Zármutek

Semkla jsem rty. Jenom stěží jsem zadržovala slzy. Já už to prostě nezvládám. Složila jsem se k zemi a dala se do pláče. Cítila jsem se strašně. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Proč jsem tenkrát nemohla odejít s Vendëou? Všechno by bylo zase v pořádku. Mohla jsem být šťastná. Mohla jsem být zase se svým dědečkem, ve své vesnici! Byla jsem tolik… samolibá. Sebestředná a slepá. Myslela jsem jen na šperky, na krásné šaty, na bohatství…
A jak jsem skončila? Skončila jsem jako služka. Jako ubohá služka svého manžela. Jak jsem ho nenáviděla. Všechno co mi kdy řekl o jeho citech… všechno co mi kdy navykládal o tom, že mě miluje… Všechno to byly lži. Šlo mu o totéž co mě. O peníze. A o to, aby ho měl kdo obsloužit. A takhle jsem dopadla.
Sedím opřená u zeď ve své ložnici, pláču a jsem ztracená. Vzlykla jsem. Co budu dělat? Proč bych vlastně ještě měla žít? Odpověď na tuto otázku jsem dostala dřív, než jsem čekala. Když někdo zaklepal na dveře.
"Kdo je?" snažila jsem se neplakat.
"Calariel," zaslechla jsem dětský hlásek. Jemně jsem se usmála.
"Pojď dál, Cal," zamumlala jsem a hlavu dala do dlaní. To Calariel byla důvod žít. Moje holčička. Moje milované děťátko.
Možná takhle skončila moje matka… Možná to taky nezvládala. Třeba utekla, když jsem byla malá, ale pak… Já ale nesmím nechat mou holčičku na světě samotnou. Je příliš malinká. Vždyť to je nedávno, co jí bylo šest.
"Maminko, co se stalo?" zeptala se vystrašeně, když mě uviděla na zemi.
"To nic není, to je v pořádku, děvenko. Všechno bude v pořádku." Pohladila jsem ji po hnědých vláscích.
"Maminko, přišla nějaká žena," řekla po chvíli Calariel.
Vzdychla jsem. Právě teď jsem neměla náladu s nikým mluvit. Ale Jonathan tu nebyl, byl zase někde pryč… Takže jsem se musela dostavit já.
"Jaká žena?" udivila jsem se.
"Říká, že se ztratila a potřebuje přístřeší, protože už je noc a je mráz."
Je dobře, že tu Jonathan není, uvědomila jsem si. Ten by ji vyhnal. Ale já jsem dobrá. Když už nikdo nepomůže mně, já jí pomůžu.
Pokynula jsem Calariel a společně jsme sešly dolů ze schodů. Bylo mi jedno, že jsem velmi nevhodně oblečena. Mně už bylo jedno všechno.
"Buďte zdráva, milostivá paní. Prosím, putuji už dlouhé měsíce. Potřebuji někde hlavu složit," zašeptala ta žena.
"Jistě, pojďte se mnou," zašeptala jsem, aniž bych na ni pohlédla. "Kdo vlastně jste?"
"Mé jméno je Vendëa, paní." Trhla jsem sebou. Ne, to nemůže být pravda. To je Vendëa. Moje Vendëa! Konečně jsem se na ni zadívala. Ano, byla to ona. Zestárla. Řekla bych, že jí bylo tak čtyřicet let.
"Ven! Ven, jsi to vážně ty?" vydechla jsem skrz slzy.
"My se známe?" zeptala se, ale pak se jí oči rozsvítily. "Maureenko, holčičko moje!"
Vrhla jsem se jí do náruče a rozvzlykala se.
"Kdo jste?" zaslechla jsem Calarielin hlásek.
"To je moje teta o které jsem ti vyprávěla, Cal! Všechno bude zase dobré," zasmála jsem se.
"To je tvoje dcera?" zašeptala nevěřícně Vendëa. Kývla jsem.
"Je tolik krásná. Jako ty," pohladila ji Vendëa. "Ale nevím, jestli bude všechno zase v pořádku. Jde o Garwina."
Zamrazilo mě. Můj dědeček. Co se děje?
"Co se stalo?" vydechla jsem.
"Bojím se, že umírá, Maureen. Když jsem mu řekla tvou reakci v Georgově domě…"
Teď jsem byla odhodlána. Musím jít za mým dědečkem. Musím mu pomoci! Nemohu ho nechat zemřít, musím ho vidět!
A tak jsme se okamžitě vypravily na cestu. Vzala jsem nějaké peníze, co zde měl Jonathan schované a všechny tři jsme zamířily směrem do hor. Směrem k mému milovanému dědečkovi.