Na život a na smrt-díl II.

KAPITOLA
DRUHÁ

„Skalka, konečná stanice, prosíme, vystupte. Terminal station, please, exit the train...“
Poslední metro dne zastavilo ve stanici a z vagonu vyšel kluk. Mohlo mu být ke dvaceti. Na ramenou měl batoh a v ruce držel mobil. Ten se po chvíli rozehrál.
„Už běžím. Ne, nejsem opilej, jenom jsem se zdržel. Mami, klid, za chvíli jsem doma, jo?“
Vyběhl eskalátory i schody, které vedly do ulice Na Padesátém. Na lavici tu pospávalo pár bezdomovců, jinak bylo všude liduprázdno.
Přidal do kroku a za chvíli už stál před domovními dveřmi vysokého paneláku. Sundal batoh a hledal klíče. Když je našel, odemkl a opět za sebou zamknul, jak měli od domovníka nařízeno. Zamířil k výtahu a zmáčknul tlačítko. Klíče s cinkotem dopadly na podlahu. Výtah přijel, ale nebyl nikdo, kdo by do něho nastoupil.

Robert si toho rána míchal už třetí kávu. Před chvílí dorazili od výjezdu. Vltava dnes ráno nevyplavila jen odpadky, které se v řece nahromadily přes noc, ale i tělo jakéhosi muže. Patolog Radim Havran ihned vyloučil cizí zavinění. Muž měl v době smrti v krvi přes tři promile alkoholu. Nešťastnou náhodou spadnul a jednoduše se utopil. Bernard jel kontaktovat rodinu a na Roberta zbylo papírování. Toho už měl plné zuby, protože už přes měsíc nedělali s Pavlem a Bernardem téměř nic jiného. Pořád dokola procházeli spis k případu zmizelého Dvořáka. Pavel si umínil, že jim prostě něco muselo uniknout. Robert měl pocit, že by o tom klukovi mohl napsat životopis. Tolik toho o něm věděl.
„Těbůh, Robe! Jak se vede?“
To do dveří nakouknul Karel. Znali se s Robertem ze školy.
Karel pracoval jako obchůzkář na Praze 10.
„Nazdár. Co ty tady?“
„Ále, dostali jsem od šéfa nařízení, který mu zase nařídil tvůj šéf. Máme vám dávat echo o všech nahlášených zmizení. Tak nám jedno včera na stole přistálo.“
Robert se zamračil. Nechápal, co tím Pavel sleduje.
„No tak pojď. Asi bude lepší, když s tím rovnou půjdeme za ním.“
„Dobrej den, majore,“ zasalutoval Karel.
„Něco vám nesu. Jak jste chtěl hlásit ty pohřešování, tak máme jedno celkem čerstvý. Tady vám kapitán posílá složku.“
Pavel si ji vzal a bedlivě ji pročetl.
„Tak vám děkuju,“ zamával spisem.
„No není zač,“ zaculil se Karel.
„Mějte se. Čus, Robe.“
„Čau,“ kývnul mu na pozdrav a když vyšel Karel z místnosti, obrátil se na Pavla.
„O co jde?“
„Tak si to přečti sám.“
„Hynek Nesvačil, 21 let, pohřešován od bla, bla,bla...Pátrání bezvýsledné, bla bla.. No, bezva. A co my s tím? Nechceš nám naznačit, že jakýkoliv zmizení, budeme od teď vyšetřovat my?!“
„To nechci. Ale podívej se na to znova. Konkrétně se zaměř na školu.“
„VŠE. Co má být? Ekonomku dneska studuje každej třetí.“
„Tuhle školu nemyslím.“
„Masarykovo gymnázium?“
„A pod tím?“
„Základní škola Hostýnská.“
„No?“
Robert teď nic neříkal a přešel ke svému stolu. Vyndal z nich červené desky a oči se mu zastavily zhruba na stejném řádku jako na předchozím papíru.
„A safra.“
„Safra,“ přikývnul Pavel. „To asi nebude náhoda, že během pár týdnů zmizí dva kluci, kteří navštěvovali stejnou základní školu a ten samý ročník. Ale teď se podrž. Jediný, co se po Nesvačilovi našlo, byly klíče a mobil. A že nevíš, jaké číslo je mezi volanými.“
Robertovi to bylo hned jasné.

„Máme práci.“
Bernard si zhluboka povzdechnul.
„Ani bych nečekal, že by si oznámil, že pro dnešek máme volno. Tak vyklop, co si Pavel zase vymyslel.“
„Pojedeme na Karlák. Promluvit si s kostí.“
Bernard, který zrovna dopíjel minerálku, se zakuckal.
„Já věděl, že ti to papírování vleze na mozek.“
„Ale já to myslím vážně. Sám si o Jandový řekl, že je to kost. Tak já říkám, že si s ním potřebujeme promluvit.“
„Jo ty myslíš tuhle kůstku,“ zakřenil se Bernard.
„Myslel jsem, že jsme toho Dvořáka neofiko odložili.“
„Taky tam nejedeme kvůli Dvořákovi.“
„A kvůli čemu?“
„Povím ti to cestou. Pavel chce, abychom byli do hodiny zpátky.“

„Pánové, kampak?“
Z okénka vrátnice se vyklonila obrýlená starší dáma. „Kapitán Karpík, kriminálka,“ prokázal se odznakem.
„Jo, tak to je jiná, pokračujte,“ pokynula jim.
„A můžete nám ještě prozradit, kde bychom našli druhý ročník?“
„Moment,“ zalistovala papíry. „Když si pospíšíte, tak je stihnete ještě před pitevnou. Nahoru a doleva,“ dodala ještě.

Když vyběhli po schodech, za rohem zrovna mizel poslední bílý plášť. Vydali se za ním a narazili na skupinku asi 20 mediků. Bavili se mezi sebou a nevšímali si jich. Sáru mezi nimi neviděli.
„Kolego Pavlíku, já sice chápu, že kolegyně Jandová je v tom bílém plášti ještě přitažlivější než obvykle, pokud to tedy vůbec jde, ale vážně máte chuť na takové důvěrnosti zrovna teď před pitvou?“
Medici se zasmáli, jmenovaný se ušklíbnul a odtáhnul se od stěny. Před ní se objevila Sára, které také cukaly koutky.
„No a co vy dva? Copak myslíte, že vás tam takhle pustím?“
Všichni se teď na ně obrátili a Sára překvapeně nadzdvihla obočí. Pro změnu vyndal placku Robert.
„Černý, kriminální policie. Potřebovali bychom si od vás půjčit slečnu Jandovou.“
„Tak tu si klidně půjčte, ale vrátit brzo, aby nám na ni ještě zbyla nějaká slušná mrtvola.“
Poodešli do prázdné posluchárny, která byla o dvoje dveře dál. Robert s Bernardem se po sobě podívali. Nikomu se nechtělo začít a tak jako první promluvila Sára. „Jdete kvůli Michalovi? Něco nového?“
„Ne tak docela.“
„Ne tak docela?“
Robert ji podal fotku.
„Znáte ho?“
Sára na ni pohlédla. „To je vtip, že jo?“
„Vtip?,“ nechápal Robert.
„Nebo to myslíte vážně, že mi teď každý měsíc budete nosit fotku jednoho mého bývalého spolužáka a budete se na něj ptát?“
„Takže pan Nesvačil je váš...“
„Jo. Ze základní školy. Stejně jako Michal. Co se sakra děje?“
„Neděje se nic. Krom toho, že Hynek Nesvačil je už skoro týden nezvěstný.“
Sára poklesla brada a posadila se na stůl.
„Říkali jsme si, že byste nám mohla pomoct.“
„Já? A jak asi?“
„Mluvila jste s ním přeci.“
„Vy koukám máte zjištěné opravdu všechno. Ano, mluvila. To už je ale víc jak měsíc. Byl to asi hned druhý nebo třetí den potom třídním srazu Věděl, že jsme si s Michalem vyměňovali čísla, tak ho chtěl taky, prý si ho od něj zapomněl vzít. Chtěli si jít zakopat.“
„Takže, pan Nesvačil chtěl po vás Dvořákovo číslo.“ „Přesně tak.“
Všimla si, jak se oba dva tváří a seskočila ze stolu.
„Je mi to líto, ale já vám doopravdy víc nepomůžu.“ „Dobře, tak děkujeme,“ sbalil fotografii Robert.
„Jestli je to všechno, vrátila bych se zpátky. Aby mi to cvičení vůbec uznali.“
Přikývli a Sára se ještě ve dveřích otočila.
„Na shledanou, pánové.“

„Je to celý nějaký podivný,“ promnul si unavené oči Pavel, když se vrátili na základnu a řekli mu, co se dozvěděli. Nebo spíš nedozvěděli. „Ta holka v tom podle mě musí nějak figurovat.“
„A nebo ten její přítel,“ řekl Bernard a když viděl, jak Robert obrátil oči v sloup, dodal.
„Neříkej, že sis nevšimnul, jak se po nás dneska díval, když jsme si ji odváděli. Podle mě bude děsně žárlivej.“
„Taky byses tak díval, kdyby tvoji holku už podruhý vyslýchala kriminálka.“
„Jak myslíš.“
Odmlčeli se.
„Každopádně by asi nebylo od věci, kdybyste o ní něco zjistili. Jestli není třeba v něčem namočená. A taky byste mohli obejít pár dalších spolužáků. Zavolám Viktorovi, ať vám sežene pár kontaktů.“
„A na koho se máme ptát? Na Nesvačila, na Dvořáka a nebo na Jandovou?,“ zvednul se z pohovky Bernard.
„Na všechny, Berne, na všechny.“

Ještě ten večer dostali na papírku vytištěných patnáct adres a telefonních čísel.
„Tak kde začneme?,“ odemknul auto Bernard a tentokrát si sednul na místo spolujezdce.
„Co je nejblíž?“
„No, až na pár jmen je to všechno ve směs jedna a ta samá lokalita. Malešice, Strašnice, Hrdlořezy.“
„Fajn, tak někoho vyber. Zkusíme, jestli bude doma.“
„Tak tady. Nikola Votočková, Nad Úžlabinou 466.“
Robert se rozesmál.
„Tipnul jsem si, že vybereš chlapa. Koukám, že tě ještě vůbec neznám,“ dodal ironicky.
„No co. I kdyby byla aspoň tak z poloviny hezká jako Sára...“
Auto se rozjelo.

Na zvonku byl nápis Votočkovi. Zazvonili a chvíli trvalo, než se otevřely dveře. Vykoukl za nimi muž s hlavou holou jako koleno a s nápadně širokými rameny. „Přejete si?“
„Kapitán Karpíšek, kriminálka. Potřebovali bychom mluvit s Nikolou Votočkovou.“
„Ježiši a je to tady,“ plácnul se do čela. „Já říkal, že s tou její prací roste pro kriminál. Co ta káča provedla?“ „Neprovedla nic, potřebujeme se jí jen na něco zeptat.“ Nedůvěřivě se na ně podíval.
„Zeptat jo? No to budete muset přijít jindy. Je v práci a dorazí až někdy okolo sedmý, osmý.“
„Tak to je za hodinu.“
„Ráno. Navíc, ona tu jen občas vyspává. Jinak je odstěhovaná někam k Michli, co já vím.“
„Dobře a mohl byste nám dát adresu, kde vaše dcera pracuje?“
Chvíli se ošíval, ale pak odešel a když se vrátil, podával jim růžovou vizitku.
„Dlouho jsem to rozdejchával. Na druhou stranu, je to její život a aspoň si vydělá slušný prachy, že jo? Ale nemyslete si o ní nic špatnýho! Hold na to učení nebyla. Má to po mě,“ pokrčil skoro omluvně rameny.
„Tak my vám děkujeme. Hezký večer, pane Votočko.“

Když nasedli do auta, Robert přečetl: „Night club and house Hot Beach, potěšíme nejen vaše oči. Tak to chápu, že není z dcerunky dvakrát odvařenej. Servírku tam asi nedělá.“
„Takže nás čeká další příjemné vyslýchání,“ protáhnul se Bernard.
„A když budeme úspěšný, můžeme se odměnit,“ mrknul na Roberta.
Ten se jen zasmál a nastartoval.

Nejeli dlouho. Night club byl hned z kraje Vinohradské ulice a tak ani ne po deseti minutách scházeli po točitých schodech, které byly osvícené poblikávajícími neony. Vešli a přímo na ně dýchnul cigaretový opar smíchaný s těžkým dámským parfémem. Křesla s červeným potahem a polštářky ve tvaru srdíček byla obsazená muži všech věkových kategorií. Popíjeli šampaňské se spoře oděnými dívkami. Několik z nich se na hoře bez v rytmu hudby vlnilo u tyčí, další jen tak postávaly a pokuřovaly cigarety. Jedna z nich si jich všimla. Cigaretu típla o podrážku své boty, pohodila rusými kudrnatými vlasy a došla k nim pomalým houpavým krokem. Než se Robert nadál, ovinula se mu okolo krku a začala mu špitat do ucha.
„Takovýho pěknýho kocourka jsme tu už hodně dlouho neměli!,“ olízla mu jazykem tvář. „Dáš si se mnou něco k pití?“
Robert se rozhodnul na její hru přistoupit. Naklonil se k ní ještě blíž, takže to, co jí říkal, mohla slyšet jen ona.
„Až tu nebudu pracovně, tak klidně. Kriminálka, kočičko.“ Rusovláska ztuhla a z obličeje se jí vytratil veškerý smyslný výraz. Chtěla se vykroutit, ale to už ji z druhé strany chytnul Bernard.
„Nejdeme na šťáru, neboj. Nám postačí, když nám řekneš, kde najdeme Nikolu Votočkovou.
„Nikolu? To-to nevím. Neznáme se jménem. Tady mají všichni nějakou přezdívku.“
„Ty si určitě vzpomeneš. Je mladá. Tak dvacet, jednadvacet.“
„V tom případě... To by mohla být leda tak Sirena,“namotala si nervózně pramen vlasů na prst.
„A kde bychom tu Sirenku našli, to nám prozradíš?“ „Bude asi vzadu, v šatně.“
„No vidíš, jak jsme se pěkně domluvili,“ popleskal ji po tváři Bernard, prodrali se dozadu a dívku tam nechali stát celou zmatenou.
Šatny byly označené číslicemi a měly zavřené dveře, což situaci poněkud komplikovalo. Bernard postupně obešel všechny a ke každé přiložil ucho.
„Je tam ticho. Možná na desítce něco šustilo. Tam by snad někdo být mohl.“
Přešli ke dveřím s číslovkou deset a Robert šeptem nařídil Bernardovi.
„Počkej venku.“
Pak zaťukal.
„Sireno?“
„Jo, pojď dál,“ ozvalo se zevnitř.
Robert vešel. Šatna nebyla veliká. Byla tu skříň, stůl, židle a zrcadlo, před kterým momentálně seděla blonďatá dívka a malovala si oči řasenkou. Když v zrcadle viděla odraz neznámého, řasenku položila a otočila se.
„Ty ale nejsi Tomáš,“ zkonstatovala.
„To nejsem,“ pousmál se Robert.
„To vůbec nevadí. Tak se pochlub, kdo ti na mě dal typ," přešla k němu a prohrábla mu vlasy. Poté ho políbila na krk a Robert ucítil, že mu tam zůstal otisk rtěnky.
„Zklamu vás, ale nikdo mi žádný typ nedal. Váš táta říkal, že tu pracujete.“
Odstrčila ho a zamračeně se na něj podívala.
„Vy jste mluvil s mým tátou?“
„Už to tak vypadá.“
„A kdo k sakru vlastně jste?“
„Černý, kriminální policie. A nejsem tu ani kvůli vám, ani kvůli vašemu otci, ani kvůli vaší práci.“
„No tak to se mi ulevilo,“ oddechla si a přešla ke skřínce. Z krabičky vytáhla cigaretu a zapálila si.
„Tak k čemu vám budu platná?“
„Chodila jste do školy do Hostýnské?“
„No jo, devět let. To byly časy.“
„Takže jste teď byla na srazu, co jste pořádali k tomu desetiletému výročí.“
„Byla.“
„Hynek Nesvačil, Michal Dvořák, Sára Jandová. Můžete mi potvrdit, že to jsou vaši bývalí spolužáci?“
„Jo, to jsou. Co s nima?“
„Byli všichni na tom srazu?“
Přikývla.
„Jo. Hynek se tam teda moc dlouho nezdržel, šel domů ještě před půlnocí. Ale Michal se Sárou tam byli až do konce. Myslím, že i společně odcházeli.“
„Něco spolu mají?“ „To myslím ne, každej z nich někoho má. Michal se snad chtěl někdy příští rok ženit. Ale dobře si spolu rozuměli, to už odjakživa. Sára si vlastně vždycky rozuměla spíš s chlapama než s holkama.“
„Takže jste se spolu nekamarádily?“
Uchechtla se.
„Byli jsme na základce. Tam o žádným velkým kamarádění nemohla být řeč. Jo, někdo si prostě s někým víc sednul nebo rozuměl, ale to bylo všechno. Vždyť jsme byly ještě děti.“
„No a co Sára? Jakou si ji pamatujete?“
„Sára?,“ vyfoukla kolečko kouře. „Ta se moc nezměnila. Od první třídy to byla taková třídní princeznička, všem klukům se hrozně líbila. Asi jsme jí musely dost závidět, protože i když si na ní žádnej moc netroufal, pořád se jí něčím dvořili. Jeden přinesl žvejkaču, další ji pustil v jídelně před sebe ve frontě. Taky vyhrála všechny Miss na školách v přírodě. Byla nejchytřejší ze třídy. Posílali ji pořád na různý soutěže a olympiády. Takže nebylo vůbec nikomu divný, když šla potom z pětky na gympl. Já jsem s ní nikdy žádnej problém neměla,“ pokrčila nakonec rameny.
Najednou se otočila ke vchodu. Dovnitř totiž vpadnul Bernard a zabouchnul za sebou dveře
„Mě si nevšímejte, jako bych tu nebyl,“ zvednul ruce Bernard.
„A to je jako kdo?,“ obrátila se na Roberta.
„To je můj kolega. Hrozně se na vás těšil. Nepřežil by, kdybychom odešli a on by vás ani neviděl.“
Nikola se koketně usmála.
„To ráda slyším. Někdy přijďte, až nebudete ve službě.“ „To asi nepůjde,“ přešel Bernard k Robertovi.
„Nám teďkon sebrali nějaký peníze...“
Nikola se naposledy přitočila k Robertovi a uhladila mu košili.
„Tobě bych dala klidně i zadarmo.“
„Tak my už vážně musíme jít, přeju pěknou noc,“ táhnul Bernard Roberta ven ze dveří.
Jak se tak prodírali ven, na Bernarda postupně zamávalo asi pět dívek a ať se prý určitě zase staví. Robertovi se zvlnily koutky.
„Co jsi tady dělal, zatímco já jsem poctivě vyslýchal?“ „Ani se neptej!,“ funěl po schodech Bernard.
„Jen co si zalezl, tak se na mě nalepily asi dvě holky a že si musíme dát panáka. Tak toho jsem si samozřejmě nedal, ale u toho baru přibyly ještě další tři a pořád do mě něco hučely a... Nemohl jsem se jich zbavit, musel jsem před nima utíct! “
Robert se rozchechtal.
„Vždyť je to jejich práce.“
„To jo, ale co je moc, to je moc.“
„Já zapomněl, že už jsi pán v letech.“
Bernard nabral Roberta loktem.
„Já ti dám pána v letech! Co si se dozvěděl ty? Pokud si teda vážně vyslýchal.“
„Co jinýho?,“zašklebil se Robert. „Ale jinak nic. Teda nic, co bychom nevěděli. Snad jen to, že Sára odcházela z toho srazu s Dvořákem.
„No, vidíš. Stejně si myslím, že spolu něco mají. Já bejt spolužák takový zajímavý holky...“
„Tak by se nic nestalo, to mi věř.“
Bernard hodil po Robertovi klíče a ten odemknul auto.

„Tak jak?“
Touhle větou uvítal oba dva Pavel hned, jak druhý den dopoledne vešli do dveří jeho kanceláře. Bernard mu položil na stůl růžovou vizitku.
„Byli jsme v bordelu.“
„Prosím?,“ nadzdvihl se Pavel v křesle a vizitku si přečetl.
„Potěší nejen vaše oči?? Nechcete mi naznačit, že jste včera místo vyslýchání těšili vaše ega, pánové?“
„Můžeš bejt v naprostým klidu. To bychom ti neudělali. V tom podniku pracuje Nikola Votočková. To je spolužačka všech těch tří.“
„A?“
„A překvapivě nic. Není na nich podezřelýho vůbec nic. Ani na jednom z nich. Jo, vlastně moment, dneska nám dorazil posudek z tý ekonomky o Nesvačilovi. Moc se tam teda neukazoval. Od začátku semestru má hotový jenom jeden zápočet. Na druhou stranu, se asi neflákal někde po barech. Víme od rodičů, že dělá pro počítačovou firmu. Robert tam volal a tam s ním žádný problémy nejsou. Naopak. Dělá tam nějakou zabezpečovací údržbu, či co. Šéf tý firmy je s ním nadmíru spokojenej. Prý má našláplo na slibnou kariéru. Byl z toho dost v šoku, když jsem mu řekl, že je nezvěstný. Podle mě bychom taky měli počítat s variantou, že ty dva případy spolu nijak nesouvisí. Vždyť ten Nesvačil je pohřešovaný teprve pár dní. Třeba si vyjel jenom na nějaký výlet a zapomněl to oznámit.“
Robert si zaťukal na čelo.
„Jasně, běžně po sobě nechám o půlnoci v baráku klíče, mobil a adios, vyrazím někam Seyschely.“
„Tak dost, kluci.“
Pavel se zakousnul do tužky s takovou vervou, až se ozvalo zapraskání.
„Otázkou je, co dál. Zjistili jste něco o té Sáře?“
„Dohromady taky nic. Třídní princezna, oblíbená u spolužáků. To se dalo předpokládat.“
„Stejně byste se měli ještě někde přeptat. Možná obejít pár profesorů, spolužáků...“
Robert přikývnul, ale bylo na něm vidět, že přemýšlí ještě o něčem jiném. Bernard zaklapnul složku.
„Tyhle zmizelí mě lezou krkem. Jsem kriminalista a ten se drží stop. A těch teda na skladě zrovna moc nemáme. Tohle je práce spíš pro nějakýho senzibila.“
Pavel mu dokonale rozuměl. Jenže, co měli dělat? Příkaz ze shora sice nepadnul přímo, ale zněl jasně. Najít, i kdyby u toho měli vypustit duši.