Na život a na smrt-díl IV.

KAPITOLA
ČTVRTÁ

„Do Dubečský,“ nahlásil, jen co se posadil na pohodlné sedačky žlutého taxíku.
Taxikář přikývnul a rozjel se. Bylo skoro ráno, na ulicích byly jen stíny od pouličních lamp. Nově postavené domy teď vystřídalo panelové sídliště.
„Promiňte, ale jste si jistý, že víte, kde je Dubečská? Vždyť jedete úplně na opačnou stranu!“
Tohle taxikář věděl. Věděl to dokonce až moc dobře...

„Slečno Jeníková, uklidněte se. Určitě se to vysvětlí. Váš přítel nejspíš zůstal někde u nějakého známého.“
„Ty už jsem všechny obvolala. Janek, jeho nejlepší kamarád mi potvrdil, že odjížděl domů taxíkem! Měla jsem mu zavolat, hned, jak odjel. Ale já ani nevěděla, co dělám. Byla jsem hrozně nalitá.“
„Pohádali jste se?“
„Jo,“ smrkla. „Bylo to kvůli nějaký pitomosti, už si ani nemapatuju, co to bylo. Tom se urazil a řekl, že jde do hospody. Myslela jsem, že se vrátí, ale on nedorazil ani v noci, ani ráno, ani během dne. Šla jsem na stanici tam u nás a oni mě poslali rovnou za váma, že se tím prý zabýváte.“
„Jo, to je pravda,“ přitakal Bernard. Na desítce teď v průběhu dvou měsíců zmizeli dva mladý kluci. Ale ten jeden už se našel a na tom druhým se intenzivně pracuje, nebojte!,“ dodal, když uviděl její polekaný výraz.
Robert zakoulel očima a naznačil Bernardovi, aby už byl radši zticha.
„My to spolu vyřešíme, žádný strach. Půjdeme si teď uvařit čaj a nadiktujete mi, jak to přesně bylo, ano?“
Zvedli se. Robert nechal slečnu dveřmi projít jako první. Bernard ho ještě zastavil.
„Jestli se dozvíš, že chodil na Hostýnskou, tak si beru neplacený volno,“ zašeptal mu.
„Prosím tě. Bůh ví, co se z toho vyklube. A propříště buď k dámě trochu loajálnější.“

Pavel přišel do kanceláře něco před osmou hodinou. Ještě než dosedl, na stole mu přistál červený spis a málem i Bernard, který zakopnul o krabici s květinami.
„Do prdele, kdo to sem dal?!“,zaklel.
„Příjemný hned po ránu. To nám posílá Hanka. Prý si to sem máme dát, aby to tu nevypadalo jako na pitevně. Co to je?,“ kývnul na spis.
„Ani se neptej. Dělali jsme na tom celou noc.“
Pavel otevřel desky.
„Tomáš Sypal, dvacet jedna let... to myslíš vážně???“
„Myslím“
„Nechceš mi říct, že mám před sebou dalšího zmizelého spolužáka?“
„Ano i ne.“
„Jak, ano i ne?“
„Zmizelýho ano. Spolužáka ne. Tenhle kluk nemá s těma dvěma předchozíma nic společnýho. Když teda nepočítám jeden malej detail.“
„Jaký?“
„Roberta to napadlo dneska ráno. Počkej minutku.“ Bernard odešel vedle do místnosti, vrátil se s notebookem a obrazovku natočil na Pavla.
„Co to je za fotku?“
„Maturitní ročník 2011 Gymnázia Voděradská. Tady máme našeho Tomáše a tady,“ píchnul prstem do obrazovky tak mohutně, až se na ní vytvořily barevná kolečka.
Pavel zaostřil. Pak se s úžasem obrátil na Bernarda.
„Néé....“
„Jo.“
Oba dva se opět sklonili k fotce. Dívka, na kterou Bernard před chvílí ukázal, byla ze všech přítomných bez pochyb nejzajímavější. Zazvonil telefon.
„Král, prosím. Dobře. Zajedeme tam.“
Zavěsil a vstal.
„Jedeme do Motola. Dvořákovi se prý částečně vrátila paměť.“

„Jste tady nějak rychle.“
Michal Dvořák vypadal o hodně lépe. Do tváří se mu vrátila barva a už nebyl ani tak pohublý.
„Jsme zvědaví, co nám sdělíte.“
„Nečekejte nic převratnýho. Kde jsem ten měsíc byl a co jsem dělal pořád nevím. Ale jak jsem vám říkal, že si jako poslední pamatuju cestu domů, tak to není pravda. Vybavuju si ještě to, že mi volala moje bývalá spolužačka.“
„Sára Jandová?“
Michal se zarazil.
„Jo. Jak to víte?“
„My víme skoro všechno,“ povzdychnul si Bernard. „Pokračujte.“
„No, ono není moc v čem. Absolutně si nepamatuju, o čem jsme spolu mluvili.“
„Dobře. I tak děkujeme. Ještě jedna otázka. Pane Dvořáku, říká vám něco jméno Tomáš Sypal?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne. Nikoho takovýho neznám.“
Výslech skončil.

„Já nevím. Tohle zní divně. Poslední přijatý hovor byl vážně od Jandový, ale s datem, který předcházelo dni jeho zmizení. Buď to má ještě všechno pomotaný...“
„A nebo se nás někdo snaží svést na špatnou stopu.“ Robert promluvil poprvé za dobu, co do nemocnice přijeli.
„Jako že se někdo snaží o to, abychom si mysleli, že za tím vším stojí Sára, jo?“
„Na detektiva si neobyčejně bystrý, Berne.“
„Nechápu to,“ rozhodil rukama.
„I kdyby ty případy spolu něco společnýho měly a i kdyby za tím vším ta holka stála, proč by někdo něco takovýho proboha dělal?! Trochu ujetej styl zábavy, ne?“
„Souhlasím s tebou. Ale za tou Jandovou bychom stejně sjet měli.“

„Hlad mám, nevyspalej jsem, ani to pivo jsem si nedal...“
„Už zase brumláš? Já vážně nechápu, jak tebe mohli vzít ke kriminálce.“
„To díky mýmu osobnímu kouzlu.“
„Osobnímu kouzlu? To bys musel být přinejmenším David Copperfield!“
Hovor by nejspíš býval pokračoval, kdyby nevešli do hlavní budovy univerzity.
„Á, dobrej den, páni detektivové!,“ zdravila je vrátná.
„Zase za druhým ročníkem?“
„Přesně tak. Můžete nám říct jejich dnešní rozvrh?“
„Ale beze všeho.“
Vytáhla složku s nápisem rozvrhy a našla bílý, hustě popsaný papírek.
„Dneska maj druháci přednášku s docentem Bolevským v posluchárně. Asi tak za půl hodiny, takže teď tu určitě někde bude. Ale jestli najdete toho, koho hledáte, to vám potvrdit nemůžu. To víte, dneska si sem každej chodí jako do holubníku. Už ani ty medici nejsou, co bývali. A že už tu sedím hodně dlouho.“
„Jo, to je vidět.“
„No, tak děkujeme mockrát!,“ zvýšil Robert hlas a táhnul Bernarda za rukáv ke schodům.
„Že si nedáš pokoj.“
„S čím? Sama řekla, že tam sedí dlouho. Tak jsem to jenom potvrdil, ne?“
Robert protočil oči, vylovil z kapsy dvacetikorunu, hodil ji do automatu a vypadlou tyčinku Twix podal Bernardovi.
„Na. Doufám, že tě to aspoň na chvíli umlčí.“
Bernard se zasmál, roztrhl obal a zakousnul se do pochoutky.

Vyšli první patro a Robert se zastavil před nástěnnou tabulí.
„Tady píšou, že ta přednáška je pro konferenci v zahraničí zrušená. Přesouvá se až na příští týden.“
„Mi ani neříkej! Jestli tu jsme zase úplně zbytečně...“ Z poza rohu právě vyšel jakýsi starý pán. Měl na sobě sportovní oblečení, na zádech batoh a v ruce walkingové hole. Odcházel směrem ke schodišti.
„Dobrý den! Kapitán Karpík,“oslovil ho Bernard dostatečně hlasitě.
„Nevíte, náhodou, kde bychom tu našli Sáru Jandovou? Studuje druhý ročník všeobecnýho lékařství.“
„To náhodou vím. Touhle dobou by mohla být v knihovně. Jestli už není na přednášce, určitě jí tam zastihnete.“
„Tak díky, dědo!“
„Není zač, pane kapitáne.“
Když jim zmizel z dohledu, Robert došel ke dveřím, ze kterých vyšel.
„Mě omejou! Prej dědo! Víš, kdo to byl?! To byl profesor Haluzka!“
„Haluzka?“
„Tobě to nic neříká? Byl navrženej na Nobelovu cenu za spoluobjevení nějakýho převratnýho léku proti AIDS. A ty mu klidně říkáš dědo!“
„Tenhle sportovní děda a profesor? Se mi nezdá. To byla určitě nějaká jeho návštěva.“
To už se ale návštěva vracela po schodech zpátky. Sledovali ho, jak vyndal klíče, odemknul dveře, zmizel vevnitř a vzápětí se zase vynořil.
„Mobil,“ usmál se na ně.
„Vždycky ho tam zapomenu.“
Když viděl, jak se na něj koukají, znovu se usmál. „Jestli tu knihovnu nemůžete najít, je v přízemí na konci levé chodby.“
Už téměř opět odkráčel, když na něj Robert zavolal. „Pane profesore?“
„Ano?“
Robert se na Bernarda vítězoslavně ušklíbnul. „Spěcháte hodně?“
„Já? Já už nespěchám nikam. Co potřebujete?“
„Vy znáte Sáru Jandovou?“
„Ano. Celý druhý ročník učím mikrobiologii. Sára Jandová, vynikající studentka.“
Robert se na Bernarda podíval a ten přikývl.
„Potřebovali bychom se vás na něco zeptat.
Neurazíte se, když vás pozveme na kafe?“

Kavárna, do které se vypravili, stála jen několik málo metru od univerzity. Posadili se ke kulatému stolu a objednali kávu. Když ji mladá servírka donesla, profesor Haluzka si do ní vysypal dva cukříky a obsah zamíchal.
„Nevím, z čeho Sáru podezříváte, ale váš typ bude zjevně špatný. Je to nesmírně pilná a cílevědomá studentka. Téměř každou zkoušku udělá za výtečnou. Už dlouho se nám nestalo, aby test z anatomie někdo dal za téměř plný počet bodů. Mám ji rád. Šikovné a přitom velice skromné děvče. Ta za žádnou nekalostí rozhodně nestojí.“
„Co nám můžete říct o tom jejím příteli?“
„David Sedlák,“ přikývnul.
„Více méně to samé. Občas trochu zbytečný nervák, jinak chytrý a bystrý.“
Robert přikývnul.
„Dobře, to je všechno. My vám děkujeme za váš čas, pane profesore. A tady kolega se vám za toho dědu moc omlouvá, viď Berne!“
„Ale pročpak,“ rozesmál se.
„Vždyť má pravdu. Stárnu. Už ani těch deset kiláčků denně neujdu.“
Robert s Bernard na sebe vykulili oči.
„Tak na shledanou, pánové!,“ narazil si kšiltovku na hlavu, dopil hrneček kávy a odporoučel se k východu.
„Frajer, tenhle děda,“ uznale kývnul hlavou Bernard.
„Příště ti koupím izolepu. Stojí to skoro stejně, ale zato účinek cenu předčí stonásobně!“

Došli před knihovnu.
„Ty se tu posadíš a počkáš na mě. Nebudu dneska už nic riskovat.“
„No jo pořád. Něco k pití by nebylo? Dobře, už mlčím!,“ zvednul ruce na obranu, když viděl, jak se Robert zatvářil.
Vešel dovnitř. Knihovna byla plná mediků. Většina z nich seděla u svého notebooku a přepisovala nějaké poznámky z tlustých, starých knížek. Rozhlížel se, jestli tu Sáru někde uvidí. Spatřil ji až téměř po pěti minutách. Byla nahoře na patře a dívala se dolů. Jen co se Robert rozešel směrem k ní, zmizela v hloučku postávajících studentů. Rozběhnul se směrem, kterým zmizela. Vyběhl po schodech nahoru a uviděl, jak mizí na konci dlouhé kamenné chodby. Jak byla knihovna plná života, na chodbě bylo pusto. Jediné, co se tu ozývalo, byla ozvěna jeho kroků. Když došel na konec, Sáru už nikde neviděl. Nevěděl, jestli se má vydat vpravo nebo vlevo. A pak mu kdosi zaťukal na rameno.
„Bod pro vás. Vyděsila jste mě.“
„To bylo taky tak trochu v plánu.“
„Jak jste se sem dostala? Před chvílí jste přece odešla...“
„To víte, jsem tu skoro jako doma. I na fakultě máme pár tajných chodeb, které používáme, když se chceme vypařit z nějaké přednášky a nechceme být příliš nápadní.“
Robert se nadechnul.
„Co pro vás můžu udělat tentokrát? Že by identifikace dalšího mého spolužáka?“
„Vlastně ano. Navštěvovala jste Gymnázium Voděradská?“
„Tak to už jste si nejspíš zjistili, nemám pravdu?“
„V tom případě mi asi můžete potvrdit, že vaším spolužákem byl Tomáš Sypal.“
„To potvrdit můžu. Neříkejte mi, že taky zmizel.“
„Zmizel. Beze stopy. Jako ti dva před ním. Kdy jste s ním mluvila naposledy?“
„Naposledy? To bude tak rok, rok a půl.“
Poté se napřímila.
„Hele, nevím, co tímhle sledujete. Já s tím nemám ale vůbec nic společného. To, že to jsou všechno mojí bývalí spolužáci je nějaká hodně blbá náhoda. A teď mě omluvte. Napsala jsem si náhradní přednášku. A já nerada chodím pozdě. Na shledanou, pane kapitáne.“

„Povídej.“
Robert jen mávnul rukou.
„Asi vážně budeme na špatný adrese. Jestli mluví pravdu, tak s tím Sypalem mluvila naposledy prý před rokem a půl. Teď jedeme na oběd.“
Bernard si zamnul ruce.
„No prosím. Konečně první rozumná věta, která z tebe od rána vypadla.“

„Šéfe?“
Pavel, který právě do sebe v rychlosti házel oběd v kantýně, zmáčknul na vysílačce knoflík.
„Jo?“
„Za tím Dvořákem teď dorazila nějaká holka.“
„Jak vypadá?“
„Zajímavě.“
„Lepší popis by nebyl?“
„No taková menší, drobná, tmavovlasá. Mám popsat i oblečení?“
„Na oblečení se vykašli. Zajdi se zeptat za staniční, kdo to je.“
„Nemám se zeptat rovnou jí?“
„Řekl jsem snad něco takovýho?“
„Neřekl.“
„Tak padej!“
Ještě něž došel do kanceláře, vysílačka se ozvala znovu.
„Tak je to nějaká Jandová. Sára Jandová. Mám ji zajistit?“
„Ne. Dokud nevyjde, tak nedělej vůbec nic. Jasný?“
„Rozkaz.“
Pavel zasunul vysílačku a místo toho vyndal mobil.
„Robe? Hele nevím, jestli jste už dorazili na tu fakultu, ale ani se nemusíte namáhat. Jandová je v nemocnici u Dvořáka.“
„Cože?“
„To zíráš, co?“
„Pavle, to ale není možný.“
„Ale jo, je. Před chvílí mi to nahlásila hlídka.“
„To prostě není možný. Leda by se uměla teleportovat.“
„Prosím tě, proč teleportovat. Teď mluvíš trochu jako Bernard.“
„Před slabýma deseti minutama jsem s ní na fakultě mluvil. Jestli se neumí teleportovat, tak mi teda vysvětli, jak by se během ani ne pěti minut dostala z Karláku do Motola??“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Tak jeďte zpátky. A dejte mi vědět, jestli tam pořád ještě je. Rychle!“
„Takže oběd zase nebude,“ pronesl smutně Bernard, když se Robert téměř na pětníku otočil a vyrazil zpátky k budově.
„Já tu počkám, doběhni tam sám. Na běhání nemám dostatek energie.“
„Co jinýho bych od tebe taky mohl čekat.“
Robert se rozběhl ke vchodu. Chvíli mu trvalo, než našel tu správnou posluchárnu. Rozrazil dveře a v ten okamžik na sobě ucítil pohled asi tak šedesáti studentů a profesora v bílém plášti.
„Kolego, bývá dobrým zvykem alespoň zaťukat, než vstoupíte, a ne sem vlítnout jako policejní komando,“ napomenul ho fousatý profesor v bílém plášti. Robert ho nevnímal.
Jeho oči jen našly ty Sářiny, která se tvářila patřičně překvapeně.
„Já... jsem od policie. Pardon,“ vyrazil ze sebe .
„Tak to jediné vás omlouvá. S čím vám pomůžu?“
„Vlastně už s ničím. Blbej typ. Na shledanou.“
A vyšel z místnosti.
Mediky neobvyklou situací evidentně pobavil, neboť z místnosti byl slyšet jejich smích.
Zašmátral v kapse a vytočil Pavlovo číslo.
„Já ti to říkal. Sedí na přednášce. V žádným Motole není.“
Pavel se opět odmlčel.
„Jsi si tím naprosto jistý?“
„Naprosto.“
Robert slyšel, jak v telefonu cosi zašustilo a jak se Pavel s někým baví.
„Jo, šéfe?“
„Ta Jandová už odešla?“
„Ne, ještě ne.“
„V tom případě jdi do toho pokoje a zkus ji tam pozdržet.“
„Dobře.“
„ Robe, jsi tam ještě?“
„Jo, jsem.“
„Slyšel jsi to?“
„Slyšel.“
„A můžeš mi říct, jak je možný, že je někdo na dvou místech na jednou?!“
„To možný není. Sára sedí na přednášce na fakultě na Karláku. V tý nemocnici to nemůže být ona.“
„Když to ale není ona, tak kdo teda???“
Jejich rozhovor byl znovu narušen šumem z vysílačky. „Šéfe? Vy si asi budete myslet, že jsem se zbláznil, ale...“
„Ale co?“
„Ta Jandová tu není.“
„Jak není?“
„Prostě není. Dvořák je v pokoji sám. Spí.“
„Nemohla ti proklouznout, když jsi byl u staniční?“
„Vyloučeno. Oddělení má jeden východ a ten vede jedině okolo sesterny. Celou dobu jsem koukal do chodby, nemohl bych ji přehlídnout.“
Pavel zavřel oči.
„Jsi tam, Robe?“
„Jsem.“
„Takže si slyšel.“
„Slyšel.“
„V tom případě se otočte a až skončí ta přednáška, vezmete mi Jandovou k nám. A Honzo?,“ promluvil znovu do vysílačky.“
„Ano šéfe?“
„Sežeň tam za sebe náhradu a přijeď na stanici.“
„Jasně, šéfe.“

Za zrcadlo, které vedlo do výslechové místnosti, se teď postavil poručík Jan Smutný.
„Tak co?,“ kývnul Pavel směrem k zrcadlu.“
„Jo, to je ona.“
Pavel přikývnul, vyšel ven a když nakouknul do dveří, dal Bernardovi souhlas k začátku výslechu.
„Tak nám vysvětlete..“
Poprvé, za celou tu dobu, co jí znali, se jí na tváři objevil opravdu rozzlobený výraz. Její oči byly stažené do úzké štěrbiny a sršely z nich jiskry.
„Jak? Jak vám to můžu vysvětlit?! “
„Slečno Jandová, prosím, uklidněte se,“ postavil před ní sklenici vody Robert.
„Tak za mě se vydává nějaká... nějaká šílenkyně a já mám bejt klidná, jo?“
„Právě proto jsme si vás sem zavolali. Pokoušíme se to objasnit.“
„Že vám to ale jde!,“ prskla ironicky.
Bernard zakoulel očima a sednul si na židli.
„No tak jo. Já myslím, že můžete jít, slečno Jandová. Jen co nám podepíšete povolení k domovní prohlídce.“
Na malou chvíli zaváhala. Poté vzala do ruky propisku a do prázdné kolonky napsala svůj podpis. Zvedla se.
Robert ji šel doprovodit ke dveřím. Ještě než se rozloučili, dal ji před dveře svoji ruku.
„Nezlobte se na kolegu. Neměl dneska, řekněme, úplně dobrý den.“
Sára chvíli koukala do protější zdi. Pak mávla rukou a beze slova odešla.

Pavel došel na oddělení, na kterém stále ležel Michal Dvořák. Ohlásil se, pozdravil se se strážníkem, který měl zrovna hlídku, zaťukal a vstoupil do pokoje. Michal seděl u stolu, měl před sebou otevřený notebook a na něm spouštěný nějaký fotbalový zápas.
„Dobrý den, vemte fleka, tohle bude ještě zajímavý!“
„No, možná se budete divit, ale já se s vámi nepřišel koukat na fotbal.“
„To je ale škoda, koukněte na to, jak to těm... No co děláš??? Kam to kope? To se mi snad jenom zdá!“
Pavel se usmál. Tohle fotbalové nadšení nikdy nechápal.
„Včera jste tu měl dámskou návštěvu.“
„No jo, Irenka. Chodí za mnou každej den. To víte, chybíme si. Ale primář slíbil, že hned, co přijdou výsledky, tak mě pustí domů.“
„Nemám na mysli vaší přítelkyni.“
„Ne? A koho teda? Dej to tam!!! Břevno! No to se mi snad jenom zdá!,“ plácnul se do čela.
„Sáru Jandovou.“
Tohle ho zaujalo. Video stopnul a obrátil se na Pavla.
„Sáru? Jak jste na to přišel?“
„Nemusíte nic zapírat. Kolega, co měl včera u vás službu, vás viděl.“
„No tak to by si měl teda asi zajít na oční. Sáru jsem viděl naposledy na tom našem večírku.“
„Michale, podívejte se. Asi takhle. Jestli spolu něco máte a bojíte se, že by se to doneslo k vaší přítelkyni, tak buďte v úplném klidu. My umíme mlčet.“
„Hele, ale já vám vážně nerozumím. Včera za mnou byla akorát Irča a večer potom táta s mámou. Vždyť si to můžete ověřit v takový tý knize návštěv v sesterně. Fakt.“
Pavel se snažil z jeho obličeje něco vyčíst. Jeho tvář ale nevykazovala sebemenší náznaky lži. Spíš zmatenosti.
„Teď když dovolíte, rád bych se na to dokoukal.“
Pavel přikývnul a vyšel z pokoje.
„Dobrý den, sestřičko. Major Král, kriminální policie. Můžu?“
Mladá sestřička přikývla a otevřela mu dveře.
„Co potřebujete, pane majore?“
„Máte přístup ke knize návštěv?“
„Samozřejmě. Je to všechno v počítači. Mám ji otevřít?“
„Buďte tak hodná.“
Sedla k malému stolku, na kterém stál monitor a ona se během chvilky proklikala do požadovaného souboru.
„Co mám zjistit?“
„Michal Dvořák, leží na šestce. Kdo za ním včera byl?“
„Podívám se. Michal Dvořák... A, tady to je. Dopoledne Irena Horká, někdy okolo šesté rodiče, Markéta a Vítězslav Dvořákovi.“
Pavel zpozorněl.
„Nepřehlédla jste někoho?“
„Ne, nepřehlédla. Jestli chcete, podívejte se klidně sám,“ uvolnila mu místo na židli.
Pavel projel seznam očima minimálně pětkrát. Jméno, které tam ale mělo být, nenašel.

„Kluci, něco je špatně.“
„To snad od začátku tohohle případu, ne?“
Pavel umlčel Bernarda pohledem.
„Byl jsem v Motole za Dvořákem. Tvrdí, že za ním Jandová vůbec nebyla. A co víc, ze seznamu návštěv to její jméno zmizelo taky.“
„To je bezvadný,“ položil si Bernard nohy na stůl.
„Proč to nezkomplikovat ještě víc, že jo? Fakt by mě zajímalo, co tím ten šílenec sleduje.“
„Mě by spíš zajímalo, co budeme dělat dál. Našli chlapi něco v bytě Jandový?“
„Budeš se divit, když řeknu, že nic podezřelýho?“
„Nebudu,“ vzdychnul Robert a přidal svoje nohy k těm Bernardovým.
„V tomhle případě se nebudu divit už vůbec ničemu.“