Led a oheň - kniha druhá, kapitola 99

Strnul jsem uprostřed pohybu a pomalu se otočil. „Cos to řekla?“ Šálil mě sluch. Musel, jiný vysvětlení tady prostě nebylo.
„Jestli bys třeba nechtěl být můj manžel.“ Tak jsem se vopravdu nemejlil.
„Přišla jsi vo rozum nebo co?“ osopil jsem se na ni. Chtěl, zatraceně moc chtěl, ale nemoh.
„Zní to šíleně, ale když se nad tím zamyslíš, tak to není zas tak hloupý nápad, ne?“ koukala na mě, jako by to byla ta nejprostší věc na světě.
„Je hloupej, Maru, a to zatraceně moc!“ setřel jsem ji rázně.
„A proč to?“ zeptala se nevinně.
„Proč?!“ Myslel jsem, že snad vylítnu z kůže.
„Ano, proč? Řekli mi, že se stejně budu muset vdát, kvůli Doronu, víš?“ Vstala a šla zamíchat polívku. „A co když to bude další Brian …“
„Tak si budeš muset dávat pozor, až si ho budeš vybírat!“ vodseknul jsem jí, protože zmínka o jejim dalšim manželství mě rozčílila. Jenže vona mě vůbec nebrala na vědomí.
„ … myslím si, že by bylo lepší, kdyby sis mě vzal ty! Tebe znám a vím, co od tebe čekat! A navíc jsi už prokázal, že ti na Doronu záleží, i svoje schopnosti jako jeho vládce …“

Měl jsem sto chutí ji praštit. Připadal jsem si jak kus dobytka, kterýho voceňujou na trhu!
„Hele, zastav, holka!“ zavrčel jsem na ni varovně. Podívala se na mě, jako by si právě teď uvědomila, že jsem tady.
„Co se ti nelíbí? Nedostojím tak svým povinnostem královny? A není snad povinnost nade vše?“

Strhnul jsem si kožich a rázně ho zavěsil zpátky. Bez okolků jsem ji popad za ramena a zatřás s ní, až jí zuby cvakly vo sebe.
„Tohle na mě už nikdy nezkoušej, ženská, jasný?“ zařval jsem na ni.
„Takže přijímáš?“ zeptala se s nadějí, která se nedala přeslechnout. Okamžitě jsem ji pustil.
„Ne, Mariko!“ Čekal jsem, že se naštve, ale vona místo toho jen sklonila hlavu.
„Kvůli Brianovi, co?“ Do háje! Nemoh jsem dopustit, aby si myslela, že ji vodmítám kvůli tomu grázlovi.
„Ne! Ten šmejd se tě nemoh dotknout, v mejch očích ne!“
„Tak proč tedy?“ V duchu jsem si povzdechnul. Po kom je jenom tak umíněná?! Jasně, že po mámě.
„Co ti řekli? Že nejsem tátův syn?“ Přikývla. „Pak ale nevíš všechno!“
„Tak mi to řekni!“ Nic jinýho jsem vod ní ani nečekal. Sednul jsem si zpátky a pokynul jí, ať si taky sedne.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti řikal, co se stalo mámě?“ Nemoh jsem si pomoc, ale Anna jí prostě byla. Nemoh jsem vo ní mluvit jinak. Kývla, že ano. „Tak ten bastard, co jí to udělal, byl muj pravej otec.“ Myslel jsem, že se teď vodtáhne, jenže to vona ne. Přikryla moji dlaň svojí a usmála se na mě.
„Přece neneseš odpovědnost za to, co udělal, ne? Tys mámu miloval a ona zase tebe, tak co?“ Díval jsem se na ni a v duchu si říkal, že toho po mámě podědila víc, než jenom vnadný křivky.
„Lidi to tak brát nemusej!“ zamumlal jsem, ale nijak jsem se jí nepokoušel vytrhnout. Bylo to totiž zatraceně příjemný …
„Tohle je Doron, Pavriku! Lidi se tu cení podle toho, jací jsou, a ne podle toho, co udělali či neudělali jejich předci!“ Bezděky jsem ji volnou rukou pohladil po tváři. Potěšilo mě, jak se k ní důvěřivě přitiskla.
„Mariko … já se strašně bojim, že ti ublížim.“ A bylo to venku. Tohle bylo to, co mě děsilo, celý ty dny, co jsem byl tady.

„Neublížíš. Ty ne.“ řekla tiše ale pevně. Chtěl jsem jí věřit, zoufale jsem chtěl.
„Nevíš, co v chlapovi vzbuzuješ, holka!“ povzdechnul jsem si. Zasmála se a mně se z toho zvuku rozbušilo srdce.
„Myslíš jako vztek a hněv?“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Touhu.“ Ihned zvážněla.
„I v tobě?“ zeptala se mě zpod těch jejích dlouhejch řas.
„Hlavně ve mně, Mariko!“ přiznal jsem bez okolků. Zrudla a já si řikal, že jí ten nach vopravdu sluší. Vstala a pomalu přistoupila ke mně. Neodolal jsem, abych ji nechyt kolem pasu a nepřitáhnul si ji blíž. Nebránila se a zabořila mi ruce do vlasů.
„A co s tím hodláš udělat, můj pane?“ zašeptala mi do ucha.
„Mariko!“ vydechnul jsem její jméno, jako eště nikdy před tim. „Radši mě nepokoušej!“

Byla blízko, tak blízko … Měl jsem se zvednout a odejít, ale nedokázal jsem to.
„Tak vezmeš si mě, Pavriku?“ zeptala se mě znova.
„Ty se tohohle nápadu nevzdáš, co?“ Zatajil jsem dech, když přitiskla svoje rty na moje. A rozhodně to nebylo žádný sesterský políbení a já se nedokázal držet zpátky. Jakmile se naše jazyky dotkly, byl jsem ztracenej …

„Tak vezmeš si mě nebo ne?“ optala se zase, když jsme se vod sebe odtrhli.
„To je to jediný, co tě zajímá?“ Sjel jsem jí na zadeček.
„Taky ještě, jaké to s tebou bude.“ Zvednul jsem se, ale z rukou ji nepustil.
„Nejsem si jistej, estli se ti bude líbit, co zjistíš!“ zamumlal jsem, zatímco jsem ji začal líbat na krk. Cejtil jsem, jak se zachvěla, ale nevypadalo to na strach. Spíš na to druhý …
„Tak odpovíš mi, Pavriku?“ Zatraceně, eště jsem nepoznal někoho tak umanutýho! Přestal jsem ji líbat a zahleděl se jí pevně do vočí.
„Děláš chybu, holka, největší chybu tvýho života!“ Polkla a zavrtěla hlavou.
„Tu jsem udělala, když jsem odešla z Doronu … od tebe.“

„Venku je zatracená zima!“ Grund se na nás zubil vode dveří. „Všechno v cajku?“ Zkoumavě si nás měřil.
„Jo! Pojď dál!“ Mávnul jsem na něj.
„No, sláva!“ Vecpal se dovnitř a s gustem si sundal kožich.
„Co máme dobrýho?“ Pohodlně se uvelebil na lavici a hladově pokukoval po hrnci s polívkou.
„Hned to bude!“ Marika se mi vymanila a začala rozdělovat jídlo do misek.
„Chleba bys neměl?“ mrknul na mě.
„Seš drzej!“ Obrátil jsem voči v sloup, ale přines mu ho ze spíže.
„Dík!“ zavrčel na mě a nabral si plnou lžíci. „Je to dobrý, paní! Můžeš se tim klidně živit!“
„Dávej si pozor na jazyk! Je to tvoje královna!“ zamračil jsem se na něj. „A kromě toho taky moje budoucí žena!“ dodal jsem, protože mi bylo jasný, že svým původem na něj Marika dojem neudělá. Zadíval se na nás a pak se rozchechtal.
„Já si vždycky myslel, že s váma z Lationu je to na levačku! Nemůžete mít nic jednoduchýho!“ prohlásil, když se přestal smát.