Led a oheň - kniha druhá, kapitola 88

Nervózně jsem přecházela po pokoji a co chvíli zalétla očima ke dveřím. „Uklidni se, děvečko!“ napomenula mě Dara laskavě. „Děláš, jako by se tam bil tvuj vlastní nápadník!“ Měla jsem vztek na Pavrika, že mi zakázal tam jít. A stejně tak i Thoře.
„Jdu tam!“ rozhodla jsem se, ale Dara nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Náš král dobře ví, proč to dělá!“ Vytřeštila jsem na ni oči.
„Ještě ho v tom podporuj!“ Vztekle jsem dupla. „Zachází se mnou jako se svým majetkem!“
„Kdyby jo, tak si někde jinde, nemyslíš?“ upozornila mě Dara pobaveně. Hm, v tom měla pravdu. Bráška ke mně byl hodný, ale stejně mi lezl na nervy. A nedovedla jsem si představit, že bych ho neměla.
„Ale stejně mě štve!“
„Ty jeho taky, ne?“ Na tom něco bylo.

Prudce jsem se vydechla, když nám přivedli Cedrika a Urgana. Vypadali hrozně. Správce měl nakřivo nos a rozseklý ret. Bratrancovu tvář zdobilo několik obrovských modřin a jeho levé oko nebylo skoro ani vidět. Zase. Zakrvácení byli oba stejně a měli i podobně topornou chůzi.
„Vem si prince!“ přikázala mi Dara, když si je oba důkladně prohlédla. Bojovníci si sedli na lůžka naproti sobě a nechali nás pracovat. Stará ranhojička jim kromě ošetření ran poskytovala i zhodnocení jejich schopností i všeho ostatního.

„Rvát se jak malý kluci kvůli ženský! Pch, seš starej blázen, Cedriku! Kolik myslíš, že ti je, co? Už nejseš žádnej jůra, aby sis takhlenc vyskakoval! A ty máš mít taky rozum, pane! Kdo to kdy viděl, aby se princ a dědic trůnu pral se starym dědkem …“

Jen stěží jsem potlačila úsměv, který se mi dral na rty. Když jsme byly spolu samy, tak říkala, jak je to od Urgana hezké, že se o Thoru takhle uchází, ale teď ho peskovala, jako provinilého kluka. Ale byla spravedlivá. Ani Cedrikovi nic nezůstala dlužna.

„Hjá fem mhusssel!“ ohradil se Urgan poněkud záhadně, Dara mu však rozuměla.
„Nemusels! Chtěl si! Jo, jo, seš jako ten tvuj tatík! Taky palice dubová a horká hlava! Kdybys ho viděl, když ho tehdá Wulfstan přivez, ale dostal se z toho a hned, jak mu votrnulo, tak že jako bude dělat potíže …“ Cedrik zasyčel bolestí, protože mu právě omývala ret. „No, no! Aspoň si to příště rozmyslíš!“ okřikla ho zhurta, ale přesto si počínala jemněji.

Daly jsme je jakžtakž do pořádku, Dara každému z nich strčila do ruky hrneček s makovým odvarem. „Do dna! A bez řečí!“ nařídila jim a oni bez odporu poslechli. Vzápětí se zvrátili na postele a usnuli.
„Tohle je opravdu silné, Daro!“ pronesla jsem obdivně.
„Jo, musí bejt, jináč by se nám mohli rvát i tady!“ usadila mě přísně. „Pokliď to tady a pak si jdi lehnout! Počkám u nich! Na tebe by si mohli dovolovat!“

„Jak jsou na tom?“ Pavrik se ani nenamáhal vstát z mé postele, na které se pohodlně rozvaloval.
„Budou v pořádku! Jsou jen hodně potlučení, ale nic zlomeného, tedy až na ten Cedrikův nos.“ Bratr mávnul rukou. Očividně se takovou maličkostí nehodlal zabývat. „Už jsi to řekl Thoře?“ zeptala jsem se ho na oplátku.
„Jo. I to, aby ho nechala vyspat.“
„Děkuji ti.“
„Za co?“ optal se hned.
„Že jsi na ně dohlédl, jaks mi slíbil.“
„Kdyby to mysleli vážně, tak bych jim v tom nejspíš nezabránil.“ Zasmál se.
„Podle tebe to nebylo dost vážné?“ užasle jsem na něj zírala.
„Kdyby jo, tak by si počínali jinak. Šli by do toho se zbraněma. Ced si jenom potřeboval ověřit, že Urgan je rovnej chlap. A ten pacholek byl dost chytrej na to, aby tomu rozuměl.“ Zírala jsem na něj, jako by mu narostla druhá hlava.
„Takže tohle celé byla jenom hra?!“ vyjevila jsem se.
„Jak se to veme, Maru. Ale teď už to bude dobrý, věř mi.“

„Jste blázni, Pavriku!“ vypravila jsem ze sebe tiše, když jsem si to všechno promyslela.
„Každej máme svý, holka!“ odvětil bráška prostě a měl se k odchodu.
„Ehm, Pavriku?“ Tázavě se na mě podíval.
„Copak je?“ zeptal se zvědavě.
„Vlastně nic.“ zamumlala jsem. Zvláštně se zasmál a pak se nečekaně vrátil ke mně. Vzal mě za bradu a políbil na rty.
„Už neponocuj, Mariko! Ať se ti něco hezkýho zdá!“ Byla jsem jako zkoprnělá. Ještě nikdy mě nelíbal na ústa.
„Dobrou noc!“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.

Po jeho odchodu jsem se převlékla do noční košile a zalezla do postele. Usnula jsem, jakmile jsem si položila hlavu na polštář. A ty hezké sny se mi opravdu zdály …

… venku zuřila sněhová bouře a stěny se pod náporem vichru téměř prohýbaly. Stála jsem u krbu a dlouhou vařečkou míchala hustou polévku, když se otevřely dveře a on vešel dovnitř. Na oblečení i vousech měl vrstvu sněhu. Pomohla jsem mu svléknout kožich a podala mu hrnek horkého sladkého čaje.
„Dík!“ zabručel vděčně a sedl si ke stolu. Bez okolků jsem před něj postavila misku s jídlem a on se do toho hladově dal. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Když se najedl, tak si otřel pusu, zvedl se a přistoupil ke mně. Ovinul mi ruce kolem pasu a přitiskl mě k sobě.
„Bylo to dobrý, holka!“ Jeho pochvala mě potěšila. Trochu jsem zaklonila hlavu, abych se na něj mohla podívat.
„Těžký den?“ zašeptala jsem.
„Ani ne.“ odvětil zastřeně a sklonil se ke mně. Nadšeně jsem uvítala jeho jazyk ve svých ústech …