Led a oheň - kniha druhá, kapitola 95

Vypadala tak zoufale a zlomeně, až se mi svíralo srdce. Zatraceně! Stál jsem nad ní a nevěděl, co bych mě udělat. „Vstaň, Mariko!“ vyzval jsem ji po chvíli, ale vona se ani nepohnula.
„Ne, dokud mi to nepromineš!“ Najednou už tak pokořeně nevypadala. Popad jsem ji za loket a vytáhnul na nohy. Otevřela pusu, aby protestovala, ale dost neurvale jsem ji strčil do křesla.
„Ani slovo, ženská!“ okřiknul jsem ji a vona se přikrčila. „A teď mě poslouchej a to zatraceně pozorně!“ Založil jsem si ruce na prsou. „Až ti zas řeknu, že vo něčem nechci mluvit, tak to taky uděláš!“ Přikejvla. „Dobře! A estli se to bude eště vopakovat, tak se připrav na pořádnej nářez, jasný?“ V hloubi duše jsem si ale byl jistej, že bych jí už nařezat nedokázal. Ne, po tom, čim si prošla vod toho grázla.
„Ano.“ hlesla poslušně.
„To jsem rád!“ Vrátil jsem se za stůl. „A teď už plav! Máš eště spoustu práce!“ Zvedla se, ale k odchodu se neměla.
„Tak co máš eště na srdci?“ zeptal jsem se jí se zájmem.
„Ty víš, že tě mám moc ráda, že jo?“ K mýmu údivu přešla za mě a zezadu mě objala.
„Já tebe taky, Mar!“ Přikryl jsem ty její ručky svejma pazourama. Přitulila se ke mně a zabořila mi tvář do vlasů.
„Nechci už nikdy být bez tebe! Nikdy! To bych radši umřela!“ K tomu jsem neměl co říct, teda kromě toho, že bylo zatraceně příjemný bejt s ní. Jenže jsem začal mít problém. Její blízkost a horkej dech, co mě hladil na uchu, na mě měly účinek. Napadlo mě, že jsem si měl s Lidou dát rovnou dvě kola, ale už bylo pozdě.

Marika se mi jemně vymanila a začala mi masírovat ramena. Hm, tohle by se taky dalo. Usoudil jsem, že pod stůl stejně nevidí, tak jsem se uvolnil, spokojeně přivřel oči a jen si užíval tu její péči.
„Máš moc šikovný prsty!“ zabručel jsem.
„Jsem ráda, že se ti to zamlouvá, můj pane!“ Nestačil jsem se divit, kde se to v ní bere. Než jsem se nadál, tak mi hbitě uvolnila šněrování u krku a vklouzla mi pod halenu. Dotek jejích prstů na mý holý kůži mě okamžitě probral z okouzlení.
„Tak to už stačí, Mariko!“ Chytil jsem ji za zápěstí a nekompromisně ji od sebe odstrčil.
„Tohle se ti nelíbí?“ hlesla smutně.
„Právě že jo! Až moc, sestřičko!“ Úmyslně jsem dal důraz na to oslovení. Trhla sebou a pak se kousla do rtu.
„Omlouvám se, bratře!“ Nestihnul jsem jí odpovědět, protože se otočila na podpatku a vyběhla z mý pracovny. Zatracená práce!

„Vo co šlo?“ Cedrik zvědavě strčil hlavu dovnitř.
„Se ženskejma jsou jenom potíže!“ povzdechnul jsem si. Správce si sednul naproti mně.
„Tak povidej! Že mám s ženskejma trable já, je jasná věc …“ Očividně narážel na tu věc s Thorou. „ … ale tys s nima nikdá problémy neměl!“ V tom se docela mejlil, ale nepovažoval jsem za moudrý mu to vyvracet. „Tak co se děje, chlapče?“ zeptal se mě vážně.
„Marika.“ řek jsem mu, jako by to vysvětlovalo všechno.
„Jo, všim sem si, že jste se včera chytli, ale vo to nejde nebo se mejlím?“

Zhluboka jsem se nadechnul a dumal, estli se mu mám svěřit nebo ne. Koneckonců, byl skoro jak muj táta, tak komu jinýmu bych to měl říct, ne? Nakonec jsem usoudil, že jestli to někomu neřeknu, tak co nevidět přijdu vo rozum.

„Líbí se mi.“ Skočil jsem do vody rovnýma nohama. „Jako ženská, chápeš?“ Upřel jsem na něj zoufalej pohled. „A to zatraceně moc!“ S obavama jsem čekal, co von jako na to. Myslel jsem, že se mi buď vysměje nebo se zvedne, prokleje mě a vodejde. Neudělal nic z toho. Dlouhý minuty si mě prohlížel a zamyšleně si hladil ty jizvy na tváři. Jako by hledal vhodná slova. Pak je asi našel, protože procítěně zaklel a dal se do řeči. První, co mě napadlo, bylo, že je ožralej. Ale to určitě nebyl. Na to mluvil až moc souvisle …

„ … zatraceně, kdyby mě aspoň jednou v životě poslouchaly, tak se nic z tohohlenctoho nestalo! Hned sem jim řikal, že z toho nic dobrýho nemůže vzejít, ale vony měly svoji hlavu! Prej ve Wulfstanově zájmu, pche! Šak von by se s tim už ňák porovnal! Koneckonců, by to nebyl první ani poslední chlap, kterýmu se něco takovýho stalo, ne?“ Odhadoval jsem, že moji odpověď nečeká, tak jsem mlčel. A tvářil se, že nechápu, vo čem to mluví. A to mi ani nedalo moc práce. Zvednul se a rázoval před mym stolem sem a tam jako vzteklej pes. „A co teď jako s tim, sakra?!“ Zastavil se a zadíval se na mě. „Vona se ti líbí a co ty jí?“ Vytřeštil jsem na něj voči.
„Zbláznil ses?! Mluvíme tu o mý sestře, sakra! Krev mojí krve!“
„A co jsem ti teď právě řek?!“ Obrátil oči v sloup.
„Že nejste jedný krve, do prčič!“ Cože?
„Hele, já vim, že jsme sourozenci jen napůl, ale stejně …“ Vztáhl ruce k nebesům a zařval na mě, ať ho laskavě chvíli poslouchám.
„Nejste sourozenci! Nikdy jste nebyli! Tvoje rodiče a Maričiny jsou úplně jiný, rozumíš?“