Na život a na smrt-díl IX.

KAPITOLA
JEDENÁCTÁ

„Ne,“ hlesl Robert.
„Do prdele. Já to věděl!,“ vydechl Bernard.
„Bravo, bravo pánové!,“ zatleskala jim.
„Čekala jsem, kdy dorazíte, ale popravdě jsem nepředpokládala, že to bude takhle brzy. Jste opravdu dobří detektivové, jen co je pravda.“
Robertovi se udělalo mdlo. Teprve teď si povšiml, jak hrozný je tu vzduch. Chtěl se soustředit, ale jeho mozek vypovídal poslušnost. Prostě odmítal věřit tomu, co vidí. Sára si toho evidentně všimla, neboť se zasmála. A nebyl to veselý smích.
„Copak, Roberte? Nečekal jsi snad, že mě tu najdete?
Přiznávám, že se musím pochválit, jak skvěle se mi to dařilo do poslední chvíle skrývat. Bylo by to dost obtížné, kdybych neměla k ruce toho mamlase Kryštofa. Jenže ten poslední dobou začal dělat větší boty, než jsem si mohla dovolit.
Myslím, že byl vážně překvapený, když jsem mu dnes v noci místo slíbeného jídla přinesla smrt.“
Sára si objala nahá ramena, neboť na pódium zavál vítr, který sem vnikl nejspíše otevřeným oknem ze zadní části divadla.
Robert zavřel oči. A najednou si byl jistý.
„Ty nejsi Sára,“ řekl.
Bernard na kolegu zmateně pohlédl.
„Sakra, Robe, prober se! Podívej se na ní!“
„Právě že se dívám. Tohle není Sára.“
„Vážně? A jak mi to dokážeš, Roberte? Dřív, než se ke mně přiblížíš, tak budeš mrtvý.“
Oba dva teď v její levé ruce jasně zahlédli pistoli.
Bernard si byl téměř jistý, že je to ta samá, která dneska v noci zastřelila toho mladého Hladíka. Slova se opět ujal Robert.
„Proč to všechno děláš, Veroniko?“
Dívka sebou při vyslovení jména trhla.
„Měla by ses vzdát dobrovolně. Za chvíli sem dorazí celá zásahová jednotka. Nemáš šanci.“
„Nedorazí. Copak si myslíš, že nevím, že v tom jedete na vlastní pěst?“
„Když se vzdáš a budeš spolupracovat, dá se ještě něco dělat. Jinak to s tebou nevypadá moc dobře. Jediného svědka, kterého jsme měli, si zastřelila, takže tím pádem veškeré podezření ohledně všech únosů padá na tebe. Veroniko...“
„Neříkej to jméno!“
Natáhla ruku se zbraní. Ošklivě se ji třásla, ale vypadala, že si je až příliš vědoma toho, co dělá.
„Skloň to,“ řekl Bernard.
„Vážně to nemá cenu.“
„A když ne? Co uděláte? Je to jen o tom, kdo z koho.“
„Není. Když zastřelíš jednoho nebo oba z nás, tak si půjdeš do chládku dřepnout přinejmenším na polovinu tvýho podělanýho života,“ vysvětlil jí Bernard.
„A když zastřelíte vy mě, už se nikdy nikdo nedozví, kde se nachází ta čubka. Ne že by bez ní na světě nebylo líp.“
Tahle věta Roberta nadzdvihla a udělal krok dopředu.
Bylo slyšet odjištění pojistky.
„Ne,“ zarazil ho tiše, ale důrazně Bernard.
„Teď nesmíš dělat žádný kraviny. Na to vážně není vhodná příležitost.“
Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho tam stáli a jak dlouho na sebe mířili. Pak Robert ticho prolomil.
„Co vlastně chceš?“
Opět ten ďábelský úsměv.
„Jen trochu uznání. Neříkejte, že jste si se mnou nedali pořádnou práci.“
Robert uslyšel, jak se vedle něj Bernard pomalu a hluboce nadechl.
„Kde je Sára?“
„Copak ti nestačím já? Podívej se na mě!,“ vstala a rozpřáhla ruce.
Jsem dokonalá. Stejně jako ona!“
„Kde je Sára?,“ zopakoval hlasitěji Robert.
„Kde je Sára, kde je Sára,“ zapitvořila se.
„Já ti tu mířím pistolí na palici a tobě jde jedině o to, kde je ta mrcha! Snad ses nám do ní taky nezamiloval. Zamiloval? To je ale dojemné!“
Cynický tón v jejím hlasu zapříčinil další odjištění pojistky.
„Do prdele, uklidni se!,“ syknul Bernard.
„Jen ho nech. Klidně ať mně zastřelí. Já vážně nemám co ztratit.“
Náhle Bernarda něco napadlo. Bylo to šílené a nebezpečné. Ale chtěl to zkusit. Ztlumil hlas tak, že měl Robert co dělat, aby mu vůbec rozuměl.
„Až řeknu teď, střelíš támhle do toho lustr a padneš k zemi.“
„Cože??“
„Věříš mi?“
„Jo, ale...“
„Tak dělej co ti říkám! Teď.“
Z pistole jednoho z policistů se ozvala ohlušující rána a po ní další. Divadlo se ponořilo do tmy.
A když pak kdosi znovu rozsvítil velká hlavní světla, bylo už po všem.
„To jsem si mohl myslet. Zase vy dva.“
Bernard se kolenem opíral o záda Veroniky Koubalové. Ta se divoce zmítala a kopala. Jednou rukou ji držel v poutech a druhou zamával na celý zásahový sbor v čele s Kárským a naprosto šokovaným Pavlem.
„Zdravíčko, šéfe. My vám to vysvětlíme. Ale nejdřív byste si měli převzít tady tu madam. Nebo mi takhle za chvíli úplně zlikviduje meniskus.“

Na oddělení byla Veronika Koubalová transportovaná do několika minut. Policisté ji odvlekli do výslechové místnosti.
„Volal mi Libor. Sáru našli na té zahradě co Hladíka. V kůlně. Už je v nemocnici. Potrvá to, ale bude v pořádku,“ dodal, když uviděl Robertův výraz.
Pak se všichni tři otočili ke sklu. Veronika už byla oblečená do svých vlastních šatů. Její výraz v obličeji postrádal sebemenší náznak jakýchkoliv citů.
„Za touhle jsme se honili skoro tři čtvrtě roku,“ zakroutil hlavou nevěřícně Bernard.
Pavel se naklonil blíž, jako kdyby pořád nechtěl věřit tomu, co vidí.
„Ta podoba. Nechápu to.“
„Spíš nechápu, jak jsme si toho nemohli nevšimnout.“
„Někdy nevidíš to, co máš přímo pod nosem. Jdeme dovnitř.“
Prošli těžkými vypolstrovanými dveřmi a posadili se naproti Veronice. Pavel ještě kývl na policistu, který stál u dveří. Ten mu gesto oplatil a opustil místnost.
„Tak, Veroniko. Je po všem.“
„Neříkejte.“
„Možná byste mohla začít sama. Od začátku.“
„Nevím, co po mě chcete.“
„Můžete začít třeba tím, proč to všechno.“
Odfrkla si a odvrátila hlavu na stranu.
Bernard si opřel lokty o stůl.
„My máme času dost. A vy koneckonců taky. Vražda, únos a omezování svobody čtyř lidí, výhružné dopisy, padělání dokladů, maření vyšetřovací činnosti...I kdyby se vzal v potaz váš věk a váš čistý trestní rejstřík, nevylezete z lochu dřív, než za deset patnáct let. Nejlepší léta vašeho života strávíte v kriminále. Jestli pak jste nad tím popřemýšlela, než jste do toho šla?“
„Přemýšlela? Myslela jsem na to už od doby, co jsem pochopila, co je ta coura zač.“
„Proč používáte takové označení? Co vám udělala tak strašného?“
„Co mi udělala? To se ještě ptáte?“
Z jejích očí teď téměř šlehaly plameny.
„Sebrala mi všechno, co jsem kdy v životě chtěla! Všechno se točilo okolo ní, každej kluk, který se mi kdy líbil do pár dnů přišel s tím, jak moc by ji chtěl. To bylo samé Sárinka tohle a Sárinka tamto, Sárinka vyhrála mistrovství a olympiádu z biologie. Všichni se z ní mohli posrat. Měla všechno. Všechno, na co si prstem ukázala. Dům, pokoj s počítačem a televizí, plno kamarádů a obdivovatelů, rodinu, která ji brala dvakrát ročně po světě. Jenže takhle to být nemělo, chápete? Nemělo! To já měla žít její život, já!“
Hysterický hlas se odrážel od bílých stěn a Bernardovi přitom zvonilo v uších.
„To je sice všechno nejspíš pravda, ale vážně si myslíte, že bylo vaše jednání přímo úměrné tomu, čím se Sára dle vás provinila? Nikdo nemůže za to, do jaké rodiny se narodil.“
„No právě. Do rodiny. Tak hluboko do minulosti jste se, předpokládám, nedostali. Ale nebojte se, já vám to osvětlím. Kdybyste totiž zapátrali dál v archivu té dokonalé rodinky Jandových, zjistili byste, že má přeci jen jednu chybku. Mě.“
Bernard se podíval na Pavla, ale ten se teď plně soustředil na Veroniku.
„Janda totiž chodil s mojí mámou do školy. A můžete hádat, jak se jmenovala její spolužačka. Nebudu vás napínat. V té době ještě Faltýnová. Karolína Faltýnová. Od prváku to byly nejlepší kamarádky. Všechno o sobě věděly, všechno si říkaly. A když si moje máma začala s Jandou, ta čůza jí ještě gratulovala, jaký má úspěch, že si jí vybral největší fešák z celý Prahy. A když se s mámou po třech letech rozešel, neměla chudák ani nejmenší tušení, že je to kvůli ní. A když se pak vzali a po pěti letech měli krizi, byla to opět moje máma, u který našel útočiště. Místo aby ho nakopla do zadku, přivítala ho s otevřenou náručí. Tak moc ho milovala. A pak ten hajzl přišel s tím, že se vrací zpátky, protože je jeho žena podruhý v tom. Jenže to moje máma byla taky. Pátý měsíc. Chtěl ji donutit k potratu, ale nedala se. Pak ji řekl, že se to nikdo nesmí dozvědět. Zaplatil ji byt na druhý straně Prahy a přerušil veškerý kontakt. A když jsem se narodila a naší rodiny se ujmul můj otčím, neměl ten parchant ani nejmenší tušení, že se stěhujeme zpátky. Divím se, že ho tenkrát netrefil šlak, když přitáhli domů první fotku ze školky. A nebo když zjistil, že jsme s jeho dceruškou jako přes kopírák.“
Zasmála se. Oběma dvěma přes záda přeběhl mráz. Jakoby ten smích ani nepocházel z hrdla lidské osoby. Tak chladný a prázdný byl.
„Všichni si o nás mysleli, že jsem dvojčata. Stejné zájmy, stejný vkus. Bohužel. A to začalo už ve školce. Číslo jedna. Michal Dvořák. Pomohla mu tenkrát z té zpropadené díry. A od té doby ji každý den trhal na zahradě sedmikrásky. Číslo dvě. Hynek Čermák.
Klidně si od něho nechala nosit tašku a já nevím co ještě. Dávala mi číst ty jeho zoufalý milostný dopisy. Tohle všechno by se dalo ještě unést. Číslo tři. Tomáš Sypal. Zásadní zlom. Začala si s ním i přesto, že věděla, jak moc se mi líbí. Pořád se mi omlouvala a já to musela trpět, i když bych ji nejradši plivla do ksichtu. A jako kdyby toho nebylo málo. Číslo čtyři. David Sedlák. Nejspíš jste si nezjistili, že jsem to byla já, komu dal, i když po velice krátké době, kopačky, aby jí mohl nadbíhat. Z mojí strany přetvářky, že je mi to fuk. Ještě jsem jim přála hodně štěstí. Objala mě se slov, že to věděla. Prý kamarádky na život a na smrt. A právě tahle slova se mi opravdu zalíbila. Na život a na smrt, nezní to honosně? Tenkrát jsem se seznámila s Kryštofem. Běhal za ní jako pejsek skoro půl roku. Když už to došlo do takové míry, že ji psal třeba 100 esemesek za den, podali na něj její rodiče trestní oznámení. Nakonec došlo k mimosoudnímu vyrovnání a Kryštof se odstěhoval z Prahy. Ale ještě před tím jsme si dali menší schůzku. Přemlouvat ho k mému smělému plánu jsem opravdu dlouho nemusela. Nebylo to vůbec jednoduchý. Fingovaná nehoda, dva roky v Německu, sex s Kryštofem, který mi několikrát řekl Sáro, sex s jeho bohatým papínkem. Do toho jsem vymýšlela, jak to provedeme. Jak nejlépe bych ji mohla odrovnat.“
„Proč jste všechny ty kluky jen unášeli? Když vendeta, tak se vším všudy, ne? Hladíkovi by stačilo vynaložit trochu víc síly a lehce by jim všem zlomil vaz.“
„A na co by mi to bylo? Prvotní plán byl takový, že to všechno shodím na ní. Nebyl by to krásný paradox? Zničili by ji ti, kteří ji měli nejvíc rádi. Ze začátku se to vcelku dařilo. Ten mobil, moje návštěva v nemocnici... Můžete si gratulovat, pane majore. Máte velice schopné detektivy. Přišli na to poměrně brzy, že v tom ta panenka Marie asi nejede. I když ještě před chvílí by tomu bývali uvěřili, co Roberte?“
Zpříma se mu podívala do očí a on musel pohledem uhnout.
„Nebýt jich, dnes v noci by s ní byl ámen a já bych odjela s jejím pasem někam daleko. Nejspíš by o mně už nikdy nikdo v životě neslyšel. Ne, že bych někomu scházela.“
Odmlčela se. Bernard se musel napít, aby trochu vydýchal to, co teď slyšel.
„Nemáte sebemenší tušení, jaký to je, když jste pořád ta třetí.“
Pavel by přísahal, že se v jejích očích zaleskly slzy. Jenže ty hned vystřídaly další plamenné jiskry.
„Ničeho nelituju. Klidně bych to udělala znova.“
Opět ticho a pohledy z očí do očí. Pavel vstal, zaťukal na dveře. Dovnitř vešel policista.
„Odveďte ji.“
Místo, které po ní zbylo, obsadil Robert.
Snad čtvrt hodiny tam jen tak seděli. Nemluvili, každý v ten okamžik byl ve svém vlastním světě myšlenek a mohli se jen domnívat, na co ti ostatní myslí. Nakonec Pavel zaklapnul červené desky.
„Teď už to můžeme předat státní zástupkyni. A hlavně kvůli vám. Díky chlapi.“
Bernard se zaculil.
„Za málo.“
„To ale neznamená, že z toho vašeho tajnýho vyšetřování nevyvodím žádné důsledky. Mimo službu jste ukradli auto šéfovi, to asi hned tak neokecám.“
„Neukradli. Vypůjčili.“
„No, tak to nech laskavě na posouzení mě. Na druhou stranu, kdyby té vaši půjčky nebylo, nevím, nevím, jak byste dopadli. Kárský má v služebním autě samozřejmě zabudovaný vyhledávací systém. Díky němu jsme vás našli. A taky bys měl Berne koupit přinejmenším tucet růží a poslat je Hance. Ženský instinkt opět nezklamal, poznal, že se něco děje a řekla mi, že tě tu viděla, Robe. Robe!“
„Jo? Já poslouchám, neboj.“
„Posloucháš, ale nevnímáš. Je mi to jasný. Ještě ti chci říct, že dneškem ti končí to neplacený volno, takže tě od pondělí očekávám v plné polní. A teď už běž. Nemocnice Vinohrady.“
Robert se namístě rozzářil a pak obejmul Pavla i Bernarda.
Toho to značně rozrušilo a tak ho s trochu větší vervou poplácal po rameni a odkašlal si.
„Jdi, nebo tu ještě rozbrečíš svýho starýho senilního parťáka.“
Robert se na něj usmál.
„Možná starýho, ale pořád toho nejlepšího, jakýho jsem si kdy mohl přát!“

Tisková konference, která se konala ještě téhož večera byla dlouhá a náročná. Všichni chtěli vědět, co se přesně stalo a jak to, že to po půl roce, kdy po pachateli neměli sebemenší stopy, šlo najednou tak hladce.
Po téměř třech hodinách se Libor Kárský zvedl z místa.
„To je všechno. Nyní je už případ v rukou státní zástupkyně paní Barbory Lupáčové. Děkuji.“
Odešel za doprovodu výkřiků novinářů, kteří se ještě snažili uhnat poslední úlovek.

Další den ráno Pavlovi přistál na stole silný štos všech možných novin, které se k případu vyjadřovali. Pavel se musel usmát, když na titulní straně deníku Bomba uviděl fotku Roberta s Bernardem. Byla asi tak rok stará. Moc dobře si na to pamatoval, neboť ji pořizoval on sám a to na oslavě Bernardových narozenin. Kde se k ní dostali, neměl tušení, ale nehodlal to řešit.
„Sympaťáci od pražské mordparty uzavřeli případ beze stop.
O něm jsme vás informovali... Hm, sympaťáci, vidíš to. Jsme za mediální hvězdy. Jenom dneska jsem musel odmítnout asi pět rozhovorů!“
„To si dovedu představit, jak si na roztrhání, sympaťáku,“ sklopil mu do čela kšiltovku se smíchem.
Vůbec si nevšiml, že kluci přišli.
„Co Sára?,“ obrátil se k Robertovi.
„Nebyl jsem tam.“
Překvapeně na něj pohlédli.
„Došel jsem před nemocnici a nemohl jsem. Nevím, jestli mě vůbec bude chtít vidět. Nechci ji ještě víc stresovat.“
„Kamaráde, myslím, že potom, co prožila, ji hned tak něco nerozruší. Tak natož jeden zamilovanej policajt.“
Tentokrát s kšiltovkou hýbl Robert. Vzal ji Bernardovi z hlavy a posadil mu ji obráceně.
„Kušuj. Spíš jsem si říkal, že bychom to měli nějak pořádně oslavit, co říkáte? Dneska v šest?“
***
Začátek procesu připadl na druhého dubna.
Byl to první opravdu teplý jarní den. Soudní síň byla narvaná k prasknutí a to jak novináři, tak veřejností.
Robert, stejně jako Bernard, byl přizván jako svědek.
Do soudní síně ho vpustili až hodinu po začátku.
Přísahal na pravdu a jeho výpověď trvala bezmála půl hodiny. Pak byl propuštěn. Když usedal na lavici, všiml si, že po levé straně sedí Sára. Předtím ji vůbec neviděl. Dívala se teď dopředu na právníka Veroniky, který vedl skoro hodinový monolog. Soudce ho přerušoval jen málokdy, ale Robert si všiml, jak téměř neznatelně, ale často, kroutí hlavou.
V soudní síni bylo horko, přesto ji nikdo neopustil až do konce procesu.
Po krátké přestávce všichni povstali.
„Vyslechněte si rozsudek jménem republiky. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl po provedeném hlavním líčení dnešního dne takto. Obžalovaná Veronika Koubalová, narozena dne...“
Robert na ní pohlédl. Měla na sobě tmavé sako a kalhoty. Vlasy sepnuté vzadu do drdolu. Vypadala klidně, jakoby se jí to všechno snad ani netýkalo.
Soudce právě vyjmenovával všechny body obžaloby. Robert by mohl přísahat na to, že v bodě, kdy se zmiňoval o Sáře, se Veronika ušklíbla.
„Byla shledána vinnou ve všech bodech obžaloby a za to se odsuzuje. Podle paragrafu...“
Dál!, pobízel ho Robert.
„K trestu odnětí svobody v době trvání 15 let. Proti tomu rozsudku je možné podat odvolání a to do osmi dnů k Vrchnímu soudu v Praze. Řízení bylo pravomocně ukončeno.“
Nastal šum. Lidé se zvedali a odcházeli, někteří si stoupali na špičky, aby si mohli dobře prohlídnout odsouzenou, kterou právě odváděla eskorta.
Když procházeli okolo lavice svědků, Veronika se zastavila a s pohledem tak nenávistným, jaký jen kdy Robert viděl, pronesla.
„Na život a na smrt, Sáro. Na život a na smrt.“
Poté se rozchechtala. Každý se po ní otočil, neboť to znělo jako smích naprostého šílence. Ještě když mizela ve velkých dřevěných dveřích, rozléhal se její řehot celou místností.
V tu chvíli se spustila smršť blesků z fotoaparátů.
Sáru musel zadním vchodem odvést přítomný policista. Robert se rozběhl za nimi.
Nevyznal se v budově, ale přesto za chvíli dorazil tam, kam chtěl. Seděla venku na schodech a hlavu měla v dlaních. Přistoupil k ní a téměř až pod nos jí podstrčil zlatý prstýnek, který nosil v kapse už dlouhou dobu. Překvapeně vzhlédla.
„Našel jsem ho u vás v domě. Ve sklípku. Nejspíš sis ho tenkrát svlékla, abys nepoškrábala stůl.“
Vzala si ho do něj, navlékla na prst a pak se konečně trochu pousmála.
„A já už se lekla, co to vyvádíš.“
„Neboj se. Nežijeme v americkém filmu, abych tě po dvou nocích požádal o ruku.“
Posadil se vedle ní. Kamenné schody ho zastudily na zadní straně stehen.
„Jak ti je?“
„Jako když se dozvíš, že se tě pokusila zabít tvoje nejlepší kamarádka, kterou si pokládal za mrtvou.“
„Nedovedu si to představit.“
Přehodila si nohu přes nohu a pohlédla kamsi do dály.
„Věřila jsem, že jsem se zbláznila, když jsem ji spatřila. Tohle by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech.“
„To mě taky ne. Ta vaše podoba... Když jsme ji s Bernardem našli v tom divadle, vážně jsem na chvíli myslel, že jsi to ty.“
Pohlédla mu do očí.
„A co tě přesvědčilo o opaku?“
„V jednu chvíli tam zavál vítr. Ucítil jsem vůni, která mi pořád něco připomínala. A když jsem přišel na to, co, měl jsem jasno. Tenkrát v bazénu, plavčík vypověděl, že těsně předtím, než ho praštili, ucítil skořici a pomeranč. Přičítali jsme to dezinfekčním prostředkům a bůhví, čemu všemu. Jenže to byla voňavka. Veroniky voňavka. A právě tu jsem ucítil v divadle. Ty bys jí na kůži se svojí alergií na citrusy těžko snesla, co říkáš?“
Sára vydechla.
„Tu jsem ji dala já. Tenkrát jsem ji od někoho dostala jako dárek. Chtěla jsem ji vyhodit, ale Veronika řekla, že si ji vezme. Asi dvakrát jsem tu voňavku cítila v domě. Říkala jsem si, že z toho všeho blbnu. Že mi moc chybí a proto mám pocit, že tu byla a zůstal tu po ní její parfém... Nikdy by mě nenapadlo, že...“
Zaleskly se jí oči.
„To nikoho. Nemusíš si nic vyčítat.“
Seděli tam tak dlouho, dokud slunce nezačalo zapadat. Sáře několikrát zavibroval mobil, ale ona ho nechala v kabelce.
Pak vstala. Ramena, která byla zakrytá jen tenkým svetříkem se otřásla. Robert ji následoval.
„Musím jít. Máma se teď o mě hrozně bojí, nejradši by se mnou všude chodila, nikam mě nechce pouštět samotnou.“
„Kdybys potřebovala ochranku, o jednom bodyguardovy bych věděl. Sice je občas trochu nevrlej, ale jinak vcelku v pohodě.“
„Tak mu vyřiď, že když mu nebude vadit občas trochu hysterická medička, vezmu ho ráda do služby.“
Zasmáli se. Pak Robert přešlápl z nohy na nohu.
„A David? Vážně je mezi vámi konec? Nerad bych...“
Ani ho nenechala domluvit a přikývla.
„Nedokázal se s tím vším úplně vyrovnat. Nepřesvědčovala jsem ho. Chápu to. Sama s tím mám problém.“
Zesmutněla. Robert ji nejdříve opatrně a pak pevně objal.
Jeho ruka zůstala na jejím rameni až do té doby, než sešli schody dolů. Tentokrát se rozehrál mobil v kapse Robertových kalhot. Po přečtení zprávy se mu roztáhly koutky.
„To je Bernard. Píše mi, kde jsem. Že jsem mu slíbil večeři. A to bych měl asi dodržet, jinak s ním zítra nebude k vydržení.“