Led a oheň - kniha druhá, kapitola 96

„Jak to, že nevíš, kam jel?“ Nechápavě jsem hleděla na Cedrika. Jako náš správce o něm měl přece vědět, ne?
„Je to dospělej chlap, tak se mi nesvěřuje!“ zabručel a s lehkým pokynutím hlavy odešel. Zírala jsem za ním a snažila se sebrat. Myslela jsem si, že mi to prominul! Orosily se mi oči, tak jsem je radši upřela na stůl, aby si toho nikdo nevšiml.
„Je ti něco, Mariko?“ Polekaně jsem vzhlédla. Stál tam lationský král a pátravě si mě prohlížel.
„Ne, nic mi není, strýčku!“ přinutila jsem se na něj usmát a pozvala ho, ať si ke mně sedne. Poděkoval mi nepatrnou úklonou. „Renno, dones králi víno!“ požádala jsem služebnou.
„Hned to bude!“ Odběhla, aby se za chvíli vrátila s ohřátým nápojem, který postavila před strýce. Ten ochutnal a uznale mlaskl.
„Tohle opravdu umíte nejlíp tady!“ Jeho pochvala mě zahřála u srdce.
„Jsi tu vždy vítán, pane!“ pronesla jsem pohostinně.
„Vím, Mariko, a děkuji ti za to!“ Chvíli jsme mlčky seděli, než jsem se odhodlala k otázce, která mě už dlouho trápila.

„Kde se bude konat Urganovo svatba? Tady nebo v Lationu?“ Strýc si polohlasně povzdechl. „Podle zvyklostí by měla být u nás, ale pochybuju, že by Cedrik něco takového dovolil!“ V tom měl pravdu.
„Takže teta přijede sem?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Ne, nechci aby tak daleko cestovala beze mě!“ prohlásil rázně.
„Tak jak to tedy bude?“ Byla jsem poněkud zmatená. Zatím odmítl všechny varianty, které přicházely v úvahu.
„Dvě svatby, děvče!“ Tak tohle mě nenapadlo. „Jedna se bude slavit tady u vás a po vašem …“ mrkl na mě. „ … a na mém dvoře bude druhá oslava, ať si taky u nás přijdem na svý, ne?“

Měla jsem radost, protože jsem se bála, že se nebudu moct zúčastnit Thořiny svatby. Do Lationu už jsem se nikdy vracet nechtěla. Co kdybych se tam setkala s Brianovou rodinou? Nepochybovala jsem o tom, že by mě neviděli rádi. No, já je taky ne. Dovedla jsem si představit, co by mi asi řekla má tchýně nebo švagrová. Nepochybně mi dávaly za vinu, co se stalo …

„Myslíš, že zvládnete další svatbu?“ Strýc si mě zvědavě měřil.
„Tak o tom nepochybuj! Bude to veselka se vším všudy!“ slibovala jsem mu hned. „A kdy ji vlastně chcete?“ Zasmál se, byť poněkud kysele.
„Co nejdřív, řek bych! Ať ti šťouralové u nás nemaj moc prostoru!“ Bylo mi jasné, kam míří.
„A nebudou dělat Thoře potíže?“ vyhrkla jsem s obavami.
„Počítám, že ano! Hodně dam doufalo, že si právě jejich dcera vezme prince a tvoje přítelkyně jim vypálila rybník. A rovnou si to i pojistila!“ dodal pobaveně. Cítila jsem, jak rudnu.
„Tohle si opravdu myslíš?“ zajíkla jsem se. Rozesmál se.
„Kdepák!“ Poplácal mě po ruce. „Tohle by fungovalo v Lationu, ne však v Doronu. Tady se na manželský lože moc nedá!“
„To opravdu ne. My dáme spíš na to, kdo jaký je, než odkud vzešel!“ souhlasila jsem s ním.

„Si moudrá, paní!“ ozvala se za mnou Dara pochvalně. „A to je moc dobře!“
„Stalo se něco?“ optala jsem se jí hned, protože málokdy sem chodívala.
„Potřebuju s tebou mluvit, děvečko!“ řekla prostě. „Pan král jistě dovolí!“ Podívala se na mého společníka a ten se hned zvedl.
„Poznám, kdy nejsem vítanej!“ zazubil se na ni a pak jí k mému údivu dal pusu na tvář. „Poděkoval jsem ti už?“ Léčitelka se na něj pousmála.
„Jen nech bejt, chlapče! Větší část práce si přece uďál ty sám!“ O čem to mluví? říkala jsem si v duchu, ale neodvažovala jsem se zeptat. Nepřišla mi na to vhodná doba. A navíc jsem si byla jistá, že Dara mi chce něco opravdu důležitého. „Ale klidně si to dopij! My s paní půjdem nahoru!“ Co? Tak tohle jsem nečekala. Obvykle jsme spolu probírala věci v léčitelských pokojích. Vlastně jsem si nepamatovala, že bych Daru někdy viděla v prvním patře. Výjimky byly, když byl někdo z domácnosti nemocný nebo zraněný, ale to se naštěstí nestávalo často. A od té doby, co mě prohlásila za ranhojičku, tam nechodila vůbec.