Led a oheň - kniha druhá, kapitola 97

Několikrát jsem zadupal, abych ze sebe setřás sníh a sundal si kožich. Pověsil jsem ho ke dveřím a přihodil pár větviček do vohně, aby se rozhořel. Wark zůstal venku, jako vobyčejně. Do kotlíku na trojnožce v krbu jsem nalil vodu, hodil do ní kus masa a pořádně to osolil, abych měl něco k večeři. Protože jsem ale měl hlad teď, tak jsem si ukrojil kus chleba. Sednul jsem si na lavici a čučel do plamenů. Při tom jsem dumal, co jako budu dělat dál. Pokec s Cedrikem se mnou zamával jako eště nic. Jasně, že jsem mu zpočátku nevěřil, ale když mě vodtáhnul k Daře, která jeho slova potvrdila a dokonce eště dodala pár podrobností, tak mi nezbylo, než tomu uvěřit. Ještě tu noc jsem sednul na koně a vypadnul z pevnosti. Cedrik mi sice řikal, ať si to tak neberu, ale vodseknul jsem mu, že potřebuju čas, abych to vstřebal. A tak už jsem skoro tejden trčel tady a nebyl jsem ani vo krok blíž k rozhodnutí …

Skoro třicet let jsem zastával místo, na který nemám žádný právo! Celou tu dobu rozhoduju vo lidech, vo jejich budoucnosti a proč jako? Protože jsem synem krále … Jo, synem! Cedrik mi vyjevil, že moje matka, ta pravá, podváděla mýho tátu. Teda tátu, toho správnýho a čestnýho chlapa, co mě vychoval a naučil většinu toho, co znám. A aby to bylo eště lepší, tak s jeho blízkym přítelem. S tim, kterej pak unes a znásilnil jeho druhou ženu, Maričinu mámu. Zaťal jsem pěsti, až se mi nehty zaryly hluboko do kůže. Ptal jsem se Dary, estli si je tim jistá. Řekla mi, že paní Izobel se jí přiznala, když krátce po mym narození umírala, a co se paní Anny tejkalo, tak ta vosobně jí potvrdila, co jí Šimon udělal. Zeptal jsem se, jestli máma věděla vo tom, že jsem Šimonův syn. Uhnula pohledem a vodpověděla mi, že spolu vo tom mluvily. Jestli to Anna věděla, tak to musela bejt ženská s tim nejlaskavějšim a největším srdcem, co jsem kdy poznal. Starat se vo kluka někoho, kdo jí tak strašně ublížil! A nejenom starat. Byl jsem si jistej, že mě milovala, jak jenom máma může milovat svý dítě. Máma, táta a Marika … rodina, na kterou jsem nikdy neměl nárok. Vyhrkly mi slzy, který jsem vztekle setřel. Polohlasně jsem zaklel. Co se to se mnou, sakra, děje?! Nebrečel jsem ani tehdy, když nám řekli, že rodiče … teda Anna a Wulfstan se už nevrátěj.

Z venku jsem zaslech zvuk koňskejch kopyt a nějaký hlasy. „Jsi si jistý, že bude tady?“ Zatraceně! Marika!
„Jo, často sem jezdí!“ Grunde, ty prevíte, takys moh držet jazyk za zuby! Vzápětí se ozvalo rázný bušení na dveře.
„Pavriku? Jsi tu?“ Chtěl jsem ji poslat pryč, ale nedokázal jsem to. Zvednul jsem se a votevřel jim.
„Co tu chcete?!“
„Seš milej jak podebranej zub!“ voznámil mi Grund přátelsky. „Postarám se vo koně, paní!“ sdělil Marice a vzal za uzdy jejich koně. Viděl jsem, že je vede do přístěnku, kde už byl muj hřebec.
„Nepozveš mě dál, Pavriku?“ zeptala se mě nesměle.
„Tak pojď!“ zabručel jsem.

Přistoupila ke krbu a zkontrolovala ten muj pokus vo polívku. „Zeleninu jsi tam nedal?“ Mlčel jsem. Povzdechla si. „To je ti podobné!“ Než jsem se nadál, tak prohrabala spížku a přihodila do vroucí vody další věci. Musel jsem uznat, že to hned vonělo mnohem líp. Pak si sedla naproti mně. „Jak se cítíš?“ Jen jsem zamrkal.
„Jak asi myslíš?!“ vyjel jsem na ni vostře.
„Nerozčiluj se, prosím!“ napomenula mě tiše a já se rozesmál.
„Tohle je šílený!“ prohodil jsem, když jsem se uklidnil.
„Já vím. Co s tím uděláme?“ Na tohle jsem se snažil přijít vod chvíle, co jsem sem přijel. A přišel jsem jenom na jednu jedinou možnost.

„Ty jsi doronskou královnou!“ oznámil jsem jí věcně. „Já pudu světem.“ Zavrtěla hlavou, až jí vlasy zavířily vzduchem.
„Nejsem královna, Pavriku …“
„Ale ano, jsi! Jsi Wulfstanova a Annina dcera, takže dědíš trůn. Zvykni si na to! Hádám, že Cedrik ti pomůže, aspoň ze začátku, než budeš vědět co a jak …“ mluvil jsem tvrdě a vostře a doufal, že si nedovolí protestovat. Mejlil jsem se.

„Nechci, abys odešel!“ pronesla umíněně. „Mám tě ráda!“ dodala tak tiše, že jsem jí sotva rozuměl.
„Zatraceně, nezačínej eště s timhle!“ syknul jsem na ní naštvaně, ale ona se nenechala umlčet.
„Nedovolím, abys odešel pryč, chápeš? Jsi můj …“ zarazila se.
„Bratr?“ nabídnul jsem jí se sladkym úsměvem.
„Tak to chvála bohům nejsi!“ odporovala mi okamžitě.
„Tak bych třeba moh bejt tvuj sluha, ne?“ nabídnul jsem jí úslužně další možnost. „Nebo podkoní, ne?“ Měl jsem toho všeho dost a zvednul jsem se. Začal jsem se voblíkat, ale její slova mě doslova uzemnila.
„A co takhle manžel?“