Na život a na smrt-díl I.

KAPITOLA
PRVNÍ

Mladík vystoupil z autobusu číslo 188 a zamířil
k přechodu. Na zelenou nečekal, v tuhle dobu byly ulice již prázdné. Zahnul doleva a poté zabočil k parku, aby si ušetřil kus cesty. Těšil se na teplou vanu a na pivo. Dnešní trénink byl vydatný. Přehodil si sportovní tašku na druhé rameno a narovnal kšiltovku, která mu spadla do čela a povytáhl si sluchátka z kapsy. Lampy lemující kraj chodníku vrhaly tmavé stíny. A mladík v jednu chvíli zpozoroval, že stín, který patřil poslední lampě, byl podivně dvojitý. K domku, kde s rodiči bydlel, mu zbývalo sotva pár desítek metrů. Ten večer tam už ale nedošel.

„Tak co je na dnešním programu?“
Major Pavel Král se natáhnul pro stoh papírů, které ležely na stole a hodil je před sedící muže.
„Michal Dvořák. Dvacet dva let, v patnácti byl jednou zadržen za výtržnictví a požívání alkoholu, od té doby žádný záznam. Před dvěma týdny zmizel. Nejsou o něm sebemenší zprávy. Předáno od našich kolegů z Desítky. Už si s tím neví rady.“
„A my si s tím jako máme vědět rady?,“ prolistoval zamračeně papíry Bernard Karpík a zavrtěl se tak, až pod ním zapraskala židle.
Bylo mu krátce před čtyřicítkou. Hlavu mu nezdobil ani jeden vlas. Měl dobromyslný výraz a pěkně prořízlou pusu, která mu už způsobila nejeden problém. Přesto to všechno to dokázal dotáhnout až na kapitána. Byl korpulentnější postavy, ale Bernard to přičítal těžkým kostem po rodičích. O těch ostatně moc dobré mínění neměl. Tedy o rodičích, ne o kostech. Věřil, že když mu vybírali jméno, museli být pod vlivem všech existujících omamných látek. A nebo to od nich byla dobře naplánovaná pomsta. Jeho žena se s ním rozvedla před třemi lety. Měla pocit, že Bernard byl ženatý spíš se svojí prací, než s ní. Starší Julii a mladšího Filipa vídal o víkendech. Na oddělení pražské kriminální policie pracoval už skoro patnáct let. To jeho kolega Robert Černý byl oproti němu ještě benjamínek, ale zase se navíc honosil doktorátem z psychologie. Přišel sem ani před čtyřmi lety a nedávno oslavil třetí křížek. Kromě své práce musel ještě zvládat odolávat každodennímu zvýšenému zájmu o jeho maličkost od všech zaměstnanců ženského pohlaví. Nebylo se čemu divit. Měl opálenou pleť, výrazné tmavě modré oči, které se neustále usmívaly, čokoládové vlasy a několika denní strniště, které dodávalo jeho vzhledu tu pravou nedbalou eleganci. Byl vtipný, milý, přátelský a bez přítelkyně. Smrtelná kombinace pro všechny ženy z jeho okolí. To major Král měl na svých bedrech křížků pět. Dříve černé vlasy mu už začaly prokvétat stříbrnými nitkami a jeho pravidelná pěkná tvář měla téměř vždy výraz naprostého klidu. A to platilo i teď. Naléval si svůj oblíbený černý čaj a poté se otočil na Bernarda, aby mu odpověděl na jeho otázku.
„Budeme muset. Znova si popovídáme se všema, kdo by s tím mohli mít co společného, projedeme osobní věci, počítač a tak dále. Nesmí nám nic uniknout.“
Bernard podal desky Robertovi.
„Čtrnáct dní, žádná zpráva ani stopa. Abychom ho nenašli
někde v igelitu.“
„Tak to bych ti neradil. Je to synovec šéfa.“

Bernard nabručeně vyšel na chodbu.
„Synovec Kárskýho, to mě podrž. Budeme ho mít věčně za prdelí.“
Jeho výraz se jako mávnutím kouzelného proutku změnil, když okolo prošla Hanka. Pracovala v laboratoři. Byla o něco málo starší než Robert. Kudrnaté vlasy měla dnes sepnuté do drdolu.
„Nazdar Haničko,“ zdvihnul ruku na pozdrav.
„Ahoj Berný,“ zamávala mu taky a zamířila na konec chodby. Bernard se za ní díval, dokud její bílý plášť nezmizel za rohem.
Robert se opřel o stěnu a začetl se do spisu. Bernard se mezitím opět sklonil k automatu na kávu. Po chvíli do přístroje rozmrzele bouchnul.
„Ten krám už zase nefunguje.“
„A dal si tam peníze?“
„Ha ha,“ zašklebil se na kolegu.
Robert došel k automatu, zkontroloval displej a vylovil z kapsy kovovou minci, kterou hodil dovnitř. V tu chvíli propadnul ven plastový kelímek a chodba se začala plnit vůní instantní kávy. Bernard se na Roberta překvapeně podíval. Ten mu položil ruku na rameno.
„Chyběly ti tam dvě koruny, Berný. Zajedeme za těma
rodičema.“
Bernard zaúpěl.
„Teď? To si jako ani nemůžu dopít to kafe?“
„Vypiješ si to cestou. Aspoň ti to rychleji vychladne.“

Dvořákovi bydleli ve Strašnicích. Byl to velký dům, ale také na něm bylo znát, že nejlepší léta už má za sebou. Jediné, co tu zářilo novotou, byl nádherně zdobený kovový plot, ke kterému patřila stejně pěkně vyvedená branka. U domu se nacházela i menší zahrada, na které se rozkládalo pár ovocných stromů a záhonky se zeleninou. Robert přešel ke zvonku, ale zarazil se, když za sebou uslyšel šustnutí igelitu.
„Ty vole, děláš si srandu? My jdeme na výslech a ty si vytáhneš sváču?“
„Ho hení áča, ahe hníhaně,“zamumlal s plnou pusou Bernard.
„Tak to koukej zase rychle schovat.“
„Tady člověku nic nedopřejou. Doktor říkal, že jestli nebudu jíst pravidelně, tak nemůžu zhubnout.“
Robert se zadíval na obal.
„Bageta s extra velkými kousky kuřecího masa? Ideální snídanička. Za tu by tě pan doktor stoprocentně pochválil,“ poplácal ho po zádech.
Bernard se na něj zaškaredil.
„Ty jsi teda dneska vážně příjemnej.“
To už ale Robert stisknul zvonek. Ihned se ozval štěkot psa doprovázený okřiknutím.
„Asane, zpátky!“
Vlčák se stáhnul. Odzadu přicházel muž. Svalnaté ruce byly opálené a plné jizev, delší prošedivělé vlasy měl muž svázané do culíku.
„Dobrý den. Kapitán Bernard Karpík. Jsme od kriminálky,“ prokázal se odznakem.
„Aha, dobrej den. Jdete kvůli Michalovi, předpokládám. Pojďte dovnitř,“ vedl je ke dveřím.
Hned v předsíni je ale opět zastavil.
„Možná byste to radši nejdřív měli říct mně. Manželka je teď v hrozným stresu, tak...“
„Vlastně jsme si s vámi přišli o vašem synovi popovídat,“ přerušil ho Bernard. „Víme, že už se vás na to ptali kolegové, ale přeci jenom, raději bychom to slyšeli přímo od vás a ne ze spisů.“
Přikývnul.
„Chápu. Prosím,“ pokynul jim a všichni tři vešli do malého obývacího pokoje.
„Markétko?“
Ve dveřích se objevila žena. Byla menší, podsaditá a vypadala opravdu zoufale. Vlnité vlasy byly zacuchané, pod očima se ji černaly kruhy.
„Dobrý den,“ řekla tlumeně. Robert se jí představil a řekl důvod jejich návštěvy. Poté se všichni posadili na strakatou sedačku. Pobídli je, aby jim o jejich synovi trochu povyprávěli. Paní Dvořáková se při tom několikrát rozplakala a její muž ji musel dojít pro sklenici vody.
„Nevíte o čemkoliv, co by nějak mohlo souviset s jeho zmizením? Neměl třeba problémy v práci? Ve vztahu?“
„To určitě ne. Michal dělá se mnou v dílně. A vztahy,“ otočil se na manželku.
„Miška má dívku. Jsou spolu asi rok, je to moc slušné děvče, chodí na zdravotnickou školu. Plánovali, že až skončí, vezmou se,“ vložila se do rozhovoru paní Dvořáková.
„Muselo se mu něco stát. On by sám od sebe určitě nezmizel.“
Poté se jí opět zaleskly oči. Bernard si povzdychnul. Nemělo smysl je dál trápit. To, co se dozvěděli, jim ale bylo málo co platné.


„Tohle je na pytel. Víš, kolik lidí už jsme za ty dva dny
vyslechli, Pavle? Příbuzný, včetně Kárskýho, se dušovali, že ten kluk je dobrota sama, kamarády, kteří ho popisovali jako kluka, který je nikdy nenechal na holičkách. Technici znova překopali celej pokoj. Čistý, samozřejmě. Od doby, co měl ten prohřešek, neprovedl nic. Vůbec nic, chápeš? Ani jedna blbá pokuta za rychlost.“
„Tak něco asi někde mít musel. Bezproblémový člověk jen tak ze dne na den nezmizí. Počítáme i s variantou toho, že by mohlo jít o pomstu rodičům?“
„Rodičům? A za co jako? Že by se někdo chtěl pomstít za to, že jim mistr Dvořák špatně okoval branku? Nebo že Dvořáková přesolila jejich dítěti ve školní jídelně oběd??“
Robert pobaveně zakoulel očima a Pavel se za stolem zakousnul do tužky. Dělal to vždy, když byl nervózní. Sice tu málem klukům nadává, že nejsou schopni nic sehnat, ale jak to tak vypadalo, ono opravdu nebylo co. Znovu se prohledalo celé okolí, kde byl podle svědků naposledy spatřen. Vypadalo to, že se po něm doopravdy slehla zem. Ticho přetrhlo zazvonění telefonu.
„Major Král, prosím.“
Nemluvil dlouho. Když zavěsil, oba dva se na něj zvědavě podívali.
„Nějaký starý pán před chvílí přinesl na malešickou stanici mobil. A hádejte, komu patří.“

„Šel jsem si do krámu koupit chleba a taky jsem chtěl trochu vyvenčit Alíka. Byli jsme zrovna před školou, když najednou začal Alík něco na zemi očuchávat. Tak jsem se šel podívat, co tam má a on to byl ten mobil. Tak jsem ho zvednul a odnesl sem.“
„To jste nám opravdu pomohl, pane Lipovský. Jiný by si ho na vašem místě nechal.“
Dědula se zasmál a podrbal pejska, co mu hověl na klíně.
„Prosím vás a co já bych s tím asi tak dělal, nevíte? Navíc mi přišel takovej divnej. Ani klávesnici nemá, tak jsem si řekl, že to možná bude nějakej vadnej výrobek, viďte.“
Robert i Bernard se zadívali na jeden z nejnovějších druhů dotykového Samsungu a museli se rozesmát.
„Tady kolegové vám ještě vezmou otisky prstů, abychom je poznali z toho telefonu.“
„Ale beze všeho. Takový vzrůšo hned tak nezažijeme, viď, Aldo?“
Voříšek si spokojeně zívnul.

„Tak co, už něco víme?“
Pavel byl jako na trní. Očekával, že nález mobilu je posune alespoň o krok dopředu.
„No,“ poškrábal se na hlavě Bernard.
„Tak ten mobil vážně patří Dvořákovi. Kupoval si ho přes internet ani ne před čtvrt rokem. Kromě jeho otisků jsou ale na mobilu už jenom otisky toho dědy, co ho našel.
„Takže musíme předpokládat, že ten mobil vytrousil on osobně nebo že ho tam musel někdo položit schválně.“
„Kdyby ho tam před 14 dny ztratil, dneska už by měl jinýho majitele. A schválně položil? To se mi taky nezdá. Nebyla žádná jistota, že ten mobil najde zrovna pes toho dědy a že ho donese na stanici. Tak proč by to někdo dělal?“
„Nejspíš nás chtěl dotyčný na něco upozornit. Ten mobil má totiž kompletně vymazanou paměť. Až na seznam posledních hovorů.“
Bernard zamával Pavlovi před očima papírem s jediným jménem.
„Sára? Víme, kdo to je?“
„Sára Jandová, dvacet let, bez záznamu. Studentka druhého ročníku První lékařské fakulty. Zatím nám teda chybí jakýkoliv spojení s Dvořákem, ale už se na tom pracuje.“
„Ne dost rychle. Zjistěte, jestli je ve škole nebo doma a jeďte za ní. Chci to mít na stole co nejdřív.“
„No moment a co oběd?,“ rozhodil už skoro zoufale rukama Bernard.
Pavel po něm hodil zmuchlaný papír. „Mazejte.“
Zatímco Robert zabočil do ulice, která stoupala strmě vzhůru, Bernard odhodil mobil na palubní desku.
„Nedostupná.“
„Tak zajedeme k ní domů. Třeba budeme mít štěstí. Zadáš to do navigace?“
Dojet k místě bydliště Sáry Jandové jim zabralo zhruba 15 minut.
Když vylezli z auta, Bernard se ušklíbl.
„Dům jako kráva, dva zvonky a ani na jednom není jmenovka. To fakt miluju.“
„Tak prostě zkusíme oba, to je toho. A přestaň bejt tak nabručenej.“
Hned u prvního pokusu se setkali s úspěchem. Téměř okamžitě se rozrazily dveře a k brance sbíhala dívka.
Jak je spatřila, zpomalovala a i ten široký úsměv jí mizel z tváře. Oba dva si ji prohlédli a nebýt toho, že už byla téměř u nich, Bernard by hvízdnul. Dívka byla menší, drobné, ale pěkné sportovní postavy, kterou měla momentálně jen velice sporadicky oděnou do luxusního červeného spodního prádla se saténovým přehozem.
„Dobrý den. Slečna Sára Jandová?“
„To jsem já. Přejete si?“
„Jsme od policie,“ vytáhnul Robert placku.
Na čele se jí objevila vráska a zamračila se.
„Hele, už jsem to vašim kolegům říkala. Já tu pokutu platit nebudu. Jděte se tam podívat, jak je ta značka zarostlá. Přehlídnul by ji každej!“
„Nejsme tu kvůli pokutě, slečno Jandová.“
„Ne? Tak kvůli čemu?“
„Jsme od kriminálky. Potřebovali bychom se vás na něco zeptat. Můžeme se někde posadit?“
„Od kriminálky? No dobře, tak pojďte dál.“
Pustila je dovnitř a po projití těžkými bezpečnostními dveřmi vešli do prostorné předsíně, ze které vedly další troje dveře.
„Omlouvám se za ten ne moc vhodný oděv, ale čekala jsem trochu jinou návštěvu.“
„Nám to rozhodně nevadí,“ zaculil se Bernard a Robert pobaveně zdvihnul oči v sloup.
„Stejně bych na sebe radši něco hodila. Támhle je kuchyň, tak se posaďte, budu hned zpátky.“
Kuchyně byla světlá a moderně vybavená. O chudinskou čtvrť se rozhodně nejednalo a tenhle dům to jen potvrzoval. Bernard si kycnul na židli.
„To je kost, co? Takový bych mohl klidně vyslýchat i přes čas.“
„Mohl bys být její tatík, “klidnil ho Robert.
„Tak s čím vám můžu pomoct, pánové?“
To už se vrátila. Měla na sobě lehké zelenkavé šaty a slušely ji skoro stejně, jako to, co měla na sobě před chvílí.
Teprve teď, když je sluníčko neoslňovalo, si jí mohli pořádně prohlédnout. Pečlivě sestříhané tmavé hnědé vlasy jí lemovaly drobný obličej, ve kterém svítily velké modré oči. Měla plná ústa a když se usmála, na tvářích se jí udělaly ďolíčky. Její opálená pleť s olivovým nádechem naznačovala, že před nějakou dobou nejspíše pobývala u moře. Vyzařovala z ní velmi zvláštní energie.
„Pánové?,“ pobídla je znovu s úsměvem.
První se vzpamatoval Robert, který odtrhnul oči od jejích pěkně tvarovaných nohou a z tašky vyndal fotku. Položil ji na stůl.
„Znáte ho?“
Vzala fotografii do rukou.
„Samozřejmě. Můj bývalý spolužák ze základní školy, Michal Dvořák.“
Pak se zarazila.
„Něco se stalo?“
„Pan Dvořák je už skoro tři týdny nezvěstný. Vy o tom nevíte? Bylo to v novinách, na internetu...“
Zavrtěla hlavou.
„Začaly nám teď praktika. Televizi jsem neviděla dobře měsíc a noviny ještě déle.“
„Hledáme jakoukoliv informaci, která by nám pomohla. Můžete nám k Michalovi něco říct?“
Položila fotku zpátky na stůl.
„Nevím, co konkrétně chcete slyšet. Sice jsme spolu chodili do školy, ale nepředstavujte si, že jsme se potom scházeli měsíc co měsíc na kafi.“
„Jak nám teda potom vysvětlíte, že vaše číslo bylo poslední, na které volal předtím než zmizel?“
„To, že bylo poslední, vám asi nevysvětlím, ale ano, mluvili jsme spolu.“
„A smím se zeptat proč? Když tvrdíte, že jste nebyli žádní velcí přátelé?“
„Před měsícem jsme měli sraz s třídou ze základky. Deset let od ukončení prvního stupně. Dobře jsme se bavili, chtěli jsme se sejít, tak kvůli tomu jsme si volali.“
„Ještě s někým dalším?“
„Ne, jen my dva. Byli jsme domluvení na příští týden, až budu mít trochu volněji.“
„Můžete nám Michala nějak blíž popsat? Alespoň z doby, co si ho pamatujete.“
Opět chvíli mlčela.
„Byl to prostě můj spolužák.“
„Dobře, ale jaký byl?“
„Třídní šašek. Jakákoliv lumpárna, která se ve třídě odehrála, byla jeho dílo. Nebo se na ní aspoň nějak podílel.“
„Takže školní grázlík?“
„Ne, to bych neřekla. Michal je hodný kluk. Jenže znáte to.
Jak se zapíšete, tak s váma potom jednají. Učitelé ho neměli rádi. Moc dobře se neučil. Potom se čapnul takový party starších kluků a už to s ním jelo. Měli problémy kvůli alkoholu, cigaretám... Myslím, že dokonce jednou propadnul. Michal se ale hodně změnil. Ty klukovský kravinky ho docela rychle přešly. Vyučil se kovářem, mají s tátou takovou malou dílnu. Hraje fotbal, má přítelkyni. To snad není trestný, že svoji bývalou spolužačku pozval na skleničku, ne?“
Bernard se na Roberta ušklíbnul. Robertovi bylo přesně jasné, co mu tím chce říct. Takové typy holek, jako byla Sára, se nezvou jen tak na skleničku. Neříkala náhodou jeho matka, že se chystal do chomoutu?
„To samozřejmě ne. Ten večer, co jste s ním mluvila, nezdál se vám nějaký jiný?“
„Definujte slovo jiný.“
„Jiný než normálně. Rozčílený, vystrašený...“
„Ne. Nic takového.“
Bernard se zvednul
„V tom případě je to všechno. Děkujeme vám za spolupráci, slečno Jandová.“

Jen co přešli k autu, u vrátek se objevil vysoký mladík. Otáčel se za nimi a něco Sáře říkal. Ta ho ale gestem umlčela a pak v jeho objetí téměř celá zmizela.
„To asi nebude bratr, co?,“ zadíval se Bernard zpátky k plotu.
Robert se otočil na právě se líbající dvojici.
„To asi ne. Startuj a koukej na cestu, ať nám nenabouráš.“

Když se vrátili na oddělení, Robert v rychlosti vylíčil Pavlovi, co zjistili. Bernard mezitím spořádal hranolky, které si koupil dole v bufetu. Otřel si pusu ubrouskem a opřel se o sedačku.
„Musel bys ji vidět. Po takový holce touží každej chlap. Dvořák se s ní chtěl sejít, pokud už se teda nescházeli dřív, ten její to zjistil a nejspíš ho někam uklidil.“
„Tím chceš jako naznačit, že ho odstranil kvůli tomu, že se někdo chtěl sejít s jeho holkou?“
„Kdybys ji viděl, tvůj pochybovačný tón by zmizel.“
Pavel se obrátil pohledem na Roberta. Ten zavrtěl hlavou.
„Berny má moc bujnou fantazii. To nejspíš kvůli tomu, že jsme ho nechali tak dlouho o hladu. Ta holka s tím nemá podle mě vůbec nic společného.“
„Žárlivost chlapa někdy nezná mezí. Ale to ty vlastně nemůžeš vědět, Bobečku.“
„Tak dost. Chováte se dneska jak malí haranti.“
Hádku přerušil muž ve dveřích. Byl oblečen do obleku s kravatou a jen co za sebou zavřel dveře, začal se pohupovat na lakovaných botách. I on vypadal nervózně a unaveně. Byl to plukovník Libor Kárský.
„Tak jak jste daleko s vyšetřováním? Něco nového?“
„Našel se Michalův mobil. Naneštěstí s kompletně vymazanou pamětí. Až na jedno číslo. To patří jeho bývalé spolužačce ze základky, Sáře Jandové. Kluci se od ní před chvílí vrátili. Nejspíš s tím nic společného nemá, ale ještě to prověříme. V jeho pokoji se nic nového nenašlo, počítač je taky čistý. Jenom emaily s objednávkama, počasí, výsledky ve fotbale, facebook. To samé složky. Pár obrázků aut, fotek z utkání a s tou jeho přítelkyní.“
Pavel se nadechl. Tohle se šéfovi nikdy neříkalo dobře, natož když byl v případu osobně zainteresovaný.
„Nějak nám dochází cokoliv, čeho bychom se mohli chytnout.“
Kárský se posadil na křeslo, povzdychnul si a poté opět vstal.
„Vím, že to máte těžký. Vezmi si kolik lidí chceš, ale hlavně na něco ještě přijděte. Věřím vám.“
A s tím odešel.