Na život a na smrt-díl IX.

KAPITOLA
DEVÁTA

Světlo. Všude bylo až moc světla. Robert si musel zakrýt oči, protože měl pocit, že jinak každou chvíli oslepne. V hlavě mu rezonovala obrovská kovadlina a cítil se příšerně ospalý, i když se právě musel vzbudit. Zvuky, které vydávaly postavy hemžící se okolo něj, byly téměř nesnesitelné. Věděl, že se něco děje, ale on nedokázal zaostřit, aby zjistil, co. V puse cítil slanou příchuť. Pak se ozvala rána. V tu chvíli měl pocit, že ohluchl. Oběma rukama se chytil za uši, neboť mu v nich začalo pískat. Tón pískotu byl stále vyšší a vyšší a když už měl pocit, že mu zvuk každou chvíli musí roztrhat hlavu na milión kousků, přestalo to.
Přestalo všechno a Robert se propadl do naprosté temnoty.

Světlo. Nepříjemné bodové světlo teď svítilo Robertovi střídavě do pravého a levého oka.
Stále nedokázal pořádně zaostřit, ale teď alespoň v postavě poznal doktora v plášti. Ležel na bíle povlečeném nemocničním lůžku a sotva se pokusil hnout, příšerně ho zabolely všechny svaly v těle.
Nedokázal si dát dvě a dvě dohromady, přestože se o to velice snažil. Je v nemocnici. Co tu dělá? Co se stalo? Spánek ho přemohl dřív, než si na otázky dokázal odpovědět.

Když se dalšího dne probudil, u jeho lůžka stála postarší žena v oblečení zdravotní sestřičky.
„Ale, dobré ráno. Tak už jste dospal?“
Robert chtěl něco říci, ale na to měl moc sucho v krku.
„Pojďte, napijte se,“ podával mu skleničku s nemocničním čajem.
Pak už to bylo lepší.
„Sestři, můžete... můžete mi říct, co se stalo?“
„To bych mohla, ale neposlechnete si to radši od vašeho kolegy? Stepuje tady už od rána. Bude mít radost, až mu řeknu, že jste konečně vzhůru.“
Odešla a do pokoje se vřítil Bernard.
Před postelí se zastavil a složil svoje tělo na lůžko naproti.
„Kamaráde, díky Bohu! Já už se bál, že si na tu Šípkovou Růženku budeš hrát věčně!“
Kdyby měl Robert o trochu víc síly, býval by se rozesmál.
„Povíš mi, co se stalo?“
„No...“
Bernard sebou zašil.
„Berne.“
„Tak dobře. Ale doktor říkal, že se absolutně nesmíš rozčilovat, takže běda ti! Předevčírem jsme v noci obdrželi telefonát na tísňovou linku. Byl od nějaké ženy, která volala, že ze sousedního bytu uslyšela výstřel. Když nám nadiktovala adresu, tak jsme věděli, že je zle. Byla to totiž adresa toho nového bytu, kam jsme den předtím přestěhovali Sáru.
Když jsme tam dorazili, tak jsme tam našli...“
Bernard se znovu odmlčel.
„Pokračuj. Prosím,“ dodal, když viděl, že se mu do toho vůbec nechce.
„Našli jsme tam postřeleného Milana. Schytal to do ramene a taky do břicha. Ne, počkej, klid. Není na tom kdo ví jak dobře, ale doktor říkal, že to přežije.“
„A dál?“
„Ty jsi tam ležel na gauči v bezvědomí. Když jsme tě vzbudili, nejdřív si vůbec nekomunikoval, pak si jenom zmateně vykládal něco o nějaké zapnuté televizi. Potom si znovu omdlel.“
„A Sára? Je v pořádku?“
Nic. Žádná odpověď.
„Berne, sakra, na něco jsem se tě ptal!“
„To my nevíme, Roberte.“
„Jak, nevíte??“
„Když jsme tam dorazili, Sára už v bytě nebyla.“
Máme víc teorií, ale ta nejpravděpodobnější je, že ji unesli. Už jsme po ní vyhlásili pátrání a rozjeli pátračku. Zatím tedy bezvýsledně, ale to nic neznamená. Jsou to teprve dva dny.“
Robert zavřel oči.
„Nic si nevybavuju.“
„To se nediv. V krvi ti našli flunitrazepam.“
„Rohypnol?“
„Jo. Ale, na to teď nemysli. Ty se musíš dát hlavně
do kupy, slyšíš?“
Robert slyšel, ale nevnímal. Myslel na milion jiných věcí. Najednou opět ucítil obrovskou únavu a během chvilky usnul.

Když přišel Pavel na oddělení, kde Roberta hospitalizovali, našel ho v pokoji uprostřed balení.
„Jsem rád, že je ti líp. Ale reverz si podepisovat nemusel.“
„Díky za zájem, ale to je moje věc, Pavle.“
„Jak myslíš. Roberte. Musím si s tebou promluvit.“
„Je mi to jasný.“
„Nebudu se tě vyptávat, co jsi dělal v bytě u Jandový v půl jedný v noci. Ale jistě sám uznáš, že na případu už dělat nemůžeš. Jsi do toho až moc osobně zainteresovaný.“
Robert přestal házet věci do tašky a překvapeně se na šéfa otočil.
„Pavle, to.. to nemůžeš,“ vydechl.
„Teď, zrovna teď když už jsme tak daleko a když unesli Sáru a...“
„Právě. Nezaručíš mi, že budeš jednat nestranně, kdyby se něco přihodilo. Jako tvůj nadřízený ti říkám, že tě z případu odvolávám a to s okamžitou platností. No nekoukej se na mě takhle!
A jako tvůj kamarád ti říkám, abys popadl tu zpropadenou tašku a odjel někam na dovolenou a dal si pořádnej oddych.“
„Nemůžu.“
„Musíš. Je to rozkaz.“
„Ale...“
Pavel hlasitě vydechl a ztlumil hlas.
„Roberte, jenom o pár oddělení dál mi leží kolega a není na tom nijak růžově. Nerad bych, aby si k němu přibyl.“
Pomalu přikývnul a pak si promnul oči.
Pavel mu položil ruku na rameno.
„Bude to takhle lepší, věř mi.“
Robert by Pavlovi věřil rád, ale přesvědčený o tom nebyl ani trošičku.

Bernard se připotácel na oddělení s řádnou kocovinou. Došel ke dřezu, napustil si skleničku vody a pak do ní vhodil aspirin, který okamžitě začal šumět.
„Ale copak? Snad ne opička?“
To dovnitř vešel Pepe. Jako obvykle měl v levé ruce mobil, který snad nikdy neodkládal a v pravé držel jakýsi papír.
„Jo, kdyby opička,“ vzdychl Bernard.
„Zapomněl jsem, jak příšernej pocit to je. Už jsem na to chlastání asi starej,“ pokýval hlavou a pak jediným douškem vyprázdnil obsah sklenice.
„Kde máš šéfika?“
„Nahoře na poradě. Ale jestli něco neseš, můžeš to předat i mně. Mám sice zbytkáč, ale neschopnej nejsem.“
Pepe si sednul na sedačku a na stůl rozprostřel papír, který přinesl. Dvakrát ho ještě rukou uhladil a pak ukázal na jeho horní část.
„Tak koukej. Tohle, je jeden ajťák. Dior IV. jméno jeho.“
Bernard se uchechtl.
„To je teda fakt drsňáckej nick. Čtvrtá řada parfému Dior? Haha.“
„No já bych se moc nesmál. To je náhodou po čertech dobrá přezdívka. Jeho pravý jméno zní Ivan Vaněk. A když to pak přečteš pozpátku...“
„Viroid?“
„Vir. Až na to, že mnohem ničivější, když si vzpomene, zlikviduje jakoukoliv buňku. Navíc, virus jako takový znamená v latině jed. Věděl si to? Opravdu trefná přezdívka pro někoho, kdo dvakrát za sebou totálně položil systémy dvou největších vládních organizací v Česku.“
Bernard uznale písknul.
„Sehnali jsem ho přes naše nejlepší zdroje, aby se nám kouknul na tu databázi.“
„A?“
„Čistá jako lilie. Všechno funguje tak, jak má.“
„Takže ty otisky...“
„Patří tady tomu fešákovi. Je to černý na bílým.“
Bernard se nadechnul.
„No, tak ti děkuju. Bezva zpráva. Proč chytat nějaký blbý živý zločince, když můžu pátrat po mrtvejch, že jo...“
Pepe pokrčil rameny a rozloučil se.

Když se Pavel vrátil od Kárského, Bernard seděl nad počítačem a něco do něj zuřivě cvakal.
„Ale, dobré ráno, pane Karpíšku. Ještě není ani poledne a vy už tu makáte jako šroub. Co to?“
Bernard se ušklíbl, ale od počítače nezvedl ani hlavu.
„Oni tě ty vtipný řečičky přejdou, až zjistíš, co máme.“
„A co máme?“
„Je to na stole. Přečti si to sám, já teď nemám čas.“
Pavel nakrčil čelo. Takhle aktivního Bernarda si snad nikdy nepamatoval. Sedl si za svůj stůl a vzal do ruky přeložený papír.
„Ale, Ivánek tu byl osobně? Měli mi říct. Rád bych ho zase viděl.“
„Ty ho znáš?“
„No jéje. Poprvé jsem ho viděl asi před deseti lety. To to bylo sotva patnáctiletý pívo, který se nabouralo do zabezpečovacího systému banky. Párkrát jsem s ním vedl nějaký výchovný rozhovory, ale nemělo to moc velký účinek. No a když tenkrát položil ten registr...
To byl panečku průser. Je to zatraceně dobrej hacker, to se musí uznat.“
Pavel se na chvíli zasnil a pak pokračoval v četbě.
„Takže ta databáze funguje.“
„Bez sebemenších problémů.“
„A ten otisk, co jsem ho sebrali na fotografii...“
Bernard kývl hlavou a Pavel přišel blíž. Natočil obrazovku do takového úhlu, aby dobře viděli oba dva.
„Kryštof Hladík, tohoto času mrtvý.“
Pavel zaostřil. Na obrazovce byla fotka kluka s velkýma hnědýma očima. Měl široký trochu křivý nos, výrazné husté obočí a vlasy ostříhané na minimální délku.
„Jak umřel?“

„V roce 2011 odjel se svojí přítelkyní do Drážďan na návštěvu za svýma známýma, alespoň tak to oznámili doma. Tam už ale nedojeli. Nedaleko loswitzkýho mostu dostalo auto z neznámých důvodů smyk a zřítilo se do Labe.“
„Budeme se na to muset nějak zaměřit.“
„Je toho teda požehnaně, už aby se vrátil Robert. Kdy vůbec nastoupí?“
„Vidíš, to jsem ti úplně zapomněl říct.“
Pavel se otočil ke svému vlastnímu pracovnímu stolu.
„Roberta jsem odvolal.“
Bernard se přetočil na židli směrem k Pavlovi.
„No to si děláš prdel.“
„Ne, nedělám.“
„Tak my nevíme, kam dřív skočit, jsme tu na všechno tři a ty jako teď Roba ještě pošleš na nucenou dovolenou?“
„Robert se samozřejmě do práce vrátit může, až bude fit. Jen ne k tomuhle případu.“
Bernard se chytil za hlavu.
„A můžeš mi říct proč???“
„Člověk, který má na případu osobní zájem, ho prostě nemůže vyšetřovat. To jsem nevymyslel já, to je nařízení.“
„Takže ty mi chceš říct, že jenom proto, že šukal svědkyni, teď tady na všechno budu sám?!“
„Já ti samozřejmě někoho seženu...“
„Nechci někoho! Chci svýho parťáka!“
„Berne, sakra, víš, že to nejde! Nechovej se jako malej.“
Bernard si odfrkl a vstal.
„Ty teda vážně umíš člověka potěšit!“
S tím opustil místnost a Pavel si s povzdechem promnul unavené oči.
Bernard trucoval skoro celé odpoledne. Když ale konečně večer sehnal další informace, přestal si hrát na uraženého a položil před Pavla štos papírů.
„Tohle jsou okopírovaný záznamy o případu Hladíka. Je to celý v němčině, takže já končím.“
Pavel přikývl.
„Bezva, díky.“
Přitáhl si dokumenty k sobě a otevřel první stránku. Spěšně prolistoval základní informace a zběžně si prohlédl fotky z místa nehody i obětí.
„Veronika Koubalová.“
„To je jméno tý holky?“
„Jo. Oba osmnáct let. Hrozný. Chudáci rodiče.“
„Chudáci rodiče? My jsme chudáci! Ten mrtvej kluk mi už asi nevypoví, jak se jeho otisky dostaly na fotky vytisklý dva roky po jeho smrti!“
Pavel listoval dál a zhruba po čtvrt hodině se dobral na konec svazku.
„To je všechno?“
„Jo. Víc toho nedodali.“
„A co pitevní zpráva?“
„Tu nemáme. A ani mít nebudeme.“
„To se mi nezdá, že by byli Němci takový hamouni.“
„Nejsou. Ta pitevka totiž není.“
Pavel nadzdvihnul obočí.
„Jak to?“
„To je na celým případu to nejdivnější. Těla se totiž nikdy nenašla. Jediný, co řeka vyplavila, byly kusy oblečení. A to asi o 50 km dál. V tom místě jsou prý hrozně silný proudy, skoro nemožný pro prohledávání. Potápěči tam samozřejmě nějakou dobu hledali, ale kvůli těm proudům nenašli nic.“
„Divný.“
„Souhlasím. Nejspíš byl chlapec v nějaké bezvýchodné situaci, tak připravil tohle divadýlko a teď si někde spokojeně žije s jinou identitou. Nebyl by to první ani poslední případ.“
„To musíme nějak ověřit, ale teorie to není špatná.“
„Dík.“
„Tak běž, budeme pokračovat zase zítra.“
„Mám padla?“
„Jasně. Támhle už na tebe čeká tvoje drahá polovička, tak
hezký večer,“ poplácal ho po rameni Pavel a odešel. Ve dveřích se ještě pozdravil s Hankou, která se okolo něj s úsměvem prosmýkla a zamířila k Bernardovi.
Ten rozpřáhl náruč.
„Čau lásko.“
„No ahoj.“
Objal ji a dal ji pusu.
„Jak ses měl?“
„Tu včerejší akci mi byl čert dlužnej, jsem úplně vyřízenej! Jdeme domů, hezky šupky hupky do postýlky.“
Znovu ji dychtivě políbil a Hanka ho se smíchem odstrčila.
„Nenapadlo by mě, že tě tak odrovná jedna akce.“
„To víš. Na nějaký paření sis měla nabrnknout někoho mladšího a ne takovýho starýho pardála, jako jsem já.“
„A víš, že já jsem za takovýho pardála vlastně ráda?“
„Neříkej.“
„Říkám. Co případ?“
Bernard vzal jednou rukou bundu z věšáku a druhou položil Hance okolo ramen.
„Pojď, povyprávím ti to cestou.“

***
„Ještě jednoho panáka, Silvy.“
„Tak na to zapomeň, Robe. Máš dost. Tobě už zavolám leda taxíka.“
Robert si zhluboka povzdychnul a opřel se loktem o bar.
Seděl tu už přes tři hodiny. A vypil přinejmenším jednou tak velké množství whisky.
Barmanka Silva, se kterou se za tu dobu stihl spřátelit, ho nenápadně pozorovala.
Typovala to na vyhazov z práce nebo na pořádně velké milostné trable. Jinak si vážně neuměla představit, proč se tu tenhle mladý pohledný chlap každý večer opije skoro do němoty.
Vůbec netušila, jak blízko pravdy je.
„Tak chceš toho taxíka?“
„Ne, seš hodná, díky. Dojdu sám.“
„To jsem zvědavá.“
Robert ji na stůl hodil bankovku nemalé hodnoty a pokusil se slézt z barové stoličky.
Napoprvé se setkal s neúspěchem. Podlaha pod ním se nebezpečně vlnila.
Napodruhé už to vyšlo. Sotva dopadl na nohy, zavrávoral a začal se šourat ke kabátu.
Stejným způsobem došel až na metro. Bylo deset hodin, ale na nástupišti na stanici Muzeum, byl nával téměř jako ve dne.
Robert se ujistil, že vybral správnou kolej a opřel se o sloup. Chvíli se snažil číst tabuli, která promítala nejnovější zprávy, ale po chvíli toho nechal. Nesnesitelně ho bolela hlava. Čas příjezdu metra do stanice: 4:52...
4:51..
4:50..
Zavřel oči a když je znovu otevřel, porozhlédl se po nástupišti. Zrovna okolo něj prošel hlouček lidí, kteří se o něčem živě bavili.
A pak...
Na úplném konci, téměř až u eskalátorů, spatřil...
„S-Sáro.“
Stála tam a upřeně se na něho dívala. Tím si byl jist. Býval by se k ní rozběhnul, ale na to ho nohy poslouchaly příliš málo.
„Sáro!,“ zavolal znovu a hlasitěji a vydal se k ní.
Lidé se po něm začali ohlížet.
Čím blíž k ní byl, tím mu paradoxně připadala vzdálenější.
„Sáro!“
„Občane, co se to tady děje?“
To ho vzal za rameno muž v uniformě městského strážníka.
„Ježiši, pusťte mě, já musím za Sárou, támhle stojí. Jestli ji nechytím, tak to bude velkej průser, fakt velkej průser!“
„A kde máte tu vaši Sáru?“
„No přece támhle!“
Ruka mu najednou klesla. Už tam nebyla.
„To není možný, byla tam, byla tam!“
Strážník nakrčil nos. Bylo jasné, že tenhle mladík má víc než dost.
„Nechápete to! Já jsem kapitán, kapitán a tuhle Sáru mi unesli. A já ji musím najít. Musím ji najít, i když mi to Pavel zakázal, chápete?“
Strážník sklepal jeho ruku ze svého předloktí.
„Tak to už by stačilo. Ukažte mi svůj občanský průkaz, prosím.“
„To teda vážně nevím, na co vám bude. Už jsem vám říkal, že jsem kapitán! Kapitán Černý, ověřte si to.“
Strážník si informaci samozřejmě prověřil. Ale to už Robert seděl na záchytné stanici poblíž Václavského náměstí.
Byl po horké silné kávě a účinky alkoholu z něho začaly pomalu vyprchávat.
Přes okno viděl, jak do chodby právě dorazil Pavel.
Chvíli o něčem diskutoval s policistou, který poté ukázal na Roberta.
Pavel souhlasně přikývnul a on ho pustil dovnitř.
„Čau,“ pronesl zahanbeně Robert.
„No nazdar. Můžeš mi říct, co má tohle sakra znamenat??“
„Promiň,“ sklopil oči Robert.
„Promiň? To je všechno co mi k tomu řekneš? Nechceš mi třeba nějak vysvětlit, proč to z tebe táhne jak ze sudu a proč mě vytáhli od večeře s dětma? Jenom proto, abych jim potvrdil, že jsi vážně policajt!“
Pavel se podíval na papír.
„Urážení veřejného činitele, výtržnictví...“
„Přehání.“
„Nejspíš ne, Robe, když tu teď sedíš. Hele, já chápu, že to máš teď těžký a chápu, že je toho na tebe moc. Ale tohle, to je teda moc. Vždyť se chováš, jak zastydlej puberťák!“
Přikývl.
„Já vím.“
„Je ti doufám jasný, že po tomhle prohřešku ti nařizuji povinnou dovolenou. Odevzdáš průkaz, zbraň. A dáš se do dohromady, člověče.“
Robert neprotestoval, jen znovu kývnul hlavou.
„Pavle?“
„Jo?“
Robert se kousnul do rtu. Chtěl říct Pavlovi, kvůli komu ten malér vlastně celý vznikl, ale najednou si to rozmyslel. Třeba byla Sára jenom výplodek jeho podnapilé fantazie.
„Vlastně nic.“
Pavel nadzdvihnul obočí, ale nijak to nekomentoval.
„Tak pojď. Odvezu tě domů.“

Hanka přešla ke dřezu a opláchla v něm dva hrníčky. Pak se podívala směrem k malému jídelnímu stolku, za kterým seděl Bernard. A vedle něj snídaně, kterou mu před hodinou připravila. Ani se jí nedotkl.
„Miláčku?“
Zamručení.
Přešla k němu a položila mu ruku na chladné čelo.
„Nejsi nemocný?“
„Proč?“
„Jindy si v tuhle dobu už dáváš svačinu a teď si ještě nesnědl ani snídani.“
„Snídani? A jo, neboj, já to dojím. Ale za chvilku, ano? Teď nemám čas.“
„Spal si vůbec?“
„Chvilku,“ přikývl a otočil se na ní.
„Haničko, sluníčko, já se ti budu věnovat, hned co tady něco dodělám, jo?,“ líbnul ji na tvář a dál se věnoval monitoru notebooku.
Hanka si povzdychla. Bylo ji jasné, že minimálně do odpoledne, s ním nebude žádná kloudná řeč.
A měla pravdu. Ve tři hodiny Bernard vítězoslavně sevřel ruku v pěst.
„Tak to je fakt bomba.“
Hanka s napětím čekala.
„Hele, nebude ti vadit, když si teď na chvilku odběhnu na oddělení?“
„To ani nebudeš obědvat??“
„Dám si potom. Těším se,“ dodal, když viděl, jak se tváří. Znovu ji dal pusu, tentokrát do kaštanových kudrnatých vlasů a zmizel.

„Doufám, že ta tvoje bomba stojí za to. Jinak to půjdeš vysvětlit mojí ženě, proč jsem už podruhý utekl z nějaké společné akce.“
Pavel si odložil bundu na věšák a Bernard to po něm zopakoval.
„Klidně se ji půjdu osobně omluvit, ale Pavle, tohle není bomba, tohle je totiž přímo atomovka!“
„Nenapínej.“
„Vyhrabal jsem další informace k případu Havlík.
Budeš se divit, ale k tomu spisu, co jsem dostali, existuje totiž ještě jedna podsložka. A to s popisem Havlíka od jeho rodičů. Dávali ho policii společně s fotkou k případné identifikaci.“
„To přece víme. Taky jsem na to koukal.“
„Jo, ale určitě ne na výpověď rodičů. Přece víš, co všechno se tam píše za bláboly, kromě pohlaví, barvy očí, vlasů a já nevím, co ještě.“
„A?“
„Hádej, kolik Hladík měřil. Nevíš? Já ti to povím! Přesně dva metry! Bylo ho fakt požehnaně, sto dvacet kilo živý váhy. A teď to nejlepší. Velikost jeho boty, se shoduje s velikostí otisku, který jsme zajistili ve Slávii i v Krkonoších. Něco mi říká, že tohle, bude náš člověk.“
„Říkat ti může. Jenže za prvé, shodná velikost bot i výšky, je dost málo. Za druhé, ten kluk byl prohlášený za mrtvého. I kdybys měl na krásně pravdu, jak by sis takový pátrání představoval? Dobrý den, tady kriminálka, neviděli jste tu v poslední době pobíhat dvacetiletýho dvoumetrovýho kluka? Nejspíš jste ho zahlédli v novinách nebo v televizi před dvěma lety, když ukazovali fotografie z místa nehody, při které se utopil...“
„Hele, přes ironii jsem tu já! Neviděl bych to tak černě.“
„Neviděl černě? Jestli je ta naše teorie o fingované nehodě pravdivá, tak on je teď nejspíš někde v Německu s úplně novou identitou a podobou. A bůh ví, jestli vůbec v Německu. Jestli jel v něčem velkým, nejspíš zdrhnul ještě dál.“
„Kdyby tu byl Robert, ten by mě podpořil,“ zamračil se Bernard.
Pavel se zhluboka nadechl.
„Jenže Robert tu není. A nebude. Nařídil jsem mu to pracovní volno.“
Bernard se na něj zoufale podíval.
„A proč?“
„Proč? Třeba proto, že jsem ho včera vyzvedával ze záchytky na Václaváku. Opil se a v metru ještě k tomu stihl pourážet nějakýho měšťáka.“
„To je vůl.“
„Snad se tomu ještě neusmíváš?“
„Ale vůbec. Já jen, že ho chápu. Když si vzpomenu, co jsem já prováděl v jeho věku...“
Pavel gestem naznačil, že si to za žádnou cenu nechce připomínat.
„Co tam máš dál?“
„Ještě bych proklepl tu holku.“
„Ta je taky mrtvá, Berne.“
„Možná. Jestli to nasimulovala s ním, tak s ním taky v něčem
jela, ne? Možná, když si od nich zjistíme víc, posune nás to zase o kousek dál.“
„Tak dobře. Ale povoluju to jenom proto, že stejně bychom se jinak neměli od čeho odrazit.
Zjisti, kde bydlí, vyrazíme co nejdřív, ať se stihnu vrátit aspoň na večeři.“

Informace o tom, kde bydlí Hladíkovi, Bernard sehnal téměř hned. Zatímco se jménem Koubalová měl značné potíže. Nakonec se mu to ale povedlo. Hladíkovi podle jeho informací bydleli na Žižkově. Byl to jeden z těch starých domů, kterých bylo na Žižkově spousty. Zazvonili na zvonek a čekali.
„Prosím?“
Byl to vysoký dětský hlásek.
„Ahoj. Máš doma tatínka nebo maminku?“
„Tatínka ne. Maminku. Já vám ji zavolám.“
Bylo slyšet, jak to v mluvítku praská a pak se ozval hlas o něco nižší, ale ne příliš odlišný od toho předchozího.
„Hladíková, prosím.“
„Dobrý den, paní Hladíková. Tady je major Král, kriminální policie. Můžeme nahoru?“
„Pustím vás, vydržte.“
Dveře zabzučely. Pavel s Bernardem vyjeli výtahem do třetího patra. To už spatřili, jak se o dveřní rám opírá vysoká, hubená žena. Mohlo jí být tak pětačtyřicet let, víc ne. Měla řídké blonďaté vlasy a oblečená byla do elastických legín, které zvýrazňovaly její štíhlé dlouhé nohy.
„Dobrý den, major Král,“ legitimoval se Pavel.
„Tohle je můj kolega, kapitán Karpík.“
Přikývla.
„Pojďte dál.“
Dovedla je do kuchyně, ve které to ještě vonělo obědem a Bernard si dnes poprvé uvědomil, že má naprosto pekelný hlad.
Posadili se a s díky odmítli vodu a kávu. To už k nim přiběhla holčička. Pavel ji okamžitě zařadil do první, maximálně druhé třídy. Po matce podědila barvu vlasů a výrazné rysy v obličeji.
„Aničko, běž si hrát,“ nakázala ji.
Dívenka otálela.
„Slyšela jsi mě?“
Posmutněla a pak přeci jen poslušně odešla.
„Předpokládám, že asi tušíte, proč jsme tady.“
Obličej ji potemněl a ona najednou vypadala o deset let starší.
„Kvůli Kryštofovi, předpokládám.“
Pavel přikývl.
„Váš syn...“
„Zemřel před dvěma lety. Nevím, co víc bych vám k tomu řekla.“
„Ano, to mi samozřejmě víme. Paní Hladíková, vím, že to teď bude velice nepříjemné, ale potřebujeme se vás zeptat na Kryštofa před tou nehodou. Jaký byl, co ho zajímalo, co rád dělal...“
„Byl to hodný kluk. Možná občas zbytečně impulzivní, ale jinak moc hodný. Učil se truhlářem, chtěl si otevřít dílnu. Měsíc před nehodou vyhrál středočeský pohár v atletice.“
Odmlčela se a oni čekali.
„Měl před sebou celý život. Osmnáct let... Víte, co to je???“
Popotáhla a oči se jí zaleskly.
„Nevšimla jste si, předtím, než se to stalo, že by se jeho chování nějak změnilo?“
„Ne,“ odpověděla rázně.
„Těšil se na prázdniny, na to, že pojede s Ančou k moři, za peníze, co si vydělal.“
„Měl práci?“
„Ano. Přivydělával si opravami aut v jednom autoservisu. Byl opravdu šikovný.“
„Můžete nám dát na ten autoservis kontakt?“
Přikývla a Bernard si informaci zapsal.
„Proč se mě na to vůbec ptáte?“
„Víte, paní Hladíková, máme důvodné podezření se domnívat, že váš syn...“
Pavel se odmlčel. Neuměl si představit, jak tuhle informaci přijme. Poprvé zalitoval, že tu s sebou nemá Roberta. Ten byl na tyhle situace machr.
„Domníváme se, že váš syn není mrtvý.“
Nevěřícně na ně vykulila oči.
„Co to proboha plácáte? Není mrtvý?? Viděli jste to auto? I kdyby nakrásně přežil ten náraz do stromu, utopil se v řece! Jak, jak to vůbec můžete říct, není mrtvý! Proč už ho nenecháte v klidu???“
Její hlas přešel v téměř hysterický křik.
Zazvonil mobil a předtím, než ho zvedla, se na ně podívala téměř s nenávistným pohledem.
„Proboha vás prosím, běžte a nechte nás být.“
Opustili byt. Pavel se ve výtahu opřel o stěnu.
„Dalo se to čekat.“

Vyšli před dům a téměř se srazili s malou Aničkou, která se před domem projížděla na koloběžce.
Bernard se k ní sklonil.
„Ty máš ale fajn koloběžku, to ti povím!“
„Přinesl mi jí Ježíšek,“ oznámila mu pyšně.
„Vy už jdete pryč?“
„Jdeme.“
„A co jste mamince chtěli?“
Dětská zvědavost byla vždycky silná.
„Vy jste se jí ptali na bráchu?“
Bernard se otočil na Pavla.
„Nezvorej to,“ naznačil mu rty.
„Ptali. Ty si na něj pamatuješ?“
„To se ví. Sice jsem byla tehdy ještě malá, ale stejně. Byl to ten nejlepší brácha. Ale teď už je v nebi, víte? Máma je kvůli tomu často moc smutná. A taky občas nadává. Říká, že kdyby nebylo jí, tak by se to Kryštofovi stát nemuselo.“
„Kdyby nebylo tvojí mámy?“
„Ne. Takový jedný holky.“
Pavel i Bernard zpozorněli.
„Holky? Jaké holky?“
„To já nevím. Já už si jí moc nepamatuju. Ale bráška ji měl moc rád. Byla taková hezká.“
„Hezká? A víš, jaké měla vlasy?“
„To nevím. Byla malá. Ale já byla ještě menší, takže mě malá nepřipadala.“
„Malá, hezká, říkáš.“
„Jo. Moc hezká.“
„Aničko!“
To se z otevřeného okna ozval hlas paní Hladíkové.
„Okamžitě domů!“
„Tak já už musím,“ rozloučila se s nimi a oddrandila s koloběžkou ke vchodu.
Bernard se zadíval směrem, kam odešla a aniž by směr pohledu změnil, pronesl.
„Malá, hezká. Je ti doufám jasný, o kom ta malá cácorka mluvila.“
„Snad nemyslíš...“
„Myslím. Malých hezkých holek po světě běhá spousty, ale jenom jedné z nich mizeli chlapi, po kterých jsme pak našli otisky boty velikosti 48. Tohle by musela být velká náhoda, nemyslíš?“
Pavel si musel připustit, že na Bernardových slovech něco je.
V Káranské ulici chvíli museli hledat místo k zaparkování. Pak se přesunuli k vysokému panelovému domu na rohu. Přesně třikrát zazvonili na zvonek se jmenovkou Koubalová. K vchodu právě dorazila starší paní ve velkých výrazných brýlích.
„Tam se nedozvoníte.“
„Proč myslíte?,“ zeptal se Bernard.
„No, on se tu mladej Koubala moc nezdržuje. Většinou jenom tak jednou dvakrát za měsíc, když jde byt zkontrolovat.“
„My ale hledáme paní Helenu Koubalovou. Nebo pana Vítka Koubalu,“ukázal ji průkaz Bernard.
Postrčila si brýle blíž ke kořenu nosu.
„Jako starýho Koubalu? Prosím vás, ten už tu nebydlí bůh ví, jak dlouho. Počkejte... To budou tak minimálně dva roky. Jo, dva. Říkám to dobře. Odstěhoval se sotva půl roku potom, co se jim zabila dcera. A ono to bylo dobře. Chudák ženská si s ním moc neužila. Akorát chlastal, občas ji zmlátil.“
„Jejich dcera se jmenovala Veronika?“
„Jo, Verunka. Škoda ji škoda. Hezounká jako obrázek, blonďatý vlásky, kdyby nebyla tak malinká, určitě by se mohla přihlásit do Miss. A hodná milá tichá. To hlavně. To ten Koubalovic kluk, to je jiný kafe. Ten když se sem občas nažene s tou svoji partou, tak vždycky málem ohluchnu.“
„A paní Koubalová?“
„Jo, tak po tý se slehla zem. Prý odjela někam na Šumavu. Co ji umřela dcera a opustil manžel se úplně zbláznila do takovýho toho... no... bio stylu. Žije tam snad někde v horách, ale víc nevím,“ zavrtěla hlavou.
„A víte, kdy přesně sem chodí její syn?“
Pokrčila rameny.
„Jo, to máte různý. Někdy se tu zastavuje prvního, jindy až na konci měsíce... Asi jak mu to zrovna vyjde.“
„A pan Koubala?“
„Ten? To vážně nevim.“
„Tak my vám děkujeme za informace,“ rozloučil se Pavel.
Sedli do auta a chvíli mlčky zírali před sebe.
„Já ti nevím. Mám pocit, že jsme zase tam, kde jsme byli. V prd...čicích,“ opravil se rychle Bernard.
„Taky mám ten pocit. A to mi připadalo, že už tomu pomaličku začínáme přicházet na kloub. A po tomhle? Je to snad ještě víc zamotaný, než předtím.“
„Kdyby tu byl Robert...“
„Bernarde, o tom jsme už mluvili. Promluvím si s Kárským, aby mi tu posilu poslal co nejdřív. Ale Robert se k případu vracet nebude. Tečka.“

***
Robert měl noc plnou hrůzných snů. Vzbudil se úplně zpocený. Usnul v tom, v čem ho Pavel v jedenáct hodin večer vyhodil u něj doma. Udělal si silnou černou kávu, svlékl si propocené tričko i jeansy a dal si horkou sprchu, aby se alespoň trochu zotavil.
Bylo půl páté. Prospal téměř celý den a stejně si pořád připadal unavený. Nebyl schopný se na nic soustředit, ať ho napadly jakékoliv myšlenky, vždycky se mu hned rozutekly. Málem přeslechl i zvonění svého mobilu.
„Tě Bůh, brácho. Jak se vede?“
„Čau, Berne. Jak asi.“
„Pavel mi říkal, co se ti včera stalo. A to jsem měl do teď pocit, že problémy s kázní tu mám jenom já, haha. Ne, promiň, vážně. Teď mi skončila šichta. Nechceš se někde sejít?“
„Proč ne. Tak v tý hospodě naproti mýmu baráku?“
„Beru. Za čtvrt hoďky jsem tam.“

„Co to bude?“
„Pivo?“
„Vodu.“
Bernard vyprskl smíchy.
„Člověče, zas tak vzornej bejt nemusíš, já to na tebe neprásknu.“
„Po včerejšku nechci alkohol ani vidět,“ vysvětlil.
„Pivo přece není alkohol,“ protestoval Bernard.
„Je to plný vitamínů,“ upil z půllitru, který před něj postavil výčepní. Na rtu mu zůstala bílá pěna.
„Tak jak jste na tom?“
„Na čem? Jo, ty myslíš tohle. Ani mi nemluv. Dneska jsme vyslýchali rodiče děcek, co umřeli při tý havárce v Německu. Od Hladíkový jsme se ovšem nedozvěděli lautr nic a od Kubalových ještě míň, vůbec jsme je v bytě nezastihli. Prý tam už ani jeden nebydlí. Jediný, k čemu nám to bylo to, že malá sestřička toho Hladíka nám řekla, že před tím, než umřel, měl malou hezkou holku. Takže pojem měl, je asi relativní, ale mě je dost jasný, koho tou malou hezkou holkou myslela.“
Robertovi to ihned došlo.
„Včera jsem ji viděl.“
„Sáru?“
„Jo. Kvůli tomu mě vlastně zabásl ten policajt.
Byl jsem na mol, volal jsem na ní, ale než jsem se dostal tam, kde stála, zmizela.“
„A nezdálo se ti to takhle náhodou?“
„To je to, čím si nejsem jistý,“ poškrábal se na hlavě Robert.
„Ví to někdo?“
Zavrtěl hlavou.
„Jenom ty.“
Bernard se na něj ušklíbl a znovu se napil.
„Ti děkuju za důvěru.“
„Chci se k tomu případu vrátit.“
Bernard se zakousl do spodního rtu.
„Robe, copak si myslíš, že jsem to na Pavla nezkoušel? Je úplně neoblomnej!“
„Mě stačí, když mi dáš svoje heslo do databáze.“
„K čemu ti jako bude moje heslo? Stejně se nepřihlásíš odjinud, než se služebního počítače a ten, pokud vím, leží v kanceláři na stole.“
„Když mě pustili z nemocnice, sehnal jsem si jednoho hackera. Umí se na ten počítač napojit přes jakýkoliv jiný notebook. Jen musím mít heslo. Když si budeš všechno ukládat do složky na svým účtu, budu k ním mít přístup taky. Můžu vám pomoct.“
„Ty ses zbláznil. To mě nemáš rád ani trochu? Pavel by mě přetrhl vejpůl, kdyby se to domákl.“
„Nedomákne, když mu to neřekneš.“
„Jo, to si o Jandový tvrdil taky a koukej, kde teď kvůli tomu jsi!“
„Berne, prosím. Chci ji najít. Chci ji najít dřív, než bude pozdě. Chci zjistit, proč se to vůbec dělo, jaký k tomu kdo měl důvod. Ten Hladík je obrovská stopa. A myslím, že správná. Prosím,“ zopakoval znovu a důrazněji.
„Dělám to jenom proto, že seš můj parťák. A taky proto, že nevím, koho mi ten košiláč Kárský přidělí na výpomoc. Tak abych měl v záloze někoho, na koho se můžu spolehnout.“
Napsal mu na papír osmimístné heslo.
„Díky, díky, díky!“
Robert si heslo přečetl a zadíval se na Bernarda s povytaženým obočím.
„Svíčková?“
„No co. Moje nejoblíbenější jídlo. Na to si vzpomenu vždycky.“
Roberta to rozesmálo a břinkl svého kamaráda do zad, až poskočil.
Nic není ještě ztraceno!

Když Robert uviděl sotva dvacetiletého, velice hubeného kluka, přemítal, jestli to byl s tím napojením na služební počítač vůbec dobrý nápad.
„Klid, pane. Do deseti minut jsem tam. Sehnal jste mi to heslo?“
Po sotva osmi minutách už se na Robertově počítači zobrazovala přesná kopie plochy Bernardova účtu.
Kluk ještě Roberta poučil, jak tam má on sám vkládat soubory, vzal si domluvené peníze a na shledanou.
Robert si k tomu sedl a dlouhou dobu projížděl německé dokumenty, které měl Bernard ve složce Hladík. Po přečtení všech informací, mu jeho detektivní instinkt říkal, že má před sebou toho, po kom tak úporně půl roku pátrají.
Teď už zbývala jenom jedna otázka.
Jak ho najít, když ho veškeré vyhledávací databáze, ke kterým momentálně ani nemá plný přístup, mají v evidenci jako mrtvého?
Ráno si složku opět otevřel k snídani a pokračoval tam, kde včera ve dvě ráno skončil.
Procházel jak spis Sáry, tak Hladíka.
Pak ho něco napadlo. Vzal mobil a vytočil číslo.
„Proboha, víte, kolik je hodin? Touhle dobou ještě všichni slušný lidi spí!“
„Já vím, omluvám se. Ale potřebuju vědět, jestli byste se dokázal dostat k adresátovi jednoho účtu.“
„No problem. Nadiktujete mi IP a kouknu na to. Ale až dospím.“
„To je ten problém. IP adresa je bloklá.“
„Jak přesně?“
„Je tam jenom vidět, že email šel z Prahy. Nic víc.“
„Uvidím, co se s tím dá dělat. Jak je ten mail?“
Robert mu adresu nadiktoval a zavěsil.
Po dvou hodinách se mobil rozehrál.
„Hele, tohle je teda oříšek. Absolutně mi nejde se k tomu prokousat. Je to nějaký extra dobře chránění.“
„Takže?“
„Nehnu s tím.“
Bylo slyšet, že je sám se sebou zklamaný.
„Ale dám vám číslo na Diora. Ten by to měl dát.“
„Dior? Já měl za to, že ten se věnoval módě a ne počítačům.“
„Dior je největší borec, kterýho vám můžu poradit. Neříkejte, že si nepamatujete, jak před čtvrt rokem spadly ty servery bank.“
„To byl on?“
„Ale vůbec ne. To by na něj bylo trochu podřadný. On to jenom zinscenoval. Má kontakty na nejlepší hackery po celým světě. Ten vám určitě pomůže. Žádnej server není nedobytnej.“
Robert si číslo zapsal a radši počkal do oběda, než ho vytočil. Jak pochopil, bude mít tu čest už s opravdovou elitou a nechtěl riskovat, že ho taky vzbudí.
„No?“
„Dior?“
„Jo. Kdo jste?“
„Robert Černý. Potřeboval bych od vás takovou službu.“
„O co jde?“
„Rád bych zjistil odkud byl odeslaný jeden mail. Má blokovanou IP adresu. Gatsby na to už koukal, ale nehnul s tím.“
„Aha.“
Odmlčel se.
„Černý? Robert Černý? Vy jste ten polda, co vyšetřuje ty zmizelý frajery a teď i tu holku.“
„Právě že už nevyšetřuju. Nebo aspoň ne oficiálně. Z toho případu mě odvolali. Jak to, že mě znáte?“
Bylo slyšet, jak se zasmál.
„Absolutní paměť. Pamatuju si všechny jména, co jsem kde četl. Byl jste v novinách. Nejspíš jde o ten dopis, co v nich byl, co?“
„Přesně o ten. Mám to tady všechno v počítači.“
„Fajn. Bydlím na Proseku. Litvínovská 56. Budu tam na vás za hodinu čekat.“
„A peníze?“
„Uvidím, jak moc se s tím nadřu.“

Ivan Vaněk, který byl po celé síti známý jako Dior IV., byl asi pětadvacetiletý muž. A kromě velkého tetování pavouka v pavučině na levé ruce, na něm nebylo nic nápadného.
Zavedl Roberta k sobě do bytu. Také ten nepřipomínal žádné hackerské doupě, kterých Robert za svoji kariéru viděl desítky. Byl zařízený jednoduše, ale luxusně. Obývacímu pokoji vévodila obrovská televize. Na každém stolku se válel přinejmenším jeden elektronický přístroj. Než se Robert posadil, napočítal čtyři notebooky, dva tablety a zhruba pět kusů nejnovějších dotykových mobilů.
„Bídu s nouzí koukám netřete.“
„Nestěžuju si,“ pokrčil rameny a vyhrnul si rukávy červené mikiny, aby měl volnější ruce.
„Adresa?“
Robert mu ukázal papír, kde byla napsaná a zatímco se po stránce rozběhly údaje, Robertovi absolutně nic neříkající, Vaněk se na něho krátce podíval.
„Jak moc na to spěcháte?“
„Včera bylo pozdě.“
Kývl a pak znovu začal cosi rychle psát na klávesnici.
„Ten mail přišel na adresu vitousova@bomba.cz.“
„Jo, to je šéfredaktorka toho plátku.“
„Ten člověk, který registroval tu adresu, ze které to přišlo, se tam zapsal jako Bad star 1273456.“
Robert se naklonil blíž.
„Bad star?“
„Jo. Teda, ale kdo s tímhle kouzlil, to teda nevím,“ zavrtěl hlavou. Robert po čtvrt hodině, co Vaňka sledoval, začal být nervózní. Nic nenaznačovalo tomu, že by s tím nějak pokročil.
„Mohl bych vám dát ještě nějaké adresy mailů, které by s tím možná mohly mít co dočinění. Mám je sebou na flešce.“
„Tak se na to podíváme.“
Zastrčil flesh disk do počítače a ten začal blikat.
„Tyhle?,“ označil kurzorem složku.
„Ano. Mohl byste předně zkontrolovat tuhle adresu?“
„Sára? To je ta unesená holka, ne?“
„Hm.“
Při pouhé myšlence na ní se mu stáhly všechny útroby.
Mladému hackerovi postupně na monitoru vyjížděly salvy dat. Robert si připadal jak v nějakém SCI-FI filmu.
Pak konečně něco odentroval.
„Tradá. Naše zlá hvězdička má ještě jeden účet. Nějakej Petr Houska.“
Robert se zamyslel.
„Houska... No jasně!“
Konečně mu svitlo. Na to samé jméno byl u banky založený účet, ze kterého přišly peníze Vitoušový!
A když jim tenkrát ten úředník sestavoval portrét, nevypověděl náhodou, že ten člověk měl dobré dva metry?
„On ten účet teda asi po třech dnech smazal, ale to je dost na nic. Všechno, co na internetu kdy uděláte, nechá nějakou stopu. Když se budu ještě chvíli snažit, stáhnu vám klidně i poštu, co mu na ten mail přišla.“
„To by vážně šlo?“
„Všechno jde, když se chce,“ otevřel si pivo a napil se.
Po pár minutách už Robert sledoval seznam všech zpráv, které byly na adresu Housky doručeny. Vaněk je předčítal nahlas.
„Uvítací zpráva, nabídka viagry, registrace u tý banky, a transakční příkaz k převedení peněz. Číslo účtu, ze kterýho ty prachy šly.
Tady,“ píchl prstem do monitoru.
„A komu to číslo patří?“
„Hned to bude.“
Opět něco naťukal a pak se rozesmál.
„Já z nich fakt pojdu. Tak kluci jim naboří před čtvrt rokem systém a oni si jako náhradu nainstalujou tenhle shit. Ty mě fakt bavěj.“
„Nepoložíte jim to znova, že ne?“
„Ale klid. Proč bych to dělal? Jenom se dostanu k evidenci... Tady to je. Andráš.“
Robert se napřímil. Musel se přeslechnout.
„Andráš? Lubomír Andráš???“
„Jo. Lubomír Andráš, bytem, blablabla, Liberec, hele, ředitel hotelu Horizont, jo?“
„No. To je.“
„Nějakej bledej. Jste v cajku?“
„Naprosto. Tohle je ta nejzásadnější stopa, kterou od začátku případu máme.“
„Jsem prostě dobrej,“protáhl se se samolibým úsměvem Dior IV.
Robert, chudší o několik tisíc, se dostal z bytu ven a musel se posadit na dřevěnou lavičku, která tu stála.
Absolutně netušil, co by teď měl dělat.
„To si ze mě děláš prdel.“
„Právě že ne. Tady to máš černý na bílým.“
Bernard vzal papír do ruky a pokaždé, když ho dočetl, zaklel.
„Andráš. Já věděl, že s tím má něco společnýho, ale že tolik...“
„Podle mě bychom taky měli počítat s tím, že někomu jenom pomáhal. Nebo že ho někdo vydíral. Ty peníze poslaný na účet by tomu odpovídaly. Taky jsem koukal na ten sestavěný portrét od toho úředního pracovníka. Podívej...“
Podal mu vytištěný obrázek a Bernard přimhouřil oči.
„Ten nos...“
Pak naráz otevřel pusu do kořán.
„Robe! Vždyť to je on!“
„Kdo?“
„No přece Hladík! Odmysli si tu kšiltovku a je to celý on! Ta brada... Sakra. Ta brada.“
„Taky máš pocit, že už jsi ji někde viděl?“
„To teda mám. A ten pocit je víc než jasnej. Berne, volej Pavlovi.“
„Počkej. Nebuď tak hr. Něco mě ještě napadlo.“

Bernard vletěl na technické oddělení rychlostí přímo kosmickou. Všichni se po něm užasle podívali a Pepe se ušklíbl.
„Trénuješ na kondiční?“
„Houby kondiční! Databázi, dělej!“
Pepe se dál nevyptával a otevřel to, co po něm Bernard žádal.
„Zuzana Hladíková, hledej.“
Po chvíli už na ně vyjela fotografie blonďaté ženy.
„Zuzana Hladíková, čtyřicet tři let. Trestní rejstřík čistý.
Je to ona?“
„Jo, je. A peču na trestní rejstřík. Co její rodinný stav?“
„Vdaná. Podruhé.“
„Jméno prvního manžela?“
Pepe chvíli hledal.
„Andráš. Lubomír. Padesát jedna let.“
„Já to věděl!,“ plácnul rukama o sebe Bernard a opět odplachtil pryč.
Pepe se obrátil na kolegu.
„Jsem docela rád, že jsem si vybral forenzní. U těch detektivů jim totiž hrabe nějak víc, než je zdrávo.“

Bernardova historka o tom, jak náhodou znovu procházel spis a napadlo ho porovnat portrét osoby, která zakládala účet a jejich hlavního podezřelého vyzněla všelijak, jen ne moc důvěryhodně.
Pavel se o to ale moc nestaral. A když k tomu Bernard přiložil informaci, co se dozvěděl z databáze, měl jasno. K tomu všemu zjistili, že Andráš se právě nachází na jakémsi politickém jednání v Praze a že by měl brzy končit. Počkali si na něj přímo před budovou.
„Zase vy?,“ zamračil se na ně.
„Minule jsem vám snad řekl všechno, co jste chtěli!“
„Pane Andráši, měl byste jít s námi. Tady máme povolení k vašemu zadržení. Můžete samozřejmě odmítnout, ale v tomto případě vězte, že do pár hodin si obstarám zatykač a to už nebude taková sranda, jako teď.“
Bylo vidět, jak semkl rty a pravou ruku sevřel v pěst.
Ještě než došli k výslechové místnosti, ze shora se po schodech přiřítil Libor Kárský a odtáhl Pavla stranou.
„Proboha Pavle, co se zase děje? Teď mi volala ochranka, že před vchodem stojí asi tucet novinářů. Chtějí vyjádření k tomu, proč jsme zadrželi Andráše. Můžeš mi to vysvětlit?“
„Samozřejmě že můžu, ale nepočkalo by to chvíli? Nechci, aby ho vyslýchal jenom Bernard, přeci ho znáš. Pojď se koukat.“
Pavel zašel do výslechové místnosti, kde už seděl jak Bernard tak Lubomír Andráš, který si přehazoval mobil z jedné ruky do druhé.
„Takže pane Andráši. Začneme trochu ze široka.
Můžete nám říct, jak se jmenovala vaše manželka? Vaše první manželka, abych byl přesný.“
Položil mobil na stůl a opřel si o něj oba lokty.
„Zuzana.“
„Co o ní teď víte?“
„Co bych o ní měl vědět? Nestýkáme se. Naposledy jsem ji viděl před dvaceti lety.“
„Znáte tady toho muže?“
Bernard před něj položil fotografii Kryštofa Hladíka.
„Ne.“
„Ne? Nechcete se podívat důkladněji?“
„Nechci. Neznám ho.“
„V tom případě mi prozraďte, proč jste mu tedy před měsícem poslal na účet padesát tisíc korun. To se mezi politiky běžně dělá, že pošlete jen tak pár desítek tisíc někomu, koho, jak tvrdíte, vůbec neznáte?“
Polkl a uprostřed čela se mu objevila vráska.
„Samozřejmě, že ne. Je možné, že se jedná o nějakého mého sprostředkovatele. S těmi se kolikrát ani nesetkávám...“
„V tom případě vás asi nepotěším, pane Andráši. Ten váš sprostředkovatel je totiž už dva roky po smrti.“
Další, a tentokrát výrazné polknutí.
Bernard se nahnul blíž ke stolu.
„Tak já myslím, že tohle by stačilo. My vážně nemáme čas na to, abychom tu spolu jen tak seděli a koukali na sebe. Dobře víme, že Kryštof Hladík je váš prvorozený syn. Samozřejmě to můžeme protahovat a nechat vám udělat testy DNA, ale jak už jsem řekl, my hrajeme o čas. Takže vy nám buď vyklopíte, proč jste mu ty peníze poslal a jak jste vůbec zjistil, že je naživu a nebo vás můžeme propustit s tím, že až si pro vás znovu přijdeme, a to si pište, že přijdeme, bude to pro vás špatný. Hodně špatný. A k tomu všemu mi taky může úplnou náhodou dole před těmi novináři uklouznout, proč jste vlastně tady.“
Lubomír Andráš si povolil kravatu. Pavel si dobře všiml, že mu na čele vyrazila krůpěj potu.
„To- to nemůžete,“ vykoktal.
„Ale ano. Můžeme. Tak co?,“ vyštěkl na něj Pavel.
Oslovený si setřel pot a pak si opřel hlavu o dlaň.
„Já... Ano, Kryštof je můj syn. Vlastně spíš podvod,“ odfrkl si.
„Zuzana mi to tenkrát oznámila jako hotovou věc. Já jsem byl na začátku své kariéry. Nemohl jsem se vázat dítětem! Tak jsem se s ní rozvedl. Nechal jsem ji slušný majetek, nechtěla po mě výživné, nic. Neviděl jsem ho až do jeho osmnáctých narozenin. Přijeli ke mně do Liberce. Kryštof říkal, že má nějaké problémy a že by potřeboval, abych je u mě chvíli nechal.“
„Je?“
„Jo. Kryštofa a tu jeho zpropadenou holku! Bydleli u mě asi měsíc. Kryštof mi pověděl o tom jejich plánu. Že chtějí v Německu začít jinej život. Chtěl jsem mu pomoct, tenkrát jsem se v něm viděl.
Jenže asi týden před tou jejich plánovanou nehodou jsem...“
„Pokračujte,“ vyzval ho Pavel.
„Byl jsem opilý!,“ vykřikl.
„Kryštof jel vyřídit do Německa doklady, ta holka tam se mnou zůstala. Načaly jsem si víno... Musel byste jí vidět. Jenže Kryštof na to přišel. Zuřil, to teda jo. Ale všechny ty jejich věci už byly moc rozjetý, než aby se daly zastavit. Řekl, že se ozve a že si to u mě vybere. A jestli budu dělat kraviny, že mě napráská novinářům. Dovedete si představit ten průšvih? Ozval se asi před půl rokem. Že by potřeboval sto tisíc. Dal jsem mu je a předpokládal, že to tím všechno skončí. Jenže neskončilo. Za nějakou dobu se ozval zase. Že prý potřebuje kameru a že je to poslední věc, co ode mě chce. Nechápal jsem, proč si ji nekoupí, ale nějak jsem to neřešil, stál jsem hlavně o to, aby mi už dal pokoj. Přišla si ji vyzvednout ta holka. Zrovna v době, kdy jste u mě v hotelu řešili ten případ. Když potom vyšel ten článek v novinách, nějak mi secvaklo, že za tím vším má asi prsty.
Zkoušel jsem ho kontaktovat, jenže mi to nebral.“
„Kdy jste ho viděl naposledy?“
„Když si přišel říct o tu kameru,“ pronesl téměř neslyšitelně.
„A ta holka?“
„Jmenuje se Veronika. Jak dál, to nevím.“
„Když jste s ní měl poměr, nevšiml jste si nějakého zvláštního poznávacího znamení? Piha, znaménko, piercing?“
Lubomír Andráš přivřel oči.
„Počkejte. Myslím, že na levém rameni měla hvězdičku.“
Pavel s Bernardem na sebe pohlédli.
„Hvězdičku?,“ zeptal se Pavel.
„Jo. Takovou malou, modrou.“
„Přesně takovou, jaká byla místo podpisu pod tím dopise, co vyšel v novinách?“
Přikývl.
„Vidíte, to mě nenapadlo. Ano, tu samou.“
Bernard bouchl pěstí do stolu. A Pavel vyndal telefon.
„Ahoj Libore. Jo, už jsme skončili. Budu potřebovat zatykač. Mezinárodní zatykač. Vlastně počkej, dva. Veronika Koubalová, Kryštof Hladík. Mrtví? Ale co tě nemá. Tyhle dva jsou tak živí, jak jenom si to dokážeš představit. Ne, nezbláznil jsem se. Přijdu ti to vysvětlit. Díky.“
Odhodil mobil na stůl a pak se usmál na naprosto zdrceného Lubomíra Andráše.
„Tak. To bychom měli.“