Pýcha

Vzhlížela jsem se před krásným zrcadlem v mém pokoji. V jeho odraze jsem viděla krásnou dívku. Tmavě hnědé lokny jí splývaly kolem olivového obličeje. Přímo na mě se dívaly dvě krásné kaštanové oči. Její štíhlé tělo zdobily blankytně modré šaty, nádherné šaty. V ruce držela bílý vějíř. Jsem krásná, uvědomila jsem si náhle a zářivě se na sebe usmála.
"Jsi krásná," zaslechla jsem za sebou a otočila se.
"Děkuji otče," usmála jsem se a kývla na George hlavou.
"Už nejsi ta malá uplakaná holčička, kterou jsem si přivezl z hor před sedmi lety."
Zasmála jsem se. Ne. Už jsem nebyla malá holčička. Změnila jsem se. Jsem žena.
"Jonathan mi vyprávěl, že jste se spolu sblížili."
Ano. Jonathan. Už když jsem přijela do města jsem se celkem spřátelili. Jeho matka sem často chodila a jeho brala s sebou. Letos jsme se ale opravdu sblížili. Jonathanovi jsem se zalíbila. A není se čemu divit. Jsem přeci tolik krásná. A Jonathan je bohatý a galantní. Tak- inu proč ne?
"Ano, je tomu tak," odvětila jsem otci a znovu jsem se zářivě usmála.
"Jonathan a jeho matka dnes povečeří s námi. Oblékni si večerní šaty a přijď dolů, prosím," usmál se otec a odešel. Nikdy jsem s Jonathanem nevečeřela. Vždy přicházeli během dne, na oběd, na slavnost, ale na večeři nikdy nepřišli. To bylo velice zvláštní.
Ale déle už jsem nad tím nepřemýšlela. Oblékla jsem si večerní šaty, upravila se a znovu se vzhlédla v zrcadle.
"Dokonalé," řekla jsem si pro sebe a pomalu odkráčela dolů do jídelny.
Stůl byl již prostřený. Otec, Jonathan i jeho matka u něj seděli. Když jsem vešla, Jonathan povstal. Kývla jsem a posadila jsem se. Přinesli první chod.
Večeře byla jako vždy vynikající. Když jsme dojedli, Jonathan si vyžádal chvíli ticha.
"Dovolte mi, abych promluvil. Chtěl bych vám něco říct, Maureen. Jistě všichni víte, že já a Maureen jsme si vybudovali jakýsi vztah. Už nejsme jen přátelé. Maureen je pro mě celý svět. Nedovedu si představit, že bych žil bez ní. Miluju ji. Miluji tě, Maureen," obrátil se ke mně. Tiše jsem přihlížela. Jonathan vytáhl truhličku pokrytou sametem.
"Proto," pokračoval. "Tě chci požádat o tvou ruku," poklekl a podal mi tu truhličku. Můj zrak spatřil nádherný prsten s velmi drahým drahokamem. Nedala jsem na sobě znát žádnou reakci. Jen jsem s úsměvem přikývla.
"Staneš se mou chotí, Maureen?"
"Budiž," řekla jsem a zářivě se usmála.
A tehdy jsme se zasnoubili. A tehdy to byl poslední večer, než se všechno úplně změnilo.
Ráno se někdo dostavil. Zastavila jsem se v chodbě a tam spatřila vyčerpanou ženu. Tu přeci znám, skočilo mi do hlavy. Ale kdo to je? Nemohla jsem si ji vybavit. Ach ovšem, byla to má tetička. Vendëa. Tak se jmenovala.
"Potřebuješ něco, Vendëo?" oslovila jsem ji a vztyčila hlavu.
"Maureenko! Holčičko moje, jsi to opravdu ty. Jsi překrásná. Když jsem tě viděla naposledy, byla jsi jen malé děvče, ale teď? Je z tebe dospělá žena!" zaradovala se Vendëa.
"Ehm, jistě," odvětila jsem a nadechla se.
"Tak dlouho jsem tě hledala. Ale teď už jsem tě našla! Jsi skutečně tady. Všechno bude zase dobré, vrátíme se spolu domů. Dědeček bude mít takovou radost!" jásala Vendëa.
"A proč bych to měla dělat?" odsekla jsem. Vendëa ztuhla.
"Copak ty se nechceš vrátit domů, Maureenko?" zašeptala a pohladila mě po tváři
"Já jsem doma. Tady je můj domov."
"Ne. To není. Tvůj domov je u nás ve vesnici! U mě a u dědečka," usmála se jemně Vendëa.
"Vím, kde je můj domov! A v té tvé vesnici to rozhodně není! Můj život patří sem. K otci a Jonathanovi. Včera jsme se zasnoubili. Nikam s tebou nepůjdu, rozumíš?"
Vendëa zbledla. Chvílemi vypadala, že se rozpláče. Ale co je mi do ní?
Kývla a pak odešla. Ušklíbla jsem se. Ať si jde kam chce. Ona mě nezajímá.
Ani můj dědeček? ozval se ve mně hlásek pochybností. Ihned jsem tu myšlenku zahnala.