Na život a na smrt-díl VII.

V Praze záhadně mizí mladí muži. Bez důvodu, beze stopy. Jediná stopa, kterou mají detektivové z kriminálního oddělení, vede ke jménu Sára Jandová. Jsou přesvědčeni, že je do záhadných zmizení nějak zapletená. Zatím jen nevědí jak
» autorka: KiK
KAPITOLA
SEDMÁ


David Sedlák si právě z tašky vybaloval věci,
když se ozvalo zaťukání na dveře. Tipoval, že je to
jeho máma a jde zkontrolovat, jak se na pokoji
zabydlel. Její péče mu přišla úsměvná. Nejspíš si
nikdy nezvykne na to, že už dospěl a umí se o sebe
postarat sám. Když otevřel dveře, spatřil za nimi ale
úplně jinou ženu. Promnul si oči, aby se ujistil, že
se mu to nezdá. Za ní se vynořil stín. Velký hrozivý
stín, který ho celého pohltil.


Pronikavý zvuk mobilu probudil oba dva spáče. Bernard poslepu zašátral po telefonu.
„No? Cože? Vůbec ti nerozumím! Můžeš mluvit
pomalejc? Kdo? Sedlák? Sedlákův táta? A kde sakra?“
Bernard napínal uši co to šlo. Pavel byl zjevně na
nějakém špatném signálu. Slyšel jen útržky vět a pak
se Pavlův hlas ztratil úplně.
Hanka se vedle něj posadila a přikryla se dekou.
„Šéf se zbláznil,“ oznámil ji Bernard a začal se
oblékat.
Hanka si urovnala pomuchlané vlasy a ospale na
něho zamžourala.
„Co se děje?“
„Tak to kdybych věděl! Mám se v cukuletu dostavit
do Pece pod Sněžkou do hotelu.. do hotelu... Nevím,
vůbec jsem ho neslyšel.“
„Vy se tam u vás teda vážně nenudíte.“
„To vážně ne. Zavolám ti,“ nahnul se nad ní, když si
zapínal pásek, aby ji políbil.
„Nezavoláš.“
„No dobře, asi nezavolám, nebude na to zřejmě čas.
Ale ozvu se, až to tam všechno skončí, jo?“
S tím odešel z bytu. Když nastartoval auto, kola se
mu protočila na hlubokém sněhu. Přes noc muselo
napadnout dobrých patnáct čísel.
„To bude cesta,“ vzdychnul si a konečně
vyjel.

„Aha. Jasně, rozumím. Mám přijet? Když myslíš. Neboj, nic neřeknu. Čau.“
Robert odbočil do ulice a zaparkoval auto přímo
před domem. Pak prozvonil Sáru a ta mu přišla dolů
otevřít i s Badym.
„Ahoj, tak už jsem tady. Všechno v pohodě?“
„Jasně, ahoj. Bady, neskákej!,“ napomenula psa,
když si opřel svoje packy o Robertova ramena.
„My jsme se už skamarádili, viď? Něco jsem
přinesl.“
Robert vyndal z papírového obalu francouzské
bagety a podal je Sáře.
„Jé, ty mám nejradši, strefil ses.“
Robert se usmál a pokrčil rameny. Proč by jí říkal,
že přesně tenhle druh pečiva viděl před nedávnem u
Sedláka. Když mu tohle jméno přistálo na mysli, na
chvíli se zamyslel, jak to jeho kolegům jde. Pak to
ale pustil z hlavy. Bylo mu řečeno, že se o to nemá
starat. Tak se toho bude držet.
„Akorát jsem už po snídani.“
Robert rychle zkontroloval displej na mobilu. Bylo
téměř půl dvanácté.
„Dáme si je k obědu. Udělám k tomu lososa. A bez
výmluv!,“ dodala, když viděla, že se Robert chystá
něco namítnout.
„Dobře. Pomůžu ti.“
Oba dva zamířili do kuchyně.

Bílou nemocniční chodbou ke skupince lidí právě přicházel lékař. Paní Sedláková, která seděla na plastové židli, vstala a téměř se k němu rozběhla.
„Pane primáři!“
„Klid, paní Sedláková. Váš syn je při vědomí a kromě boule na hlavě mu vůbec nic není. Jen se mu motá hlava, což je pochopitelné po takovém nárazu.“
„Díky Bohu! Můžeme za ním?“
„Samozřejmě.“
Jakmile Sedlákovi odešli, obrátil se lékař na Pavla.
„Co vám k tomu mohu říci je to, že ten člověk, který ho praštil, musel mít obrovskou sílu. Obrovskou.
Taky věděl, kam míří. Jít ta rána o pár centimetrů vedle, zasáhla by spánky a to by při téhle síle mohlo být i smrtelné. Jiná zranění na sobě nemá. Dotyčný ho musel překvapit. Nestihl vůbec zareagovat.“
Pavel přikývl a něco si poznamenal.
„Taky vás musím upozornit, že David Sedlák bude mít nejspíše dočasnou ztrátu paměti.“
Jak jinak.
„Šéfe?“
To se ozvala vysílačka.
„Slyším.“
„Okolí prohledáno. A jako obvykle. Nikdo nic neviděl, neslyšel, ničeho nápadného si nevšiml. Lidi v tu dobu už povětšinou byli na sjezdovce. V tom hotelu jsme našli asi šest lidí, teď je vyslýcháme. Ale z toho nejspíš taky nic nebude. Byli na pokojích.“
„Recepční?“
„Recepční? Jo, recepční! No, taková mladá holka. Hrozně vyjukaná. Z toho taky nic nebude.“
„Dobře. Pokračujte. Konec.“

Bernard se do nemocnice v Peci dostal teprve před třetí hodinou.
„Předtím, než dostanu kázání, si laskavě uvědom, jak vypadaj silnice, jo? Málem jsem dvakrát boural,“ vychrlil na Pavla a pak se svalil na plastovou židli.
„Copak něco říkám? Doufám, že jsi dorůžova vyspinkanej, protože nás čeká pěkně perný den.“
„No představ si, že to jsem z toho tvýho zmatenýho telefonátu, ze kterýho jsem slyšel tak každý třetí slovo, taky vydedukoval. Můžeš mi říct, co se tu stalo?“
„Dneska dopoledne dorazili Sedlákovi do hotelu, kde měli zůstat týden na rodinné dovolené. David Sedlák tam jel přímo z Jeseníků, kde byl čtyři dny se svým kamarádem u něho na chatě. A ještě než si vůbec stačili vybalit... Bác. Někdo nám chtěl Sedláka unést. V tu samou chvíli vyšel jeho otec z výtahu a nesl mu do jeho pokoje nabíječku na mobil, kterou mu přivezl z domova. No a uviděl, jak si jeho syna právě nakládá na ramena náš milý neznámý podezřelý. Zařval, Sedláka dotyčný upustil na podlahu a vydal se rychlým tempem k únikovému východu. Kam zmizel, nikdo neví. Když Sedlák zavolal sanitku pro Davida, oznámil to ještě policii. K našemu štěstí vytočil 112.“
Bernard kývnul.
Věděl, že policie v celé republice měla nařízeno kontaktovat jejich oddělení, pokud by došlo k únosu jakéhokoliv mladého muže.
„Když jsem dojel do toho jejich hotelu, oznámili mi, že jsou už všichni v nemocnici. Sedlák má otřes mozku a teď spí. S jeho otcem jsem už mluvil. Dotyčného mi popsal jako skoro dvoumetrového chlápka. Do obličeje mu vůbec neviděl, měl na sobě černou mikinu s kapucí a na nohou nejspíš jeansy.“
„Pokračuj.“
„Není v čem. To je všechno. Vyslýcháme všechny možný svědky, je ještě potřeba zkouknout bezpečnostní kamery. Jediný, co máme, jsou otisky bot, které nám tady podezřelý milostivě zanechal. Už jsme je exportovali do laboratoře zpátky do Prahy.“
„Fajn. A co se tu očekává ode mě?“
„Bereš kamery nebo Sedláka?“
„Předpokládám, že ta hysterická panička, co vylezla
z jeho pokoje, je jeho matka. Beru kamery.“
Pavel se zašklebil. Neočekával nic jiného.

Do místnosti bezpečnostního systému hotelu Horizont doprovodil Bernarda jeho ředitel Lubomír Andráš osobně. Byl to přesně ten typ, kterým Bernard říkal košiláči. Dokonalý účes, manikúra, nejdražší oblek, boty vyleštěné jako zrcadlo. Kromě ředitele hotelu, ještě zastával jednu z významnějších rolí v místním zastupitelstvu. Byl to oblíbený a respektovaný člověk. Alespoň tak ho prezentovala jeho sekretářka, když se na něj Bernard informoval.
Jakmile vešli dovnitř, kývnul na sotva dvacetiletého kluka v kšiltovce, který mu podal CD. Vzápětí ho předal Bernardovi.
„Toto je kompletní záznam ze všech bezpečnostních kamer v hotelu za posledních čtyřiadvacet hodin. Kdyby to nestačilo, tady pan Dobeš vám přinese další.“
„Jsem příjemně překvapen. Takový servis všude a to by se to jinak vyšetřovalo.“
Lubomír Andráš si uhladil kravatu, jejíž cenu Bernard odhadl na jeden svůj měsíční plat.
„Chci tu záležitost co nejdříve uzavřít, to jistě chápete. Jsme před sezónou a nemůžeme si dovolit, aby se o nás povídalo, že nám z pokojů unášejí hosty. Poroučím se.“
Když odešel, kluk v kšiltovce zapnul velký monitor.
„Fuf, konečně je pryč, to byla zase přednáška.“
Bernard se se zájmem posadil vedle něho.
„Teda, nevykládejte si to špatně. To von šéfik je zase jako v pohodě, to jo. Akorát se mu nesmíte divit. Vlítli jste sem s těma houkačkama úplně jak v Kobře jedenáct, byl to docela rachot. Hosti čučeli jak puci.“
Bernardovi se kluk okamžitě zalíbil. Za chvíli se už oba skláněli nad velkou obrazovkou.
„Tak tohle je dnešní noc. Já jsem tu teda od rána, nočku sloužil Pajda, tak toho bych vám potom musel zavolat. Ale rovnou vám říkám, že toho moc nenajdete.“
„Něco ti prozradím. To já si myslím taky. Jenže znáš to. Šéfa poslouchat musíš.“
„Jo, to jo.“
Poté vstal, otevřel okno a když ho zavřel a otočil se k Bernardovi, držel v ruce dvě plechovky Gambrinusu.“
„Dáte si, ne? Na tajňačku.“
Bernard se uchechtl a přikývl. Vážně se mu líbil čím dál víc.
***
„A tahle?“
„Mistrovství Prahy, děti.“
„Tenhle se mi líbí,“ ukázal na velkou skleněnou trofej.
„To je za mistrovství v středočeském kraji.“
„Byla si v tom koukám dobrá.“
Na to neřekla nic, jen pokrčila rameny.
„To jsi ty?,“ vzal do ruky velkou zarámovanou fotku.
„Jo. Nesměj se. Bylo mi deset!“
„Já se přeci nesměju tobě. Dobře, tak směju, ale nemyslím to zle. Nemuseli ti k té hrazdě vždycky přistavit žebřík?“
Sára mu vzala fotografii z ruky a postavila zpátky do vitríny.
„Jste drzý, pane bodyguarde.“
„Tak promiňte, slečno Jandová, už jsem jako hrob.“
Podívali se na sebe a pak se rozesmáli. Ani jeden z nich samozřejmě to, co řekl, nemyslel vážně.
Sáře zazvonil mobil. Trochu se zarazila, když uviděla volajícího, ale pak hovor přijala.
„Ahoj, Anežko.“
Pak už jen poslouchala. A rozesmátý výraz v obličeji mizel a měnil se na vyděšenější a vyděšenější.
Tlačítko „ukončit hovor“ nejspíše ani nezmáčkla.
„David.“
Robert věděl, že je zle. Přesně tohle se dozvědět neměla. Zatracená ženská!
„Ty jsi to věděl.“
Jen přikývl. Co mu také zbývalo.
„Ty... ty jsi to věděl a... a nic jsi mi neřekl??!“
„Sáro...“
„Ne! Sakra Roberte, vždyť je to můj kluk! Kdyby ho unesli, tak byste si to taky nechali pro sebe???“
„Sáro, nech si to vysvětlit. Počkej, kam jdeš?“
„No kam asi. Jedu za ním.“
„Tak na to zapomeň.“
„Já si můžu jet kam chci a kdy chci!“
„To nemůžeš. Aspoň ne do doby, dokud tě budu hlídat já!“
Stáli teď naproti sobě a zprudka oddechovali.
Sára semkla rty k sobě.
„Dobře.“
„Sáro, doháje, kam jdeš?!“
„To tebe nemusí vůbec zajímat!“
Seběhla po schodech dolů do sklepa a zamkla za sebou dveře.
Robert k nim přiběhl a párkrát zabušil. Nic.
„Sáro, otevři.“
„Zapomeň.“
„Sáro, jestli neotevřeš...“
„Jestli neotevřu a ty vyrazíš dveře, tak začni šetřit. Tátu stály přes padesát tisíc!“
Robert si opřel čelo o chladivou zeď.
Poslední, co zevnitř uslyšel, byl tlumený pláč.

„Tak jak jste na tom?“
„Projeli jsme asi deset hodin záznamu a zatím ani ň. Co ty?“
„Čekám, až se Sedlák probere. Ale poslouchej. Volali z laborky. A víš ty co? Porovnali otisky bod s těma, který jsme zajistili tenkrát u toho bazénu. Teď by nejspíš měli přijít fanfáry. Máme shodu.“
„Úžasný. Tak já jdu pracovat dál. Až skončím, zavolám.“
Bernard odhodil mobil na stůl a opět sklonil hlavu k záznamu.
„Ještě jedno?,“ nabízel mu Lukáš Dobeš další plechovku.
„No, nepohrdl bych, ale předtím bych docela něco zakousnul.“
„Tak to chvíli počkej. Něco ti donesu z kuchyně. To budeš čubrnět. Náš kuchař je fakt eso.“
Bernard si spokojeně založil ruce za hlavu. Tahle práce se mu přeci jenom líbí.

Robert se po hodině vrátil nahoru. Nemělo smysl dole mrznout. Rozhodl se porozhlédnout se po domě. Někde tu musí být náhradní klíče.
Jeho instinkt byl správný. Visely u skříňky s pojistkami a najít je mu netrvalo ani půl hodiny.
Vzal ten největší a vydal se zpátky.
„Sáro, jsem tady a mám náhradní klíč. Jestli neotevřeš, tak si odemknu sám.“
V tu chvíli se rozrazily ty úžasně drahé dveře.
A hned při první větě bylo Robertovi jasné, co tam tak dlouho dělala.
„Tak sem tu. Co teď se mnou budeš dělat?“
Robert se protlačil dovnitř.
„Pane Bože, tohle si vypila sama?!“
„Jo, úplně sama samičká a nikdo mi s tím nepomáhal. Nejsem já šikovná? Pozdní sběr, ročník 2000. Dáš si taky? Nebo... nebo by sis dal něco jinýho?“
Přiblížila se k němu a on ucítil nasládlý pach bílého vína.
„Myslím, že bychom měli jít nahoru a ty bys měla jít spát.“
„Půjdu, ale ne sama. Už mě to totiž nebaví, víš?“
Sundal ruku, kterou mu ovinula okolo krku a ramen, ale ona mu jí tam vrátila a Roberta překvapila síla, kterou si ho přitáhla ještě blíž.
„Nebaví mě to, bejt tou věčně hodnou slušnou holčičkou, která poslouchá a plní všechno, co se jí nařídí. Slyšíš mě? Nebaví!“
„Sáro, jsi opilá.“
„Ne zas tolik.“
„Ale...“
„Pšt!,“ přiložila si prst k červeným rtům.
„Neblázni sakra.“
„Žádný námitky. Já stejně dobře vím, že mě chceš. Že jo? A já chci tebe. A už mlč.“
Instinkt policisty věděl, že se řítí do průseru. Do hodně velkého průseru. Instinkt muže mu zase říkal, že to, co dělá, není vůbec, ale vůbec správné. Jenže Sára ho během okamžiku přesvědčila o opaku.
V momentě, kdy mu na zem spadla bílá košile, už nemohl dělat vůbec nic. A pak už si připadal jako ve snu. V zatraceně dobrém snu.

„Tak co?“
„Co, co?“
„No co asi! Jak jsi daleko?“
„Eeee...“
„Ty jsi usnul!“
„Neusnul! Jenom... Dal jsem si pauzu.“
„Pauzu?! Berne, děláš si srandu?“
„Ne. Víš, jak dlouho do toho už čučím? Nechci riskovat, že něco přehlídnu. Navíc, zbývá mi poslední půlhodina do doby, kdy Sedlákovi přijeli. Ty už si s tím juniorem mluvil?“
„Mluvil. Má okno, samozřejmě. Ono se fakt teda není čemu divit. Primář říkal, že být ta rána ještě o něco silnější, mohlo to taky hodně špatně dopadnout.“
„Jasný. Dával si vědět Robimu?“
„Volal jsem mu. Ale nezvedá to. Však on se ozve večer sám.“
„Večer? Pavle, máš skoro půl druhý!“
„A jo. Vidíš to. Úplně jsem ztratil přehled. Čtu si tady všechny ty výpovědi a oznámení a výsledky a nevím co ještě. Jo a prosím tě. Až budeš hotovej, zavolej mi. Nadiktuju ti adresu jednoho hotelu, který nám oddělení proplatí. Máš tu zamluvený pokoj.“
„Zavolat ti můžu, ale nejspíš se tam ani nedoškrábu. Jsem úplně zničenej. A ty jdi spát. Ať jsme vůbec zítra... vlastně dneska, použitelný.“
Bernard ukončil hovor a zrovna v tu chvíli se do místnosti vrátil Lukáš.
„Šéfik?“
Bernard přikývl.
„Probudil mě uprostřed sladkého snění o horký vaně a měkký posteli.“
„Nemáte to koukám jednoduchý. A to by člověk řekl, jaká tam u vás musí bejt zábava.“
„Moc koukáš na telku, mladej. U nás to není jako v Las Vegas nebo v Maiami, kde kliknou prstem na průsvitnou mašinu, která to všechno udělá a vyřeší za ně. My to všechno dřeme růčo. Co na obchůzce?“
„Coby. Klid jako obvykle. Tady krom pár večerů, kdy se pořádá nějaká nóbl akce, moc živo není.
Budeme pokračovat?“
„Ne. Mám pocit, že už nic nevnímám. Tu půlhodinku dokouknu zítra. Je támhle to kanape použitelný?“
***
Robert se probudil s pocitem zmačkaného papíru.
Když vedle sebe uviděl Sáru oblečenou do jeho vlastní košile, vybavila se mu celá minulá noc.
Chytil si hlavu do dlaní a do ruky ho píchlo jeho neoholené strniště vousů. Cítil se jako po velikém flámu a jediné, po čem toužil, byl hrnek horké pořádně silné kávy.
„Do hajzlu.“
Naprosto suché zkonstatování, které nepotřebovalo žádný další komentář. Vedle něj se posadila Sára.
Chvíli jen koukala do protější stěny a poté si prsty prohrábla zacuchané vlasy. Když uviděla, co má na sobě, rychle vyskočila. Zavrávorala a znovu se posadila na postel.
„Nejspíš bych tě teď měl utěšit tím, že to není, tak jak to vypadá, ale zklamu tě. Je to přesně tak, jak to vypadá. Taky bych se měl nejspíš pokusit říct něco na svoji obhajobu, ale...“
Sára ho přerušila mávnutím rukou.
„Mě je to naprosto jasný. Něco se mi vybavuje až moc dobře. Musíš mě mít za hroznou lhářku. Alkohol nepiju, chlapy nesvádím. Pane Bože, co jsem to provedla?!“
Sára měla na krajíčku. Robert se k ní naklonil a opatrně se dotknul její ruky.
„Za žádnou lhářku tě nepovažuju. A co se stalo, se prostě stalo, už s tím nic neuděláme. Popel na hlavu bych si měl sypat já, že jsem se nedokázal udržet. Měl bych se jít udat.“
„Ne, to neříkej. Můžu za to já. Nevím, co to do mě vjelo. Já se takhle nikdy nechovám, to David a to co se teď děje a...“
Rozplakala se.
Robert se zavrtěl. Nesnášel, když ženy plakaly.
Nevěděl, jestli vůbec může, ale zkusit to musel. Vzal Sáru do své náruče a konejšivě se s ní houpal.
Nebránila se. Zjevně už neměla sílu. Nevěděl, jak dlouho takhle zůstali, ale měl pocit, že to trvá dlouho. Předlouho. Když ji konečně pustil, podívala se na něj uslzenýma očima.
„Děkuju.“
A to bylo všechno.
Když oba dva vešli do kuchyně, bylo téměř deset hodin. Sára se posadila ke stolu a položila si hlavu do dlaní přesně tak, jak to předtím udělal Robert.
„Bolí?“
„A jak. Tolik vína jsem nejspíš nevypila za celý svůj život.“
„Počkej, něco ti donesu.“
Robert odešel do předsíně, zašátral ve své tašce a vracel se do kuchyně zpátky s podlouhlou krabičkou.
„Klasickej vyprošťovák to sice není, ale mě to docela pomáhá. Vezmi si.“
Sára si od něj vzala krabičku s tabletami Supradyn a po přečtení etikety mu jí zase vrátila.
„Promiň, to já nemůžu.“
„Proč?“
„Alergie na citrusy,“ pousmála se.
„A to tak že silná. Jen ať si to pěkně vyžeru, když jsem tak hloupá.“
„A čaj být může?“
„Budu ti vděčná.“
Robert položil na stůl dva kouřící se hrníčky.

Bernard si promnul rudé oči. Spal už na různých místech, ale sedačka v místnosti zabezpečení hotelu Horizont, byla jedna z těch nejnepohodlnějších, jakou kdy zažil. Byl celý rozlámaný a krk ho bolel tak, jako by mu ho někdo přejel parním válcem.
„Vyspanej?“
„Jo, to určitě,“ zabručel Bernard a vzal si od Lukáše hrníček s černou kávou.
„Kolik je?“
„Asi tři čtvrtě na sedm. Jestli chceš, abych ti s tím ještě pomohl, měl bys vstávat. Za chvíli mi končí šichta a nastupuje Pajda. A s tím by si toho teda moc nepořídil. Ten dodneška považuje počítač a všechno s tím spojený za ďáblův výtvor a odmítá se s tím zabývat.“
„Tak to pusť.“
Chvíli trvalo, než počítač znovu naběhnul a na obrazovce se objevil záznam, u kterého v noci skončili.
„Tohle už je těsně před příjezdem těch Sedláků,“ ukázal Lukáš na ciferník s časem.
Celá rodinka se doopravdy do deseti minut objevila před kamerou. Paní Sedláková v bílé elegantní bundičce, pan Sedlák v černém kabátu a s taškou zjevně od počítače a nakonec jejich syn David, který si jako jediný nesl sám tašku přes rameno. Recepční jim podal kartu od pokoje, zavolal pikolíka, který jim pomohl s věcmi a zjevně jim ještě popřál příjemný pobyt, než odešli. Poté se nedělo nic. Vůbec nic. Po půl hodině se už na obrazovce objevila zásahovka a po delší době rozpoznal ve vysoké postavě Pavla. Parkoviště, chodby, hala. Všechno čisté. Nikde ani stopy po obrovi v černé mikině.
Záznam skončil.
„Konec,“ oddechnul si Bernard a Lukáš vyndal CD z přehrávací mechaniky.
„Jaká je možnost, že se do hotelu dostane člověk a nikdo ho při tom neuvidí?“
„No, moc velká ne. Musel by přijít přes kuchyň. Ta je v mínus jedničce a odtamtud vedou dveře do restaurace a k evakuačnímu schodišti.“
Na obrazovku se vrátil přímý přenos z kamer. Bernard se chystal vstát, když v tom jeho zrak něco upoutalo. Nebo spíš někdo.
„A tohle je kdo?,“ naklonil se blíž k monitoru.
„Ta je, co?,“ zašklebil se Lukáš.
„Stála by za hřích.“
„To je Frau Bühlerová. Jezdí sem s manžílkem už léta. Její něco okolo pětačtyřiceti, ale nevypadá na ně, že jo?“
„To teda ani omylem.“
„Tak trochu do ní dělám a zatím bych řekl, že docela úspěšně.“
Frau Bühlerová byla vysoká velmi štíhlá dáma. Vlasy měla blonďaté a dlouhé po ramena. Na sobě to nejdražší lyžařské vybavení a na očích si, i přesto, že byla v hotelu, nechala sluneční brýle.
Bylo vidět, že koketuje s mladým recepčním, který ji cosi podával. Laškovně seděla na kraji stolu a ovívala se jakousi brožurou o hotelu. Co chvíli si rovnala už tak perfektně upravené vlasy a nakonec se naklonila pře pult a recepčnímu cosi pošeptala do ucha. Pak odešla.
„No já ho zabiju!“
„Hele, opatrně mladej. Nezapomínej, s kým tu sedíš.“
„Ten parchant moc dobře ví, že na ní mám políčeno a... No to snad není ani možný!“
Bernard se zasmál. V tu chvíli se totiž na recepci dostavila postarší dáma ve stejné hotelové uniformě. S mladým mužem prohodila pár slov. Ten poté sebral svoje věci a zamířil přesně na tu samou stranu, kam před chvílí odešla Frau Bühlerová.
„On ji snad vážně dostal!,“ chytnul se za hlavu Lukáš a to už se Bernard rozchechtal naplno.
„Když si pospíšíš, chytneš je nejspíš inflagranti, haha.“
Hodlal vstát a vydat se na cestu do Prahy, když v tu chvíli se mu v hlavě znovu přehrálo to, co zrovna viděl.
„Počkej, stopni to!“
„Abych se znova díval, jak ten kurevník zase dosáhl toho, čeho chtěl? Ani mě nehne.“
„Můžeš ten záznam stopnout? Jestli jo, tak dělej!“
„No prosim, prosim.“
„Vrať to. Stop, stačí. Přibliž to.“
„Hele, na to se snad dívat nemusíme, ne?“
„Makej.“
Lukáš obraz přiblížil.
„To je výbavička,“ povzdechnul si.
Lukáš sledoval naditý výstřich Frau Bühlerové, která se právě nahýbala k pultu.
Bernarda v tu chvíli ale zaujmulo úplně něco jiného.
Postava, která se teď objevila ve dveřích a odcházela k výtahu.
„Jde to ještě přiblížit?“
„Ale jo, jde, jenže to bude neostrý. Tenhle šunt nemá nainstalovanej ani ten nejzákladnější lift.“
„Nevadí, udělej to.“
A zatímco mladší z dvojce se vrátil k bujnému poprsí krásné němky, starší se vyřítil z místnosti, jako by mu za patami hořelo.

„Ptám se už podruhý! Kam odešla?“
„Fakt nevím, co po mě chcete! Nikoho takovýho jsme si prostě nevšiml!“
„Nemohla se vypařit!“
„Je mi líto.“
„Fajn. Tak jinak. Na cédéčku nahoře je jasný důkaz toho, jak odcházíte za paní Bühlerovou. Kdybych to ukázal vašemu šéfovi, nejspíš by neměl radost, že mu obšťastňujete manželky jeho důležitých hostů, nemám pravdu?“
Mladík zblednul jako stěna.
„Na to nemáte právo,“ hlesl.
„Mám. A taky mám právo na to vás zadržet pro zamlčování informací!“
„Hele já nevím, jak vám mám vysvětlit, že jsem žádnou malou brunetu dneska ani včera neviděl! A já se sakra nepletu, mám na tváře dost dobrýho pamatováka!“
Z Bernarda pomalu vyprchal adrenalin. Nejspíš mluvil pravdu. Jenže kam sakra zmizela?
„Tak jděte,“ propustil ho mávnutím ruky.
„A... ten... záznam?“
„Nikdo se nic nedoví.“
Spokojeně pokýval hlavou a odešel.
Bernard si promasíroval lýtko, které si nejspíše natáhnul, když letěl dolů ze schodů.
Je možný, že by se vážně přehlídl? Že už z toho všeho tak magoří, že vidí duchy?
Ale na tom záznamu to bylo vidět víc než jasně.
Rozhodl se vrátit zpátky. Požádá Lukáše o vypálení CD a pojede do Prahy.
Když se vyjel výtahem do druhého patra a otevřel dveře s číslem šest, vevnitř se setkal s Lubomírem Andrášem.
„Ach, dobrý den, pane kapitáne. Zrovna jsem se přišel informovat, jak jste na tom.“
„Balím a odjíždím zpátky. Ještě bych potřeboval CD s dnešním záznamem.“
„Tak pane Dobeši, udělejte, co po vás pan kapitán žádá.“
Lukáš přikývl a za pět minut už držel Bernard cédéčko v ruce.
„Mějte se tu blaze,“ rozloučil se a šel si znovu přivolat výtah.

Silnice nevypadaly o nic lépe než včera. Vlastně nevypadaly vůbec lépe. Napadlý sníh se pod chemickým posypem přeměnil na klouzavou břečku a tak měl Bernard co dělat, aby udržel auto ve svém jízdním pruhu.
„Šla... Do prdele!“
„Kam že šla?“
„Ale nikam, hrozně to tu všude klouže. Nestíhám řadit, bruslit a ještě s tebou mluvit!“
„Nemáš hadesfreečko?“
„Nemám! Kde bych ho tady asi sebral, nevíš?“
„Dobře, tak to polož, já za chvíli taky vyrazím, sejdeme se na stanici. Jo a vyzvedni Roberta!“
„Ty vole, ses zbláznil, ne?“
„Prosím???“
„Ale ne ty! Tady jsou serpentýny, co tě vobracej o sto osmdesát stupňů a nějakej frajer si to tady šustí přes plnou čáru stovkou! A co si povídal? Nějak blbě tě slyším.“
„Ab..s vy...l ...berta.“
„Hele neslyším tě, pokládám. Čau!“

Bernardovi se značně ulevilo, když ho přivítala cedule s nápisem „Hl. město Praha“. Ne že by to tu vypadalo lépe, ale alespoň tu nebylo tolik sněhu. Po paměti vylovil mobil a vytočil číslo na Roberta.
„Zdravím tě, brachu. Máme spousty novinek. Kde se nacházíš?“
„No nazdar, to je taky dost, že se ozvete. Jsem na obědě v restauraci přímo v Kateřinský před univerzitou.“
„Fajn. Tak tam na mě počkej, do patnácti minut jsem tam.“
Bernard to spočítal přesně. Bylo dvanáct hodin a pět minut, když vešel dveřmi lokálu.
Robert na něj mávnul. Pozdravili se a Bernard si, ještě než se posadil, objednal pivo.
„Já mám takovej hlad!“
„No ne, to je překvápko.“
„Hele, nerej, jo? Víš, kdy sem naposledy jedl?“
„Před půl hodinou?“
„Řekl jsem, abys do mě neryl! Jinak ti neprozradím, co jsem objevil.“
„Už mlčím. Tak povídej.“
Bernard mu povyprávěl o probdělé noci nad hodinami záznamů. Pobavil ho také historkou o vnadné německé paničce a pak už se konečně dostal k tomu, k čemu chtěl.
„Jsi prga, neví to ještě ani Pavel. Máš tu notebook?“
„Posluš si.“
Bernard zastrčil CD do přehrávače a nalezl patřičnou minutu.
„No hezký. A můžeš mi prozradit, jak nám v tom našem případu pomůžou silikony blonďaté německé občanky?“
„Ha! Taky si naletěl! Koukáš totiž úplně blbým směrem. Musíš se dívat za ní, ne na ní.“
„Koukám, koukám a nevidím nic.“
„Jak, že nevidíš nic? Ukaž. Hele, teď. Otevřou se dveře a...“
„A?“
„Do háje. Kde je?“
„Kdo?“
„No přece Sára. Sára Jandová.“
„Co to meleš?“
„Viděl jsem ji na tom záznamu! Letěl jsem dolů jako šílenec a prolítl celej hotel, jenže jsem ji samozřejmě už nikde nezastihnul. To není možný.“
Bernard si znovu přehrál záznam. Nic. Kouknul na minuty a sekundy. Šly po sobě tak, jak měly.
Poškrábal se na zátylku.
„Safra, ale to vážně není možný. Já ji tam viděl! Byla to ona, přísahám!“
„Berne...“
„Tu její postavu si člověk prostě nemů..“
„Berne!“
„No?“
„Nemohl si ji tam vidět.“
„Ale jo!“
„Nemohl. Jestli je ten záznam z dnešního dopoledne, tak si jí tam prostě vidět nemohl.“
„No co ty víš! Do toho hotelu je to z Prahy necelý dvě hodiny. Kdyby na to šlápla, krásně by se stihla vrátit.“
„Ten záznam je z půl desáté ráno. A to v tu dobu byla ještě v posteli.“
„Ále. Třeba ti proklouzla. V tom jejich baráku může být nějakej zadní vchod. Auto určitě taky nemá jedno...“
„Neproklouzla.“
„Já bych ji teda nevěřil. Člověk si nikdy nemůže být stoprocentně jistej.“
„V tomto případě jsem si tisícoprocentně jistej.“
„Jak to?“
„Protože jsem v tý posteli ležel s ní.“
Bernardovi projelo pivo nosem a okamžitě se rozkašlal. Robert mu musel uštědřit pořádnou ránu mezi lopatky. V tu chvíli ale litoval, že ho radši nenechal udusit.
„Tys ji přefik!“
Téměř plná restaurace svou pozornost obrátila na ně dva.
„Ještě hlasitějc by to nešlo?,“ zamračil se na něj Robert.
„No sorry,“ztlumil hlas Bernard téměř do šepotu.
„Ty vole, tak to je gól!“
„Spíš vlastňák.“
„Až to zjistí Pavel, zabije tě.“
„Pavel to nezjistí, když budeš ty držet hubu.“
„Přece víš, že parťáka bych nepráskl.“
„Fajn.“
„A jaký to bylo? Svěř se strýčkovi Bernymu,“mrknul na něj.
„No comment.“
„Ale no tak. Nebuď labuť! Já jsem ti taky řekl, že Hanka...“
Plácl se do čela.
„Sakra, Hanka!“
„Měl si se ozvat.“
„To teda měl. A už včera bylo pozdě.“
„Teď už to nezachráníš. Stejně razíme na oddělení, tak si to tam můžeš vyžehlit.“
„Razíme? A co Sára? Ty už ji nehlídáš?“
Odpověď právě prošla dveřmi.
„Čau Milane. Dík za helf.“
„Čau, není zač. Kdy končí?“
„Asi tak za půl hodiny. Posluchárna 3.332. Jak vypadá, víš.“
Širokoramenný Milan přikývl.
„Kdyby jakýkoliv problém, dej vědět. Budu na mobilu.“
***
„Včera okolo desáté hodiny dopolední se pokusil neznámý podezřelý unést z hotelu Horizont Davida Sedláka, současného přítele Sáry Jandové. Máme jistotu, že se jedná o toho samého, který nám figuruje i v únosech těch ostatních kluků. Technici zajistili otisk boty, který se shoduje s otiskem zajištěným u bazénu Slavia. Zatím nám není známo, proč podezřelý s dalším únosem tak dlouho otálel. Porušil svůj zaběhnutý řád dvacátého prvního dne. Ze zajištěného videozáznamu jsme nic nezjistili, vyslechnutí svědci si nevšimli ničeho podezřelého. Sám David Sedlák si na útok nepamatuje, má silnější otřes mozku. Jeho otec, Karel Sedlák nám pachatele popsal jako zhruba sto devadesát centimetrů vysokého muže oblečeného do černé mikiny bez nápisů s kapucí.“
Bernard poslouchal hlášení Pavla spíš tak na půl ucha. Pořád si byl jistý tím, že na záznamu viděl postavu Sáry Jandové. Robert mu to před Pavlem a Kárským opět vyvrátil, s tím, že jen vynechal tu zajímavější část.
Osobně mu pak potichu sdělil, že si myslí, že to bylo z přepracování.
„Dělal si na tom bez přestávky bůh ví kolik hodin.“
„Stejně si myslím, že tam byla.“
„Nebyla.“
„No tak ne přímo ona, ale nějaký její dvojče.“
„Tohle už jsme přeci stokrát prověřovali."
„Hm.“
Pavel ukončil poradu a rozdal další práci.
„Berne, asi máš návštěvu.“
Robert ukázal hlavou na dveře. Za nimi stála Hanka.
„Safra. Jdu tam. Přijdu za chvíli. Doufám.“

Robert se pustil do práce. Uprostřed všeho toho papírování mu zazvonil mobil. Nejdříve krátce zapřemýšlel, jestli ho má vůbec zvednout. Pak si řekl, že si přece nebude hrát na zbabělce.
„Ahoj.“
„No ahoj. Můžeš mi říct, co je to za namakance, co si mě přišel vyzvednout?“
„Ten namakanec se jmenuje Milan a je to jeden můj dobrý kolega a kamarád. Bude tě teď hlídat místo mě.“
„Jestli si odešel jenom kvůli tomu včerejšku, tak je to pěkná blbost. Jsme přece dospělí, ne?“
„Ano, to jsme. Jenže já mám teď hodně práce, víš? Dostali jsem nějaký nový materiál ke zkoumání a... Znáš to.“
„Ne.“
„Neboj, Milan tě v žádném případě neukousne. Je to borec.“
„Jo, ale pěkně tupej borec.“
Robert se zasmál.
„Tak dobře, je trošku jednoduší, ale zato je moc hodnej. Uvidíš, že se ti s ním bude spolupracovat dobře. A navíc. Jsme tomu tvýmu stínu na stopě. Brzo ho už určitě nebudeš potřebovat.“
„Když myslíš.“
„Sáro, promiň, budu muset končit. Vážně nemám čas.“
„Teď kecáš.“
„Měj se.“
Položil mobil na stůl a vrátil se k papírům. Teď kecáš... Ano, práce sice hodně měl, ale ne tolik, aby si s ní nemohl ještě chvíli popovídat. A nelhal ji jenom v tomhle. Oddělení by se bez něj teď klidně obešlo, od Kárského dostali na spolupráci dokonce nějakého odborníka přímo z Krkonoš, ale...
Nebyl si úplně jistý, jak dlouho by to v přítomnosti Sáry ještě vydržel.
Tipů: 3
» 21.05.13
» komentářů: 2
» čteno: 850(7)
» posláno: 0


» 21.05.2013 - 20:19
je to napínavější a napínavější...ST :-)
» 22.05.2013 - 19:32
básněnka: A já opět děkuji :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
nikdo známý [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.