Led a oheň - kniha druhá, kapitola 91

Po dvou dnech přestalo sněžit a my se pomalu chystali na cestu domů. Bylo to tu hezký a bylo by eště hezčí, kdyby se Marika chovala jako normální holka. Pokaždý, když jsem na ni promluvil, tak se sebou trhla, jako bych ji švihnul bičem. A když jsem ji vzal za ruku, tak se mi okamžitě vytrhla. Ptal jsem se jí na to, ale vždycky zavrtěla hlavou. Zatraceně, co se to s ní jenom děje? Jo, abych byl upřímnej, tak mi ta její vodtažitost vyhovovala, protože jsem taky neměl zrovna čistý svědomí. Po těch všech snech, co jsem vo ní měl, bylo docela těžký bejt s ní tady tak sám. A vědomí, že ji mám na dosah, bylo nesmírně vzrušující. Kdybych chtěl, tak bych moh … teda kdyby to nebyla moje sestra. Bejt to kterákoliv jiná holka, tak jsme tu noc strávili docela jinak …

„Hééj! Jste tady?“ ozýval se Grundův hlas z dálky. A za chvíli jeho majitel vyjel z lesa.
„Jó! A nic nám neni!“ křiknul jsem na něj, abych ho uklidnil.
„To je dobře! Dělali jsme si starosti, estli jste se dokázali někam schovat!“ Dojel ke mně a seskočil ze sedla. Stisknul jsem mu pravici.
„Co doma?“ zeptal jsem ho okamžitě.
„Všechno v cajku, Pavriku! Brenna s ženskejma se činěj, prej aby ty zásnuby byly pěkný, Cedrik se eště na všechny kolem sebe mračí, Urgan se naparuje jako páv a Thora chodí s hlavou v oblacích. Jo, abych nezapomněl, je v tom.“ Potichu jsem hvízdnul.
„Jak to, sakra, ten pacholek stíhal?“ Grund pokrčil ramenama.
„To ti teda nepovim! Já si myslel, že po jídle leze po čtyřech do pelechu. Chacha, do pelechu lez, ale sil měl až dost! Měli jsme ho třískat víc!“ Otevřely se dveře a Marika vykoukla ze srubu. „Zdravim, paní!“ Grund se na ni přívětivě usmál.
„Najíš se s náma?“ nabídla mu pohostinně.
„Jo, tak to bych si teda říct dal!“

Marika rychle prostřela a než si Grund vytřel a ustájil koně, tak dodělala oběd. Dostali jsem masovou polívku a k ní slazenej čaj.
„Hmm! Voní to pěkně!“ pochválil ji můj pobočník a ona se začervenala.
„Jo, Marika umí vařit, estli sis nevšim!“ zabručel jsem a nabral si plnou lžíci. Jedli jsme mlčky a já dumal, estli se Marika dá do kupy, až se vrátíme do pevnosti. A to jsem si myslel, že už je z toho venku.

Po jídle jsme s Grundem osedlali koně a pak uzavřeli srub. „Připomeň mi, ať sem pošlu někoho doplnit zásoby!“ požádal jsem Grunda, když jsem se vyhoupnul do sedla.
„Jo. Hoděj se, co?“ zazubil se na mě potěšeně, protože tohle byl vlastně jeho nápad. Už jako malej kluk s tim votravoval mýho tátu tak dlouho, dokud mu nedovolil, aby s chlapama objížděl hlídkový sruby a zásoboval je. No, jezdil jsem s nima, samozřejmě.
„Můžem, Mar?“ obrátil jsem se k sestře.
„Jistě! Dáme si závod?“ Popleskala Rajku po krku. Mrknul jsem na Grunda.
„Proč ne? Co ty na to?“ Polohlasně se zasmál.
„Kdo bude poslední je bábovka!“ křikl na nás a pobídnul Senka do trysku. Vylétli jsme jen o pár úderů srdce za ním …

Hnali jsme se plání a v dálce před náma rostla silueta hradu. Grund byl asi o půl délky přede mnou, zatímco Marika za náma nepatrně zaostávala …
„Bránu!“ zařval Grund z plnejch plic a těžké veřeje se před začaly votvírat. Zatraceně! Předklonil jsem se a pobízel Luka k eště většímu tempu … Branou jsme prolétli zároveň. Marika dojela chvíli po nás. Seskočila na zem a hladila Rajku po plecích.
„Hodná holka …“ zaslechl jsem, jak ji chválí.
„Jezdí dobře!“ prones Grund uznale směrem k Marice. „Mít silnějšího koně, tak nám dala zabrat!“ dodal tiše. Souhlasil jsem s nim.
„Nechce ho.“ Už několikrát jsem jí nabízel jinýho koně, ale vona si paličatě trvala na Rajce. Říkávala, že je vytrvalá. Podle toho, co jsem viděl, měla i pravdu.

Scházel jsem ze schodů, umytej a převlečenej do čistý haleny a nohavic, když jsem zahlíd Urgana, jak se usazuje u stolu. Dřepnul jsem si vedle něj.
„Nebyl jsem tu chvíli a tady se dějou věci!“ mrknul jsem na něj. Pohledem neuhnul ani vo píď.
„Koukám, že se tady novinky šířej rychle!“ prones ke mně na půl huby.
„Nediv se!“ Zasmál jsem se. „Co na to Morgan?“ Urgan se ušklíbnul.
„Byl štěstím bez sebe!“
„Tak to si dovedu představit!“ Vyprsknul jsem smíchy a nalil nám pivo.
„Hele, můžu se tě na něco zeptat?“ voptal se zaraženě.
„Tak spusť!“ vyzval jsem ho, když jsem si votřel pěnu z vousů.
„Když byla Ronda to, no vždyť víš, byla taky tak náladová? Včera jsem se Thory na něco zeptal a hodila po mně talíř a když jsem se jí pak ptal, proč to udělala, tak se rozbrečela, jako kdyby jí někdo umřel.“ stěžoval si ublíženě. Jen stěží jsem udržel vážnou tvář.
„To k tomu patří, tatíku!“ Plácnul jsem ho do zad, až málem políbil stůl. „Ronda se docela držela, ale co si pamatuju, tak s Annou, mojí nevlastní mámou a tvojí tetou …“ vysvětlil jsem mu pro případ, že by měl eště v našich rodinnejch vztazích ňáký nejasnosti. „ … to cloumalo, že s ní nebylo k vydržení!“