Mytágo

Míhá se na okraji snu, fantazie a prvotního instinktu. Je to on, jehož pohled cítíš v zádech při tichých procházkách soumračným lesem, kdy tě nohy samy nesou na nepoznaná místa s chutí zapovězeného. Je to on, jehož stín mizí za nejtenčím kmenem, jenom tušení na pozadí tmavnoucí oblohy a chladnoucího vzduchu. Dech zaniká před rty, jak se zrychluje při výstupu strmou strání, spadané listí z loňska prozrazuje tvoje kroky, stejně tě slyší, je totiž tvůj. Pozoruje tě z vrcholu kopce, jeho ruce neslyšně klouzají po uvolněném kamení, po mechu, po pavučinách. Sotva víc než myšlenka na kraji zorného pole. Voní po prastarých legendách, zelených lovcích, stromových postavách. Ženeš se za jeho siluetou do zvířecích skrýší, do posvátných kruhů kamenných mohyl, pod střechy krmelců a otisk minulosti ulpívá na tvých pažích lačných jarního vzduchu. Ženeš se ve stopách jelenů, pavouků v březové kůře. Jeho přízračný smích se však ztrácí v ozvěnách daleko před tebou, mnohem dál než dosáhneš. Jako vzpomínka na život na zemi, bosé nohy v trávě, ve vlasech déšť. Odraz tebe, tvého snu, mihotající se na hladině prozářené sluncem mezi vrbovými proutky na břehu jezera. Avšak nikdy se neustálí, aby sis mohl pohlédnout do očí.