Led a oheň - kniha druhá, kapitola 90

Zády jsem se opírala o zeď. Nenápadně jsem pozorovala Pavrika, který seděl u stolu a nožem opracovával polínko. Tohle dělával často, když měl dlouhou chvíli. Na sobě měl režnou halenu a nohavice. Těžký kožich visel u dveří, stejně jako můj. Tmavé vlasy mu spadaly až po ramena.
„Co to bude, až to bude?“ přinutila jsem se zeptat, abych zahnala tu podivnou tíseň, která se mě zmocňovala.
„Vlk.“ odpověděl stroze, jak míval ve zvyku, když se na něco soustředil.
„Nenaučil bys mě to?“ Překvapeně se na mě zadíval.
„Proč? Nikdy ses vo tohle nezajímala!“ Měl pravdu, dávala jsem přednost vyšívání.
„Třeba by se mi to mohlo někdy hodit, ne?“ Trochu se usmál.
„Až budem doma, tak se připomeň!“ Zase se ponořil do toho svého zadumaného mlčení.

Pootevřela jsem dveře a vykoukla ven. Okamžitě mě oslepily poletující sněhové vločky.
„Zavři, sakra!“ ozval se Pavrik okamžitě. „Táhne sem!“ Poslechla jsem ho.
„Chtěla jsem jen vědět, jestli ještě sněží.“ ohradila jsem se vyčítavě.
„To neslyšíš ten řev?“ zeptal se mě udiveně a věnoval se své práci.

Nervózně jsem přecházela sem a tam. Připadala jsem si jako zvíře v kleci. Tohle celé se nebezpečně podobalo mému snu a já se bála, co bude dál. V mých představách jsme se spolu milovali ve srubu, zatímco venku zuřila vánice. Zrovna jako dneska …

„Sedni si, Maru, a uklidni se! Kdo se má na tebe dívat? Rázuješ taky jak vzteklej pes.“ Loupla jsem po něm očima, ale sedla jsem si zpátky na postel. „Zkus usnout!“ navrhl mi bratr smířlivě. Jen to ne! Děsila jsem se toho, co by se mi mohlo zdát …
„Nechci!“ odsekla jsem mu. „Nejsem unavená!“
„A co teda chceš?“ zeptal se mě logicky.
„Jet domů! Už to polevuje …“ Zavrtěl hlavou.
„Přestaň plácat nesmysly, ženská!“ okřikl mě rázně. „V tomhle se jet nedá! Byla by to sebevražda.“ To jsem věděla i bez něho, ale musela jsem to zkusit, co kdyby to vyšlo?

Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala je rukama. „Pavriku?“ Otráveně ke mně zvedl oči.
„Co zas máš?“ Podle jeho tónu jsem soudila, že mu už vážně lezu na nervy. Výborně, ještě chvíli a vybuchne vzteky. Rozhodně by to bylo lepší, než když takhle mlčí!
„Neměl bys zavolat Warka dovnitř? Aby se mu venku něco nestalo!“ předstírala jsem starost o jeho miláčka.
„Je mu dobře tam, kde je.“ sykl na mě koutkem úst. „Jestli chceš něco dělat, tak se mrkni do spíže, jestli tam nejni něco na zub! Docela bych jed!“ Chtěla jsem ho poslat ke všem čertům, ale pak mě napadlo, že se aspoň na chvíli dostanu z jeho společnosti.
„Jak si přeješ, můj pane!“ Obrátil oči v sloup, ale nijak to nekomentoval.

Prošla jsem si zásoby. Bylo tam nějaké sušené maso, několik vajec, pár hrudek másla, nějaké to koření a sůl a trochu mouky. „Dáš si vajíčka?“ oznámila jsem mu výsledek své prohlídky. „Třeba!“ odvětil bez zájmu. Proč se tak snažím, že ano? pomyslela jsem si kysele, ale pak jsem se dala do vaření. Za chvíli jsem svému bratru a vládci předložila míchaná vajíčka a hrneček podmáslí.
„Chceš taky?“ Potřásla jsem hlavou.
„Nemám hlad!“ Ani chuť! dodala jsem v duchu. Pavrik se dal do jídla, jako by týden nejedl.

Raději jsem si lehla na bok, zády k němu, a zavřela oči. Rozhodla jsem se, že se opravdu zkusím trochu prospat. Stejně se odsuď nemůžu dostat, tak co? Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, když jsem na rameni ucítila jeho ruku. Polekaně jsem sebou trhla.
„Co je s tebou, Mar?“ Zněl nesmírně smutně.
„Chtěla bych domů …“ hlesla jsem zkormouceně.
„Teď to nejde! To přece víš, ne?“ Přikývla jsem. „Proč se mě tak bojíš? Ublížil jsem ti nějak?“ Jak si může něco takového myslet?
„Ne, to ani v nejmenším.“ ujistila jsem ho pravdivě.
„Tak v čem to teda vězí?“ naléhal dál. Něco se ve mně zlomilo.
„To já jsem ta špatná, Pavriku.“ špitla jsem zahanbeně.
„Zas s tim začínáš?“ zatřásl se mnou a mračil se na mě.
„Ne, ty mi nerozumíš. Já … zdál se mi sen … milovali jsme se v něm … a bylo to moc hezký … nezlob se na mě za to, prosím tě!“ Čekala jsem, že se odtáhne, ale on mě k mému údivu pohladil po vlasech.
„Proč bych se zlobil, Maru? Sny sou jenom sny, ne? Nemaj žádnej význam.“ Rozhodla jsem se mu nic netajit. Snad za to mohlo kouzlo okamžiku. Nebo jeho blízkost, nevím.
„Když já bych chtěla, aby to nebyly jenom sny, víš?“ Zahanbeně jsem sklonila hlavu. Vzal mě za bradu a přinutil mě, abych se na něj podívala.
„Tak to jsme dva, holka!“ pronesl tiše, než mě začal líbat. A nebylo to žádné nesmělé oždibování rtů, ale polibek, který člověku vezme dech a donutí ho zapomenout na všechno kolem …