostřed místnosti a vůbec nevěděl, co má dělat. Měl v ruce tak cennou informaci, že ji těžko mohl předat někomu jinému než Bernardovi. Jenže ten byl všemi směry nedostupný.
„Roberte?“
To do místnosti nakoukla Hanka.
„Ahoj,“ pozdravil ji trochu nervózně.
„Viděla jsem svítit. Myslela jsem, že se už vrátili.“
„Ne, to ne. Já jsem se přišel jenom tak podívat.“
Hanka povytáhla obočí.
„Dobře, přišel jsem za Bernardem. Potřebuju s ním nutně mluvit, jenže on má vypnutý mobil.“
„S tím ti nepomůžu. Můžeš tu na něj počkat.“
Robert řádně zívl a Hanka se zaculila.
„Do kolika jste to včera táhli?“
„Ani nevím, jestli je ten čas vůbec zveřejnitelný před oficiální přítelkyní,“ prozradil Robert.
Společně se tomu zasmáli a Hanka se rozloučila.
Robert přešlápl z nohy na nohu. Nechtělo se mu tu čekat, protože ti dva se sice mohli vrátit za hodinu, ale taky za dvě, za tři...
Rozhodl se, že si alespoň zajde pro jeho oblíbená cédéčka, která zůstala zamčená u něho ve skříni.
Došel do šatny a první, co upoutalo jeho pozornost, byla bílá obálka, která vypadala, jakoby ji tu někdo zapomněl. Robert ji vzal do ruky. Nebylo na ni napsáno nic. Vrátil ji zpátky, odemkl skříňku a vzal obal s nahrávkami a zamířil ke dveřím. Ještě než k nim ale došel, se otočil zpátky ke stolu. Zvědavost byla zkrátka silnější. Vytáhl list, který obálka obsahovala a spěšně ho přelétl očima.
Než mělo jeho vnitřní já čas jakkoliv zareagovat, rozvibroval se mu mobil. Už si připravoval, jak Bernarda zpraží, jenže to byla jen esemeska. Dost stručná, ale naprosto výstižná. Okamžitě zkusil zavolat zpátky.
„Píp, píp, píp...“
Nikdo to na druhém konci ovšem nezvedal.

„S kým si mluvil? Máš to už dobrých pět minut obsazený. Co se děje? Těch tvých sto padesát zmeškaných hovorů mě tak trochu děsí.“
Robert s úlevou poznal Bernardův hlas.
„Kde jsi?“
„Na zahradě. Budu ti muset povyprávět.“
„Zase sázíš kytky? Potřebuju s tebou mluvit. Ale takhle po telefonu to řešit nechci. Musíme za Jandou. A to co nejdřív. Za jak dlouho jsi schopný být u nás na stanici?“
„Ty jsi na stanici??“
„Jo, to teď neřeš. Za jak dlouho tu budeš?“
„Deset minut?“
„Snaž se.“
Bernard zavěsil a pak se s úsměvem rozhlédl po skupince mladých policistů, kteří u domu postávali v hloučku.
„Tak chlapi, kdo odveze strejdu Bernýho na stanici?“
Poplašeně se po něm podívali.
„No tak. Potřebuju helfnout. Tajně.“

„Máš to u mě,“ zasalutoval Bernard mladému policistovi za volantem, přibouchl za sebou dveře a mávl na Roberta, který se celý zmrzlý opíral o stěnu budovy.
„Co to je? Kde máš auto?“
„Taky tě rád vidím. Kde asi. Pavel ho má.“
Robert se chytil za hlavu.
„A můžeš mi říct, čím to teď asi všechno objedeme? Tramvají?!“
„Klídek. Si vezmeme nějaký jiný služební,“ rozhlédl se Bernard po parkovišti. Jediné vozidlo, které tu ovšem stálo, byl černý passat.
„Vypadá dobře, ne?,“ mrkl na Roberta.
„Ty jsi zešílel. Víš, čí to je?“
„Kárskýho.“
„Jo, Kárskýho. Už vidím, jak nám naprosto dobrovolně odevzdává klíče na akci, na který pracuje jeden odvolanej policajt a jeden... další policajt.“
„Co si tím dalším policajtem jako chtěl říct?“
„Nic. Jenom to, že ten nám to auto těžko půjčí. To ho chceš jako ukrást?“
„Jaký ukrást? Sám říkáš, že bychom si ho jenom vypůjčili...“
„Tobě vážně hráblo, Bernarde.“
„Ty už snad nechceš najít Sáru?“
Robert pohodil hlavou.
„Chci, to víš, že chci. Ale jak chceš získat ty klíče??“
Bernard se potutelně usmál.
„To už nech na mně.“

Když deset minut na to, svištěli po silnici, Robert si říkal, jestli se mu tohle všechno jenom nezdá.
„Až se na tohle přijde, tak nás vylejou. Oba.“
„Nebuď takovej strašpytel.“
„Co jsi řekl Pavlovi?“
„Nic. Prostě jsem se zdejchnul.“
„Kde jste vůbec byli?“
„Kde, kde. Pamatuješ si, jak jsme byli v tom domově důchodců na tom kopci? Tak pod ním je taková zahrádkářská kolonie. Konečně jsem se dočkal tý vytoužený vraždy. Škoda jenom, že mrtvým je náš jediný podezřelý.“
„Hladík? No, hezký.“
V kapse mu zapípal mobil. Po paměti ho vylovil.
„Hele, dej to sem a řiď, ať to ještě někde šéfíkovi nenabouráme.“
Robert mu mobil podal a Bernard zamžoural na displej.
„Dvě. Jaký dvě? To teda nechápu.“
„Já jo.“
Robert teď dupnul na plyn tak, až motor zařval.“
Bernard se se zděšením chytl za sedačku.
„Co zase sakra děláš? Co to má znamenat??“
„Začalo odpočítávání, kamaráde. Všechno skončí na začátku, pamatuješ?,“ vysvětloval Robert, zatímco se auto prohnalo jednosměrkou. V opačném směru.
„Odpočítávání? Tak to není tak hrozný. Do desítky času dost. Teda v případě, že ti to nechodí po minutě, to je jasný.“
„Jako první mi přišla oblíbená trojka. Tři. Dva.“
„Jedna,“ hlesl Bernard.
„Do háje a zpátky!“

Když dorazili k velkému domu, vyskočili z auta a hnali se k brance. Zamčená.
„Jsou vůbec doma?,“ zapochyboval na chvíli Robert.
„Kde by byli. Tamhle ten bavorák je jejich,“ kývl Bernard na černý vůz.
Na zvonek nikdo ovšem nereagoval.
„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si Robert a branku jediným pohybem přeskočil.
Bernard ho následoval, i když mu to šlo o trochu hůře.
„Pane Jando!“
Byli úspěšní hned na druhé zavolání.
Daniel Landa měl na sobě zelenou zahradnickou zástěru a hnědé rukavice. V jedné ruce držel květináč a vypadal dost překvapeně.
„Jak jste se sem dostali? A kdo vůbec jste?,“ obrátil se na Roberta.
„To je můj kolega. Něco od vás potřebujeme, pane Jando a to tak, že dost naléhavě.“
„O co se jedná?“
Robert mu podal papír, který měl celou tu dobu zastrčený v zadní kapse kalhot.
„Asi víte, co to je. Předpokládáme, že nejspíš úplně ten samý výsledek jste držel v ruce před dvaceti lety.“
Daniel Janda zbledl a dal si ruku před pusu.
„To... to...“
„Na koktání není čas. My od vás potřebujeme jediný. Musíte nám říct, kde jste se poprvé viděl s Helenou Koubalovou. A vážně bych vám doporučoval, abyste si vzpomněl co nejdřív. Běží nám totiž čas.“
Daniel Janda vypadal nejdříve zmateně. Pak pobouřeně. Nakonec sklonil hlavu.
„Divadlo Solidarita.“
„Divadlo? To myslíte vážně?“
„Jo. Helena tam tehdy chodila jako ochotnice.“
Bernard s Robertem na sebe pohlédli a pak se oba současně znovu rozeběhli.
„Má to zadní vchod!,“ křičel ještě za nimi.
Hned poté, co zmizeli z dohledu se sesunul ke zdi a rukou si přikryl oči.

Dojeli na místo. Nikde nic podezřelého. Okolo domu zrovna prošla mladá maminka s kočárkem.
„Támhle, podívej,“ ukázal Robert rukou kamsi před sebe.
Bylo tam otevřené okno.
„Tak jdeme na to?,“ podíval se na Roberta Bernard a z bundy vytáhl společně se svojí zbraní ještě jednu další a podal mu ji.
„Tu jsem vzal tomu bažantíkovi, co mě dovezl. Jenom pro sichr.“
Robert si ji od něj vzal a ještě než vylezli z auta, plácl Bernarda po rameni.
„Díky, že jsi tady. I přes to, že vůbec nevíme, co nás čeká.“
„No problemo,“ušklíbl se Bernard.
„Vždyť víš, že kamaráda bych ve štychu nikdy nenechal. Obzvlášť ne takovýho, který mi kupuje tak dobrý svačiny.“
Robert se na něho vděčně usmál se a pak už potichu zamířili směr divadlo.

V divadle byla tma. Oknem vlezli do skladu, který byl plný rekvizit. Nalevo od něj stála šatna. Prostory to nebyly veliké a tak se museli pohybovat s nejvyšší opatrností. Dorazili až do míst, kde se před nimi červenala opona. A pod ní prosvítal pruh jasně zářivého světla.
Kývli na sebe a oba nabili zbraň.
Ale ještě než stačili rozhrnout těžký starý závěs, rozestoupil se před nimi sám.
Konečně to spatřili. Na osvětleném pódiu stála jediná rekvizita. Postel. A na ní seděla nahá Sára Jandová.