Na život a na smrt-díl VI.

KAPITOLA
ŠESTÁ

Plavčík si sundal chlupatý kožich. Jako každý rok na Mikuláše, i dnes vyměnil svůj každodenní pracovní mundůr za čertovský obleček. Chtěl to samé udělat i s rohy, ale pak si to rozmyslel. Rozhodl se, že půjde postrašit ještě svoje děti. Byl na cestě z šatny, když si všimnul, že u bazénu svítí světlo. Podíval se na hodinky. Na uklízečku bylo ještě moc brzy a on si byl stoprocentně jistý, že zhasínal. Vrátil se tedy k bazénu, aby se podíval, co se děje. „No to snad není možný. Haló, tady už nemáte vůbec co pohledávat! Slyšíte mě? Koukejte z té vody okamžitě vylézt!“ Rázným krokem se vydal k postavě plující na nafukovací matraci. Pak se postava naplno otočila tváří k němu. Najednou se stejně tak rázně chtěl vydat na ústup. To bylo ale poslední, co si pamatoval.

„Fíha, mrkejte na támhletu čertici, to je přímo pekelnej kousek!“
Pavel i Robert se na Bernarda otočili s výrazem, který byl více než jasný.
„Fajn, jsem zticha. Chtěl jsem to tu jenom odlehčit. Mlčíme tu už tři hodiny.“
„Taky jsem tě mohl nasadit ven. To by si mlčel už od rána.“
„Jenže ti mě máš rád a nic takovýho bys mi neudělal.“
„Vsadíš se?,“ vzal do ruky vysílačku Pavel.
„Tipnul bych si, že třeba Honza by si to s tebou klidně vyměnil. Ten je venku skoro celou tu dobu.“
„Díky, ale mě to tady vlastně docela vyhovuje,“ zazubil se Bernard.
„Akorát myslím, že jsme tu zbytečně brzo. Vysvětlete mi, jak by sem toho Sypala chtěl přivlíct? Všude je plno lidí. A k tomu ten jejich otevřený den dveří...“
Pavel opět musel s Bernardem souhlasit. Okolí gymnázia hlídali už od brzkých ranních hodin. A od té doby tu bylo všude velice živo. Od jedné hodiny ze školy v pravidelných intervalech odcházely skupinky dětí a jakmile se hodiny přehouply přes šestou hodinu, začala jich sem zase spousty přicházet. Na dnešní den si škola naplánovala akci den otevřených dveří. U brány také celou dobu postávaly dvě studentky převlečené za anděly. Krom toho nebyly jediné, kdo se tu v kostýmu potuloval. Za dobu, co tu čekali, viděli už celé zástupy Mikulášů, čertů a andělů. Pavla prostě nenapadal jediný způsob, jak by sem mohl někdo nerušeně přijít a vyklopit tu lékama omámeného kluka. Teď už bylo určitě k osmé hodině.
„Hele, andílci už zalítly,“ukázal rukou Bernard ke škole.
„Tam to taky bude nejspíš pomalu končit. Dávám mu hodinu, maximálně dvě.“
Pavlovi se rozehrál mobil.
„Major Král?“
Kluci z telefonu slyšely zmatené zvuky, které jen velice málo připomínaly lidskou řeč.
„Chto? Dʹyavol? Tri? Krasny? Ne prika.. Prostě na nic nešahejte, ano?“
Pavel hovor ukončil, odhodil mobil, nastartoval a okamžitě vyrazil z parkoviště.
„Nějaká ženská na Slavii u bazénu...“
„Co?“
„No to kdybych věděl! Ruštinu jsem naposledy použil při maturitě! Mluvila něco o nějakým chcíplým čertovi, nebo co. Pak taky o muži, který plave v bazénu na nafukovací matraci a na břichu má velkou červenou trojku.“
„Sypal?!“
„Jasně že Sypal! Tohle jsem teda podělal!“
Pavel ostře zabočil na Průběžnou.
Po paměti vylovil vysílačku.
„Zdeňku? Okamžitě se sbalte a jeďte co nejrychleji k bazénu Slavie. Jak proč? Protože jsem to řekl! Do pěti minut ať jste tam!“
Takhle rozčíleného kluci Pavla ještě neviděli. Tak tak že nenaboural do tramvaje, která se právě chystala odjet ze zastávky.
„Volám ještě záchranku, nejspíš bude třeba,“ vytáhnul svůj mobil Bernard.
„Samozřejmě pro toho Sypala,“ dodal rychle, když viděl, jak se na něj oba dva podívali.

Dojeli před stadion a vyběhli ven z auta. U vchodu stála žena, která když spatřila modrý majáček, radostně se rozmávala.
„Tudy, prosím, tudy!“
„Nepředpokládám, že někoho objevíš, ale Roberte, jdi se podívat po budově, ano? My jdeme s Bernardem k tomu bazénu.“
Robert přikývnul a vešel do dveří jako první.
Jakmile dorazili na místo, na zemi spatřili ležet člověka v kostýmu čerta.
„V pohodě, tenhle žije,“ zkontroloval ho Bernard.
„Nejspíš v bezvědomí.“
Pak oba dva upřeli svůj pohled na bazén.
„Pane Bože...Máš foťák?“
„Běžně sebou nosím čtyři.“
„Milane? Kde jste? Jo, to je ono. Nahoru po schodech. A dělej!“
Ani ne do minuty k nim doběhnul černovlasý muž s těžkým fotoaparátem na krku. Hned nacvakal několik snímků Tomáše Sypala v bazénu a to samé udělal s mužem na podlaze.
„Tomu už jsem měřil puls,“ upozornil Bernard.
„Co s ním? Je přímo uprostřed, nedosáhneme na něj.“
„Budeme muset pro něj doplavat.“
„Fajn kluci, kdo mi to tuhle říkal, že se rád otužuje?,“ obrátil se na kolegy Bernard.

Robert v celé budově nenašel nic podezřelého. Došel k šatnám, skrz které se pak procházelo k bazénu. Podlaha měla na sobě spousty zaschlých otisků chodidel. Tu a tam se objevil i otisk pantofle či typický tvar žabky. Prošel vypuštěným brouzdalištěm a spatřil své kolegy, kteří už měli na pilno. Chtěl se k nim přidat, když v tu chvíli uviděl na zemi něco, co přitáhlo jeho pozornost. Tenhle otisk boty totiž nevypadal ani na pantofli ani na žabku. Byla to normální bota. A co víc, nebyla uschlá, takže tu rozhodně nebyla déle než deset minut. Objevil jich pak ještě několik a najednou otisky končily.
Došel dolů, kde na lavičce seděl vysportovaný muž s Bernardem. Jednou rukou si držel mokrý kapesník na zátylku a druhou si hrál s umělými rohy, které držel v klíně. Na zemi na molitanové desce, na které se tu děti učili plavat, ležel v dece zahalený Tomáš Sypal. Byl bledý a nevypadal vůbec zdravě. Robert podal hlášení o otisku boty a přisedl si k Bernardovi.
„No a pak jsem viděl, že se tu ještě svítí. To mi bylo divný, já nikdy nezapomenu zhasnout a Světlana, to je uklízečka, přichází vždycky až tak půlhodinku po mě. Z dálky jsem viděl, kývnul na Sypala, že je někdo v bazénu, tak jsem na něj volal, že tu nemám co dělat a ať vyleze. Když nereagoval, přišel jsem blíž a uviděl tohle. Vyděsilo mě to, nevěděl jsem, co jsem měl dělat. Mobil byl v šatně, chtěl jsem pro něj dojít a zavolat policii no a pak přišla rána a pak... Potom jste mě probudili vy. To je všechno, co si pamatuju.“
Bernard to už tak napůl očekával.
„Nestalo se tu dneska něco mimořádného? Nebyl tu třeba někdo, kdo se tu choval podezřele?“
Muž chvíli přemýšlel, ale poté zavrtěl hlavou.
„Ne, bylo to jako pokaždý. V osm zavíráme, tak všichni odešli, já jsme to tu taky zabalil, zhasnul a to bylo všechno.“
„Pane Hejhale, já vím, že vám asi není úplně nejlíp, máte na hlavě pořádnou bouli, ale já vás na kolenou prosím! Potřebujeme každý detail, každou blbost, co vás napadne.“
V tu chvíli dovnitř vešli i záchranáři. Zamířili rovnou k Sypalovi. Pavel s nimi nepatrnou chvíli rozprávěl a poté mladíka naložili a odnesli.
„No a co vy? Jak se cítíte?,“ přišla k nim na krátko ostříhaná záchranářka.
„Pojedete s námi. Pořádně se na vás podíváme, ať víme, že to není nic vážného. Dojdete sám?“
Plavčík přikývnul. Vstal, zavrávoral a záchranářka ho chytla v podpaží. Těsně než vyšli ze dveří se najednou plavčík otočil.
„Kapitáne! Jestli říkáte, že potřebujete každou blbost, tak těsně před tím, než jsem omdlel jsem cítil pomeranč s nějakou skořicí nebo něco tomu podobnýho.“
Bernard chvíli nevěřícně koukal.
„Pomeranč se skořicí. Tak to už jsou asi doopravdy ve vzduchu Vánoce,“ usmál se na něj a poté mu už oba zmizeli z dohledu.
***
„Ta uklízečka je úplně mimo, nic prý neviděla a to samý ten plavčík. Už jsme poslali ven kluky, aby zjistili, jestli nejsou nějací svědkové. Ten magor sem nejspíš přišel, naaranžoval nám dáreček v podobě Sypala a když odcházel, tak po sobě chtěl nejspíš uklidit ty otisky bot, protože ty jsou zpola umytý. Jenže nepočítal s tím, že je tu ještě ten plavčík. Nebyl si jistý, jestli ho neviděl, tak ho pro jistotu picnul po hlavě, aby si nic nepamatoval.“
Robert přikývnul a přidal se.
„Co se DNA stop týče, tak nevím, jestli máme smůlu nebo štěstí. Jelikož to tam ještě nebylo uklizený, zůstalo tam plno vlasů. Otázkou je, jestli mu některý z nich může patřit.“
„Tak jo. Myslím, že bychom se teď měli především zaměřit na to, proč jsem to zvrtal s tím místem. Byl jsem si na sto procent jistý, že to bude tam.“
Bernard, který si pohrával s kalendářem, se napřímil.
„A já zase myslím, že bychom se měli zaměřit na další oběť. Sypal přeci zmizel 2. listopadu. 2 a 21 je 23. A pokud je nám známo, tak žádnej další chlap od Jandový pohřešovaný momentálně není. Že by si dal voraz na to, aby měl čas sehnat vánoční dárky?“
„Otázkou je, jestli si dal pohov pro to, že si dal pohov a nebo prostě proto, že unášet sám sebe by bylo už přespříliš švihlý.“
„O kom teď mluvíš?“
„No o Sedlákovi přeci. Každý z těch kluků byl s Jandovou spojený nějakým milostným vztahem. A jelikož po Sypalovi začala chodit hned se Sedlákem...“
Pavel se zamyslel.
„Máš pravdu, Robe. A já jsem úmyslně neodvolal chlapy z těch sledovaček. Věděl jsem, že se to bude hodit.“
Pak vytáhnul mobil.
„Zdeňku, koho si poslal na sledovačku k Jandový a Sedlákovi? A můžeš mi poslat číslo? Díky.“
Po ukončení hovoru pípla esemeska a Pavel znovu vytočil číslo. Hlášení poslouchal krátkou dobu. Když skončil, jen zavrtěl hlavou.
„Dopoledne byl celý den ve škole a někdy od tří hodin je v práci. Sedí tam doteď.“
„Takže Sedláka můžeme ze seznamu podezřelých vyškrtnout.“
„Fajn. Kdo nám tam potom zbyde?“
„Chceš, abych ti ten seznam přečetl celej?? Neblázni, to bychom tady byli hrozně dlouho!“
„Bernarde, co kdyby sis zašel někam na jídlo a kousal do večeře, místo do nás?“
Bernardovi se rozzářil obličej.
„Teda šéfiku. To bych od tebe nečekal! Jdu.“
Když opustil místnost, Robert se překvapeně na Pavla podíval.
„Toho sis ještě nevšimnul? Vždycky když se nají, tak přijde s nějakou docela dobrou myšlenkou. A ještě k tomu se s ním dá nějakou dobu i vydržet. Přinejmenším tak dlouho, než zase dostane hlad.“
Robert se upřímně rozchechtal. I když bylo s jeho parťákem občas k nevydržení, byl rád, že tu je. Jinak by se v poslední době totiž moc nenasmál.

***
Od doby, co byl Tomáš Sypal nalezen uprostřed bazénu uplynuly teprve tři dny. Doktor mu doporučil s výslechem ještě počkat, ale on trval na svém.
„Děkuju, že jste mě přijal,“ posadil se na židli k posteli Pavel.
„Chci pomoct. Slyšel jsem o těch unesených klucích už dřív. V televizi. Nikdy by mě nenapadlo, že...“
Zavrtěl hlavou, jako by mu to samotnému připadalo nemožné. Hned se ale za ní chytnul. Nesnesitelně ho bolela.
„Tohle je ta nejhorší kocovina, jakou jsem kdy zažil,“ pousmál se.
Pavel chápavě přikývl.
„Asi víte, na co se vás budu ptát.“
„Jestli si něco pamatuju.“
„Pamatujete?“
„Ne. A děsí mě to. Copak může člověk prožít měsíc života a nepamatovat si z něho vůbec nic?“
„Doktor vám to přeci vysvětlil.“
Tentokrát, téměř neznatelně, přikývl nemocný.
„Musím se vás teď ještě zeptat, jestli jste v poslední době nemluvil se Sárou Jandovou.“
To ho napřímilo.
„Proč?“
„Technici ve vašem pokoji objevili v šuplíku tohle. Víme, že jste předtím spolu chodili.“
Tomáš si od něho vzal nabízenou fotografii. Z ní se usmívala Sára. Fotka byla už evidentně staršího data. Chvíli se na ní upřeně díval a pak pronesl s podivně zastřeným hlasem.
„Čtyři roky života vám z hlavy hned tak někdo nevymaže. Když jsem se rozešli, nechal jsem si ji na památku.“
Znovu se na fotografii zadíval.
„Jak se má?“
„Proč se jí nezeptáte sám?“
Smutně se zasmál.
„Nemluvil jsem s ní od doby, co jsem se rozešli. Nejspíš by mi to roztrhlo...“ Poklepal si na hruď, ze které vedly dvě průhledné hadičky.
„Myslím, že se má dobře.“
Pavel se zvedl ze židle. Tady už nic nepořídí.
„Přeji vám brzké uzdravení, pane Sypale.“

Robert si protřel oči a podíval se na hodiny, které visely nade dveřmi. Téměř půl jedenácté. Nebylo divu, že byl tak unavený. Seděl nad těmi papíru už skoro šest hodin. Světlo na jeho stole bylo jediné, které na celém oddělení svítilo. První odešel Bernard, který měl rande s Hankou. Hodinu po něm pak Pavel. Ten se musel dostavit na rodinnou večeři a čekal ho večer v divadle. Robert zaklapl červené desky a zastrčil je do přihrádky nad stolem. Poté sbalil si věci, pozhasínal, vzal si z věšáku bundu a opustil budovu. Venku byl nezvyklý klid. Cestu na parkoviště lemovaly lampy, které ovšem svítily jen sporadicky. Ještě než došel k autu, jedna z nich zablikala a pak zhasla natrvalo. Byla pořádná zima. Na autě se objevila námraza a Roberta napadlo, že by se měl doma podívat po nějakém tom škrabátku. Odemknul, nastartoval, pustil topení a čekal, až námraza zmizí alespoň z čelního skla, neboť nebylo vidět vůbec nic. Položil si hlavu na opěrku. Teplo ho příjemně uspávalo. Najednou nadskočil tak, až se hlavou praštil o střechu. Z venku se ozval smích. A on okamžitě poznal, komu patří. Ulevilo se mu a vystoupil ven.
„Teda vy jste mi dala.“
„Dobrý večer, pane kapitáne. Omlouvám se, nenapadlo mě, že se tak hezky leknete.“
„A vy byste se nelekla? Víte, kolik je hodin? Co tu děláte?“
„Čekala jsem na vás.“
„Na mě? Proč jste nešla dovnitř?“
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Nechtěla jsem, aby mě tu někdo viděl.“
„Někdo? Vrátný odešel někdy v devět, od té doby tady není živá duše.“
„Budu si to pamatovat.“
„Tak co potřebujete?“
Sára vyndala z kabelky obálku.
„Další pozdrav.“
Tomáš vzal obálku do ruky a otevřel ji. Fotografie s Hynkem Nesvačilem, který ležel v bílé magnesii, nebyla překvapením.
„Jsou tam dvě.“
Přikývla.
„Našla jsem je zastrčené za stěrači. Dneska ráno.“
„Sahal na ně ještě někdo jiný kromě vás?“
Zavrtěla hlavou.
„Vezmu je do laborky na daktyloskopii.“
„Někdo mě musí sledovat.“
Pronesla to tiše, jako kdyby se bála, že i v tento okamžik nejsou na parkovišti sami.
„Všimla jste si někoho podezřelého?“
„To ne. Ale ten, kdo mi posílá ty fotky, ví, co dělám. Tenkrát jsem vám to neřekla, ale ta první mi dorazila den poté, co jsem se sešla s Michalem.“
„A včera? Co jste dělala včera?“
„Byla jsem na kafi. S Hynkem.“
Její hlas šel do ztracena. Choulila se do svého hnědého kabátu. Najednou vyhlížela hrozně zranitelně.
„Bojím se.“
Robert váhal, ale pak ji položil ruku na rameno.
„Zítra ráno promluvím se šéfem. Necháme vás hlídat. Chápu, že máte strach. Taky bych měl, kdyby si se mnou takhle někdo ošklivě pohrával.“
„Ne, nechápete to. Nebojím se o sebe. Bojím se o Davida. On teda teď naštěstí odjíždí na deset dní na hory. Ale myslíte si, že jsem nevypozorovala, kdo mizí? Jedná se o všechny moje lásky. A jelikož bývalé došly...“
Robert chápal, co tím chce říct. Bývalé lásky už nejsou skladem. Zbývalo vyřídit ty současné.

„Haló, no haló, vstáváme. Ještě kvůli vám dostanu vynadáno, že tu pořádně neuklízím. Pro Kristovy rány, to je teda svinčík! Tohle se dělá v laborce, kapitáne, v laborce! Jak si myslíte, že to teď z toho koberce dostanu?“
Robert celý rozespalý a rozlámaný zvednul hlavu ze stolu a mžoural na paní Posteckou, která tu každé ráno uklízela. Byla to postarší tělnatá žena. Vděčili ji za to, že tu ještě nezapadli odpadky a neshnili ve špíně.
„No maucta. Nemám rovnou přepucovat i vás?“
Robert ji nerozuměl.
„Paní Postecká, nebojte. Já to uklidím. Jen mě nechte udělat si kafe.“
Ještě cestou na toaletu ji slyšel, jak nadává.
„Se tady na to můžu vyprdnout! Takovej bordel není ani na smetišti!“
Teprve, když sklonil hlavu k malému zrcátku, které vyselo nad umyvadlem, pochopil, o čem to mluvila. Po včerejším rozhovoru se Sárou Jandovou se totiž Robert vrátil nad oddělení a z laborky si donesl daktyloskopický prášek, aby sejmul otisky prstů z fotografií. Nebylo ovšem co snímat. Kromě Sářiných tam nenašel ani jeden. Pak už si nic nepamatoval. Nejspíš tam nad tím vším usnul a hlavu měl celou noc opřenou o fotografii. Na čele a na pravé tváři se mu černaly šmouhy od prášku. Pokusil se je smýt, což nedopadlo úplně nejlépe.
Když se vrátil, paní Postecká právě myla hrníčky ve dřezu.
„Já bych je umyl,“ řekl Robert, neboť se cítil provinile kvůli ušpiněnému koberci.
„Vy byste se měl umejt sám a to pořádně. Jste samej kocour.“
„Zkoušel jsem to,“ podrbal se ve vlasech a zasedl ke stolu.
„To jste tu byl takhle celou noc? To už je tenhle měsíc počtvrtý. Takovej mladej chlap má být s přítelkyní, s rodinou. A ne trávit dne i noci v práci,“ mudrovala dál.
„Ale je to samozřejmě váš život, já vám do toho kafrat nebudu,“ zvedla ruce na obranu a domyla poslední hrneček. Ještě než odešla, ukázala na mokrý bílý flek na koberci.
„Hlavně nešlapat! Přijdu to za chvíli vydrhnout.“
„Jste poklad.“
Uklízečka se začepýřila a vyšla ven.
Robert se natáhnul na sedačku. Alespoň ještě chvíli si zdřímnout...
„Dobré ranko.“
To do místnosti vešel Bernard. V ruce držel průhlednou krabičku s modrým víčkem.
„Ty vole, jak to vypadáš?“ rozesmál se, když Roberta uviděl.
„Dal ses na kominičinu?“
„Aspoň bych měl víc štěstí.“
„Co jsi dělal?“
„Povím vám to, až dorazí Pavel.“
„Fajn. To se mezitím můžu nasnídat. Dáš si taky?“ „Copak, Hanička zase pekla?“
„Pozor! Tentokrát se jedná o moje dílo.“
„Měl bych se pokřižovat?“
„Náhodou. Hanka mě včera naučila naprosto suprovej a rychlej recept. Vemeš obyčejnej hrníček, polohrubou mouku. Ne, hladkou. Nebo polohrubou? Nevím, kdo si to má pamatovat.“
„Ještě že jsou jenom tři druhy, co? Šance víc jak 33 procent, že vybereš tu správnou.“
„Nechceš, nechtěj. Nevnucuju.“
„Dej to sem,“ vyrval mu krabičku a než dorazil Pavel, snědli každý dva kousky. Poté Robert povyprávěl, co se tu v noci dělo.
„To je teda zapeklitý,“ zkousnul Pavel rty.
„Zapeklitý? Já bych to nazval jinak. Je to na h...“ „Bernarde!“
„Co je? Jenom jsem chtěl říct, že je to ještě na hodně práce,“ ušklíbl se.
„V tom případě se nebudeme zdržovat. Jdu za Kárským pro svolení k ochranně pro Jandovou.“
Bernard přešel ke dřezu, opláchl misku a pak se otočil na Pavla.
„My si teda jsme vážně jistý, že Jandová je poškozená a ne případná pachatelka.“
„My si nejsme teď jistí vůbec v ničem, Berne. Musíme předpokládat.“
Robert vyběhl za Pavlem na chodbu. Dohonil ho na schodech.
„Ty Pavle, napadlo mě ještě něco. Takový malý pokus. Sára říkala, že jí ty fotky došly vždycky den poté, co se viděla s některým z těch kluků. Podle mně by teď stačilo poslat Sáru do nemocnice za Sypalem a pak už jenom sledovat okolí, kde se bude pohybovat. To by bylo, abychom ho konečně nečapli.“
Pavel chvíli přemýšlel a poté přikývl.
„Dobře, zařiď to.“

„Nechci ji vidět!“
Obličej Tomáše Sypala byl rozčílený a nervózní.“
„My se vás ale nepřišli zeptat. My vám to oznamujeme.“
Robert si povzdychnul. Že ho radši nenechal na stanici. Rozhodně by tam napáchal míň škody.
„Pane Sypale. Samozřejmě na odmítnutí máte právo, ale povím vám to asi takhle. Sára není v bezpečí. Něco vám ukážu.“
Robert vyndal z tašky průsvitnou fólii. Bernard, kterému bylo naprosto jasné, co obsahuje, se na Roberta zadíval s výrazem, který mu dával dost jasně najevo, co si o tom myslí. Robert mu ale nevěnoval sebemenší pozornost.
„Podívejte se.“
Tomáš si od něj fólii vzal a vyndal její obsah.
Jeho oči se doširoka otevřely.
„Co to proboha je?“
„Takhle jsme našli Michala Dvořáka, Hynka Nesvačila a...“
„To jsem já,“ řekl hlasem, ve kterém zněl strach a zároveň úžas.
„Tyhle dvě přišly Sáře Jandové den poté, co se potkala s panem Dvořákem a Nesvačilem. A tahle, zamával fotkou, na které byl Tomáš, tahle fotka ji přijít nemusí. Když budete mít rozum, můžete nám pomoci dopadnout toho, kdo vám to udělal.“
Tomáš Sypal jim fotku vrátil. Lehl si zpátky na bílý polštář a otočil se ke zdi.
„Dělejte, co musíte.“
Víc už s nimi nepromluvil.

„Toho to nějak vzalo.“
Bernard s Robertem vyšli z nemocničního areálu.
„Byli spolu čtyři roky, vzpomínáš?“
„Já s manželkou pět a takhle kvůli tomu teda nevyvádím, když se s ní mám náhodou sejít.“
„Ty jsi ale extra případ. Tvoje citlivost je tak na úrovni doby kamenné.“
Podobně se pošťuchovali až k autu. Dojeli na stanici a oba dva se složili na sedačku. Ve chvíli, kdy Bernard vstal, aby uvařil kafe, vešel dovnitř Pavel. Robert ho rychle seznámil se situací.
„Já to tak jednoduchý neměl. Kárský mi nechtěl nikoho dát, že prý je teď málo lidí a nemůže si dovolit někoho zaměstnat hlídáním Jandový na bůh ví jak dlouho.“
„A ukecal si ho?“
„Jak se to vezme. Nedal mi nikoho. Ale řekl, že když si ji pohlídáme sami, že nám ty přesčasy zaplatí. Takže Berne...“
Bernard vzhlédnul od mobilu.
„Co?“
„Jsi služebně starší a zkušenější.
Navíc, před nástupem sem jsi přece dělal ochranku v tom tanečním klubu, ne?“
„Nechceš mi tím naznačit, že bych to měl bejt já, kdo by jí měl dělat stín 24 hodin denně? Chceš? Tak na to zapomeň.“
Řekl to bez obalu, Pavel se musel jen ušklíbnout. Otočil se na Roberta.
„Někdy si říkám, kdo komu tady vlastně šéfuje.“
„No jasně že ty, Pavle,“ ozval se znovu Bernard.
„Ale mě se to teď prostě vážně nehodí. Mám mít příští týden děti, už jsme si něco naplánovali.“
„Tak děti. No dobře. Roberte?“
Ten pokrčil rameny.
„Evidentně nemám na výběr.“
„Dík, kámo,“břinknul ho do zad Bernard.
„Zvu tě na jedno.“
„Berne?? Nechceš mi říct, že na to pivo jdete teď?“ Bernard se ve dveřích otočil.
„Klid. Jdu pro výsledky tý daktyloskopie. Před chvílí to projeli databází a volali mi, abych si to vyzvedl.“

Technici na fotografiích nenašli kromě Sářiných otisků nic. Robert Sáře zavolal, na čem se dohodli.
„Až skončíte ve škole, zavoláte mi, že vyrážíte do nemocnice. Budu stát na parkovišti. Nebudete si mě všímat a půjdete na oddělení, kde leží pan Sypal. Až bude vycházet, prozvoníte mě a já si vás vyzvednu autem přímo u vchodu. Černá oktávka.“
Rozloučili se a Robert se začal balit. Pavel se zvednul od počítače.
„Dávej si bacha. Náš magor je přece jenom magor, neodhadneme, jak se zachová. Kdyby si měl problém, hned volej.“
„Rozkaz. Šéfe,“ dodal a Pavel ho praštil deskami po rameni.
Byla přesně jedna hodina, když se Robertovi rozdrnčel mobil.
„Jsem v nemocnici za 5 minut.“
„Dobře, díky za zprávu.“
Sářina dochvilnost byla obdivuhodná. Na minutu přesně vcházela do nemocničního areálu. Vlasy měla sepnuté do culíku, na sobě hnědý dlouhý moderní kabát a vysoké boty. Robertovy oči se teď upřely na vchod. Byl dostatečně blízko, aby viděl do obličeje všem, kdo jím prošli. Bylo jich dost. Ale Robert si neuměl představit, že by to mohl být někdo z nich. Většinou to byli postarší lidé, kteří zřejmě docházeli na rehabilitační oddělení, které se nacházelo ve druhém patře. Prošlo tu také pár maminek s dětma. Nikdo známý, nikdo podezřelý. Uplynulo asi dvacet minut od chvíle, kdy Sára vešla dovnitř. Pak se telefon znovu rozehrál. Robert se naposledy porozhlédl po okolí. Stále však neviděl nic nápadného. Nastartoval a za chvíli už vyzvedával Sáru u vchodu.
Pozdravili se a když si připnula pás, Robert odbočil k výjezdu.
„Všechno v pořádku?“
„U mě naprosto. A u vás?“
„U nás není nic v pořádku už čtvrt roku,“ zasmál se.
„Ale to se snad brzy změní.“
Přikývla a než dojeli před její dům, Robert ji krátce informoval o tom, co ji teď čeká.
„Zůstanu tady. Bude tu lepší rozhled. Kdyby něco, tak pod dvojkou máte nastavené moje číslo pro rychlé volání.“
Sára znovu přikývla a odešla do domu.
Neuplynulo ale ani deset minut a Robertův displej ukázal její číslo.
„Ano?“
Na druhém konci bylo ticho.
„Sáro? Sáro, jste tam?“
„Měl... Měl byste asi přijít sem nahoru.“
Robert vyrazil z auta.

Sáru našel v jejím vlastním pokoji. Stála před skříní, mobil stále ještě v ruce.
„Sáro, co se děje?“
„Já... Chtěla jsem se převléct. Pootevřela jsem skříň a vypadla na mě...“
Robertovi to bylo jasné. Pak uchopil kovové madlo skříně a celé ho odsunul. Sára poděšeně couvla o krok zpět. Její obličej teď byl úplně bílý.
Na zem se totiž v tu chvíli spustil úplný vodopád barevných fotek. A na všech Tomáš Sypal plaval na nafukovací matraci uprostřed bazénu.

Technici prohledali dům od sklepa po půdu. Nikde nikdo, nikde nic.
„Nechápu. Ten člověk snad vlastní neviditelný plášť, nebo co. Jste si jistá, slečno Jandová, že jste zamykala?“
Sára vzhlédla od kouřícího se hrnečku, o který si ohřívala ruce.
„Naprosto jistá.“
„Pak mi teda řekněte, jak je možný, že nebyl porušen ani zámek, ani rozbité okno ani vypáčené dveře. Co mě tak napadá, je leda ještě komín.“
„Berne. Mluv vážně, prosím.“
Pavel, který sledoval celý jejich rozhovor, si teď také donesl hrnek, postavil ho na stůl a snažil se poslouchat dál. Jenže hlasy mu z hlavy vypudily jeho vlastní myšlenky. Teď už jim tedy bylo jasné,
o co se jedná. Psychický teror. Otázkou zůstávalo proč. Prošli veškeré zprávy z Facebooku, emaily a esemesky, mluvili s tolika lidmi. Žádná zpráva ani náznak o tom, že by Sára měla nějakého nepřítele. Ale on tu byl. A evidentně hodně dobře skrytý.

Sára se mohla do domu vrátit až téměř po celém dni. Když vešla do kuchyně, položila na židli kabelku a nervózně se porozhlédla.
„Je to tu čistý, nebojte. Naši kluci to tu převrátili vzhůru nohama, až jsme je museli krotit.“
„Já vím. Pořád si říkám, abych nebyla paranoidní, ale už mi to teda moc nejde.“
Robert se chápavě pousmál.
„Nechcete zavolat rodičům, jestli třeba nechtějí přijet? Alespoň dočasně.“
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Nechci je zbytečně děsit. Už takhle tuší, že asi není všechno v pořádku. Když jsme spolu včera mluvili přes skype, pořád se vyptávali, co to se mnou je a proč vypadám tak unaveně...“
Pohlédl na ni. Byla to pravda. I na ní se podepsala únava a nervozita ze všech událostí, které se v poslední době staly.
„Budete tu se mnou?“
„Už to tak vypadá. Je to pro vaší bezpečnost, nechceme nic podcenit.“
„A můžu si přivést psa?“
„Psa?“
„Jo. Davidova. Nechal ho u svojí babičky, nechtěl mě s tím otravovat, ale byla bych ráda, kdyby tu se mnou byl.“
„Tak pro něj zajedeme.“
Rozzářily se jí oči.
„Jako teď hned? To by bylo úžasný. Úplně skvělý.“
***
„Tak když si ho chce vzít, Sárinko, já ti ho mile ráda přenechám. To víš, na mě je to psisko přece jenom moc temperamentní. Sotva ho zvládám pustit na zahradu.“
Davidově babičce, Květě Běláskové, hádal Robert okolo sedmdesáti let. Byla to menší dáma, opírající se o dřevěnou hůlku s velkou květovanou zástěrou a šátkem na hlavě. Robertovi připomínala jeho vlastní babičku, která byla přesně ten samý venkovský typ.
„A copak sis to sebou přivezla za chlapce?“
Sára se zadívala na Roberta a ten přikývl. Bylo mu jasné, že ji nechce děsit.
„To je můj kamarád, paní Bělásková.“
„Tak?“
„Robert Černý, těší mě, paní Bělásková.“
„Pojďte oba dva. Musíte si ho odchytnout. Bůh ví, kde to psisko zase lítá. Nevidím ho třeba i celý den.“
Otevřela dveře do zahrady. Byla veliká, lemovaná ovocnými stromy. Po obou stranách se rozkládaly záhony, na kterých teď ležel sníh.
„No vidíte to. Není po něm ani vidu, ani slechu. Ničemník jeden.“
Sára se zasmála. Pak přiložila prsty k ústům a mohutně pískla.
Netrvalo to dlouho a z opačného konce se řítil...
„Já myslel, že jste říkala, že jedeme pro psa a ne pro tele,“ podivil se Robert.
Znovu se zasmála.
„Vždyť jo, teď se připravte. Do pár sekund je tady.“
A opravdu. Pes se mohutnými skoky dostal až k nim. Jamile spatřil Sáru, skočil ji předníma packami na ramena, až zavrávorala a začal ji olizovat.
„No tak Bady, dolu, mazej!,“ odehnala ho se smíchem.
Pes ji poslechl, všiml si Roberta a začal na něj zuřivě štěkat.
Couvnul a snažil se schovat za Sáru
„Mám dojem, že si mě chce dát k večeři.“
„Bady, nech toho!,“ okřikla ho ostře a pes jako mávnutím kouzelného proutku přestal.
„Takhle štěká na každého, koho nezná. Je to vynikající hlídač. S ním se teda v chalupě nebojím,“ pokývala hlavou paní Bělásková a pohladila obrovitánského hafana po hlavě.
„Dejte mu ruce. Očichá si vás a už na vás v životě nezaštěká.“
„Jo, ruce. To se vám řekne. Znáte to. Podáte ruku a on vás sežere celýho.“
„Takovej chlap a bál by se jednoho neškodnýho anglickýho mastífka? Dejte mu ty ruce.“
„Ne.“
„Ale ano.“
Chvíli se dohadovali a pak Sára násilím odtáhla Robertovy ruce od zad a natáhla je k psovi.
Ten jen začichal a spokojeně Robertovi ruku olíznul.
„Vidíte, ani to nebolelo. Tak pojď, Bady!“
Prošli zpátky na dvůr a k chalupě.
„Mám ti pro něj dát nějaké krmení?“
„Ne, to je dobrý. Já to všechno koupím. A vlastně mi možná zůstalo doma ještě něco od minule.“
„Tak dobře. Ty, Sárinko a poslouchej. Nic mi do toho není, ale proč si s tím svým kamarádem vykáte?“
Podívali se po sobě a Sára opatrně řekla.
„Ale ne, paní Bělásková. To se vám jenom něco zdálo. Proč bychom si měli vykat, viď, Robe?“
„Jasně. To jste se asi opravdu jenom přeslechla.
No ale Sáro, měli bychom vyrazit. Cesta dlouhá.“
„Nezdržíte se na večeři? Já jsem upekla králíka, když si volala, že přijedeš. Takže vlastně nechci slyšet žádné výmluvy a šupejte do chalupy. Co já bych s ním tady dělala?“
„Nevadí to?,“ otočila se Sára na Roberta.
„Ale vůbec ne. Budu to zítra vyprávět Bernardovi, aby mi měl co závidět.“
Sára se rozesmála a pak už všichni včetně Bada vešli dovnitř.
Chalupa paní Běláskové byla neveliká, ale o to víc přívětivá. Dovedla je do velké místnosti, kde stál dřevěný jídelní stůl, houpací křeslo s pravou ovčí kožešinou a hlavně modro-bíle vykachlíkovaná kamna s pecí. Ta okamžitě Robertovi opět připomněla jeho dětství. Přesně na takové peci spával, když jezdil k prarodičům na prázdniny.

„Bylo to vynikající, paní Bělásková. Přesně takhle ho vždycky pekla moje babička. Akorát to zelí. Nikdy jsem nic podobného nejedl.“
„To je specialitka paní Běláskové, cuketové zelí. Chutná ti?“
„Právě že moc. Možná, že ještě víc, než to kyselý.“
Paní Bělásková, která si za celou dobu večeře nepřisedla, teď k Robertovi přistrčila hrnec.
„A tak si ještě přidejte a neostýchejte se.“
„Ne, děkuju, to já bych už nejspíš prasknul,“ poplácal si břicho Robert.
„Já vám ho můžu koneckonců zabalit s sebou. Zítra vám třeba ještě přijde k chuti.“
„Ale to ne. Přece vás tady nemůžeme takhle vyjídat.“
„Naopak. Paní Bělásková by se urazila, kdybychom si nevzali, viďte?“
„Toť se ví, Sárinko. A ty kůžičky nevyhazujte. Badík je má moc rád.“
Pes, který uslyšel svoje jméno, zdvihnul hlavu z deky, kterou měl rozprostřenou u kamen.
„Teď už bychom ale vážně měli vyrazit,“ podíval se na hodinky Robert.
Sára přikývla.
„Bady, pojď, půjdeme!“
Všichni tři došli k autu a Bady se nastěhoval do kufru, kde si okamžitě znovu lehnul.
Paní Bělásková podala Sáře zabaleného králíka.
„Tady máte. Jsem ráda, že jsem tě viděla, Sárinko a vás, že jsem poznala, Roberte. Jste moc milý. Ale naše Sárinka má samé dobré a milé kamarády, viď?
No, opatrujte se, děti moje, jeďte pomalu, může to klouzat. A Sáry, kdybys mluvila s Davídkem přes ten váš internet nebo co to teď máte, pozdravuj ho, ano?“
Sára dala stařence pusu na tvář.
„To víte, že budu.“

„Doufám, že vám nevadilo, že jsem se tam zdrželi tak dlouho.“
„Vám? My už si zase vykáme?“
Sára pokrčila rameny.
„Nevykáme?“
„Teď už by to nejspíš nemělo cenu.“
„Dobře. Tak doufám, že ti to nevadilo.“
„Vůbec ne. Ani si nepamatuju, kdy jsem se takhle výborně najedl. Paní Bělásková je úžasná.“
„To je. Mám ji skoro za vlastní. Babičku od máminy strany už nemám a druhá žije v cizině. Lepší náhradu si nemůžu přát.“
Robert odbočil na hlavní.
„A co to tvoje psisko?“
„Je boží, viď?“
„Tohle přirovnání bych zrovna nepoužil, ale když myslíš. Koukal jsem, jak tě poslouchá na slovo.“
„Však jsem si ho taky vycvičila. V době, kdy byl štěně, se David kvalifikoval na mistrovství Evropy a neměl na něj čas. Tak jsem si ho vychovala sama. Vlastně mě na něj tak trochu sbalil,“ zasmála se.
Zase to byla ona. Oči jí svítily a vypadala plná energie. To bylo ale zjevně jen zdání. Než vjeli na dálnici, opřela si hlavu o sedadlo a za chvíli už pravidelně oddechovala.

Bylo pondělí dopoledne. Bernard si v jedné ruce nesl termosku s kávou a v druhé mobil, na který právě zuřivě cvakal jakousi zprávu. Div, že nenarazil do dveří.
„Dobré ranko, chlapi. Tak co pro nás máte?“
„Udělali jsme tu daktyloskopii, jak chtěl šéf.
Makali jsme na tom celej víkend. Víš, kolik to bylo fotek? 333!“
„Tak to vás lituju. Já bych na to neměl nervy.“
Technik, kterému na oddělení nikdo neřekl jinak než Pepe, se na něho nevraživě podíval a Bernard rychle obrátil list.
„A? Jak jste dopadli?“
„Jak se to vezme. Podívej se sám.“
Bernard prolistoval zprávu a pak se nedůvěřivě obrátil na technika.
„Fungujou vám ty systémy dobře?“
„Já myslím, že ano.“
„Nechte to zkontrolovat nějakou údržbou, jestli tam není nějaká chyba. Co nejdřív.“
Ještě než vyšel ze dveří, zamával zprávou.
„Dík.“

Když došel zpátky na svoje oddělení, Pavel už seděl v kanceláři.
„Čau. Co je? Tváříš se, jak kdybys viděl ducha.“
„Tak s tímhle přirovnáním bych byl opatrnější.“
„Co ti zase je?“
„Mám výsledky tý daktyloskopie.“
„Ven s tím.“
„No, kluci projeli všech 333 fotek, který jsme zajistili v tý skříni u Jandový.
„A dál?“
„Na jedný z nich zůstal částečnej otisk prstu. Takže to prohnali databází a našli shodu.“
„To je úžasný! Konečně nějaká stopa! Tak kdo to je? Kárský dorazí za chvíli, když nám podškrábne, že ho můžeme zajistit, začneme konečně hledat konkrétní osobu.“
„To je právě ten problém. To totiž asi nepůjde.“
„Jak, nepůjde? Říkal jsi, že tam byla shoda.“
„To sice byla. Ale jestli s tím má tahle osoba jakékoliv dočinění, tak jsme se celou dobu honili za duchem.“
„Berne, mluv vážně.“
„Mluvím vážně. Ten otisk na fotografii se sice shoduje s otiskem v databázi. Jenže databáze je nejspíš rozbitá.“
„Proč myslíš?“
„Protože přiřadila otisk osobě, která je mrtvá. Už skoro dva roky.“