Rozloučení

To ráno mi přišlo tolik odlišné od jiných. Znovu jsem si připadala jako ten den. Jako to první ráno v této horské vesnici. Znovu mi do očí vhrkly slzy, plakala jsem a stýskalo se mi. Tolik mi zase začala chybět. Už to bylo pár let. Už jsem zvykla, že jsem odešla z města, když se to stalo. Ale to ráno jsem si připadala jako by všechno bylo cizí.

Cítila jsem se tak moc zničeně. Tolik jsem po ní toužila. Tak moc jsem jí chtěla sevřít v náručí, obejmout ji, vlepit jí pusu na tvář, stisknout její dlaň… Milovala jsem ji. Tak moc jsem ji milovala. Byla celý můj život. Nikoho jiného jsem tehdy neměla. Ale ona odešla! Odešla i když slíbila že mě nikdy neopustí! Ale přesto ji pořád miluji. I když už nežije… Jak bych ji mohla nemilovat? Byla to moje matka.

Ale už je to rok. Bylo mi deset. Už jsem přes to přeci překonala, nebo ne? Otce jsem nikdy neměla. Nikdy jsem o něm nevěděla, matka o něm nemluvila. Když moje maminka zemřela, už jsem nemohla bydlet sama ve velkém městě. A tak mě poslali do hor. Do horské vesnice kde žije můj dědeček a sestra mého otce. Moje teta. Mám ji ráda. Je milá. Ale dědečka jsem měla mnohem raději. Můj dědeček…

Z mých myšlenek, vzpomínek a pláče mě vyrušily kroky. Někdo šel nahoru. Na chvíli jsem přestala brečet. Spatřila jsem mladou, usmívající se ženu. Mohlo jí být kolem dvaceti.

„Maureenko, neplač. Neplač. Copak se stalo?“ utěšovala mě Vendëa, moje mladičká tetička.

„Tolik mi chybí, Ven!“ vzlykla jsem. Vendëa mě pohladila po vlasech a přitiskla mě k sobě.

„To bu…“ víc už nedořekla, nýbrž jsme obě ztuhly. Ozvaly se hlasy. Podívaly jsme se na sebe a běžely jsme dolů.

V předsíni stál dědeček a nějaký muž. Nevěděla jsem proč, ale připadal mi nějak povědomý.

„Maureen!“ zasmál se ten muž. Rozeběhl se ke mně a pohladil mě po tmavých vlasech. Vystrašeně jsem se podívala na Vendëu. I ona se tvářila celkem vystrašeně, ale zároveň jsem v jejím pohledu zahlédla vztek a odhodlanost- bojovat?

„Nech ji na pokoji Georgi!“ zabručel dědeček. „Nemůžeš ji odvézt! Na to nemáš právo!“

„Jistěže na to mám právo! Je to má dcera!“ odvětil ten muž. Rázem se mnou hrklo. A všechno mi bylo jasné. Byl to můj otec.

„Co tě to popadlo?! Proč máš o ni najednou zájem? Proč jsi nepřišel už před deseti lety?“ hněval se dědeček. Já jsem zhluboka dýchala a zmateně koukala.

„Proč? Protože tu byla její matka!“ odpověděl ,můj otec.‘

„Takže jsi jen čekal až Anneil zemře? O tohle ti šlo?! A teď se tu najednou objevíš! Myslíš, že s tebou chce někam jít?!“ pokračoval dědeček.

„Bude muset. Mám na to papíry!“ Otec podal dědečkovi jakýsi papír. Dědeček začal číst a celý zbledl.

„To nemůžeš. Nedělej to,“ zašeptal dědeček.

„Můžu, otče,“ zamumlal můj táta a pak se všechno seběhlo příliš rychle. Moc si to ani nepamatuji. Otec mě táhl pryč, přestože se mě snažila Ven zadržet. Ale nepodařilo se jí to. George a nějaká žena mě posadili do kočáru a vezli mě pryč.

„Dědečku! Dědečku!“ volala jsem a plakala, ale marně. Vesnice se mi brzy ztratila z dohledu a já jsem usnula. Když jsem se probrala, uviděla jsem domy velkoměsta. Byla jsem pryč. Odvedli mě od mého dědečka. Od mého milovaného dědečka, na kterém mi tolik záleželo, který byl pro mě snad vším. Nikoho jiného než jej a Ven jsem neměla. A oni mi je vzali. V tu chvíli jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Už nikdy spolu s dědečkem nepůjdeme do hor, už nikdy se spolu nebudeme smát. Už svého dědečka nikdy neuvidím.