Na život a na smrt-díl V.

V Praze záhadně mizí mladí muži. Bez důvodu, beze stopy. Jediná stopa, kterou mají detektivové z kriminálního oddělení, vede ke jménu Sára Jandová. Jsou přesvědčeni, že je do záhadných zmizení nějak zapletená. Zatím jen nevědí jak.
» autorka: KiK
KAPITOLA
PÁTA

Družina dětí vyběhla na zahradu. Byli to prvňáčci. Vyučování jim končilo nejdříve z celé školy. Bylo krátce po poledni a sluníčko hřálo až nezvykle intenzivně. Děti se ihned rozběhly do všech stran. Zatímco holčičky si od vychovatelky vzaly míč, kluci se dnes rozhodli hrát si na piráty. Jejich lodí se jako obvykle měla stát prolézačka se skluzavkou. Problém byl v tom, že skluzavka už byla obsazená.

„J-já nevím. Děti za mnou přiběhly, že tam někdo je. Myslela jsem si, že je to nějaký starší student, který se chtěl jenom ulít z vyučování a zatím... Ležel tam tak nehybně. Myslela jsem si, že je mrtvý!“
Pavel přikývnul.
„Odveďte ji do budovy. A zeptejte se, jestli nechce, aby se na ní taky podívali záchranáři, než odjedou.“
Robert právě vylezl z policejního auta a nesl kolegům fotku. „Tak tohle vyblejskli před tím, než ho vzali pryč.“
„Úchvatný. Tohle jsme už někde viděli, nezdá se vám?“
„Berne!“
„No jo, pořád.“
Fotografie zobrazovala muže, který ležel na podestě dětské prolézačky. Okolo něj bylo bílo, jako kdyby tam ležel sníh. Ta bílá věc dávala vyniknout trojúhelníku, který někdo z jeho těla vytvořil. Na pravé ruce měl číslici dva.
„Co to za sajrajt?,“ promnul mezi prsty bílý prášek Bernard.
„To ještě nevíme. Ale už jsme to poslali na rozbor. Kromě toho, tady totiž nic není.“
„A co Nesvačil? Jak je na tom?“
„Pohoda jazz. Přispanej, podchlazenej, ale bude v cajku. Před chvílí jsem mluvil s doktorama,“ zamával s mobilem Bernard. Pak se všichni tři znovu mlčky zadívali na plošinu s trojúhelníkem.
„Já chci vraždu. Obyčejnou, jasnou vraždičku! Vždyť tohle je vážně práce spíš pro bohnický psychouše!,“ povzdychnul si Bernard.
„Bohnický psychouši můžou pracovat, až jim toho dotyčnýho chytíme.“
„Pavle, víš jak si někdy před Vánocema říkal, že tu dovolenou, co jsem si nevybral si budu moct vybrat v příštím roce? Dobře, dobře, tak ok, blbej nápad!,“ zakřičel, když se k němu oba dva rozeběhli a naznačili ránu pěstí.

„Přišli výsledky z laborky.“
„Co píšou?“
„Čistý oxid hořečnatý.“
„Magnesium? Proč?“
„Kdybych to věděl, řekl bych ti to.“
„Nesvačil?“
„Můžeme za ním zítra.“
Bernard se zatočil na židli.
„Takže volno?“
„Jsi až moc přehnaný optimista. Někdo to všechno musí zanést do spisu. A je toho tolik, že když se na to vrhneme všichni tři, předpokládám, že do večera bychom to zmáknout mohli.“
Oba kluci zaúpěli a Pavel před ně hodil silný štos papírů.


***
„Posaďte se, paní Šafránková.“
„Děkuji, pane kapitáne.“
Stařenka dosedla na vypolstrované křeslo.
„Dáte si něco? Čaj, kávu...“
„Obyčejná voda bude stačit.“
Robert před ní postavil skleničku a poté si sednul vedle ní.
„Vaše návštěva nás překvapila, nebudu zapírat. Co máte na srdci?“
„Když jste tenkrát ode mě odešli, dlouho jsem pak nad tím ještě přemýšlela. Je to asi měsíc, co jsem se koukala na zprávy a mluvil tam někdo od policie o případu zmizení Michala Dvořáka. Víte, já jsem byla jeho učitelka. Celé tři roky, co do školky chodil. Dneska jsem si na to reportáž nevím proč vzpomněla a došlo mi to. Ten obrázek kreslila jeho nejlepší kamarádka. Myslím si, že se jmenovala Sára. Sára Jandová.“
Do Roberta jakoby uhodilo. Kdyby byl v místnosti sám, nejspíš by teď pronesl jedno hodně sprosté slovo, ale udržel se.
„Paní Šafránková, jak moc si tím jste jistá?“
„Na devadesát pět procent je to jméno správně. Byl to takový hodně podivný příběh, můžu-li to tak nazvat. Když k nám přišli, neměli se vůbec rádi. Michal bral s ostatními kluky Sáře hračky, tahal ji za vlasy a dělal ji všechny ty ostatní dětské škádlívačky. Pak, když byli v poslední třídě, se na výletě stalo, že Michal spadnul do nějaké díry a nemohl se dostat ven, protože si vymknul kotník. Ta malá holčička ho vytáhla a doběhla pro pomoc. Od té doby se od sebe nehnuli ani na krok. Michal ji každý den nakreslil jedno srdíčko, byla to moc pěkná dětská láska,“ zakončila povídání s úsměvem.
„Ano,“ přikývla tentokrát.
„Jsem si stoprocentně jistá. Tenhle obrázek kreslila Sára Jandová.“
„Ty vole.“
Bernard, na rozdíl od Roberta, se s vyjadřováním nijak nepáral. Pronesl to ale neobyčejně hlasitě, a tak se po něm otočil celý bufet, ve kterém se právě nacházeli.
„Pardon,“ obrátil se k ostatním se zdviženýma rukama.
„Něco ti povím. Ta holka mi začíná jít na nervy. Je tak trochu egoistická, nezdá se ti? To je samý Sára, Sára, Sára...“
„Prosím tě, Berne, začni se trochu chovat jako dospělý chlap, jo? Díky.“
Poté Robert vytáhnul mobil.
„Čau, Pavle. Můžeš dorazit do bufetu? A nebo ne, počkej. Sejdeme se venku. Před vchodem, ok?“

„Je si tím jistá?“
„Tak stoprocentní to asi nebude, ale jo. Je si jistá.“ „Fajn. Shrneme si to. Zmizí kluk. Jen tak, z ničeho nic. V ničem nejede, nikde nic nedluží, problémy nemá. Měsíc absolutně žádná stopa. Pak, když se konečně něco objeví, vede to k Jandový. Zmizí další kluk. Opět nic a když něco, tak to zase vede k Jandový. Ten první zmizelý se objeví a jediný rozumný, co z něj vypadne je to, že před tím vším mluvil s Jandovou. Zmizí třetí. Prozatím opět beze stop. A taky bez překvapení, že je to její spolužák. Druhý se najde...“
„Dost,“ přerušil ho Bernard.
„Sem se v tom úplně ztratil,“ pokrčil rameny.
„Teda krom toho, že v tom všem figuruje ta tmavovlasá kočička.“
Pavel pokračoval, jako kdyby si Bernarda vůbec nevšímal.
„To, že s tím nemá nic společnýho bych vyloučil. Na to se nám tam objevuje až moc často. Nějaké návrhy, jak by v tom mohla být zapletená?“
„Bývalí milenci? Třeba se jim tak chtěla jenom pomstít.“
„Trochu zvrácená forma pomsty, ne? Co by s nima ten měsíc asi dělala?“
„Hádej,“ ušklíbnul se Bernard.
„No tak,“ napomenul je opět Pavel.
„Ale Berne, to není vůbec špatný,“ zauvažoval Pavel a Bernard se na Roberta znovu zašklebil.
„Dejme tomu, že tak chtěla postrašit jejich rodiny. Někam je na měsíc uklidila, oblbla práškama... Otázkou zůstává, proč je vrací tak jak je vrací. Proč na místa ze svojí minulosti? Proč do trojúhelníku? A proč mají na sobě ty číslice?“
„A proč to všechno dělá teď, v rozmezí čtvrt roku, když s jedním z nich se přinejmenším deset let neviděla?“
„To je moc neznámejch,“vzdychnul Bernard.
„A na matiku jsem nikdy dobrej nebyl.“

„Hynku, budu k vám naprosto upřímný. Nemáme nic. Nic od čeho bychom se mohli odrazit. Ten, kdo to udělal vám a také Michalu Dvořákovi, si dával moc dobrý pozor, aby po něm nezůstala jediná stopa. Jakákoliv informace, kterou nám můžete sdělit má pro nás velikou cenu.“
Hynek Nesvačil vypadal hůře, než kdysi Michal Dvořák. Pohublý byl stejně, ale k tomu všemu ho trápily velké záchvaty kašle. Přesto, i přes viditelný nesouhlas ošetřujícího lékaře, Pavla přijal.
„Já bych hrozně rád. Ale... Šel jsem domů. Ten večer. Bydlím za Skalkou. Nevím, kolik mohlo být hodin. Došel jsem k výtahu, přivolal jsem ho... A pak jsem se probudil až tady.“
„Dobře. Řekněte mi. Sára Jandová. Kdy jste s ní naposledy mluvil?“
„Se Sárou? Co ta s tím má společného?“
„Prosím, odpovězte.“
„No, tak jestli jsem byl pryč měsíc, jsou to měsíce dva. Měli jsme sraz se základkou. Chvíli jsme se bavili, jak se Sárou tak s Michalem, ale já jsem ještě před půlnocí odjel, odvolali mě do práce. Další den jsem jí volal. Vyměňovala si s Michalem číslo, tak jsem ho jenom chtěl nadiktovat. Dřív jsme totiž s Michalem chodívali hrát fotbal, než nás semlela škola. Chtěli jsme si to zopakovat. Zavzpomínat na starý časy, zajít si potom na pivčo. To není trestný, ne?“ „Ne, to není.“
„Ona je do toho mého zmizení nějak zamotaná?“ „Rád bych vám odpověděl, ale nemůžu. To my totiž sami nevíme. Každopádně, kdyby jste si na cokoliv vzpomněl, ozvěte se.“
„Pane majore?“
Přepadnul ho záchvat kašle. Trval dobrou minutu a když poté znovu promluvil, měl ochraptělý a zastřený hlas.
„Ti policajti přede dveřmi, mě hlídají z nějakého zvláštního důvodu?“
„Jen pro jistotu,“ upokojil ho Pavel a rozloučil se.
***
„Je to jako prokletí! Kouknu do kompu, tam Jandová. Kouknu do spisu, tam Sára Jandová. Vidím to jméno naprosto všude!“
Bernard si vzal zpátky od slečny u kasy drobné. Ve chvíli kdy mu podávala dvojitého cheesburgera, otočil se od poslední kasy u dveří mladík v kšiltovce. „Mluvil jste o té Sáře Jandové?“
„Nevyslovovat!,“ zacpal si Bernard uši.
„Malá, tmavovlasá, s velkýma rozkošnýma očima a super postavou, že jo? Taky vám zlomila srdce? Holka jedna šikovná. Koukám, že se vůbec nezměnila.“
„A vy jste kdo?“
„Kamil Lístek. Bývalý spolužák.“
„Tak to máte štěstí, že jste tady,“ ušklíbnul se Bernard.
„Prosím?,“ zatvářil se zmateně.
„Ale nic, z kolegy jenom mluví hlad,“ ukázal mu co nejopatrněji průkazku Robert.
„Mohli bychom si s vámi promluvit, pane Lístku?“
„Proč ne, když počkáte,“ pokrčil rameny.
„Šichta mi končí za půl hodiny.“

Bernard s Robertem se posadili venku na dřevěné lavičky. Zatímco Bernard spořádával cheesburgera, Robert nastavil tvář sluníčku. Bylo zjevně poslední na hodně dlouhou dobu, neboť rosničky v televizi hlásily, že má o víkendu začít sněžit a že sněhu se, ať už v malém či větším množství, nezbavíme minimálně do konce měsíce.
Kamil Lístek přišel přesně za třicet pět minut.
Místo Mc´donaldské uniformy, teď měl na sobě černé kalhoty a koženou bundu a pruhovanou kšiltovku. Přisedl si k nim a zapálil si cigaretu.
„Tak co chcete slyšet o mé dávné školní lásce?“
„Jak dlouho ji znáte?“
„Počkejte, to už bude...patnáct let? Plus minus. Chodili jsme spolu i na základku. Akorát že já byl v béčku, zatímco Sára v áčku. Na Voděradský jsme už chodili do stejný třídy. Ale dlouho jsem ji teď neviděl. Tak rok, možná i déle.“
„Co jste to povídal o tom zlomeným srdci?“
„Jestli jste jí někdy viděl, tak vám musí být naprosto jasný, o čem mluvím. Bláznil z ní každej kluk. Každej. Zůstávala za ní pěkná citová spoušť, jen co je pravda.“
„Vy jste s ní nechodil?“
„Ne, takovýho štěstí se mi nikdy nedostalo,“ odfrknul si.
„Na to, jak vypadá, byla podezřele věrná. Mohla mít na každým prstě deset kluků, ale ona byla jenom s tím, s kým chodila. No a za ten gympl jich teda moc nebylo.“
„Můžete být konkrétnější?“
„Hned na začátku, někdy v tercii, to nám bylo třináct, čtrnáct, se o ní zajímal nějakej prvák. Ale co vím, tak ji párkrát pozval na kafe. Vyměňovali si cédéčka a tím to haslo. A od kvarty chodila se spolužákem. Láska jako trám. A až do konce nevěnovala nikomu jinýmu ani pohled, když to tak řeknu. Jo, byla tu super kamarádka, vždycky se vším pomohla, nikdy vás neodmítla, ale to je trochu málo na někoho, kdo byl do ní zamilovaný až po uši,“ zasnil se a sundal kšiltovku.
„Ten spolužák. Nejmenoval se náhodou Tomáš Sypal?“
„Vy jste teda dobře informovaný, to vám povím.“
Robert se podíval na Bernarda. Tomu došlo, co si jeho parťák myslí.
„Né, už né, prosím!,“ zaúpěl.
„Tak dobře. Ale dám si ještě na cestu zmrzlinu!“
Než nasedli do auto, Bernardovi se rozehrál mobil.
„Pavel,“ oznámil Robertovi, který mezitím vylovil svůj vlastní.
„Zdravím. Aha. Jo. Fakt? Jedu já! Jsem tam do deseti minut, ok?“ Zavěsil a rychle si sednul na místo řidiče. „Co je?“
„Nic. Za Jandovou budeš muset sám. Našli nějakýho oběšence. Pavel chce, abych tam přijel. Hodím tě na zastávku jestli chceš.“
„Pavel řekl, abys tam přijel ty?“
„Jo, přesně tak. Tak chceš tam hodit? Já tě klidně nechám jít pěšky, mě je to jedno. Hlavně dělej. Nemůžu se nějaký pořádný normální mrtvoly dočkat!“

Bernard vyhodil Roberta na nejbližší autobusové zastávce. Vystoupil s ne příliš dobrou náladou, kterou mu ještě zhoršilo to, když zjistil, že autobus, který potřebuje mu ujel před pár minutami a na další si dobrou čtvrthodinku počká. Pak ho napadlo, že by možná měl Sáře předem zavolat. Byl pátek odpoledne. Podle rozvrhu věděl, že ve škole už není. Doma být ale také nemusela.
„Volaný účastník právě hovoří, prosím, zavolejte později.“
Jen co hovor ukončil, měl na mobilu další.
„Telepatie možná vážně funguje.“
„Prosím?,“ ozval se na druhé straně hlas.
„Právě jsem vám volal.“
„Já volala vám.“
„Hlavně, že jsem se dovolali. Proč jste mi volala?“
„To bych nerada řešila přes telefon. Proč jste mi volal vy?“
„Budu se vás muset znovu na něco zeptat, slečno Jandová. Vyhovovalo by vám, kdybych se u vás zastavil, řekněme tak za půl hodiny?“
„Dobře. Budu vás čekat.“

Robert se před dům dostal víc jak s deseti minutovým zpožděním. Autobus přijel pozdě, coural se přes Prahu pomaleji než šnek a když už konečně vystoupil tam, kde měl, popletl si ulice a chvíli ve vilové čtvrti bloudil. Poté, co zazvonil na zvonek, dveře se otevřely téměř ihned.
„Dobrý den. Omlouvám se. Nějak jsem to časově nevychytal.“
„Dobrý. V pohodě. Pojďte dál.“
Když došli do obývacího pokoje a Robert přijmul nabídnuté místo, Sára se posadila naproti němu do tureckého sedu a přitáhla si hrníček kávy.
„Chtěl jste se mnou mluvit.“
„To vy se mnou také.“
„ Dáma má přednost.“
Kývla a vstala. Odešla z pokoje, aby se hned zase vrátila a cosi s sebou nesla. Vypadalo to jako fotografie.
Když došla blíž, Robert poznal, že to doopravdy je fotografie. Podala mu jí a Roberta při jejím pohledu něco zarazilo. Byl jiný. Postrádal obvyklou jiskru, která k ní neodmyslitelně patřila. Čekal, že uvidí leccos. Ale tohle ne.
„Kde jste to vzala?“
„Já nic brát nemusela. Přišlo mi to expres. Včera večer.“
Fotka pocházela z policejního spisu. Vyobrazovala ležícího Dvořáka, tak jak ho našli před tou mateřskou školkou. Robert na fotku dlouho zíral. Nějak se už nedivil Bernardovi, že radši zmizel za oběšencem, místo toho, aby se zaobíral tímhle. Přestával tomu rozumět.
„Nezapomeňte se taky pokochat druhou stranou.“
To Roberta nenapadlo. Na druhé, jinak bílé, straně fotky na něj přímo křičel ostře červený nápis. „TŘETÍ“
„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?“
„To bych rád, ale sám to nevím.“
Pak ho něco napadlo.
„Sáro, řekněte mi. Jak dlouho jste s vaším přítelem?“
„Dva roky. Co s tím má co dělat David?“
„Nic, jen mě napadla taková teorie, ale tu musím ověřit. Jak vám ta fotka přišla?“
„Byla mezi ostatní poštou. Vypadla na mě, jinak bych ji určitě vyhodila s ostatními letáky.“
„Poštu vždycky vybíráte vy?“
„Ano. Tedy, teď ano. Rodiče jsou na půl roku na Novém Zélandu a starší ségra bydlí s přítelem za Prahou.“
No výborně, povzdychnul si v duchu Robert.
„Teď je řada na vás, pane kapitáne.“
„Na mě?“
„Také jste mi něco chtěl.“
„Ano, to chtěl. Chodila jste na gymnáziu s Tomášem Sypalem?“
„Chodila. To už jsem vám ale přeci říkala.“
„Já to tentokrát myslím trochu jinak. Byli jste spolu jako pár?“
Chvíli si ho překvapeně prohlížela. Napila se a poté teprve odpověděla.
„Ano. Byli jsme spolu přes čtyři roky.“
„Můžu vědět, proč jste se rozešli?“
„Řekněme, že jsme měli dost rozdílné představy o životě.“
„Jak jste ten rozchod snášeli?“
„ Co myslíte? Jako když se s někým rozejdete po čtyřech letech. Tomáš mi to asi nikdy úplně neodpustil.“
Opět se oba odmlčeli. Na Sáře bylo vidět, že tohle téma nejspíše nebylo jejím šálkem kávy. Častěji, než bylo nutné, si pohrávala s pramínky vlasů, těkala očima k oknu a zpátky a vůbec nebyla ve své kůži. Na druhou stranu, kdo by byl, kdyby mu někdo poslal takový Liebesbrief, uvědomil si Robert.
„Nevšimla jste si, že by vás někdo sledoval?“
„Ne. Ničeho jsem si nevšimla.“
Její oči se opět upnuly k hrnku s kávou. Pak je najednou zvedla.
„Měla bych se bát?“
Robert by ji rád odpověděl. Ale naprosto nevěděl, co by jí vlastně měl říct.

Robert napochodoval do kanceláře a první, co se stalo, bylo, že zakopnul o veliký květináč s palmou. Ta zavrávorala a on ji jen tak tak zachytil.
„Debilní kytky!,“ zaklel a postavil ji zpátky. Bernard vzhlédnul od počítače.
„Co je?“
„Málem jsem to shodil.“
„No to vidím, ale to nemyslím. Kam tak valíš?“
Robert místo odpovědi nalil do varné konvice vodu a z poličky vyndal hrníček.
„Kde je Pavel?“
„Na tiskovce.“
„No jo, co vlastně ten oběšenec?“
„Oběšenej,“pokrčil rameny Bernard. Robert zakoulel očima.
„Coby. Normální jasná sebevražda. Ten chlap se topil v dluzích, dlužil po celý republice skoro osm mega. Jak si pochodil ty?“
„Počkáme na Pavla. Nechce se mi to zrovna říkat dvakrát.“
Pavla se dočkali brzy. Stejně jako Robert si uvařil kávu a sednul si ke stolu.
„Co máme nového?“
„Dneska v poledne jsme potkali v McDonaldu Sářinýho bývalýho spolužáka, nějakej Kamil Lísek. Trochu jsme si o ní pokecali, ale nezjistili jsme nic, co bychom nevěděli. Na mužských srdcích páchá větší škody než tornáda na Floridě.“
„Byl jsem u ní doma. Ptal jsem se jí na Sypala a vážně spolu chodili. No ale je tu jeden problém.“
Robert se nahnul k červené složce a nalistoval příslušnou stránku, kterou pak ukázal Pavlovi.
„Co já s tím?“ Robert neodpověděl. Místo toho z tašky vytáhnul igelitový pytlík, do kterého se ukládaly důkazy a podal mu ho. Pavel ho otočil.
„To asi není okopírovaný.“
„Není. Dneska ráno to přišlo Jandový. A jelikož to došlo jen tak, bez obálky, odesilatele nezjistíme. Někdo to tam prostě hodil.“
„Někdo, někdo... Kdo?“
„Něco zásadního nám prostě muselo uniknout. Měli bychom znova...“
„Ale to je na nic, Pavle!,“ přerušil ho poměrně rázně Bernard.
„Ty spisy těch kluků jsme procházeli už tisíckrát, možná i víckrát! Nic jsme nepřehlídli. Máme skládačku, která do sebe prostě zatím vůbec nezapadá.“

Robert nedůvěřivě čichl k talíři. Po celé kantýně byla dnes cítit neidentifikovatelná vůně hnědé omáčky s kouskem něčeho, co se snažilo vypadat jako maso. Nabodl kousek na vidličku, ochutnal a poté složil svůj příbor na talíř.
„Chutná to jako pévécéčko.“
„Jaký péčko?,“ zahuhlal s plnou pusou Bernard. Tomu evidentně nic nebránilo v tom, aby se pořádně najedl. „Říkal jsem pévécéčko, PVC, jako plast, chápeš? Žádný péčko. Myslíš ty taky někdy na něco jinýho než na ženský a na jídlo?“
„Jo. Na pivo.“
Robert se rozesmál.
„Ty seš vážně neuvěřitelnej. Zbagruješ na co přijdeš a...“
„No co co,“ ohradil se.
„Nejsme tak vybíravej jako ty. Znáš tu hlášku z Comebacku, ne? Jídlo nemusí chutnat, hlavně že je teplý.“
Robert užasle zakroutil hlavou.
„Může tě uklidnit, že UHO přijde zase až za měsíc.“ „Jak, za měsíc?“
„Sis ještě nevšimnul, že ty jídla vždycky střídají v určitým cyklu? Například zítra bude čočka. Co je? Tobě je blbě?“
Bernard se zadíval na Roberta, který měl v tu chvíli svraštělé obočí a koukal kamsi do dáli.
„Ne. Není. Jenom... Něco mě napadlo. Odnes to za mně, jo?“
Na odpověď nečekal, zvednul se ze židle a téměř poklusem opustil jídelnu. Bernard se za ním zmateně podíval. Pak ale pokrčil rameny a znovu se pustil do jídla.

Robert se přiřítil do kanceláře a tentokrát už padající palmu zachytit nestačil. Na zlomek vteřiny se zastavil, pak ale mávnul nad spadlým květináčem rukou a pokračoval dál do své kanceláře, kde začal něco usilovně hledat. Konečně to našel. Nalistoval příslušnou stránku. A pak další. Otevřel si kalendář a začal kroužkovat. Poté počítat. Když byl hotov, znovu to pohledem přejel a na tváři se mu objevil úsměv. Sednul si do křesla a ruce složil za hlavu.
Pavel, který si právě do kanceláře přinášel oběd, téměř zakopnul o převrácenou palmu.
„Co je to tady za bordel?,“ zakřičel směrem k otevřeným dveřím.
„Na ten se vykašli, já to potom uklidím. Teď pojď sem.“
Pavel zvednul alespoň palmu, opřel ji o zeď a teprve poté se postavil Robertovi za záda.
„O co jde?“
„Podívej. Michal Dvořák, pohřešovaný od „10.9. Hynek Nesvačil pohřešovaný od 1.10. Michal Dvořák nalezen 12.října. Tomáš Sypal pohřešovaný od 2. listopadu. Hynek Nesvačil nalezen 14.11. 2012 Jestli ten pošahanec nezmění systém, Sypal se nám na scéně objeví, olala. Přesně na Mikuláše. 5.prosince.“ Robert se otočil na křesle na Pavla. Do tváře se mu ovšem díval naprosto zmatený člověk.
„Bernard se tehdy vztekal, že jsme jak v Šifře mistra Leonarda. Akorát bez tý šifry. To ale není tak úplně pravda. Nenechal nám sice na zemi žádnou Fibonacciho posloupnost, ale s číslíčkama si vyhrál taky docela slušně.“
Pavel si sednul k Robertovi a projel očima zakroužkovaný kalendář.
„Ať se snažím, jak se snažím, mezi desítkou, jedničkou, dvanáctkou a ani mezi těma ostatníma číslama teda žádnou souvislost nevidím.“
„Ne? Tak počítej. Od desátého září k prvnímu říjnu uběhlo kolik dní?“
„Dvacet jedna.“
„Správně. Od desátého září k 12. říjnu?“
„Třicet tři.“ Od prvního října do čtrnáctého listopadu?“
„Třicet tři.“
Robert přitakal. A od druhého listopadu do 5. prosince je to kolik dní?“
„Zase třicet tři.“
„Nezdá se ti, že náš milý pachatel si to číslo nějak oblíbil?“
„Myslíš tu dvacet jedničku a třicet trojku?“
„Ne. Myslím jenom trojku. Třicet tři dní než se pohřešovaný objeví.“
„Jo, to sice jo, ale co s tím má co společného 21?“
„A dvacet jedna dní mezi jednotlivými zmizeními. Dvacet jedna dní jsou přece tři týdny, nebo ne? A když sečteš dvojku a jedničku, co dostaneš?“
Odpověď byla jasná. Pavel zaklel.

„Co je? Držíte bobříka mlčení, nebo co?“ Bernard nechápal, proč jsou jeho kolegové tak nezvykle potichu.
„Kde jsi byl tak dlouho?“
„Kde, kde. Na obědě. Jsem se tam potkal s Hankou, tak jsme pokecali, dali kafe.“
Pavel dělal, že to radši přeslechnul a hodil před něj Robertův kalendář. Bernard ho prolistoval.
„Kroužkuješ si dny svých milostných afér?“
„Vole,“ tituloval ho Robert.
„To jsou dny, kdy zmizeli a kdy se objevili ti kluci.“ „Robert přišel na kód, podle kterého se to děje. Třicet tři dní od zmizení k objevení. A mezi jednotlivými případy jsou přesně tři týdny.“
„Samý trojky. Hezký,“ sednul si do křesla Bernard. Opět zavládlo ticho.
„No a?“
Pavel s Robertem se na Bernarda otočili.
„Jak jako no a?“
„No, jako jestli nám tahle informace k něčemu bude, krom toho, že teď víme, že ten pošuk je zatíženej na trojku.“
Ještě než stačil Pavel něco odpovědět, Bernard se opět ujal slova.
„Ty kluci byli vždycky naaranžovaný do trojúhelníku, že jo? Trojúhelník, zase trojka. Ale třeba to nemá vyjadřovat jenom číslo. Co takhle milostný trojúhelník? S tím Sypalem Jandová chodila, to máme potvrzený. S Dvořákem je zase pojí dětská láska, jak nám říkala ta babi. Kdybychom nějak zjistili, jestli měla někdy něco i s Čermákem, pak už by se s tím dalo pracovat. Nekoukejte takhle na mě, vždyť je to jasný! V těch všech jejich vztazích podle mě totiž musí figurovat někdo třetí. Někdo, kdo na ni žárlí. Nebo někdo, komu dala Jandová košem a on se jí za to mstí. Sice dost zvráceně, ale to už by koneckonců nebyla naše starost, ne?“
„To není vůbec špatný, Berne.
Teď jenom zjistit o koho se jedná.“
„Já vsázím na toho jejího současnýho přítele, Davida Sedláka. Musí být dost žárlivý, když má doma takovou kočičku. Jandová se minimálně s Dvořákem a Čermákem viděla na té jejich školní akci. Jemu se to nemuselo líbit, mohl si nějak zjistit, že spolu tenkrát, nebo možná i teď, něco měli a tak ji chtěl postrašit, aby se s nima už nevídala. Kvůli tomu mohl mazat paměť mobilů a nechávat tam jenom její číslo. Abychom si mysleli, že s tím má co dočinění. Prostě ji chtěl poděsit. K tomu můžeme připočítat to, že to nebude mít v hlavě úplně v pořádku, když si dá vždycky tak záležet, aby kluci nastoupili na scénu s takovým antreé a máme to. Za vším hledej babu.“
„Poděsit, poděsit. I kdybych hodně žárlil, sakra bych si rozmyslel, jestli na měsíc někoho unesu.“
Do rozhovoru se vložil Robert.
„Třeba to vůbec únosy nebyly. Ti kluci na to mohli přistoupit dobrovolně, mohlo jim to připadat jako docela dobrá hra. Nebo jim za to Sedlák mohl zaplatit.“
„Chlapi, tohle je na hlavu. Úplně na hlavu.“
„A co v tomhle státě není na hlavu?,“ zazubil se Bernard a zatočil se na židli.

„Robert Černý, kriminální policie. Potřebovali bychom s vámi mluvit. Sejdeme se někde na neoficiální půdě nebo dorazíte k nám na stanici? Ano, vím, kde to je. Řekněme, druhá? Výborně. Na shledanou.“
Robert zaklapnul mobil.
„Děkuji za půjčení.“
Sára kývla a vrátila mobil do plátěné tašky, kterou zavěsila zpátky na věšák. Pak si sundala plaveckou čepici a rukou si pročísla vlasy.
„To jste nemusela, já zase hned zmizím.“
„Stejně už jsem chtěla skončit.“
Robert přešel ke kraji bazénu a sáhnul rukou do vody. Studená. Specialitka snad všech českých plaveckých stadionů.
„Že se vám v téhle zimě chce,“ kývnul na prosklené okno. Venku bylo nevlídno. Konec listopadu sebou přinesl celou řadu plískanic a jedna z nich právě venku zuřila.
„Divil byste se, jak se plaváním zlepšuje kondice. Nejenom ta fyzická. Hned tak nějaká nemoc si na mě nepřijde. Nechcete mi teď ale říct, čím jsem si zase vysloužila vaši návštěvu?,“ zeptala se a víc se zahalila do zeleného ručníku.
„Možná bychom to mohli probrat, až se oblečete, aby vám nebyla zima,“ dodal rychle.
Sára se usmála. Moc dobře si všimla, že se necítí nejspíš úplně nejlépe, když vedle něj sedí jen v plavkách.
„Dobře. Počkejte na mě před vchodem, budu hned hotová.“
Robert si usmyslel, že se nebude chovat jako Bernard. Přesto, když se Sára zvedla a odešla směrem do dámských sprch, mu to nedalo a otočil se za ní. Ona ovšem udělala to samé. Zrudl jako rak a rychle odvrátil zrak jinam. Tak přesně do téhle situace se dostat nechtěl!
V restauraci pod plovárnou si sedli na vysoké stoličky. Sára si objednala colu. Robert ji vysvětlil důvod jeho návštěvy.
„To je vyloučené. Naprosto vyloučené.“
„Já to nepopírám. Je to jen jedna z teorií, slečno Jandová.“
„Neříkám, že je špatná. Je možný, že si někdo něco ode mě vyložil nesprávně a teď mi to takhle vrací, prosím. Ale David to určitě není.“
„Jak dlouho spolu jste?“
„Dva roky.“
„Potrpíte si, koukám, na dlouhodobé vztahy.“
Sára zvážněla.
„Nejsme ten typ, který vyhledává aférky na jednu noc. Když už mám vztah, beru ho vážně, smrtelně vážně a to samé očekávám i od svého protějšku, pane kapitáne. Uznávám, že na dnešní dobu je to nejspíš poněkud zastaralé, ale to mě zase až tak nezajímá, abych byla upřímná.“
„To vás šlechtí.“
Dolila si do skleničky zbytek coly a napila se.
„Potřeboval bych ještě něco vědět.“
„Ano?“
„Měla jste někdy poměr s Hynkem Čermákem?“
Sára se rozesmála. Tuhle reakci Robert nečekal.
„Ano, vážný poměr, velice vážný,“ dostala ze sebe, ale vypadala u toho všelijak, jen ne vážně.
„Ve druhé třídě jsem dostala dopis, kde mi vyznával lásku. Myloval mě celým svým srdcem, víte?,“ řekla s velkým důrazem na písmenu Y.
„Dodneška ho mám někde schovaný, když se chci pobavit. Tolik pravopisných chyb by nenasekal snad ani Hurvínek. Ale ano, můžete tomu říkat poměr, jestli se do poměru dnes počítá to, že mi skoro dva roky nosil domů tašku a pomáhal psát úkoly z matematiky. Nerada přiznávám, že to byl první a doufám i poslední muž, u kterého jsem zneužila toho, že byl do mě zamilovaný,“ sdělila stále ještě s úsměvem.
Poté znovu zvážněla.
„Ale jestli ty kluky někdo unáší kvůli mně... Víte už něco o Tomášovi?“
„Nevíme nic. Na druhou stranu vás potěším. Tomáš bude zpátky přesně v takovou správnou dobu, aby ještě stihnul mikulášskou nadílku.“
Nechápala. Robert jen mávnul rukou.
"Musím se vás znovu zeptat. Opravdu jste během svých vztahů neměla někoho jiného? Někoho třetího?“
Zpříma se mu podívala do očí.
„Myslím, že odpověď už znáte.“
Vyšli z restaurace a Robert si zapnul zip u bundy a nos schoval do límce. Foukal ledový silný vítr.
„Kdybyste si zaplaval, zima by vám nebyla,“ všimla si jeho obranného gesta Sára. „Někdy to zkuste. Mě to naučil Tomáš. A od té doby plavu každý týden už skoro 7 let.“
„Zkusit to můžu. Až bude víc času...“
„Čas, ten není nikdy. Musí být hlavně chuť.“
Robert sám sebe přistihnul, jak s úsměvem přikyvuje a musel se v duchu profackovat. Nejsi tu na rande, ale pracovně!
„Tak tedy, děkuji za spolupráci, slečno Jandová.“
„Nechte už tý slečny. Jestli to není proti nějakému vašemu nařízení, byla bych radši, kdybyste mi říkal Sáro. Evidentně se teď budeme potkávat často. “
A Robert sám sebe přistihnul, jak opět přikyvuje. „Dobře, Sáro.“
Nemohl si pomoct.

„Myslím, že Sedláka můžeme vyškrtnout. Krom toho, že Sáru bezmezně miluje, je na něco takového moc inteligentní. Navíc na den, kdy zmizel Sypal má alibi. Byl na nějaký akci mimo město. Už jsem to ověřil.“
„Dobře,“ přikývnul Kárský, když si vyslechnul závěr dnešního raportu.
„A další podezřelí?“
„Nemáme.“
„Tak je najděte. Vleče se vám to už nějak dlouho.“
Bernard otevřel pusu, ale dřív, než stačil něco říct, mu Robert vrazil do ruky lahev minerálky a on se místo toho napil.
„Snažíme se, Libore,“ pokrčil rameny Pavel.
Kárský si promnul oči.
„Já vím. Zpátky do práce.“

„Ať si toho magora najde sám, plukovník!,“ pěnil Bernard, jen co vyšli na schodiště.
„Vždyť víš, že to tak nemyslí.“
„Možná nemyslí, ale říká.“
„Musíme se nějak poradit, co dál. Nějaké nápady?“ „Já bych nechal sledovat Jandovou. Aspoň pár dní. Zjistit, s kým se stýká, abychom mohli vyloučit aspoň lidi ze současnosti. A stejně tak bych si ještě proklepnul toho Sedláka. Jo a ještě mě napadnul ten její spolužák, ten Lípa?“
„Lístek,“ poopravil ho Robert.
„Jo, ten. Já věděl, že je to něco s kytkou. Přece nám říkal, že ji taky miloval, ale že se nikdy u ní nesetkal s úspěchem. Když chce šéfík nějaký podezřelý, tak tady hned jednoho mám.“
„Tak fajn. Dva dny vám budou stačit? Jandovou se Sedlákem beztak sfouknete skoro společně. A na toho Lístka pošlu chlapy z oddělení. Dneska padla. Zítra ráno vás tu chci mít co nejdřív, musíme ještě nějak naložit s tou informací, kdy a kde se nám Sypal vynoří.“
„Můžeš být trochu konkrétnější? V kolik to je, to tvoje co nejdřív?“
„Nejpozději sedmá.“
„Sedmá,“ podíval se na hodinky Bernard.
„Tak to v tom případě jít domů nemá vůbec cenu.“

Robert vešel do kanceláře, zívnul a překvapeně se podíval na Bernarda, který seděl za stolem a pobrukoval si nějakou melodii.
„Není ti něco?,“ pronesl, když zkontroloval ciferník na nástěnných hodinách.
„Tobě taky dobrý ráno.“
Vzápětí dorazil i Pavel.
„Něco se stalo?,“ zadíval se také na spokojeného Bernarda.
„Co by se mělo stát?“
„Sedm bude až za deset minut, ty už si tady, nevztekáš se, nenadáváš...“
„No jo. Zamyslel jsem se nad sebou a rozhodl se stát lepším člověkem. Nemáte radost?“
Pavel i Robert se na Bernarda dívali jako na někoho, kdo právě přiletěl přinejmenším z Marsu.
„A tohle je co?,“ ukázal bradou Pavel na svůj stůl.
„To je Fikus lyrata. Hezkej, že jo?“
„A kde se tu vzal, ten fikus lyrata?,“cvrnknul od něj Robert.
„Pozor, nesahat!,“ odstrčil od něj květinu Bernard.
„Říkal jsem si, že to tady vážně máme jak na pitevně. A teď když nám Robi zničil tu palmu...“
„Tak hele, dost těch keců. Kde jsi to sebral?“
„Včera jsem přece říkal, že nemá cenu chodit na těch pár hodin domů, ne? A kdo ze zaměstnanců bydlí nejblíž?“
„Hanka. Né, děláš si prdel?!“
„Proč? Je to hezká holka. Milá, sama, byla to příjemná noc. Tu kytku mi dala ona.“
„Tak ty sis vysloužil suvenýrek. To jsi byl asi
šikovný, co?,“ zašklebil se Robert.
„Pf, závidíš.“
„Dost,“ smál se Pavel.
„Dáme se do práce, ano?“
„Připraven, šéfe.“
„Já jsem před chvílí dostal od kluků zprávu, že vyráží za tím Lístkem, takže vy byste se asi taky měli vydat na cestu, co říkáte?“
Přikývli.
Ještě než na parkovišti nasedli do auta, Robert se opřel o dveře a zadíval se na Bernarda.
„Ty hele, a kdyby nejblíž bydlel Kárský, to by si šel spát k němu?“
Bernard zakoulel očima a ukazováčkem si zaťukal na čelo, což Roberta rozesmálo a vyjeli.

Před dům Sáry Jandové dorazili něco málo k půl osmé. Dřevěné žaluzie na velkých oknech byly ještě zatažené. Nemuseli ale čekat dlouho.
„Hele, támhle někdo jde,“ ukázal na cestu Bernard.
„Sedlák,“ poznal ho Robert.
„Co to nese?“
„Bagety. Nejspíš křupavé a ještě teplé. Pěkně se o přítulku stará. To bych si taky nechal líbit.“
„Copak, Hanička ti snídani nepřipravila?,“ neodpustil si Robert.
„Měl jsem koláč. Švestkovej. Domácí,“ převezl ho. „Dobře, už jsem zticha.“
David došel k vrátkům, vytáhnul mobil a začal psát esemesku.“
„Nechce ji vzbudit. Jak romantické.“
Uběhlo pár minut a u vrátek se objevila Sára. Byla zahalená v modrém chlupatém županu. Políbili se na přivítanou a zaběhli zpátky do domu.
„Tak to si teď můžeme dát dácha, ty jen tak nevylezou,“ sklopil sedačku Bernard.
Robert zakroutil hlavou, i když věděl, že má nejspíš pravdu.

Pavel se klukům dovolal okolo poledne.
„Můžete mi vysvětlit, jak to, že ani jeden ani druhý nezvedáte mobil?!“
„Nevím, jsme ho asi přeslechli, sorráč,“pokrčil rameny Bernard.
„Já ti dám sorráč! Tak co máte?“
„Nic. Celej den koukáme na nechutně zamilovanej páreček. Představ si, jsou spolu už od rána a od tý doby ještě nezavřeli pusu! Teď jsou zrovna na obědě, restaurace... nevím, jak se jmenuje, jsem na Želivárně. Musím se koukat, jak jedí biftek, zatímco já tu jedl nějakou oschlou malou bagetu,“ postěžoval si Bernard, zatímco Robert se vedle, bez jakéhokoliv pokusu skrývání, lámal smíchy.
„Když na něco přijdete, slibuju, že ti taky nějakej biftek koupím. Končím, jdu za chvíli na oběd s Kárským. Držte se.“
Bernard zaklapnul mobil a otráveně ho hodil za sebe na sedačku.
„Jde na oběd se Kárským. Proč tady všichni můžou chodit na oběd a já ne?“
Robert znovu vyprsknul smíchy a hodil po Bernardovi svůj vlastní příděl jídla.
„Hele, vychází,“ všimnul si po chvíli.
Sára s Davidem se na rozloučenou políbili a zatímco ona zamířila ke svému zaparkovanému Tuaregovi, David se vydal na opačnou stranu k metru.
„Sakra, to se nám to nějak rozpadlo. Taky nemohli zůstat spolu, aby nám ušetřili práci.“
„Startuj,“ poradil mu Robert a služební octavia se vydala za černým wolksvagnem.

„Sedlák se vrátil z přednášky rovnou domů a od té doby nevylezl, to samý Jandová,“ hlásil Bernard, když přijeli na stanici.
Po výměně s kolegy se teď oba dva usadili na pohovce a pročítali záznamy.
„Dobře. Ten Lístek taky nic. Ráno nastoupil do
Mc´Donaldu a odešel od něj před chvílí. Nejspíš je teď na cestě domů. Já jsem se na to ještě díval a taky mě něco napadlo. Když budeme předpokládat, že to datum, které jsi vypočítal bude správný, stačí nám teď už jenom zjistit, kde se Sypal objeví. A pak už se můžeme těšit na slušnou mikulášskou nadílku.“
„A tebe napadlo, kde by to mohlo být?“
„Napadlo. Podívejte. Dvořák chodil s Jandovou do školky. A našli jsme ho kde? Před školkou. Nesvačil s ní chodil na základku. A našli jsem ho kde? Na prolézačkách ve škole. Takže Sypal...“
„Jasně. Další epizodka v životě Jandový. Šoupne ho před gympl.“
Pavel přikývnul.
„Domnívám se, že ano.“
„Bezva, tak na co čekáme? Ty sledovačky můžeš odvolat, rovnou zavolat Kárskýmu, že bereme zásahovku 5. prosince na výlet na Prahu 10 a konečně to budeme moct uzavřít. To bude ten nejkrásnější Mikuláš od doby, co mi babička přivezla z Kuby ananas,“zasnil se Bernard.
„No tak na to zapomeň. Jsou to čirý hypotézy a už vidím Kárskýho, jak mi celý blažený podepisuje povolení na takovou hurá akci.“
„Čirý nečirý, je to jediný, co máme.“
V tomhle musel Pavel s Berardem souhlasit.
Tipů: 3
» 19.05.13
» komentářů: 3
» čteno: 922(7)
» posláno: 0


» 19.05.2013 - 19:32
momentálně si otevřu plechovku s ananasem a dám si k tomu ještě jednu hypotézu o tom jak to asi dopadne...únoscem je patrně asi zahradník:-)..máš eSTéčko
» 19.05.2013 - 20:22
Hazentla
zvláštní pochvala za konec - ten teda člověka natěšil na pokračování :)
» 19.05.2013 - 20:48
básněnka: Tak pak budu ráda, pokud dočteš do konce, když mi prozradíš, jestli ses v některé své hypotéze strefila či nikoliv. Jinak opět děkuji :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.