Na život a na smrt-díl VIII.

KAPITOLA
OSMÁ

Sára Jandová došla do svého pokoje a zapnula notebook, který ležel na psacím stole. Byla jak se patří unavená. Po dlouhé a namáhavé cestě z Pece pod Sněžkou by si nejraději šla ihned lehnout. Ale nemohla. Čekala ji ještě spousta práce. Do zkoušky z histologie ji zbývalo už jen pár dní a ona uměla sotva polovinu. Nemohla se na nic soustředit. Do toho všeho stále viděla před očima Davida ležícího v bíle povlečené posteli s obrovským monoklem přes pravé oko a se zafačovanou hlavou. A byla to její vinna. To ona mohla za všechno, co se v posledních měsících stalo. Jenže... Copak tomu mohla nějak zabránit? Proč to ten dotyčný vlastně dělá? Čeho tím chce dosáhnout?! Obrazovka konečně naběhla. Sára se přihlásila do emailu, aby zároveň zkontrolovala, jestli ji nepsali rodiče. Schránka byla prázdná. Chtěla se tedy odhlásit, když v tu chvíli na ní zablikala nová obálka. Měla adresu, kterou Sára předtím nikdy neviděla.
A když email rozklikla, na chvíli se ji zastavil dech. Obsahoval jednu stručnou větu.
„ Jsi na řadě.“

ČÁST PRVNÍ

„IP adresa říká jedině to, že byl email poslaný z pražské sítě. Všechno ostatní je bloklý. Je mi líto.“
„Díky, Igore,“ kývnul na něj Pavel.
Igor mu odpověděl stejným gestem a odešel.
„Myslím, že tohle by stačilo. Slečno Jandová, už jsem vám předběžně zařídil náhradní byt. Odstěhujete se do něj, hned co to bude možné. Nebudeme nic riskovat. Máme napojený váš počítač a stejně tak váš mobil. Situace je v tomhle případě nejspíš vážná, takže vás poprosím, abyste nic nedělala bez našeho vědomí. Měla byste také na nějaký čas vynechat školu.“
Sára se neklidně zavrtěla na sedačce.
„To ale nepůjde. Za tři dny skládám zkoušku z histologie, potřebuju...“
„Dobře, ale od teď se nesmíte nikam hnout bez doprovodu ochranky. Vůbec nikam, rozumíte mi?“
„Ale...“
Zadívala se na Roberta, který seděl naproti ní. Ten zavrtěl hlavou.
„Dobře.“
Pavel zaklapl červené desky.
„Tak to je všechno. Robert vás teď doprovodí k autu.“
Šli mlčky. Jediný zvuk, který vydávali, byl křupající sníh pod jejich nohama. Od úst jim stoupala pára. Robert si byl jistý, že teploměr musí ukazovat hodnotu hluboko pod bodem mrazu. Poté ticho přerušil.
„Jak se má David?“
Překvapeně k němu vzhlédla.
„Dobře. Někdy na začátku příštího týdne ho už pustí.“
Opět nastalo ticho. To už došli na parkoviště, kde na ně čekal Lukáš.
„Tak... ahoj.“
„Ahoj,“ řekla Sára a nasedla do černého auta.

Když se vrátil zpátky do kanceláře, Bernard právě cosi zkoumal na počítači.
„Co ti je, brácho?“
„Co by mi mělo bejt?“
„Prosím tě. Znám tě pět let, takže poznám, když se něco děje, ne?“
„Nic se neděje.“
„To je kvůli tý Jandový?“
„Ne. Jsme jenom utahanej, to je všechno.“
Bernard mu tohle samozřejmě nevěřil, ale dál se už nevyptával.
„Co to vůbec děláš?,“ zeptal se pro změnu Robert.
„Ale. Zkoumám znova ty podělaný záznamy z kamer. Mám pocit, že... Já vlastně ani nevím, co. Prostě mám jenom pocit, že bych se na to měl ještě kouknout. A Pavel mi do hlavy vždycky vštěpoval, že instinkt detektiva se má poslouchat. Takže vlastně plním rozkaz.“
Robert se posadil do křesla a vzal do ruky zprávu, kterou tam nechal ležet Pavel. Promnul si oči. Bolela ho hlava a chtělo se mu spát.
„Hele, sbal si fidlátka a padej dom. Stejně vypadáš hrozně,“ přikázal mu Bernard.
„Jo, díky, to člověka potěší,“ ušklíbl se na něj Robert.
„Nemůžu. Musím zapracovat ty další věci do zprávy, Kárský to chce mít zítra ráno na stole.“
„Já to za tebe udělám.“
„Počkej, vážně?“
„No jasně. Tak mazej.“
Robert se zvednul a sebral z věšáku svoji bundu. Ve dveřích se na Bernarda otočil.
„Díky.“

„Podepsal jsem ti ten byt pro Jandovou, ale bude nejdřív tak za týden, za dva. A taky
jsem se rozhodl, že vám seženu nějaký posily. Na tři lidi je ten případ už dost zamotanej.“
Pavel sebou zašil. Libor Kárský si toho všimnul. Věděl, že Pavel nemá vůbec rád, když mu do týmu, a obzvlášť doprostřed nevyřešeného případu, míchá nějaký přivandrovalec.
„No neošívej se tak. Já to dělám pro vás. Vážně nerad bych si vás uštval.“
„Na to si měl myslet, když si před dvěma lety vyhazoval Táňu s Milošem.“
Teď se zase napřímil Libor. Tohle bylo pro něj řádně nepříjemné téma. Ani jemu tehdy nebylo do smíchu, když dostal ze shora příkaz propustit z celého oddělení téměř čtvrtinu lidí.
„Víš dobře, že za to jsem nemohl.“
„Vím, promiň, omlouvám se.“
Libor mávnul rukou.
„Během dne se mi dostane do rukou seznam volných lidí, kteří by k nám eventuálně mohli být převeleni. Až někoho vyberu, zavolám tě. Schválíš si ho. Souhlasíš?“
Pavel odvrátil hlavu od Libora k oknu a zadíval se na velké bílé vločky, které se teď sypaly z nebe.
„Nejspíš musím.“

Pavel ztěžka dosedl na židli. Otevřel červené desky, které ležely před ním na stole, načež je znovu zavřel a jeho pohled se opět obrátil k oknu. To samé udělal Robert. S kouřícím hrnkem se postavil k parapetu a vypadalo to, že snad sněhové vločky počítá.
Bernard, který v tu chvíli vešel dovnitř, rozhodil rukama.
„Ale no tak chlapi! Vypadáte jak na funusu. Dost tý melancholie. Něco pro vás mám.“
„Jestli zase nějaká jobovka, tak si ji schovej na zítřek.“
„No, jobovkou bych to tak úplně nenazval, ale... Mám takový pocit, že jsem asi na něco ještě přišel. Zkoumal jsem znovu ty záznamy z kamer. Něco vám pustím, počkejte.“
Bernard odběhl do vedlejší místnosti a za chvíli byl zpátky s laptopem.
„Koukejte.“
Bernard zmáčkl tlačítko play a na obrazovce se objevila opět Frau Bühlerová koketující s recepčním.
„Zase ta prsatá Němka? Nějak sis ji oblíbil, ne?“
„Ale kuš. O ni tu vůbec nejde. Víte, jak jsem vám říkal, že jsem tam viděl Sáru Jandovou? A že z té nahrávky potom záhadně zmizela?“
„Nezmizela záhadně. Nezmizela vůbec. Nemohla, když tam nebyla. Tady máš důkaz,“ ukázal na obrazovku Pavel.
„A to je právě ono. Všiml jsem si toho totiž až dneska ráno. Jen se dívejte dál.“
Pavel s Robertem se po sobě podívali.
„Na obrazovku koukejte, ne na sebe! Hele. Teď. Vidíte, jak se otevřely ty dveře?“
„No a co má být? Aktivovala je ta panička, jak odcházela směrem k výtahu. To dveřní čidlo je citlivý na pohyb do vzdálenosti půl metru.“
„Ano. Máš naprostou pravdu, Roberte. Jenže to není všechno.“
Bernard nahrávku zastavil a poposunul ji o kus dozadu. Pak obraz přiblížil a posunul ho dopředu. Dozadu, dopředu. A stále dokola.
„Nic?“
„Nevidím nic neobvyklého,“ naklonil se nad obrazovku Pavel tak blízko, až se jí téměř dotýkal nosem.
„Ciferník s hodinami sedí do milisekund, takže s tou nahrávkou se evidentně nehýbalo.“
„S nahrávkou ne.“
„Jak to myslíš?“
Bernard zapíchnul prst do černé tečky v pravém dolním rohu a druhou rukou opět přehrál záznam tam a zpět.
„Do prdele.“
„S dovolením bych tě poupravil, Pavle. Do Krkonoš. A to co nejdřív.“
***
„Vítám vás v hotelu Horizont, jak vám mohu pomoci?,“ usmála se na ně recepční.
„Dovolíte?,“ oplatil ji úsměv Bernard a prošel lítacími dveřmi za stůl.
„No počkejte, to nemůžete!“
„Klid slečno. Kriminální policie,“ ukázal ji průkazku Robert.
Bernard se konečně vydrápal na stoličku a prstem přejel po zdi. Pak se vítězoslavně usmál.
„Tady to je. Pojď si, Pavle, sáhnout.“
Pavel si vyměnil místo s Bernardem.
„Tak co?“
Pavel přikývl a slezl dolů.
„Slečno, byla byste tak hodná a zavolala vašemu řediteli? Potřebovali bychom s ním naléhavě mluvit.“
Lubomír Andráš měl dnes na sobě perfektně padnoucí sněhobílou košili a světle modrou kravatu. Do zasedačky, kam je uvedla mladá recepční, téměř vletěl.
„Dobrý den, pánové. Tak spusťte, co máte na srdci. Mám na vás přesně patnáct minut. Ve čtvrt mi totiž začíná jednání s jedním velice důležitým klientem a opravdu nerad bych se opozdil.“
„Nebojte se. Můžeme být hned hotoví. Jen nám musíte prozradit, jaký jste měl důvod k tomu nechat vypnout bezpečnostní kameru umístěnou na stěně za recepcí.“
„Obávám se, že vám nerozumím, pane majore.“
„Myslím, že mi rozumíte moc dobře.“
„To asi opravdu ne. Osobně jsem dohlédnul na to, aby tady vašemu kolegovi bylo vydáno CD hned, jak si o něj požádal. Sám jste se tedy určitě přesvědčil, že tam nechybí ani pikosekunda záznamu.“
„Já přeci neříkám, že tam nějaký záznam chybí.“
„Tak vidíte,“ pokusil se ředitel o úsměv.
„Dobře, vezmeme to tedy jinak. Kolik kamer máte celkem po hotelovém areálu?“
„Pětatřicet.“
„Pětatřicet. Vždycky běží všechny?“
„Ano. Vypínáme je jen jednou ročně, kdy provádíme jejich údržbu.“
„A ta vaše údržba probíhala naposledy kdy?“
„To já nevím. O tyhle věci se starají lidé, co mají na starosti bezpečnost. Ale myslím, že se jedná řádově o týdny. Mohu se vám podívat do záznamů.“
„To nebude třeba. Stačí, když nám prozradíte, proč jste přikázal vypnout a odstranit kameru číslo 3.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Tak já vám to vysvětlím. Nad vaší recepcí byly na zdi přimontovány dvě kamery. Obě dvě zabírají poměrně shodný prostor. Říkám poměrně, neboť rozdíl tam je, i když minimální. Podívejte se sám.“
Pavel kývnul na Roberta a ten zapnul notebook. Na něm se začal přehrávat důvěrně známý záznam.
Nechali mu ho přehrát celý. Ve chvíli, kdy se německá panička naklonila k recepčnímu pultu Lubomír Andráš zavrtěl teatrálně hlavou.
„Tak, tady. V tomto momentu jsou zapnuté ještě obě dvě kamery. A teď... Sám vidíte, že zorné pole je užší. Jedná se sotva o půl metru a pokud to člověk nesleduje důkladně, sotva by si toho všiml. Ale jde o důležitého půl metru. Těch padesát centimetrů totiž zabírá levou část dveří. Teď se otevřely, neboť jimi někdo prošel. Jenže my se nedozvíme kdo. A to je den po té, co byl na území vašeho hotelu spáchán trestný čin, poněkud závažný problém.
Co nám k tomu povíte?“
„Co bych vám tomu měl vykládat!“
Jeho hlas zněl teď ostřeji, ale Robert v něm také postřehnul náznak nejistoty.
„Nevím, jakým právem mě tady obviňujete z toho, že jsem nechal vyhodit z provozu nějakou kameru.“
„To já nevím, pane Andráši. Možná proto, abyste zničil nějaké důkazy?“
„Co to vykládáte za nesmysly?! Jaký důkazy sakra! Jak jste vůbec přišli na to, že jsem to byl já? A už jednou jsem vám řekl, že o bezpečnostní systém se nestarám. Zajděte si za panem Dobešem, ten měl, pokud si dobře vzpomínám, v to ráno službu.“
„Ano, to měl. A právě ve chvíli, kdy jsem na videu uviděl jistou podezřelou osobu a vydal jsem se za ní, jste přišel do kanceláře a řekl mu, aby ten záznam smazal. Jelikož běžela současně i kamera číslo dvě, čas zůstal nezměněný, takže by se mohlo zdát, že se záznamem nikdo nemanipuloval. Jenže dostat už z pořízeného záznamu byť jen sekundu je velice náročný proces a i zkušenému odborníkovi to trvá několik minut. Takže zatímco já jsem lítal po hotelu jako magor, vy jste dohlédl na to, aby zmizel ten záběr. Zjevně jste nečekal, že se vrátím tak brzo, protože jsme se spolu srazili ve dveřích. Velice ochotně jste mi potom CD se záznamem vydal, protože jste nepočítal s tím, že bych na něco takového mohl přijít. A pro jistotu jste kameru nechal ještě sundat. Pokud bychom přistoupili na druhou variantu a věřili vám, že jste se záznamem vůbec nehýbal, aspoň nám povězte, proč jste dal tu kameru pryč.“
„ Nejspíš vypadla z provozu.“
„Z provozu? A to se vám stává často u kamer, které jste nechal, podle svých slov, před několika týdny zkontrolovat?“
„Ne,“ odsekl.
Pavel si všiml, že během rozhovoru se z ředitelova obličeje postupně vytrácela barva. Několikrát si sáhnul na kravatu, jako kdyby ji chtěl povolit, protože se mu nedostávalo kyslíku. Na konci se trochu vzpamatoval, narovnal se a odkašlal si.
„Dobře, tak naposledy. Nemám sebemenší ponětí, o čem to tady mluvíte, kapitáne. Je pravda, že jsem byl v kanceláři bezpečnostního zařízení, ale jen kvůli tomu, abych se zeptal, jak to vaše vyšetřování dopadlo. Přeci jenom. Tohle, rozhodil široce rukama, je můj hotel a tak mám snad právo vědět, co se tu děje. Jestli proti mně máte nějaké důkazy, prosím. Rád si je vyslechnu a pomohu vám. V opačném případě, tik ťak, pánové. Váš čas právě vypršel. Odcházím. Jakékoliv další dotazy směřujte na mého právníka, Filipa Hrubeše. Sbohem.“
A odešel středem místnosti.
„Hajzl,“ odfrkl si Bernard.
„To bez pochyb, ale má pravdu. Nic proti němu nemáme. Tohle bylo dost chabý.“
„Chabý? Já vám říkám, že ten je v tomhle namočenej až po uši!“
„Otázkou teď je, koho vlastně ten Andráš kryje.“
Bernard se nadechl, ale Robert ho znenadání pořádně praštil do zad.
„Však on nám na to tady náš Sherlock Holmes přijde, viď, Berne.“
Bernard se zamračil a herdu mu vrátil. Robert si nenápadně přiložil prst k ústům a Bernard na to reagoval jen mávnutím rukou.
„Co to vy dva zase hrajete za hru?,“ nechápal Pavel.
„To bys nepochopil,“ zazubil se na něj Robert a všichni tři opustili zasedací místnost.

V autě mlčeli. Nikomu z nich nebylo do řeči a jejich nálada se pohybovala na bodu mrazu.
„Jo a to jsem vám ještě neřekl,“ zabočil Pavel na hlavní silnici směr Praha.
„Kárský nám v nejbližší době nakýbluje nějaký posily. Prý abychom se nestrhali.“
„Tak to přichází trochu s křížkem po funuse,“ ušklíbl se Bernard.
„Až to dořešíme, vyberu si veškerou dovolenou, kterou jsem si kdy nastřádal. Ale tu posilu bych neviděl tak tragicky. Třeba nám přihraje nějakou hezkou babu.“
„Tak na to se spolehni,“ povzdychl si Robert.

Do Prahy dorazily další přívaly sněhu. Libor Kárský se ráno podíval z okna svého bytu na Korunní a když přímo před domem uviděl bouračku tramvaje a auta, rozhodl se, že pro dnešek nechá to své doma a radši využije méně pohodlné, ale zato bezpečné metro. Jako každé ráno se i dnes před příchodem do práce zastavil v trafice, aby si mohl koupit noviny.
Už když do trafiky vstupoval, poznal, že není cosi v pořádku. Bylo tam o hodně víc lidí než obvykle. A všichni drželi noviny, do kterých byli hluboce začteni. Libor se protlačil k pultu a pozdravil prodavačku, kterou tu potkával už více než deset let.
„Dobré ráno, paní Matějovská. To tu dnes dáváte něco zadarmo? Já že bych si taky vzal,“ pokusil se o žert.
„To vůbec ne, pane major. Ale tohle to... Nevěděla jsem, že tam s tím máte nahoře takový průšvihy.“
„O jakých průšvihách to mluvíte?“
„No s těma zmizelejma klukama, jak je potom zase našli.“
„Našli, sama to říkáte, takže žádný problém. Teď už jen dolaďujeme jisté... záležitosti a všechno bude v pořádku.“
„No jo, snad jo. Vono to asi nebude lehký, toho lumpa chytit, co? Ale to člověk potom neví, na čem je. Vemte si, já mám vnuka ve věku těch chudáků. Co kdyby...“
„Ale paní Matějovská, to nehrozí, nebojte se.“
„Já vám věřím, pane major, jenže stejně. Už je vůbec v pořádku?“
„Kdo?“
„No ten, co se ho pokusili unést před těma třema tejdnama.“
Libor se zarazil. Tuhle informaci na veřejnost nevypustili. Vědělo o ní jenom oddělení, nikdo jiný. Alespoň si to tedy myslel. Že by tahle stará paní... To je přeci hloupost!
„A jakpak tohle víte, paní Matějovská?“
„Vždyť je to všechno v tom dopise.“
Libor cítil, jak se mu orosilo čelo.
„V jakém dopise?“
„No přeci v těch novinách. Koukněte se sám.“
A pak si Libor uvědomil, co mu na všech těch lidech přišlo divného. Vůbec to nebyli oni samotní, ale byly to ty noviny. Bulvární deník, který na svoji titulní stranu dává samé barevné fotky celebrit a nápisy, kde se která slavná osobnost zřídila nebo podvedla svého partnera. Nic z toho na dnešní titulní straně nebylo. Jen dlouhý černý text, který zabíral dobrou tři čtvrtinu strany.
Libor vzal noviny do ruky a už při prvních slovech měl pocit, že nejspíš omdlí.
„Četli jste to???“
Libor se do kanceláře vřítil tak rychle a novinami praštil o stůl tak mohutně, až Bernardovi zaskočilo kafe a pobryndal si košili.
Pavel vzhlídnul od počítače.
„Co jsme měli číst?“
„Tohle!!!“
Pavel zaostřil. Nechápal, co mohlo Libora tak rozhodit na novinách. Pokud si dobře vzpomínal, žádný problém s novináři neměli a ani s nimi za poslední měsíc nic neřešili.
Zvýšený hlas majora přilákal i Roberta, který vedle pracoval na zprávě o výslechu Lubomíra Andráše.
„Co se děje?“
„Co se děje? Co se děje??? Pojď si přečíst, co se děje!“
Bernard s Robertem se po sobě překvapeně podívali a opatrně došli k Pavlovi, který si se stejnou opatrností od Libora noviny vzal.
Ten vypadal jako doutnající dynamit, který má každou chvíli znovu vybuchnout.
Po prvních řádcích pochopili, co šéfa tak strašně rozčílilo.

„Už je to víc jak půl roku, co se pravidelně setkáváme, i když ne tváří v tvář. Na začátku stála osobní věc. Ale teď, po více jak 6 měsících jsem se začal královsky bavit. Opravdu mě baví pozorovat, jak sháníte sebemenší důkaz, který by vás ke mě dovedl. A stále nic. Vlastně se divím sám sobě, jak dobře mi to jde. Vím, pár chyb jsem už samozřejmě udělal. Ale věřím, že se ještě zlepším, neboť mi k tomu stále poskytujete dostatek času. A až se ten čas naplní, budu konečně připraven k tomu, k čemu jsem celou dobu směřoval. Kdy to přesně bude, to vám neprozradím.
Přestože jste důstojnými soupeři, já bych vám doporučoval, abyste se stáhli. Tohle totiž opravdu není vaše věc. Je to jen mezi mnou a Sárou. Pokud se budete stále pokoušet něčeho dopátrat, tím hůř pro ní. Myslím to vážně.
Ne hašiš, co kopřiva!!!
Přeji vám dobré ráno.“


„Co to kur...“
Bernard větu nedokončil, ale ani nemusel. To samé si mysleli všichni ostatní.
„Okamžitě, ale okamžitě zajedete do toho podělanýho bulváru a zjistíte, jak k tomu dopisu přišli. Mazejte!“

„Já s Bernardem zajedeme do tý redakce, Robe, ty se na ten dopis podívej, jestli nám něco neřekne.“
Robert přikývl a všichni tři se ještě na noviny zadívali.
„Napsal to teda pěkně, jen co je pravda. Hezky si s náma pohrál.“
„Jo, jenže četl si to. My jsem důstojný soupeři. Navíc, já si hraju dost nerad. A už vůbec si nerad hraju s nějakýma psychopatickýma magorama, co si potřebujou nahonit svoje ego. Tohle mu nedaruju. Jedeme.“
***
Alena Vitoušová, šéfredaktorka bulvárních novin Bomba, byla žena ve středních letech. Měla na krátko ostříhané obarvené vlasy, velké červené brýle a za nimi všetečné a bystré oči, kterým zjevně nic neuteklo.
„Tak s čím vám mohu pomoci, drahouškové?,“ dosedla na kožené kancelářské křeslo, dala si nohu přes nohu a zapálila si cigaretu.
Pavel oslovení přešel bez povšimnutí a ukázal průkaz.
„Major Pavel Král, kriminální policie.“
Šéfredaktorka zamžourala na průkazku a poté přikývla.
„Potřebovali bychom si s vámi velmi důrazně popovídat, paní Vitoušová.“
„Ale beze všeho. Já si povídám ráda. Dáte si kávu?“
„To si asi špatně rozumíme. My nepřišli popíjet kafíčko. Přejdu rovnou k věci. Mohla byste nám, jakožto šéfredaktor novin, prozradit, kdo je autorem toho dopisu, který jste dnes otiskli na vaší titulní straně?“
Usmála se a popotáhla.
„To bych vám řekla ráda, ale bohužel to nevím. Ten dopis nám přišel dnes brzy ráno z anonymní emailové adresy.“
„Kterou už předpokládám nemáte?“
„Ale pane majore, za co mě máte. Samozřejmě, že ji mám. Archivuji jakékoliv zprávy, které mi dorazí. Člověk nikdy neví, kdy a na co se vám budou hodit.“
„A to vás nenapadlo, oznámit to na policii?“
„Stejně jste se o tom dozvěděli, tak nám nějaké hlášení přišlo zbytečné.“
Do rozhovoru se vložil Bernard.
„A to jen tak mírnix tírnix otisknete každou kravinu, která vám přijde na mail?“
„Když za to řádně zaplatí...“
„Zaplatili vám za to, abyste to otiskli a napsali k tomu o tom, jak si česká policie neumí poradit s jedním běžným únoscem?“
„Ne, jen za to otištění. Ten článek pod tím už vyšel z iniciativy jednoho mého zaměstnance.
A nechcete mi tvrdit, že to snad není pravda. Sám si to v tom dopise přeci můžete přečíst.“
Bernard nevěřícně zakroutil hlavou.
„Kolik jste dostali?“
„Dost. Tedy. Dost na to, abychom nebyli líní předělat celou titulku půl hodiny před tím, než měla jít do tisku.“
„Kam vám ty peníze přišly?“
„Na účet.“
„Budeme ho potřebovat ke kontrole, stejně jako počítač, na který dorazil ten email.“
„Beze všeho,“ blýskla svými nepřirozeně bílými zuby a típla cigaretu.
„Někoho vám sem pošlu kvůli tomu počítači. To je prozatím všechno. Poprosím vás, abyste nám zůstala k dispozici a neopouštěla město.“
Líbezně se na ně usmála.
„To by mě jaktěživo nenapadlo, pane majore.“

Vyšli z kanceláře a Bernard se otřásl.
„Brr. Bejt tam s ní ještě o pět minut dýl, nejspíš bych dostal cukrovku. Tyhle přeslazený lidi nesnáším.“
„Přeslazený nepřeslazený, hlavně že jsme dostali, co jsme chtěli. Pošlu sem techniky, aby mrkli na ten její počítač a na účet.“
„Myslíš, že na něco přijdou?“
„No minimálně chci vědět aspoň to, jestli se ta emailová adresa shoduje s tou, ze které přišel email Jandový.“
„O tom bych pochyboval. Evidentně je chytřejší, než jsme si mysleli.“
Oba dva se teď znovu zadívali na vytrženou titulní stranu.
„Co má sakra znamenat ten blábol s hašišem? A co ta hvězda?“
„Já bych to viděl na autorův podpis.“
„Podpis?,“ zaúpěl Bernard.
Pavel mu neodpověděl. Jen pokrčil rameny a poté už oba dva nastoupili do auta.

„Počítač tý Vitoušový je čistý. Nikde žádné další zprávy. Ten email přišel z neznámé adresy a stejně jako v případě emailu pro Jandovou, se z ní dá zjistit jedině to, že zpráva byla odeslaná z Prahy.
Co se účtu týče, přibylo na něm padesát tisíc korun, což už je poměrně slušná částka, za takový prachy bych jim taky klidně otiskl cokoliv. Jinak peníze přišli z účtu, který byl vedený u banky na jméno Jana Havlíčka. Nikdo takový ale samozřejmě neexistuje, už jsme to ověřili. Byli jsme s Robem v tý bance. Ten účet byl založený před půl rokem, konkrétně 28.9. Úředník, nějaký Petr Houska, si pamatuje, že ho zakládal muž. Pomohl nám sestavit jeho přibližný portrét. Prohnali jsme to databází a žádnou shodu jsme nenašli. Ale s největší pravděpodobností to bude náš člověk, ten Houska nám vypověděl, že si na něj pamatuje hlavně kvůli výšce. Prý měřil dobré dva metry.“
„Bingo,“ přikývl Pavel.
„A co vůbec ten dopis, psychologu?,“ obrátil se na Roberta.
„Těžko říct,“ pokrčil Robert rameny.
„Mohl ho napsat stejně tak dobře muž jako žena.
Evidentně mu za tu dobu narostlo sebevědomí. Přijde mi, že teď už mu ani tak nejde o ten původní záměr, ale o to, se hlavně dobře pobavit.“
„A ta hvězda?,“ položil zprávu Bernard na stůl, když si ji celou po sobě ještě jednou přečetl.
„Co já vím, nejsem vševědoucí,“ znovu pokrčil rameny Robert.
„Může to být cokoliv. Přezdívka, hádanka. Vážně nevím.“
„No a ta věta s hašišem? To má být jako co? Ne hašiš, co kopřiva... Nám chce jako naznačit, že kopřiva je něco lepšího? Že se třeba člověk po kopřivě líp sjede?“
„Na to se musím ještě podívat, nejspíš to bude nějaká chytrá hádanka, abychom se tady tak nenudili,“ zamračil se Robert.
Pavel vzal do rukou desky a zapnul si mikinu.
„Jdu to ještě přetlumočit nahoru. Dobrá práce, chlapi. Dneska padla.“

Robert se před vchodem rozloučil s Bernardem.
„Jedeš dom?,“ zeptal se ho.
„Ale vůbec. Do Holešovic. Jdeme si s Hankou a nějakejma jejíma kamarádama zahrát bowling.“
„Bowling? Vidíš, tak to se máš. Já jsem se tě zrovna chtěl zeptat, jestli nechceš zajít na jedno. Ale když máš bowling... Skoro tě nepoznávám, poslyš. Z tebe se stává úplně jinej člověk!“
Bernard na prázdno polkl. Robert to samozřejmě řekl schválně, věděl, že Bernard by za normálních okolností vyměnil bowling za pivo mrknutím oka. Ať si ten vztah užije!

***

ČÁST DRUHÁ

Roberta cestou domů představa nápoje s bílou pěnou nakonec sama zlákala a zapadl do prvního podniku, kterou uviděl.
V baru U Kůzlete bylo rušno. Bylo tu několik skupin mladých lidí. Pár z nich hrálo šipky, asi dvě ženy postávaly u kulečníkového stolu a asistovali zjevně svým partnerům, kteří strefovali jednu kouli za druhou a jakýsi muž, který seděl u okna a pokuřoval cigaretu.
Robert došel k baru.
„Co to bude?,“ zeptal se barman.
„Pivo,“ objednal si.
Když před sebe dostal naplněný půllitr, znovu se porozhlédl po lokále. Všiml si tří žen, které se po něm, co přišel, neustále dívaly. Něco si špitaly a smály se, až si jedna z nich upravila už tak dokonalé vlasy a vydala se směrem k němu.
Robert se nenápadně otočil zpátky k baru a koutky se mu zvlnily. Bylo mu jasné, co bude následovat. Zažíval to téměř pokaždé. Dělalo mu to dobře, ale vážně tak trochu nechápal, co na něm ty ženské vidí. A obzvlášť dneska. S kruhy pod očima, se zarostlou tváří a nevyžehlenou košilí musel mít vážně ránu!
„Tím pivem se moc nezahřejete. Můžu vás pozvat na něco ostřejšího?“
To už si vedle něj na stoličku přisedla ta žena. Teď zblízka jí odhadl věk podobný jeho, možná o něco mladší. Měla dlouhé blonďaté vlasy a velmi jemné rysy v obličeji, kterému dominovaly rudě namalované rty. Byla velice hezká.
Robert se na ní usmál.
„Proč ne.“
„Zdendo, dvakrát metaxu. Může být?,“ ujistila se.
„Určitě.“
„Mimochodem, jmenuji se Elena.“
„Těší mě, Eleno. Jsem Robert.“
„Na seznámení, Roberte.“
Sklo zacinkalo a oba dva se napili.
Robertovi bylo jasné, jak přesně se bude situace dál vyvíjet. Jen úplně slepý by nepoznal, jak moc se té krásce líbí. Kdyby chtěl, mohl by si ji okamžitě odvést domů a vůbec by proti tomu neprotestovala. Naopak.
„Tak, co děláš, Robe?“
„Kapitán Robert, kriminální policie,“ vyndal z kapsy průkazku a hodil ji na bar.
„Kriminálka, páni. Můžu se podívat? Na ten odznak jsem si vždycky chtěla šáhnout,“ pohladila placku a vrátila ji zpátky.
„To musí být asi pěkná makačka, co?“
„Docela jo.“
„Dáme si ještě panáka, ne? Četla jsem teď v novinách ten dopis. Děláš na nějakém podobném případu?“
„Na úplně tom samém případu.“
„Kecáš! Tak to je vážně masakr. Ale ty teda vůbec nevypadáš neschopně, jak psali.“
Její noha se teď obmotala okolo jeho. Naklonila se blíž a Robert ucítil její sladkou vůni.
V tu chvíli se mu rozvibrovala kapsa. Omluvil se a podíval se na displej. Neznámé číslo.
„Černý, prosím.“
„Roberte, ahoj. Tady Sára.“
To říkat nemusela. Ten její hlas by poznal za jakýchkoliv okolností. Než odpověděl, musel se nadechnout.
„Ahoj. Co to máš za číslo?“
„Můj mobil jste mi sebrali, pamatuješ? Tenhle je mámy. Náhradní. Ten, co jsem dostala od vás je napíchlej.“
„No jo vlastně, to mi nedošlo. Děje se něco?“
„Nevím. To teda není směrodatný, protože mám pocit, že poslední dobou jsem úplně vygumovaná.“
Nepřirozeně se zasmála a Robertův instinkt napověděl, že se samozřejmě něco děje. Jinak by neviděl důvod, proč by mu měla v pátek o půl deváté večer volat.
„Když mi ale nepovíš, co se děje, těžko ti pomůžu.“
„Dobře. Nemohl... nemohl bys přijít?“
Robert nadzdvihnul obočí a přendal si mobil k druhému uchu.
„Teď?“
„Teď.“
„No...“
„Prosím.“
„Tak dobře. Stavím se tam.“
Zandal si mobil do kapsy a omluvně se na svoji společnost usmál.
„To byla ségra. Má nějaký milostný trable, potřebuje to probrat, chápeš.“
Dívka čekala.
„Nerad, ale budu muset jít. Rád jsem tě poznal, Elen.“
Hodil na stůl dvě stovky a zmizel. Zůstala po něm jen nedopitá sklenička a překvapená blondýnka.
Když Robert došel k vratům Sářina domu, skoro se lekl Badyho, který vyskočil packami na plot a zuřivě vrtil ocasem.
„No čau psisko, jak se máš?,“ podrbal ho přes příčky a poté vytočil Milanovo číslo.
„Zdar. Jsem dole. Jo, čekám.“
Do půl minuty se u dveří objevil Milan, odstrčil Badyho a pustil Roberta dovnitř.
„Co se děje tak převratnýho, že to nemůže počkat do zítra? Sára mi říkala, že s ní chceš mluvit ještě o něčem ohledně toho dopisu.“
„Dopisu... Jasně, dopisu. Jo, chci. Půjdeme nahoru? Tady je hrozná zima!“
Došli do prvního patra.
„Sára je v pokoji. Jsem vedle, kdyby něco. A než budeš odcházet, tak se zastav! Dlouho jsme nekecali.“
Robert mu to odkýval a sáhl po klice.
Sára seděla v posteli. Na klíně měla knížku a hlavu opřenou o stěnu. Spala.
Robert znejistěl. Nevěděl, jestli ji může probudit, nevěděl, jestli na ni vůbec může sáhnout, nevěděl nic. Jak to předtím říkala? Že má vygumováno? To teď na něj sedělo dokonale.“
Pak se odvážil a naklonil se k ní.
„Sáro.“
Nic.
„Sáro,“ zkusil to znovu a lehce se přitom dotkl její ruky.
Tohle už zabralo. Cukla s sebou, jako by ji něco spálilo.
„Roberte,“ narovnala se.
„To je teda morálka. Pozveš si sem příslušníka vyšetřovacího sboru a pak si tu klidně usneš.“
„Promiň.“
„Co blbneš. To byl vtip. Asi ne moc povedený, ale co by si chtěla od utahanýho chlapa v devět hodin večer?“
Sedl si k ní na postel a Sára si také přisedla blíž.
„Jsi unavený? To mě mrzí, Robe. Měl si mi rovnou říct, že na mě nemáš náladu.“
Jak tak vedle sebe seděli, Sářin nos se jemně zachvěl. Ženský parfém a alkohol.
„A ještě ke všemu jsem ti nejspíš zkazila plány.“
Robertovi došlo, čeho si Sára všimla a zavrtěl hlavou.
„Ale vůbec ne. Myslím, že jsi mě zachránila před pořádnou opicí.“
„A to teď myslíš ženskou nebo alkohol?“
Robert se na ni užasle zadíval a Sára ukázkově zrudla.
„Pane Bože, co to melu za nesmysly?!“
Robert se rozesmál.
„Náhodou, to se ti povedlo. A jestli to chceš vědět, tak nejspíš před obojím. Vlastně jsem ti docela vděčný.“
Sára pokrčila nohy a opřela si hlavu o kolena.
„Jak se tu vůbec máš?“
„Jak. Jako v kleci. Pěkně mi tady z toho hrabe.“
„Děláme všechno proto, aby to už skončilo.“
„Četla jsem ten dopis v novinách.“
Robert se narovnal.
„Na to jsem se tě chtěl zeptat. Nevíš, co by mohla znamenat ta Hvězda? Předpokládáme, že by to mohla být nějaká přezdívka.“
„Nikoho s takovou přezdívkou teda neznám.“
„Příjmení?“
„Taky ne.“
„Neužívá z tvých kamarádů, známých někdo hašiš?“
„To myslíš kvůli té větě na konci?“
Robert přisvědčil.
„To ale nemá s hašišem nic společného, i když teda nepochybuji, že ten magor v něčem takovým pojede.“
„Jak to myslíš?“
„Ne hašiš, co kopřiva. Je to obyčejný rébus, podívej.“
Vstala a přinesla výstřižek z novin.
Vzala do ruky tužku.
„Když škrtneš iš, dostaneš ne haš. A co dělá kopřiva?“
„Pálí,“ vydechl Robert.
„Správně. No a je to.“
„Nehaš, co tě nepálí. Sakra, to je ale blbost!“
„Ani ne. Prostě vám naznačuje, že od toho máte dát pracky pryč. Jinak bude zle.“
Dívali se na sebe a Robert by teď ze všeho nejraději vyskočil a schoval ji ve své náruči. Nevěděl, proč v něm vzbuzovala takové pocity. Nejspíš to bylo proto, že když se teď choulila k dece, vypadala ještě menší a ještě zranitelnější.
„Něco jsem ale ještě chtěla, Roberte. Předtím mi to nedošlo, ale teď, jak mám na všechno dost času, jsem si to tak nějak uvědomila. Je možný, aby mě někdo nějakým způsobem sledoval i tady doma?“
„Proč myslíš?“
„Ten email. Nevím, jestli to nebyla jenom blbá náhoda, ale přišel mi ve chvíli, kdy jsem se vrátila od Davida. Přihlásila jsem se na účet a nic tam nebylo. A když jsem se chtěla odhlásit. Bum, najednou tam přišel. Jakoby na to někdo čekal.“
Robert vstal. Došel k oknu. Vedlo do zahrady. Naproti žádný dům nestál. Odtud tedy nehrozilo nic.
„Víš co? Pošlu sem zítra kluky. Pořádně to tu prohledají, abychom měli klid.“
„Díky.“
Zase to ticho a zase ty pohledy. Robert už nevěděl kam s očima.
„Na dnešek jsem moc nespal a zítra vstávám brzo. Měl bych jít. Jestli teda nemáš už nic jiného na srdci.“
„Ne, to je jasný. Tak už tě nebudu zdržovat. Ještě jednou díky.“
Mezi její odpovědí byla dost dlouhá pauza na to, aby Robert věděl, že to není všechno, co mu Sára chtěla říci. Ale evidentně se k tomu sama neměla a on ji nechtěl přemlouvat. Vlastně se nejspíš uvidí i zítra a tak si to do té doby třeba ještě může rozmyslet.
Robert vyšel z pokoje a zamířil do vedlejší místnosti, kde na sedačce seděl Milan a díval se na televizi.
„Vyřízeno?,“ usmál se na Roberta.
„Jo, výslech zdárně u konce,“ sedl si vedle něj s povzdechem Robert.
„Jak to tu vůbec zvládáš?“
„Pohoda, klídek, tabáček, kámo. Sára je náhodou super holka. Na to, že je z tak zazobaný rodiny je slušná, má vychování a ještě k tomu všemu je na mě milá, i když ji stojím za zadkem 24 hodin denně. Má to chudák těžký. Do toho ta včerejší příšerná scéna...“
Robert zpozorněl.
„Jaká scéna?“
„To vy nevíte? Rozešla se s tím svým přítelem. Byli jsme u něj včera doma a hrozně se pohádali. Dost ji to vzalo. Snažila se nebrečet, ale v autě se stejně nakonec složila.“
„Říkala, kvůli čemu se tak pohádali?“
„Ne a já se ji neptal. Koneckonců to není moje věc, že jo? Ale když jsem ji podával kapesník, tak mezi těma vzlykama říkala něco v tom smyslu, jak si něco takovýho ten parchant o ní vůbec může myslet.“
Robert se zadíval na zavřené dveře, které ho od ní dělily. Teď už asi chápal, co mu Sára chtěla říct.
Milan si půlhodiny na to obul boty, aby mohl sejít dolů a Roberta pustit.
„Tak se měj, kámo. A zase se někdy zastav. A vem i Bernyho, rád ho zase uvidím. Bady a ty pojď dovnitř, pojď, psisko!“
Robert přikývl, naposledy podrbal velkého psa za uchem a ten potom vyběhl schody a zmizel za bílými dveřmi.

Bernard se překulil z levého boku na pravý a až poté otevřel oči. Chtěl probudit i Hanku, ale ta už v posteli nebyla. Podíval se na budík, který stál na nočním stolku. Půl desáté.
„Ošklivější čas už snad ani neexistuje,“ vzdychl a přetáhl si peřinu přes hlavu.
Poté uslyšel kroky. Hanka se zjevně vracela do postele. Chtěl ji plácnout po zadečku, ale jakmile vykouknul z poza přikrývky...
„Fuj, to sem se lekl! Proboha, co ty tady?“
„Přišel jsem tě vzbudit. Jak to, že takhle vyspáváš?“
Robert v bílých ponožkách přešel k oknu a podíval se ven. Pak se obrátil na Bernarda a čekal na odpověď.
„Jak to myslíš, vyspáváš? Víš, kolik je hodin?“
„Půl desáté pryč.“
„A víš, co je za den?? Sobota, víkend! To ti nic neříká? Já mám právo se aspoň jednou za tejden pořádně vyspat!“
„Fajn, tak toho práva využiješ zítra. Teď jedeme za Sárou.“
„Hele kámo, nechci být teda hnusnej jo, ale...“
„Zanadávat si na mě můžeš cestou. Teď na to není čas. Vstávej.“
Robert po Bernardovi hodil tričko, které se válelo na opěradle křesla a Bernard ho se zamračeným výrazem chytil.
„Že já tenkrát nezůstal dělat u dopravky. Pravidelná pracovní doba, žádné štvanice o víkendech, prostě normální lidský podmínky! A jak si se sem vůbec dostal? Kde je Hanka?“
„Odešla nakoupit. Říkal jsem ji, že budeš asi hodně zpruzelej, až se vrátíš, tak ti šla pro něco sladkýho na nervy. Je na tebe až moc hodná!“
Bernard se za celou tu dobu konečně usmál.
„To je zlatíčko.“
„Jo, to je. Chytej, zlatíčko.“
Bernardovi na hlavě přistály kalhoty. Hned, co si je sundal, udělal na parťáka neslušné gesto a pokračoval s brumláním až do doby, než zalezli do služební oktávky.

Technici v domě pokračovali poměrně rychle. V garáži, ve sklepě ani v přízemí nenašli nic.
Bernard seděl v autě a ukusoval z loupáku, který mu Robert musel cestou koupit.
„Vážně nechápu, proč tu musíme asistovat?“
„Ty jsi pořád věčně s něčím nespokojenej. Buď rád, že jsem tě vytáhl na čerstvý vzduch. Vylehávat celý den v posteli není zdravý.“
„Tak na to ti víš co.“
Robert se rozchechtal a zavolal Pavlovi, aby mu oznámil, jak se situace vyvíjí. Jen co domluvil, ozval se mobil znovu.
„Jo?“
„Robe, právě jsem v jejím pokoji. Můžete nahoru?“
Robert přisvědčil, schoval si mobil do kapsy a obrátil se na kolegu.
„Slyšel jsi. Už víš, kvůli čemu jsem tě sem táhl?“
„Snad mi nechceš říct, že něco našli. To by byl v tomhle případu fakt hodně velkej zázrak.“
„I ty se občas dějí. Dělej, ať můžu zamknout auto.“

Robert s Bernardem nevěřícně zírali na malou černou věc. Pak si Bernard natáhl gumovou rukavici a vzal ji do ruky.
„Sakra, kde jsem ji už viděl,“ ušklíbl se ironicky a podal ji Robertovi.
Ten přejel prstem po jejím boku. Bílý štítek s číslicí tři nešel přehlédnout.
Věci se pak daly do pohybu rychleji, než by si dokázali představit.
Přesně o půl dvanácté měli v ruce podepsaný zatykač na Lubomíra Andráše.
Do výslechové místnosti dostali ředitele hotelu Horizont skoro o tři hodiny později. Zatýkání proběhlo bez problémů. Andráš jim totiž rovnou oznámil, že dokud se nedostaví jeho právník, nepoví jim ani slovo.
„My počkáme, času máme dost,“ založil si Bernard ruce na prsa a sedl si naproti němu.
Filip Hrubeš dorazil na oddělení za několik desítek minut po jejich příjezdu. Byl to starší prošedivělý pán s hlubokým hlasem.
„Dobrý den, pánové,“ pozdravil a poté se otočil na Lubomíra.
„Promiň, Mirku, dřív to nešlo.“
Ten jen mávnul rukou a Filip Hrubeš se posadil.
„Tak. Vy prý máte s mým klientem nějaké věci na dořešení. Pan Hrubeš už mě spravil o věci, ve které jste ho před pár týdny navštívili. Rád bych tedy věděl, co se děje.“
„Nejdříve bych se ještě pana Andráše na něco rád zeptal.“
„Prosím.“
Bernard kývl na Roberta a ten vyndal z červených desek fotku.
„Znáte tuto dívku?“
Lubomír Andráš se naklonil nad stůl.
„Ne. Nikdy jsem ji neviděl.“
Jak originální, pomyslel si v duch Bernard.
„Zkuste o tom ještě popřemýšlet. Nepoznáte ji, ani když vám prozradím, že se jmenuje Sára Jandová?“
„Ani v tomto případě absolutně nevím, o koho jde.“
„Dobře.“
Bernard fotku schoval a chvíli bylo ticho, které prolomil až Hrubeš.
„Možná byste konečně mohl říci, z čeho vlastně mého klienta podezíráte, pane kapitáne.“
„To vám povím naprosto přesně. Před třemi týdny jsme byli v hotelu Horizont u pana ředitele Andráše kvůli jistým záležitostem jednoho případu, co teď na oddělení řešíme. Jednalo se o to, že z kamerového systému zmizela jistá část záznamu. A o pár dnů později zmizela kamera samotná. Pan Andráš nám oznámil, že zjevně vypadla z provozu. A to i přesto, že nám předtím vypověděl, že je nechával kontrolovat údržbou. Jak jsme se přesvědčili, byla to pravda. Údržbová firma Fox-cams doopravdy kontrolovala všech 35 kamer, které jsou rozmístěny po hotelovém areálu.“
„Trochu nechápu, kam tím míříte. Jak jsem pochopil, můj klient s vámi tedy celou dobu spolupracoval.“
„Dostanu se k jádru věci, pane Hrubeši. Dnes ráno jsme kvůli důvodnému podezření nechali zkontrolovat byt Sáry Jandové, o kterou se vlastně v celém případu jedná.“
„Tím spíš nechápu, co s tím má co pan Andráš společného. Slyšel jste přeci, že žádnou slečnu Jandovou nezná.“
„Nebojte se, hned to bude.“
Bernard kývl na Roberta. Ten přitakal a na chvíli zmizel za dveřmi. Když se vrátil, položil na stůl černou malou věc a sedl si vedle Bernarda.
„Poznáváte tuto kameru, pane Andráši?“
Bylo vidět, jak polknul, ale jinak si jeho obličej zachovával rysy sfingy.
„Ano. Podobný tip kamer mám nainstalovaný po celém hotelu.“
„Trochu bych vás teď poopravil. Ne podobný, nýbrž úplně ten samý tip. Když se na ní podíváte zblízka, můžete si tady na hřbetu všimnout bílého štítku s nápisem číslo tři. Nebylo číslo tři náhodou na té kameře, která se vám tak znenadání týden po servisu porouchala?“
Lubomír Andráš se nadechl. Jeho právník se mu lehce dotkl předloktí a vzal si opět slovo.
„Mohu se podívat já?“
„Ale samozřejmě. Všechny otisky z kamery jsme už sejmuli a zaevidovali, dívejte se, jak dlouho chcete.“
Přikývl a opatrně vzal malou kameru do svých rukou. Stejně jako předtím všichni ostatní, přejel prstem po štítku a pak ji položil zpátky na stůl.
„Našli jste na ní otisky mého klienta?“
„To ne, ale...“
„V tom případě nevím, co řešíme,“ usmál se na ně bezchybným chrupem.
„Tu kameru tam mohl dát kdokoliv.“
Bernard dostal nachový nádech. Robert věděl, že teď musí převzít výslech on, jinak bude zle.
„Řešíme především to, že je poněkud divné, že z vašeho hotelu byl téměř unesen David Sedlák. Pokusil se ho unést někdo, po kom nezůstal ani chlup. Jediné, o co jsme se mohli opřít, byl záznam z bezpečnostních kamer. A právě s tímto záznamem bylo podle našich důkazů manipulováno. A evidentně s ním bylo manipulováno v době, kdy se v kanceláři bezpečnostní služby nacházel tady pan ředitel Andráš. Na což máme hned dva svědky. Zaprvé, tady kapitána Karpíka. Ten ho osobně v místnosti viděl. A konečně zadruhé, vašeho zaměstnance, Lukáše Dobeše, který nám potvrdil, že jste po něm chtěl, aby tu kameru vypnul.
„Ano?“
„Ano. Dále byste měl totiž ještě vědět, že David Sedlák je přítelem Sáry Jandové.“
„Do háje, proč sem tu holku pořád pletete?!“
Jeho hlas zněl všelijak. Jen ne klidně.
„To také trochu nechápu. Mohl byste to objasnit.“
Bernarda, který už mezitím trochu vychladl, právě něco napadlo.
A rozhodl se to eso z rukávu vytáhnout.
„Vy máte přece děti, že, pane Andráši.“
Zamrkal.
„Ano, to mám, ale nejsem si tak úplně jistý, co je vám do toho.“
Bernard teď znovu otevřel červené desky a začal z nich vytahovat jednu fotku za druhou.
Lubomíru Andrášovi se z obličeje postupně vytratila všechna barva.
„To... to je hrozné. Kdo-kdo to je?“
„Tohle jsou fotky z místa činu. Prvního kluka jsme našli v září. A pak každý měsíc dalšího. Jsme si jisti tím, že přesně tohle čekalo i Davida Sedláka. A máme důvodné podezření si myslet, že to má na svědomí člověk, který do domu ukryl kameru z vašeho hotelu.
A také podezření, že vy moc dobře víte, kdo ten člověk je. Jinak byste ho přeci tak vehementně nekryl.“
Lubomír Andráš stále očima přejížděl fotografie a nic neříkal. Byl najednou sklíčenější a z výrazu se mu už definitivně ztratila veškerá suverenita.
Filip Hrubeš si odkašlal.
„Ta věc s těmi mladými muži je velice smutná. Můj klient vám ale s dopadením pachatele nepomůže.
Od toho jste tu vy, abyste je chytli.“
Bernard zachroptěl a mohutně se napil z hrníčku, který měl po ruce.
„Pokud máte proti mému klientovi nějaké další přímé důkazy, rádi si je vyslechneme. Pokud ne, obávám se, že budete muset pana Andráše propustit.“
Robert přikývl. Tady prohráli na celé čáře.

Vyšli do chodby. Pavel, který celý průběh výslechu sledoval za sklem, se teď vrátil do kanceláře. Sem za chvíli dorazil i Robert s Bernardem.
„Tak nic, no,“ pokrčil Bernard rameny.
„To se dalo čekat. Ale Berne, to bylo dost taktický, s těma fotkama. Nemít za prdelí toho právníka, myslím, že bychom z něj ještě leccos vytáhli.“
„Dík. Škoda, že to nevyšlo.“
„Nevadí. Nasadili jsme na něho lidi, napíchli jsme mobil. Myslím, že až ještě něco seženeme a zahrajeme si na zlí policajty, povolí.“
Bernard se skácel na křeslo.
„Tak na to si teda vážně rád počkám.“

Robert po práci odjel rovnou domů. Cítil se hrozně unavený. Uvařil si večeři, napustil si vanu, oholil se a poté zapnul televizi. Překlikal všechy programy. Na chvíli se zastavil na Kriminálce Maiami, kde právě Horacio úspěšně dořešil další případ.
Hořce se pousmál. Jo, kdyby to šlo tak snadno, jako ve filmu...
Televize ho brzy přestala bavit. Bloumal po svém třípokojovém bytě, který mu dnes připadal tišší a prázdnější než obvykle. A poté ho něco napadlo.
Už když mu tenhle nápad přišel na mysl, zakázal si o něm dál přemýšlet. Jenže jako by jeho ruce dělaly něco jiného, než co přikazoval mozek.
„Roberte.“
„Ahoj.“
„Co se děje?“
„Nic. Jen...“
„Voláš mi na mámin mobil, takže to evidentně nebude nic služebního.“
„Ne, to není. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jak je.“
„Jak by. Sedím v naprosto příšerný sedačce a koukám na ještě příšernější doják.“
„Příšerný sedačce?“
„Jo. Ten, kdo zařizoval tenhle byt měl cokoliv, jen ne vkus.“
Robert se plácnul do čela.
Sára se evidentně dneska s Milanem přestěhovala do nového bytu.
„Myslíš, že bych se mohl stavit? Chtěl bych ti říct, jak jsme pokročili.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Budu ráda.“
„A adresa?“
Sára mu ji nadiktovala, Robert na sebe hodil bundu a vyrazil.
„Robe? Zase ty? Sakriš, jak si se domákl tu adresu? Měl jsem za to, že to šéfík neřekl vůbec nikomu.“
„Jsem detektiv, ne?“
„Pravda,“ zazubil se.
„Tak co, jak jste pokročili?“
„Budeš se divit, ale pokročili. Ještě se jdu Sáry na něco zeptat a budu pro dnešek spokojenej.“
„A co Bernard? Zase si ho nevzal!“
„Jo, Bernard. Ten už se teď nejspíš láduje nějakou večeří u Hanky.“
„U Hanky? Jakože u NAŠÍ Hanky? Kecáš!“
„Ani ne. Ale pšt, drží to v tajnosti. Zjevně si nechce pokazit image starého mládence.“
Milan se zasmál.
„Hele, když si tady, to bych si mohl skočit nakoupit, viď? Byl bych za chvíli zpátky. Došla mi totiž pasta a ještě nějaký blbosti.“
„Jasně, beze všeho. Zařiď si, co potřebuješ. Spěchat nemusíš, já stejně na dnešek nemám nic moc v plánu.“
„Tak fajn. Skočím si s tebou nahoru pro peněženku a vyrazím.“
Milan pustil Roberta do bytu a hned se zase vydal zpátky k výtahu.
Robert se porozhlédl. Byt to byl nevelký a chladný. Možná by nemusel působit takovým dojmem, kdyby tu bylo aspoň něco, co by trochu připomínalo nějaký normální život. Žádné květiny, holé zdi, na oknech jen žaluzie. Po chvíli Robert spatřil i tu příšernou sedačku, o které Sára mluvila. Před ní stála zapnutá televize.
Robert přišel blíž.
„Teda jak se na tohle můžeš dívat...“
Sára se otočila a usmála se.
„Ahoj, vůbec jsem tě neslyšela. Kde máš Milana?“
„Odešel.“
„Kam??“
„Nakoupit.“
„Vidíš to. A já si myslela, že si ho třeba přišel vystřídat.“
„Sáro, víš moc dobře, že to nejde. A teď už vůbec ne.“
„No jo, já vím,“ vzdychla si.
„Budeš tu stát celou dobu nebo vezmeš místo?“
Robert se posadil na květinovou pohovku.
„Tak co máš za novinky? Popravdě řečeno, klidně mi povídej i o tom, jak bylo narvaný metro, budu vděčná za jakýkoliv info z venku.“
Robert se chápavě pousmál a začal.
Sára bedlivě poslouchala. Chvílemi se dívala na ztlumenou televizi, ale bylo poznat, že pořád vnímá.
„A to je vlastně všechno. Skončili jsem v pět. Jsem zase úplně grogy.“
„A víš, že to není ani vidět? Dokonce dneska i voníš.“
„To chceš říct, že jsem minule smrděl???“
Sářina tvář byla opět rudá jako rajské jablíčko.
„Ale ne, to vůbec ne. Jenom z tebe minule byla cítit metaxa a naprosto přeslazený ženský parfém. Teď...“
„No? Teď co?“
Sára se k němu naklonila.
„Oholil ses. Lehká parfémová voda a kopřivový šampón.“
„Máte koukám extrémně dobrý čich, slečno Jandová.“
„Ten má každý, stačí jenom chtít něco cítit.“
Najednou celá místnost potemněla. Robert se podíval směrem k lustru.
„To je normální. Dneska to vypadlo už asi pětkrát. Milan říkal, že se na to bude muset podívat. Ono to zase za chvíli naskočí, neboj.“
„Já se nebojím.“
Seděli, Sára byla stále nakloněná k jeho tváří a vlasům. Cítila, jak ji konečky pošimraly na pravé tváři.
„Když je ta tma, taky teď něco cítím,“ řekl Robert úplně potichu. Vlastně to byl čirý nesmysl, šeptat v jinak naprosto prázdném bytě. Ale on chtěl šeptat. Takhle Sára musela zůstat skloněná u jeho hlavy, aby slyšela, co říká. Kupodivu mu odpověděla stejně hlasitě.
„A co cítíš?“
„Naprosto neodbytnou chuť tě políbit.“
„Tak přesně tohle jsem z tebe cítila taky. Jenom jsem to na začátku zapomněla dodat.“
Robert se zasmál a zlehka se dotkl svými rty jejích.
A když si ho Sára poté přitáhla k sobě, opět se úplně ztratil v čase.