Led a oheň - kniha druhá, kapitola 89

„Neviděls dneska Urgana?“ zeptal jsem se Grunda, kterej mi palcem ukázal nahoru na hradby.
„Sou tam už vod snídaně! Maj toho spolu fůru co probírat, ne?“ zašklebil se na mě. Jo, to teda jo. Zasmál jsem se.
„Ale pásne jim to spolu, co?“ Grund přikejvnul.
„Jo, eště, že byl Urgan tak dobrej, jináč by mu Cedrik neustoupil!“ prohlásil spokojeně.
„Thora by si nakonec stejně prosadila svý!“ Tim jsem si byl jistej, jako že slunce vychází každej den.
„Tak já du něco dělat!“ sdělil mi Grund a vydal se za chlapama k bráně. Hm, taky bych měl. Zamířil jsem zpátky do hradu a ve dveřích se srazil s Marikou. Jen tak tak jsem ji zachytil, aby neslítla na zem.

„Je, promiň já nechtěla!“ omlouvala se mi uzarděle.
„Kam tak letíš?“ Byl jsem zvědavej.
„Já … nikam … támhle …“ zablekotala zmateně a pak ukázala k prádelně. Něco se mi na tom nechtělo líbit, tak jsem si ji prohlíd líp a hned jsem byl doma.
„Tak na to zapomeň!“ Popad jsem ji za ramena, otočil a bez okolků procpal zase dovnitř.
„Co to děláš?“ protestovala hlasitě, když jsem ji táhnul po schodech do svý pracovny. „Pusť mě, ty hrubiáne! Hned! Slyšíš?!“ Ignoroval jsem ten její jekot a rázně ji usadil do křesla. „Auu! Taky bys mohl být jemnější!“ postěžovala si a posadila se pohodlnějc.
„Tak kam ses chystala?“ udeřil jsem na ni zostra.
„Do prádelny!“ odsekla mi, ale to bych musel bejt blbej, kdybych jí uvěřil. Založil jsem si ruce na prsou a zadíval se jí upřeně do očí. Chvíli to vydržela, ale pak znejistěla. „Dneska je velké prádlo, víš, a já jsem se chtěla přesvědčit, že je všechno připravené …“ Statečně se držela tý svý povídačky.
„A proto sis sebou vzala dýku, co?“ přerušil jsem ji suše. Zarazila se, ale pak se vzpamatovala.
„Nejsem tvůj vězeň, abych ti musela hlásit každý svůj krok!“ vyhrkla prudce.
„To vopravdu nejsi!“ souhlasil jsem s ní klidně a vzal jí tím vítr z plachet. Koukala na mě jak z jara, až jsem se rozesmál. „Vyjedem si spolu, Mar!“ sdělil jsem jí vesele. „Vrátíme se až večer, tak se koukej teple voblíc!“ nařídil jsem jí. Čekal jsem, že se hned rozběhne ven, aby se připravila, ale vona seděla bez hnutí a jen na mě nejistě upírala voči.
„To myslíš vážně?“ vypravila ze sebe váhavě, jako by se bála, že si z ní tropim žerty.
„Dáš mi snad košem?“
„Rozhodně ne! Za chvíli jsem dole!“

Sestřička dodržela slovo a když jsem skončil sedlání našich koní, tak se vobjevila v celý svý kráse.
„Jsi rychlá!“pochválil jsem ji a pomoh jí do sedla. Ne, že by to potřebovala.
„Hej! Kampak?“ ozval se Cedrikův huhňavý hlas.
„K Roladu.“ vodpověděl jsem mu, aby byl klid.
„Buďte ale vopatrný!“ Mrknul jsem na Mariku a ta se nepatrně pousmála.
„Budem, Cede!“ slíbil jsem mu a pobídli jsme koně. Wark se hnal za náma, aby vo něco nepřišel.

Cválali jsme asi hodinu a já po očku pozoroval Mariku. Vypadala šťastně a spokojeně. Rozhlížela se kolem sebe a líčka měla zrůžovělý chladem.
„Koukni támhle!“ ukázala nadšeně. Nalevo vod nás bylo velký jezero, který teď bylo částečně zamrzlý. Zvednul jsem voči k vobloze a zamračil se. Začaly se tam kupit šedivý mraky a to nevěštilo nic dobrýho.
„Mariko!“ zavolal jsem na sestru. Hned pochopila, vo co jde.
„Stihneme to domů?“
„Nebudu riskovat! Pospěš si!“ Pobídnul jsem hřebce do trysku a Marika mě následovala. Mířil jsem k lesu na konci údolí. Tam byl malej ale bytelnej srub, kde se dalo přečkat to peklo, který co nevidět vypukne. Dojeli jsme právě včas. Už se zvedal vítr. Seskočil jsem dolů a pomoh i Marice.
„Běž dovnitř!“ přikázal jsem jí. „Já se postarám o koně!“ Vzal jsem je za uzdu a zaved do zděný stáje, která přiléhala ke srubu. Vytřel jsem je do sucha, přehodil přes ně teplý deky a dal jim vodu a seno.

V obytný části srubu mě přivítal voheň, kterej Marika pohotově rozdělala a všimnul jsem si, že nad něj zavěsila i kotlík s vodou.
„Čaj bude za chvíli.“ usmála se na mě.
„Bude se jistě hodit!“ Byl jsem spokojenej.
„Kde je Wark?“ zeptala se starostlivě.
„Někde venku!“ Wark malý uzavřený prostory neměl rád. „Vo něj se neboj!“ dodal jsem, když jsem si sundaval kožich.
„Jak dlouho tu budeme?“ Měl jsem dojem, že se jí trochu třese hlas.
„Musíme počkat, až to přejde.“
„A nemůžeš to aspoň zkusit odhadnout?“ Copak jsem nějaká vědma nebo co?
„Spěcháš snad někam?“ voptal jsem se jí na voplátku. Uhnula pohledem.
„Ne, to ne. Jen aby o nás doma neměli strach.“ zamumlala rozpačitě.
„Ten budou mít tak jako tak!“ Cedrik s Grundem, jakmile to půjde, vzbouřej všechny chlapy, co jsou na hradě, aby nás našli. Zkontroloval jsem postele. Kvůli nedostatku místa tu byly tři palandy, takže se sem bez problémů vešlo šest lidí. „Nebude to žádná sláva, ale lepší než nocovat venku, ne?“ mrknul jsem na Mariku.
„To určitě.“ Tentokrát jsem si byl jistej, že se jí v očích mihnul strach. Co se to jenom zasejc děje?!