Led a oheň - kniha druhá, kapitola 98

Soumrak mě zastihl na hradbách. Stála jsem tam a s nadějí se dívala do dálky. Pavrik byl pryč už pár dní, což mě trápilo. Jistě, chápala jsem, že po té novince potřebuje trochu času, ale utéct jako malý kluk nemusel, ne? Mohl přijít za mnou a říct mi to sám. Když jsem se od Dary dozvěděla, že není mým bratrem, první, co mě napadlo, bylo, že to je skvělá zpráva. Nejsme sourozenci, takže na tom, co k němu cítím, není nic špatného! Opřel se do mě ledový vítr. Ve vzduchu byl cítit sníh.
„Kde jenom vězíš, ty paličáku?“ povzdechla jsem si polohlasně. Za mnou se ozvalo pobavené zasmání. Prudce jsem se otočila.
„Thora mi řekla, že tě tady najdu!“ Přehodil mi přes ramena plášť. Vděčně jsem se do něj schoulila.
„Máš o něm nějaké zprávy?“ zeptala jsem se ho zvědavě, ale on se zatvářil udiveně.
„Já? Holka, já jsem tady jenom host! Paní jsi tady ty! A už ne jenom domu!“ dodal významně.
„Žertuješ?“
„Ani v nejmenším, Mariko!“ Na tohle jsem ani nepomyslela.
„Ale já to tak nechci!“ špitla jsem.
„Chápu, jenže tohle není o tom, co chceš ty!“ sdělil mi klidně. Nedovedla jsem si představit že bych měla vládnout!
„Nikdo mě to neučil!“ Tímhle se odjakživa zabýval Pavrik.
„Jsem si jistej, že Cedrik ti dozajista pomůže! A pak si to přebere tvůj manžel …“ Zalapala jsem po dechu.
„Já se vdávat nebudu!“ Soucitně se na mě zadíval.
„Nechci tě děsit, Mariko, ale budeš muset. Tvůj lid to od tebe očekává! Věř mi, chvíli počkaj, ale pak se tě zeptaj.“
„Ne! Ať si na to najdou někoho jiného!“ Nepatrně se pousmál.
„Však si to povíme, Mariko!“ pronesl věštecky a mně zatrnulo. „Půjdem radši dovnitř, ne? Už tu stojíš dost dlouho a mohla bys nastydnout!“ Galantně mi otevřel dvířka a já poslušně zašla do hradu.

Už jsem byla v posteli, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zadoufala jsem, že se vrátil Pavrik. Místo něho se však k mému zklamání objevila Dara.
„Děje se něco?“ V duchu jsem se musela usmát nad tou otázkou. Přišla jsem o bratra, odešel kamsi, stala jsem se doronskou královnou a ptám se, jestli se něco děje!
„Kdepák, děvečko, enom jsem se přišla zeptat, estli už vo něm něco víš?“
„Stále nic!“ přiznala jsem smutně. Dala si ruce v bok a chvíli si mě prohlížela.
„Estli chceš znát názor starý ženský, tak ten se nevrátí!“ pronesla rezolutně.
„On ti snad něco naznačil?“ vydechla jsem zhrozeně.
„To zrovna né, ale je to chlap! A věří, že dělá dobře!“
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se zmateně. Povzdechla si.
„Nechce to pro tebe dělat eště horší!“ Ostře jsem se nadechla.
„Horší?! Celou tu dobu jsem se hnusila sama sobě, protože toužím po svém bratrovi! Co může být ještě horší, hm?“ Příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem to řekla nahlas. Stará ranhojička se spokojeně usmála.
„To je dobře, holka, protože von k tobě bratrský city taky zrovna nechová!“ Zatajila jsem dech.
„On ti to řekl?“ Řekni, že ano, prosím, prosím …
„Mám snad voči, ne? Nejsou už tak dobrý jako zamlada, ale furt eště sloužej dobře!“

Ráno u snídaně jsem se zeptala Cedrika, kde je Pavrik. Přísahal mi, že o něm opravdu neví. Tak jsem udeřila na Grunda. Ten se kroutil jako úhoř, ale nakonec jsem z něj přece jen vydolovala, že by možná věděl, kde Pavrik je. Nařídila jsem mu, aby mě tam vzal. Řekl ne. Chvíli jsme se dohadovali. Křičela jsem na něj, že jsem jeho paní, on zase na mě, že Pavrik je jeho přítel a to je víc! Když už jsem nevěděla, kudy kam, tak se do toho vložil Cedrik. Sjel nás oba, že se máme chovat jako dospělí a ne jako děcka. Ohradila jsem se, že mi Grund odmítá poslušnost. Ten zasyčel, že přítele nezradí, že to radši chcípne. Správce si vyslechl naše stížnosti, popřemýšlel o nich a pak nám oběma znovu vynadal. Grundovi nařídil, ať kouká připravit dva koně. A ten lump ho k mému vzteku poslechl. A mně přikázal, ať se teple obléknu. Zeptala jsem se ho, kam pojedu. Zahartusil na mě, ať udělám, co mi řekl a ať sebou koukám hodit.

Jeli jsme bok po boku a Grund zachmuřeně mlčel. A kromě toho na mě taky vrhal naštvaný pohledy.
„Proč jsi mi nechtěl říct, kde je?“ Zatvářil se ještě naštvaněji a já myslela, že mi neodpoví.
„Chce bejt sám, ne? Tak to asi potřebuje!“ řekl nakonec.
„A nenapadlo tě, že tohle sám nevyřeší?“ zeptala jsem se ho tiše. „A pokud ano, tak nejspíš špatně?“
„Vono nejni právě snadný, když se dozvíš, že nejsi ten, za koho se celej život považuješ, paní! Řikal sem mu, že na tom houby záleží, jenže von si vede svou!“ zabručel nesouhlasně.
„Tak to ho musíme přesvědčit, aby změnil názor!“ pronesla jsem rázně.
„To ho znáš tak málo, paní?“ odfrkl si nevěřícně. „Když se jednou rozhodne, tak ho vod toho nevodradíš ani párem volů!“