Led a oheň - kniha druhá, kapitola 92

„Jak jsi to mohla takhle zvrtat?“ ptala jsem se Thory, když mi pomáhala s převlékáním. „Nic jsem nezvrtala!“ ohradila se, zatímco mi šněrovala živůtek na zádech. Chvíli trvalo, než mi to došlo.
„Co na to Cedrik?“ Neušlo mi, jak se trochu zachvěla. „Thoro!“ vydechla jsem zhrozeně a objala ji.
„Zuřil.“ přiznala tiše.
„Ublížil ti?“
„Nebejt Urgana, tak bych asi dostala pořádně nařezáno.“ Podle toho, jak se správce poslední dobou choval, bych tomu i věřila. „Sedni si, ať tě můžu učesat!“ ukázala na židli.
„A jak se cítíš?“ vzpomněla jsem si na svoje léčitelské povinnosti.
„Dobře! Jen se mi vobčas zvedá žaludek …“
„Na ty nevolnosti ti něco dám!“ nabídla jsem jí okamžitě. „A taky na sebe musíš dávat pozor!“ Něco mě napadlo. „To se tvůj odjezd do Lationu odkládá, ne?“ Přikývla.
„To jo. Dara je taky proti tomu, abych teď jela takovou dálku.“ Úplně jsem zapomněla, že Dara je v tomhle výš než já. „Jaký to tam vlastně je?“ Zvědavostí jí svítily oči.
„Urgan ti nic neřekl?“ poškádlila jsem ji. „Ale jo. Jenže já mu tak docela nevěřim. Pro každýho je nejhezčí místo tam, kde se narodil, víš?“ Zručně mi splétala vlasy do copu.
„Bude se ti tam líbit! Strýcův palác je obrovský! A královské ložnice mají výhled na moře. Chvíli ti bude trvat, než si na ten všudypřítomný hukot zvykneš, ale pak bez něj už nebudeš moct usnout …“ Vyprávěla jsem jí všechno, co jsem si z návštěvy u strýce pamatovala.
„Už se těším, až to uvidím na vlastní oči!“ Thora dokončila účes.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyhrkla jsem najednou.
„Do toho!“ vyzvala mě zvědavě.
„Mělas někdy něco s Pavrikem?“

„Proč tě to zajímá?“ překvapeně zamrkala.
„Jen tak. Prostě jsem chtěla vědět, jaký je, no!“ pronesla jsem zdánlivě bez zájmu. Vykulila na mě oči.
„Jako abys ho mohla doporučovat nebo co?“ Vyplázla jsem na ni jazyk a Thora se zachichotala. „Ale zustane to jen mezi náma, jo? Hlavně to neřikej Urganovi.“ Zvedla jsem dva prsty na znamení, že přísahám.
„Ani kdyby mě mučili!“ Zasmála se a pak spiklenecky ztišila hlas.
„Řeknu ti, ten teda ví, jak zacházet s holkou! Je hódně dobrej …“ mrkla na mě. „ … a když se do toho dá, tak jedný moc na vybranou nedá! Prostě si veme, co chce, ale i ty si přijdeš na svý!“

Při večeři jsem seděla vedle Thory, která nepřestávala upírat na svého nastávajícího zamilovaný pohled. Usmála jsem se.
„Tvojí nevěstě to dneska opravdu sluší, bratránku!“ Urgan mi věnoval zářivý úsměv.
„Mám tu nejhezčí holku od vás!“ prohlásil hlasitě a dal Thoře pusu na tvář. Pavrik se zamračil.
„Možná bych ti měl vyhlásit válku, Morgane! Za ty jeho kecy!“ Strýc se zakuckal smíchy.
„Můžeš si za to sám! Kdybyste mu nepomáhali, tak by utřel hubu a mohli byste si ji nechat.“ „A navíc hezkejch holek tu máme fůru …“ Grund se přidal k hovoru. „ … tak proč se kvůli jedný jediný hnát do války, ne?“

Věděla jsem, že se jen tak špičkují, a že nikdo z nich nemyslí vážně, co říká, ale stejně jsem se na chvíli vyděsila, že by mohlo dojít k bitce. Jen jsem tak docela nebyla schopná odhadnout, kdo s kým by se pral tentokrát. Naštěstí se ozvala hudba a Urgan vzal Thoru bez okolků do kola. Pavrik ke mně natáhl ruku.
„Dáme si taky jeden?“
„Jistě!“ Za nedlouho jsme vířili mezi ostatníma.

„Nevadí ti, že si Urgan bere Thoru?“ zeptala jsem se ho tiše.
„Ne, proč by mělo?“ zmateně se na mě zadíval. Kousla jsem se do rtu. Neměla jsem o tom vůbec začínala! Pak mu to ale došlo. „Aha. Hele, kdybych bránil ve štěstí každý, se kterou jsem se vyspal, tak se jich moc nevdá!“ Prudce jsem se nadechla. Měla jsem o něm jisté naivní představy a ty tímto prohlášením vzaly za své. A to bolelo. Hodně moc.
„Byl jsi aspoň Rondě věrný?!“
„Jestli jo nebo ne, to nejni tvoje starost, sestřičko!“ zabručel varovně. „A byl bych ti vděčnej, kdyby sis příště našla jinej námět k hovoru, když už musíš žvanit!“ A vyzvedl mě nad hlavu. Měkce jsem přistála na špičkách a šli jsme do další otočky.
„Kolik jsi jich vlastně měl?“ Proč jen se na to ptám? Copak nevím, že mě jeho jakákoliv odpověď zraní? Zarazil se uprostřed pohybu a hodnou chvíli na mě jen koukal. „Nedovedeš to snad spočítat?“ přidala jsem další úder.
„Mariko!“ Zatvářil se tak, že jsem bezděky ustoupila o krok. „Co ti zas přelítlo přes nos?“ zeptal se užasle.
„Nic!“ odsekla jsem mu ostře. „Jen chci vědět, jak je na tom můj bratříček s věrností!“ Na okamžik jsem měla dojem, že mi jednu vlepí. Ale pak se prostě otočil a nechal mě tam stát …

„Co se stalo?“ ptala se starostlivě Thora, která se najednou objevila vedle mě.
„Nic!“ sykla jsem na ni. „Jako bys ho neznala!“ Pokusila jsem se na ni usmát skrz slzy, které se mi draly do očí.
„No, právě, že znala! A taky mám uši, abych slyšela, žes mluvila spíš ty!“ odvětil Thora rázně. „Čím jsi ho tak naštvala?“ Já jeho?! Copak je slepá nebo co? Já tu teď brečím, zatímco on si beze slova vysvětlení odkráčel středem.