Na život a na smrt-díl III.

KAPITOLA
TŘETÍ

Bylo velice chladné ráno. Zima už pomalu klepala na dveře. Dívku to ale ani v nejmenším neodradilo. Nasadila si pletenou čepici, na ruce oblékla rukavice. Velký černý pes už na ní čekal u dveří. Jen co otevřela dveře, prosmýknul se ji okolo nohou a poskakoval na chodbě.
„Už jdeme,“ pohladila ho a jen co zamknula, oba dva se rozeběhli po schodech dolů.
Stejně tak jako každé ráno i dnes zamířili do parku, kde udělali kolečko a vraceli se zpátky. Pes klusal poslušně za ní, tak jak byl zvyklý už od štěněte. Nikdy se
nezastavil, nikdy neodbočil. Dívce v pravidelných intervalech odcházely z úst obláčky páry a rychle stoupaly k nebesům. Čekal je kopec. Pod nohama jim křupalo namrzlé listí. Kopec se už skoro měnil
v rovinku, když dívka zpozorněla. Bylo za ní až podezřelé ticho. Zvolnila tempo a otočila se. Pes tam ale nebyl. Zastavila a zprudka oddechovala.
„Same?,“ zavolala.
Nic.
„Same!,“ zkusila to znovu, ale ani podruhé se ji nedostalo žádné odpovědi. Přišlo ji to divné. Tohle ji ještě nikdy neudělal. A pak uslyšela tlumené vrčení. Přicházelo z křoví. Popošla blíž a potom ho uviděla. Pes měl ohrnuté pysky a srst celou naježenou.
„Same, co tam máš? Nějakou myšku, viď?,“ zasmála se a chtěla psa odvézt za obojek. Místo toho ji z úst vyšel jen přidušený výkřik.

Chvíli trvalo, než se na opačném konci mobilu někdo ozval.
„Co je?,“ zamumlal ospale Bernard.
„Středa. Máme výjezd.“
Bernard si povzdychnul a zívnul.
„Vnímal si, Berne?“
„Jo, výjezd.“
„Za chvíli se pro tebe stavíme. A ne že znova usneš!“
„No jo pořád.“
„Berne?“
„No?“
„Už jsi vstal?“
„Ty máš neuvěřitelnej dar. Člověk s tebou nemluví ani pět minut a už ho sereš!“
Jen co položil mobil, začal se Bernard oblékat a při tom kradmo pohlédl na hodinky. Bylo půl sedmé. V týdnu by v tuhle dobu nejspíše vstával do práce, ale teď o víkendu?!
Za chvíli už sbíhal schody a než za sebou stačil zavřít dveře, u chodníku už brzdila služební oktávka.
„Tak co je tak urgentního?,“ ptal se, když si zapínal pás.
„Našli Dvořáka. Luděk už tam vyrazil.“
„No a v jakým je stavu?“
„V mrtvým, řekl bych.“
„Snídal si vtipnou kaši?“
„Ne, nesnídal jsem vůbec. Jak máme vědět, v jakým je stavu, když tam od nás ještě nikdo není?“
Pavel, který řídil, teď zabočil na jižní spojku.
„Kde ho vůbec našli?“
„V takovým parčíku. Pod nějakou mateřskou školou.“

Zrovna zabočovali do Tuchorazské ulice, když míjeli houkající sanitku. „Nejspíš to švihlo s tou holkou, co ho našla,“ usoudil Robert a Pavel zaparkoval. Ještě ani nestačili vylézt všichni z auta a už k nim mířil Luděk, místní koroner.
„Ahoj. Tak co? Máš hotovo?“
„To jsem měl dřív, než jsem začal,“ svlékl si gumové rukavice.
„Ten váš Dvořák totiž není vůbec mrtvej.“
Všichni tři se po sobě podívali a bylo vidět, že nikdo nechápe.
„Asi takhle. Okolo šesté měli na desítce telefonát od jedné slečny, že našla v parku mrtvého muže. Teda on ho vlastně našel její pes. Ona z toho byla tak v šoku, že se k němu, k vašemu štěstí, vůbec radši nepřibližovala.“
„No a jak si teda mohla být jistá, že je mrtvej?,“nechápal pořád Bernard.
„Podívejte na tohle,“ podal jim fotografii, která ještě voněla novotou. Museli ji vytisknout teprve před chvílí.
„Co to proboha živýho je???“
Na fotce byl muž, který se topil v hromadě papírů. A v každé ruce držel jednu plyšovou hračku. Jeho nohy byly podivně zkroucené, ale přeci jen z toho byl matně rozeznat...
„Trojúhelník?,“ řekl Robert s přimhouřenýma očima.
„Jo, taky to v tom vidím. Co to je za papíry, ve kterých leží?“
„To jsou dětské obrázky. Ještě jsme se na ně ani pořádně nepodívali, ale tipoval bych, že budou patřit dětem, co docházejí sem do školky.“
„No a co ten Dvořák?“
„Když jsem přijel, nahmatal jsem tep. Není na tom nijak extra dobře, byl silně podchlazený a zjevně nadopovaný nějakýma práškama, ale stopy po násilí jsme na něm nenašel. Ale tohle je ještě zajímavé, podívejte,“ ukázal jim další fotku.
Byl to detailní obrázek čela. Na něm byla napsaná velká červená jednička.
„Co to má znamenat?“
Luděk pokrčil rameny.
„Na to už budete muset přijít sami. Vy jste tady odborníci,“ poklepal Pavlovi na rameno, zdvihnul ze země svůj kufřík a nasednul do auta.
„Tak tohle bude pánové asi trochu komplikovanější, než se zprvu zdálo,“ prohlížel si znovu fotku Pavel.
Robert teď popošel na místo, kde stála hlídka.
„Zdravím. Kde je ta holka, co ho našla?“
Jeden z mužů mávnul k chodníku. Tam seděla dívka s čepicí, zabalená v termodece, zřejmě od lékařů. Přesto se celá třásla. Vedle ní ležel pes. Vypadal ostražitě a když se k ní chtěl Robert přiblížit, tlumeně zabručel.
„Same!,“ okřikla ho. Pes si s dalším zabručením lehnul k jejím nohám.
„Dobrý den, jsem od kriminální policie, kapitán Černý. Nesežere mě?“
„Ne, žádný strachy. Sam nemá jenom rád, když se okolo něj ochomýtají lidé, co nemají psi rádi. Jako ten váš kolega támhle.“
„Já mám psy docela rád,“ natáhl k němu ruku.
Pes ji očichal a znovu si lehnul. Usoudil, že je vše v pořádku. Robert se posadil.
„Jak se jmenujete?“
„Šárka.“
„Dobře, Šárko. Vy jste našla pana Dvořáka?“
Opět přikývla.
„Rádi bychom se vás zeptali na pár podrobností. Poprosil bych vás, abyste nás doprovodila na stanici.“
„Jo. Jenom bych se ještě ozvala rodičům. Touhle dobou vstávají, bylo by jim divný, že ještě nejsme doma.“
„Vy bydlíte někde tady?“
„Asi dva bloky odtud.“
„Tak co říkáte tomu, kdybychom se zastavili u vás doma, tam nechali toho vašeho hlídače a teprve pak jeli k nám?“
„To bude asi nejlepší.“
Robert se na ní povzbudivě usmál, zvednul se a zamířil k Pavlovi a Bernardovi, kteří stáli na místě, kde předtím ležel Dvořák.
„Vezmu ji s tím psem k ní domu a pak na služebnu. Mám vám sem poslat náhradní auto?“
„Ne, to nebude potřeba, svezeme se s klukama,“kývnul na policisty Pavel.

Robert s dívkou dojeli na stanici asi za půl hodiny v doprovodu její matky. Robert jim oběma uvařil čaj a sedli si do křesel.
„Takže, Šárko. Můžete mi říct, co se to ráno vlastně stalo?“
Napila se a poté začala vyprávět.
„Šla jsem si ráno před školou zaběhat. To dělám už dva roky. Vždycky běžím parkem, okolo školky a zpátky. Taky s sebou vždycky beru Sama. Dneska jsem si těsně u školky všimnula, že Sam za mnou neběží. To mi bylo divný. Nikdy to ještě neuděl, je tak vychovaný. Pak jsem ho uslyšela vrčet a tak jsem se pro něj vrátila. Myslela jsem si, že tam má myš, nebo tak něco. A zatím...“
Odmlčela se.
„Ten kluk tam ležel tak divně. Byl celý pokrytý papíry, měl pokroucené nohy a byl úplně bílý. Myslela jsem si, že je mrtvý, vůbec se nehýbal.“
„Takže jste zavolala policii.“
Přikývla.
„No a když jste běžela, neviděl jste poblíž někoho nebo něco podezřelého?“
Zamyslela se, ale pak zavrtěla hlavou.
„Nic ani nikoho. Když teda nepočítám lidi hned zkraje naší ulice, co šli do práce. Tam je živěji až když je otevřená školka.“
„Šárko, tady na mě máte vizitku. Kdyby jste si na cokoliv vzpomněla, tak se určitě ozvěte, ano?“
„A co ten kluk? Umře?“
„Nebojte se. Byl sice hodně podchlazený, ale s tím už si dneska dokáží hravě poradit.“
Přitakala a hned vypadalo zase o něco klidnější. Robert je doprovodil k východu, rozloučil se s nimi a poté zavolal Bernardovi
„Tak co?“
„Nic podezřelýho. Ten park evidentně funguje hlavně jako spojka pro rodiče s dětma.“
„Tak snad se něco dozvíme od Dvořáka, až bude schopnej komunikace. Jinak ti teda řeknu. Ten člověk, co to udělal, to musí bejt slušně cáklej magor. Koukali jsme znova na ty fotky. Naaranžovaný jak v Šifře mistra Leonarda. Jenom na tu šifru autor jaksi zapomněl. Hele, volá mě Pavel, musím končit, zatím,“ rozloučil se Bernard a zavěsil.
Došel k Pavlovi, který se zrovna skláněl nad hromadou dětských malůvek.
„Co bys mi k tomu řekl?“
Podal Bernardovi jeden z papírů. Bernard si ho od něj vzal a zadíval se na kresbu.
„Dvě postavičky držící se za ruce. Modrý šaty a blonďatý vlasy, červený šaty a hnědý vlasy. Holčičky uprostřed rozkvetlý louky, jestli se tak dá zelená matlanice s kupou barevných fleků nazývat.“
Pavel si povzdychnul.
„No tak ti děkuju za odborný výklad. Vezmu to radši Honzovi.“
„Co by si jako chtěl,“ pokrčil rameny Bernard a poškrábal se na hlavě.
„Tak co v tom případě říkáš na tohle? A na tohle. A na tohle a na tohle...“
Jak si Bernard bral od Pavla další a další papíry, tvář se mu mračila čím dál víc.
„Zbláznila se jim kopírka?“
Pavel věděl, že to řekl jenom pro odlehčení situace. Ale ani on nedokázal vysvětlit, proč je jeden obrázek jako druhý. Bernard se sklonil ke kupě malůvek.
„Nechápu. Proč by si dal někdo tu práci a jeden pitomej obrázek tolikrát překresloval?“
Vzal jich pár do ruky a když zjistil, že mezi nima opravdu nejsou žádné rozdíly, nechal je volně spadnout na zem.
„To kdybych odnesl do sběru, mám na pivo.“
„Počkej,“ zarazil ho Pavel .
Pár obrázků přistálo druhou stranou vzhůru a Pavel sáhnul po tom nejhornějším z nich. Otočil ho.
„Že by porucha na kopírce?,“ tipnul Bernard.
Pavel se zamyslel. Obrázek by se mohl zdát na první pohled stejný. Ale nebylo tomu tak. Na tomhle byl vyobrazen místo blonďaté holčičky v modrých šatech blonďatý kluk. V modrém tričku.
„To nebyla porucha. Spíš předloha. Tenhle obrázek kreslil někdo jiný.“
„A je to vůbec důležitý?“
„To uvidíme.“

„Ne, pánové, já vás za ním teď pustit nemůžu.“
„Ale pane primáři. Tady jde o zvláštní situaci.“
„Tomu sice rozumím, ale jak říkám. Navíc, pan Dvořák je stále ještě pod účinkem rohypnolu. Moc by vám toho nepověděl. Přijďte tak zítra, pozítří. To už na tom bude lépe. Teď se vám poroučím.“
S tím odešel a Bernard si sednul na lavičku.
„Takovou dálku jsme se sem táhli! Mluvil jsi už s Kárským? Ten by nám to přece mohl zařídit, ne?“
„Mohl, ale slyšel si toho doktora. O čem by si s ním chtěl mluvit, když je ještě oblblej práškama?“
Bernard cosi zabručel a vstal.
„V tom případě můžu jít domů? Mám na víkend děcka a za chvíli je mám vyzvednout.“
„Jo, běž,“ kývnul mu Pavel. Rozloučili se a zatímco Bernard zamířil k zelenému Oplu, Robert s Pavlem přešli k služební oktávii.
„Co teď?,“ zeptal se Robert.
„Kdybych byl Bernard, řekl bych ti, že si dáme Deli.“ Robert se rozesmál.
„Já to slyšel!,“ ozvalo se z vedlejšího parkovacího místa. Ještě Bernardovi mávli na rozloučenou, nasedli do auta a než se rozjeli ke stanici, vytáhnul Pavel mobil.
„Libore, ahoj. Budeš mít něco proti tomu, když ti nechám Michala hlídat? Jo, přesně proto. Zavolám klukům, aby sem přijeli. Díky.“
Poté už Robert nastartoval.

Kárský jim ještě nařídil, aby si přes zbývající čas hleděli jiné práce a Michala nechali řádně odpočinout. Pro všechny tři to tak po dlouhé době znamenalo aspoň jeden volný víkendový den. Neměli nic, od čeho by se mohli odrazit a tak čekali na pondělní ráno. Pavel do nemocnice vyslal Roberta s Bernardem, zatímco on sám plánoval zajít do laboratoře, aby se podíval, jak dopadly alespoň některé výsledky z místa činu.
Bernard s Robertem čekali na chodbě, až skončí vizita. Ze dveří Michalova pokoje vyšel primář.
„Můžete jít dovnitř.“
Když vešli do pokoje, konečně spatřili na bíle povlečené posteli Michala Dvořáka. Byl to velice pěkný muž a to i přesto, že vypadal pohuble a unaveně. Měl blonďaté kudrnaté vlasy a modré oči.
„Dobrý den, pane Dvořáku. Jsme...“
„Dobrý. Já vím. Strejda už mi říkal, že se tu stavíte.“
„Tak strejda Kárský už nás nabonzoval,“pošeptal Bernard Robertovi a tomu se zavlnily koutky. Hned ale pokračoval.
„Potřebovali bychom od vás vědět všechno, co si pamatujete.“
„Tak to budeme rychle hotový. Já si nepamatuju totiž vůbec nic. Mám parádní okno.“
„Okno? Byl jste nezvěstný přes měsíc. To by to byly spíš pořádný vrata.“
Robert se na Bernarda ostře podíval. Někdy by mu tu jeho pusu nejradši přelepil izolepou.
„Pane Dvořáku, nám pomůže opravdu cokoliv. Na co si vzpomínáte jako poslední?“
Michal se zamyslel.
„Byl jsem na tréninku,“ řekl pomalu.
„To byla středa někdy navečer. Cestou domů jsem si chtěl zkrátit cestu přes park a... Dál už si nic nevybavuju,“ zavrtěl hlavou.
„Dobře. Kdyby jste si přeci jenom na něco vzpomněl...“
„Dám vám vědět. Určitě.“
Jen co vyšli ven, Bernard zamířil přímo k automatu na kávu.
„Moc mu teda nevěřím.“
„Proč? Klidně může mít nějakou menší amnézii. Jestli zažil něco špatnýho, mozek se to snaží co nejvíc vytěsnit z paměti.“
„Jo, taková malá, měsíční amnézička.“
Robert vzal čerstvě naplněný kelímek s kávou Bernardovi z ruky.
„Pojď, prosím tě. Zajedeme za Pavlem a potom na to pivo, jo?“

„To jsem se teda zase posunuli,“ povzdychnul si Pavel, když mu oznámili, jak v nemocnici pochodili.
„Co v laborce?“
„Co se DNA stop týče, tak nic. Na tom plyšáku nebyl ani chlup. Ale úplně tak marná cesta to nebyla. Zaprvé. Asi vás nepřekvapí, že tu školku Dvořák navštěvoval.
Za druhé. Ty obrázky,“ nahnul se Pavel ke stolu.
„Nejsou nakopírovaný. Podle stylu to grafolog odhadnul na holčičky ve věku tak 5-6ti let. A zatímco jedna ten obrázek nakreslila jenom jednou, ta druhá nahradila kluka nejspíš sebou a obrázek nakreslila ještě asi 100x.
S naprosto minimálníma rozdíly. Ale máme tu ještě jednu zajímavost. Ty obrázky jsou nakresleny anilínkama. Anilín neboli aminobenzen je toxická látka, která působí jako krevní jed. A děti samozřejmě strkají do pusy všechno, co se dá. Evropská unie zakázala anilínový pastelky ve školkách už dávno. U nás ten zákaz platí od vstupu do EU. Tedy od 1.5. 2004.“
„Takže to znamená, že ty obrázky jsou starý už sedm osm let, ne-li ještě dýl,“zkonstatoval Bernard.
„Přesně tak. Byl jsem se v té školce ptát, jestli schovávají některé malůvky. Maximálně dva roky. A další věc. Ten formát, na kterém je ten jediný, lišící se obrázek, se jeví jako normální A4. Jenže, tomu tak není. Někdo dole ufiknul několik centimetrů.“
„Proč?,“ nechápal Bernard.
„Podpis,“ ujasnil mu to Robert.
Pavel kývnul.
„Možná bychom se mohli pokusit ještě pozeptat po těch učitelkách, jestli by si nevzpomněli, kdo ty obrázky kreslil.“
„Zajedeme tam,“ přikývnul Robert a vstal.
Bernard ho následoval.

„Ne, nic mi to neříká. A to si myslím, že mám docela dobrou paměť. I když takové výkresy vídám dnes a denně.“
„Jak jste ve školce dlouho?“
„To bude už sedmý rok.“
„A je tu někdo, kdo by tu byl déle než vy?“
„Už není. Janička Šafránková odešla před pěti lety do důchodu, tehdy se také měnila ředitelka.“
„Do důchodu říkáte?“
„Ano. Dělala učitelku přes 50 let. Tak už na to měla nárok, nemyslíte?“
„Kde bychom ji našli?“
„Co vím, tak bydlela tady kousek, v Limuzské. Ale to už taky nemusí být pravda.“
„My vám děkujeme, paní Jankulová.“
„Rádo se stalo.“

„Má cenu tam vůbec jezdit? Slyšel si ji. Dělala učitelku přes 50 let. Těžko si bude pamatovat, kdo to kreslil.“ Robert místo odpovědi vytáhnul mobil.
„No ahoj. Hele, potřebovali bychom zjistit bydliště Jany Šafránkový. Bývalé učitelka, teď už v důchodu. Mělo by to být někde v Limuzské. Jo? Tak díky.“
Zavěsil a obrátil se na Bernarda.
„Jdeme pěšky, je to kousek. A je hezky,“ dodal ještě, když viděl, jak se jeho kolega zatvářil.
Vyjeli výtahem do třetího patra. Po stisknutí zvonku se jmenovkou se nic nestalo. Robert to zkusil ještě dvakrát, ale stále nic. Pak zabouchal na dveře.
„Paní Šafránková?“
Po schodišti právě přicházel muž s nákupními taškami. Věnoval jim pohled a zamířil k protějším dveřím. Než vstoupil dovnitř, otočil se.
„Sháníte někoho?“
„Paní Šafránkovou, kriminální policie,“ prokázal se Bernard.
„No jo, ta už tu ale tři měsíce nebydlí. Ten její byt se teďkon prodává. Zrovna včera tu na něj někdo byl.“
„A víte, kam se odstěhovala?“
„Šla do Domova důchodců, tajhle na Malešičák,“mávnul rukou směrem k oknu.
„Tak to víte. Co by chudák stará tady v tom 3+1 sama dělala. Manžel ji umřel před dvěma lety a děti se odstěhovali někam do Ameriky. Nikoho jinýho nemá. Tak tam si aspoň pokecá o těch svých nemocech a starostech, že jo.“

„Do toho senioráku už ale pěšky nepůjdeme, že ne?,“ zeptal se Bernard, když vyšli ven. „Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout. Ale ne. Na to už není čas. I když procházka by to byla pěkná.“
Bernard se zaškaredil.
Z Limuzské ulice to bylo do Domova, co by kamenem dohodil.
„Hledáte někoho?“
To se u nich zastavila mladá sestřička, když prošli skleněnými dveřmi. Robert ji pověděl důvod jejich návštěvy.
„Paní Šafránková bydlí vedle. Pavilon A, byt číslo 28. Ohlásím vás.“
Poděkovali a vydali se směrem k domu.
Zazvonili a čekali. Po chvilce se dveře otevřely na malou škvíru.
„Dobrý den, paní Šafránková. My jsme od kriminální policie, kapitán Černý.“
„Volali mi, že se tu zastavíte. Počkejte chvilku.“
Dveře se zavřely, bylo slyšet odepínání řetízku a pak už se oba dva dívali na stařenku. Měla bílé krátké vlasy, veliké šedé brýle a fialové šaty s papučemi.
„Pojďte dál.“
Vešli do malého pokojíku. Byl tu stůl, květovaný gauč, stolek s televizí, skříňka a postel. Víc nic.
„Tak co ode mě potřebujete?“
„Jdeme kvůli jednom u případu,“ řekl Robert a vyndal z tašky obrázek.
„Pracovala jste ve školce v Tuchorazské ulici?“
Usmála se.
„Ano, pracovala. Skoro patnáct let. Bylo to moje poslední místo. Před pěti lety jsem odešla do důchodu.“
„Tenhle obrázek zřejmě pochází od jedné z vašich svěřenkyň. Je asi tak sedm let starý. Možná ještě déle. Nevzpomenete si, kdo ho mohl namalovat?“
Vzala papír do ruky a pozorně se na něj zadívala. Pak zavrtěla hlavou.
„To nevím. Takových obrázků jsem za svoji praxi viděla desítky. Možná stovky.“
Tuhle odpověď čekali. Bernard si povzdychnul. Stařenka si toho všimla.
„Nezlobte se.“
„My se přece nezlobíme, paní Šafránková,“ položil ji ruku na rameno.
„Na shledanou.“

Robert vylíčil Pavlovi, co se dozvěděli. Ten jen kývnul a dál koukal do spisu. Pak zvednul hlavu.
„Ještě jsem se díval na ty fotky z místa činu. Co to číslo? Máme k dispozici nějakýho symbologa?“
„Ty v tom chceš hledat něco vyššího? To si tady vážně budeme hrát na Roberta Langdona?“
„Můžeme to zkusit. Máme teda někoho?“
„Na co symbolog. Stačí strýček Google, ne?,“ usedl za počítač Bernard. Něco naťukal a pak odkliknul.
„Tady. Jednička je považována za představitelku jiskry života a mužského principu. Je to číslo jedinečnosti, individuality, osamocení, uzavřenosti a odtrženosti. Kultury ji vnímají jako čin Božího stvoření. Vyjadřuje nekonečnost věčné přítomnosti, nikoliv nekonečnost prázdného nic.“
„No ještě náboženství do toho,“ položil si Pavel hlavu do dlaní.
„Mě to stačí. Pánové, mám jasno. Tohle je prostě dílo nějakýho šáhlýho šílence. Já bych to odložil na neurčito.“
„Tak to ani náhodou,“ odmítnul rázně Pavel a znovu se podíval do spisu.
„V tom případě, myslím, že jedno můžeme vyloučit. Ty dva případy asi nemají nic moc společnýho. Protože kdyby měly, našli bychom vedle Dvořáka ještě Nesvačila zformovanýho do nějakýho dalšího geometrickýho patvaru.“