Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 93 a 94

Vylítnul jsem z hradu, jako bych měl v patách samotnýho satanáše. Měl jsem svý drahý sestřičky plný zuby! Zasloužila by zmalovat zadek, že si pár dní nesedne! Co to do ní jenom zas vjelo?! ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem postával na nádvoří a všude kolem padal sníh. Zase. Nechápavě jsem zakroutil hlavou.
„Potíže, pane?“ zeptal se Brek, kterej se ke mně přiloudal.
„Jo! Zatracený ženský!“ Chápavě pokejval hlavou.
„Bejt s nima se nedá a bez nich taky ne!“ prones filozoficky. „Jestli chceš radu, tak bys měl na chvíli vypadnout!“ dodal, než se odsunul na svoje strážný místo. Hm, to nejni marnej nápad!
„Kdyby se po mně ptali Cedrik s Grundem, tak jsem dole v hospodě! Pro nikoho jinýho vo mně nevíš!“ řek jsem Ronovi u brány.
„Jasně.“

V šenku jsem si sednul na lavici u stěny a Lida mi hned donesla korbel piva. Při pohledu na tu nádheru se mi hned zvedla nádhera.
„Dlouho si tady nebyl, pane!“ usmála se na mě.
„Moc práce!“ odvětil jsem po pravdě a pořádně si loknul.
„Tak to jó! Chceš i něco k jídlu? Mám čerstvý jaterničky! Včera jsme zabíjeli …“ Lákala mě a mně se už sbíhaly sliny.
„Tak mi dvě přines!“ Byly tam v cuku letu a byly přes celej talíř. Spořádal jsem je v mžiku a olíznul si prsty.
„Pochutnal sis?“ Hnědovláska se na mě zubila.
„Jo. Máš je dobrý!“ Dostal jsem další džbán piva.
„A jak de život, Pavriku?“ zeptala se mě vesele.
„Znáš to!“ Moc se mi do týhle konverzace nechtělo a vona to pochopila.
„Všude je něco!“ položila mi dlaň na předloktí a chlácholivě ho stiskla.
„A co ty?“ oplatil jsem jí ten zájem.
„Ále nic moc! Chybí mi pořádnej chlap!“ posteskla si.
„Pořád eště žádnej na obzoru?“ projevil jsem zdvořilej zájem.
„Když si vemu jednoho, tak vostatní budou smutný!“ mrkla na mě. Tomu bych věřil. Byla vopravdu kus. Pěkně rostlá, vlasy jak samet a až po pás, k tomu jiskrný hnědý voči … Vzal jsem ji za bradu a prohlížel si její tvář.
„Neměla bys chvilku pro jednoho vosamělýho bojovníka?“

Místo odpovědi mě vzala za ruku a zavedla dozadu, kde měla ten svůj malej kamrlík. Zavřel jsem za náma dveře a jako uhranutej sledoval, jak si pomalu rozvazuje živůtek.
„Pokračuj!“ vybídnul jsem ji chraplavě, když si shrnula šaty z ramen a dál se k ničemu neměla. Se smyslnym úsměvem zavlnila bokama a sukně skončila u jejích nohou. Přistoupil jsem k ní a vzal do dlaní její prsa. Mezi prstama jsem jemně promnul její bradavky. Ostře se nadechla, ale rukama sjela na muj zadek a hnětla ho.
„Hm …“ zamumlal jsem spokojeně a přitisknul ji k sobě. Líbal jsem ji, zprvu zlehka, ale jakmile rozevřela rty, jsem se přestal držet zpátky. Neprotestovala, právě naopak. Vzal jsem ji do náruče a, aniž bych přerušil polibek, jsem ji vopatrně položil na lůžko. Dívala se na mě vočima ztmavlýma touhou a vyzývavě si přejížděla rukama po těle … V mžiku jsem ze sebe shodil voblečení a lehnul si mezi její stehna. Přivítala mě víc než náruživě. Milovala jsem ji pomalejma línejma pohybama. Nakonec se ale vozvala matka příroda a přidal jsem na tempu i síle …

Ležel jsem na zádech, Lida se ke mně tulila s hlavou na mym rameni. Bezmyšlenkovitě jsem ji hladil po holý kůži.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se najednou.
„Kdo?“
„Jak se jmenuje ta, se kterou ses teď miloval?“ rozšířila svůj původní dotaz, ale moc mi tim nepomohla.
„Přeskočilo ti?“ vypravil jsem ze sebe nechápavě. Zvedla ke mně voči.
„Znám tě, Pavriku, líp než si myslíš!“ podotkla klidně. „Bejváš vášnivej a prudkej, ale dneska to bylo, jako by ses miloval s někym, na kom ti strašně moc záleží. S někym, komu nechceš působit ani to nejmenší nepohodlí nebo bolest!“ Chtěl jsem ji ujistit, že to je vona, ale oba jsme věděli, že by to byla lež. Mezi náma nebylo nic, kromě tělesný přitažlivosti.
„Nechci vo tom mluvit.“ řek jsem jí po pravdě. Chápala to.
„Estli ti můžu radit, tak buď s ní do toho jdi nebo ji pusť z hlavy! Jinak se zničíš!“
„Já vim, Lido! Jenom nevim, co s tim udělám!“

Už dávno spala, ale já ne. Dumal jsem vo sobě. Tohle mi mělo pomoc, ale místo toho mi to v hlavě udělalo eště větší zmatek. Lida mě vopravdu znala líp, než by mě kdy napadlo. Jedinej, na kom mi tolik záleželo, byla ta drobná černovláska, která mi dokázala jedinym pohledem rozbušit srdce a jedinym dotekem zahnat všechny starosti, co mě trápily. Problém je ale v tom, že mi říká bratře …


Kapitola devadesát – čtyři

Seděla jsem u stolu a bez zájmu se rýpala v jídle. „Co je dneska s tebou?“ zeptala se mě Thora potichu. „Nechutná ti snad?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale bylo mi jasné, že jí něco říct musím.
„Špatně jsem spala a jsem unavená. To je celé.“ Očividně mi nevěřila, ale už se dál nevyptávala.
„Budu v kuchyni, až se najíš!“ Vděčně jsem se na ni usmála.
„Děkuju!“ Pokývla mi a nechala mě samotnou s mými neradostnými myšlenkami.

Připadala jsem si nesmírně provinile. Včerejší roztržka s Pavrikem mě mrzela. Jistě zlobila jsem se na něj, ale v hloubi duše jsem uznávala, že jsem to přehnala. Neměla jsem právo se ho na ty věci vyptávat a ještě ke všemu takhle přede všemi. Sama jsem nevěděla, proč mě vědomí, že měl jiné ženy, tak rozhodilo. Když mě tam nechal stát, tak jsem se přesunula do ložnice, kde jsem svolávala hromy a blesky na jeho hlavu. Kolem půlnoci jsem se trochu uklidnila a rozhodla si to s Pavrikem vyříkat. Omluvit se a přijmout jeho oprávněné výtky. Nebo trest, bude-li na něm trvat. Klepala jsem na dveře jeho pokoje, ale neodpovídal. Myslela jsem si, že se mnou jen nechce mluvit, tak jsem tam vklouzla. K mému rozčarování tam ale nikdo nebyl. Kam jen mohl jít? Vrátila jsem se k sobě a upadla do neklidného spánku.

Ráno jsem se kvapně ustrojila a spěchala na snídani, protože jsem chtěla hovořit s Pavrikem. Jenže ten tam jako z udělání nebyl. A to byl důvod téhle mé špatné nálady. Ptala jsem se Cedrika i Grunda, ale ti mlčeli jako zařezaní. A bratr se neukázal ani během dopoledne. Moje obavy o něj vzrůstaly s každou hodinou. Když jsem dojedla oběd, tak se konečně ukázal. Hned jsem se zvedla a zamířila k němu.
„Pavriku, chtěla bych se …“ začala jsem, ale on mě vůbec nevzal na vědomí. Prošel kolem mě, jako bych byla vzduch, a šel rovnou do své pracovny. Povzdechla jsem si a zašla do kuchyně. Požádala jsem Brennu, aby mi dala něco k snědku pro bratra. Naložila mi toho plný tác a já se vydala nahoru. Zaklepala jsem na dveře a počkala, až mě vyzve ke vstupu.

„Musíš mít hlad, tak jsem ti něco přinesla!“ Položila jsem podnos na jeho stůl a se skloněnou hlavou čekala, až mě pošle pryč. Dal se do jídla a víc si mě nevšímal. „Ještě se na mě zlobíš?“ odvážila jsem se zeptat. Teprve teď se na mě podíval.
„Co chceš?“ otázal se mě studeně.
„Omluvit se ti!“ hlesla s očima upřenýma na desku stolu.
„Nemám zájem!“ odbyl mě mávnutím ruky.
„Pavriku, prosím. Nebuď na mě tak zlý!“ Zoufale jsem na něm visela pohledem. V očích se mu zablesklo.
„Budu eště horší, estli odsuď hned nevypadneš!“ zavrčel na mě a zněl opravdu naštvaně.
„Potrestej mě, jestli chceš, ale neposílej mě pryč!“ zaprosila jsem rozechvěle. Otřel si prsty o kalhoty a pohodlně se opřel v křesle. „A jak tě mám potrestat, co?“

Oh, bohové. Zatočila se mi hlava. Pod jeho pohledem jsem si připadala jako malá neposlušná holka.
„Jak uznáš za vhodné, můj pane.“ Snažila jsem se znít odhodlaně, ale uvnitř jsem se třásla strachy. Věděla jsem, jak pádnou ruku má.
„Možná bych ti měl nařezat, aby ses naučila slušnym způsobum ...“ pronesl přemýšlivě.
„Je-li to tvé přání, můj pane!“ Ztěžka jsem polkla.
„ … nebo tě zavřít do sklepa, abys měla dost času přemejšlet vo tom, jak se chováš!“ Jenom to ne! Do sklepa ne! V mysli se mi mihla cela v podzemí Brianova paláce.
„To radši ten výprask!“ vyhrkla jsem hned. K mému zděšení pomalu zavrtěl hlavou.
„Pavriku, prosím tě, ne, tohle ne!“ Představa studeného podzemí mě děsila. „Zbij mě, ale neposílej mě tam dolů!“ Zkoumavě na mě hleděl, jako by se rozmýšlel.
„Ne.“ rozhodl se po chvíli. „Jsi už dost stará na to, abych tě trestal! A teď jdi! Už jsem s tebou ztratil dost času!“ Vrátil se k pergamenu, který četl, když jsem vstoupila.

Zhrozeně jsem na něj zírala. Chlad, který z něho čišel, mohl směle soupeřit s doronským mrazem, který byl venku. Je možné, že jsem ho rozzlobila natolik, že se mnou už nechce mít nic společného? Do očí se mi draly slzy. Přece musí být nějaký způsob … Se zaťatými zuby jsem se svezla na kolena. Klečela jsem tam a přesvědčovala sama sebe, že tahle pokora na něj zabere. Musí, jinou možnost nemám … Neodvažovala jsem se na něj pohlédnout, ale zaslechla jsem, jak odšoupl křeslo a vstal. Brzy jsem zahlédla jeho vysoké boty, které se zastavily jen kousek přede mnou.
„Odpusť mi, můj pane! Nechtěla jsem se tě dotknout! Ani nevím, proč jsem ti to řekla. Udělej se mnou, cokoliv chceš, ale neodháněj mě od sebe! Prosím!“