Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 85 a 86

Měl jsem dojem, že jsem špatně slyšel. „Zopakuj to!“ vyzval jsem toho zoufalce nevěřícně. Vyhověl mi, ale pro jistotu si kousek poodstoupil. „A neřek jsem, že pod žádnou záminkou nevopustí hrad?“ Musel jsem se ujistit, že ten blbej nejsem já.
„Řek, ale paní nařídila, tak sem myslel, že vo tom víš.“ vysvětloval mi Brek kvapně, zatímco se rozhlížel, kdo by mu moh přijít na pomoc. Musel jsem na okamžik zavřít voči, abych se uklidnil. Jo, měl jsem bejt rád, že Marika konečně prokázala trochu samostatnosti, ale mohla si k tomu vybrat lepší chvíli. Takhle jsem se spíš klonil k tomu, že jí za to řeknu pár vostrejch slov. Teda, až se milostivě uráčej vrátit. Nepochyboval jsem ani na moment, čí to byl nápad. Tak za tohle ti ukážu pár triků, že ti z toho pude hlava kolem! slíbil jsem v duchu Urganovi, kterej moji sestřičku galantně doprovázel.

Morgan vyšel na nádvoří a hned zamířil ke mně. Brek toho pohotově využil a zmizel jak pára nad hrncem.
„Kde je Urgan?“ zeptal se mě bez okolků. Pokrčil jsem rameny.
„Venku! S Marikou. Už se těšim, až se mi dostanou do rukou!“ dodal jsem temně.
„Vadilo by ti, kdybych si ho vzal do parády já?“ Udiveně jsem se na něj podíval.
„Proč to jako? Bojíš se, že bych ho seřezal moc?“ Zavrtěl hlavou.
„Ne, spíš málo.“ prohlásil k mýmu překvapení. „Včera jsem mu klad na srdce, ať nedělá blbosti! A on teď udělá tohle!“ Navzdory tomu, že mi bratranec hnul žlučí, jsem se zasmál.
„Že hledá Thoru, bych mu vodpustil, ale že do toho zatáh Mariku, se mi nelíbí!“ ozřejmil jsem mu, co žere mě. Morgan přikejvnul.
„Nedivim se ti.“ Pak se podíval na oblohu. „Zas bude sněžit.“ prohodil otráveně. Sevřelo se mi srdce.
„Jo, to mi taky dělá starosti.“ přiznal jsem tiše. „Jestli si nedaj pozor …“ Nechal jsem to nedokončený, ale Morgan věděl, co mám na mysli.
„Daj si pozor!“ Nebyl jsem se jistej, jestli se snaží uklidnit mě nebo sebe.

Blížila se doba večeře, když strážnej konečně vohlásil, že se vracej. Ulevilo se mi, protože jsem strávil to nejdelší a nejhorší vodpoledne svýho života. A z nebe začaly padat vločky krátce po poledním jídle. Beze slova jsem vyšel na nádvoří, založil si ruce na prsou a čekal, až se ti dva ukážou. Dojeli až přede mě a neušlo mi, jak se Marika zatvářila, když mě viděla.
„Pěkně vítám!“ oslovil jsem je sladce. Urgan seskočil ze sedla a Marika taky. Přelít jsem ji zkoumavym pohledem. Šaty i plášť měla mokrý, ale jinak nevypadala, že by utrpěla nějakou újmu. Ale očividně věděla, že je zle.
„Pavriku, já ti to …“ Uťal jsem jí gestem a křiknul na chlapy, ať se jim postaraj vo koně.
„Běž se usušit, holka!“ nařídil jsem jí nesmlouvavě. „A ty padej do mý pracovny! Čeká tě tam Morgan! Těš se!“ sdělil jsem Urganovi, aby měl vo čem dumat, než tam dojde. Bratránek váhal, jako by chtěl mluvit nejdřív se mnou, ale já neměl zájem. „Váš otec čeká, jasnosti!“ Pochopil a odešel. Na rozdíl od Mariky. Ta stála na místě jako přibitá a upírala na mě vyděšenej pohled.
„Pavriku …“ zkusila to znova. Měl jsem toho dost. Popad jsem ji za loket a dost nešetrně ji procpal do síně.
„Proberem to, až se převlíkneš! Nemám zájem, aby ses nastydla!“ Popostrčil jsem ji ke schodům. Se svěšenou hlavou vyšla nahoru a já se za ni díval, dokud mi nezmizela z očí.

„Nebuď na ni moc zlej, Pavriku!“ Otočil jsem se k Daře, která stála kousek ode mě.
„Nic jí neudělám!“ ujistil jsem ji. A ona to věděla líp, než kdokoliv jinej. Kdyby jo, tak by to byla vona, ke komu by si Marika šla pro nějaký to hojivý mazání.
„Ale nedovolíš, aby jí to prošlo jen tak, co?“ Přistoupila až ke mně.
„Udělala hloupost, to snad uznáš i ty, ne?“ Souhlasně přikejvla.
„Ale nepřežeň to!“ varovala mě.
„Budu hodnej!“ slíbil jsem jí bez nadšení, ale pak mě něco napadlo. „Je v pořádku, že jo? Myslim, jako estli jí … prostě estli …“ Odmlčel jsem se. Nějak jsem nevěděl, jak to říct. Bál jsem se, jestli jí ten bastard nezranil někde, kde to nejni vidět. Dara naštěstí pochopila, co mám na srdci.
„V tomhle můžeš bejt naprosto klidnej, chlapče! Až se vobjeví ten pravej, tak bude všecko v cajku! A ta děvenka zapomene na to zlý a bude se zasejc smát!“ Udivilo mě, jak přesně ví, co mě trápí.
„A ty už vo ňákym takovym víš?“ Třeba jí Marika něco řekla. Grunda bych si docela doved představit …
„Já?“ podivila se. „Já sem přece jen stará ženská, Pavriku!“ Jo, to určitě!
„Daro! Nech toho! Záleží mi na ní, copak to nevidíš?“ syknul jsem na ní koutkem úst.
„Jen jako na sestře?“ zeptala se mě zpytavě.
„A jak jinak?“ Trochu křečovitě jsem se na ni usmál.

Kapitola osmdesát - šest

Byla jsem vděčná služebným, že zapálily oheň v mé ložnici. Byla jsem promrzlá až na kost a provlhlé oblečení mi v tom vydatně pomohlo. Třesoucími prsty jsem si svlékla šaty a natáhla si na sebe suché. Přitáhla jsem si křeslo ke krbu, sedla si do něj a natáhla k němu nohy. Vešla Rika a donesla mi velký hrnek čaje.
„Tohle vám posílá Brenna, má paní.“ Poděkovala jsem jí přikývnutím a pozorně si ji prohlížela. S Torikem se brali před pár týdny a, ať to mezi nimi bylo jakkoliv, jí to svědčilo. Změnila se. Ten tam byl ten ustrašený výraz v očích, tvářičky měla červené a usmívala se.
„Tobě se tu líbí, viď?“ Neptala jsem se, spíš jsem konstatovala zřejmé.
„Ano, má paní! Je tu nádherně! A Torik …“ kousla se do rtu. „ … je na mě moc hodný!“ dodala nakonec. Polohlasně jsem se zasmála.
„A náruživý, co?“ Plavovláska půvabně zrudla.
„Nikdy bych neřekla, že to může být s někým tak krásné.“ špitla rozpačitě.
„Jsem ráda, že jsi šťastná!“ usmála jsem se na ni.
„Děkuji vám, paní! Za všechno, co jste pro mě udělala!“ Já pro tebe?
„Nic jsem neudělala!“ odporovala jsem jí překvapeně.
„Kdyby nebylo vás, tak bych nepoznala Torika. A kdybyste neodešla z Baranu, tak bych tam zůstala a nejspíš si vzala někoho nudného a bez vášně.“
„Jen abys té vášně pak nelitovala!“ varovala jsem ji se smíchem.
„Nikdy, má paní!“ Vzala si ode mě prázdný hrníček a zamířila ke dveřím.
„Budete chtít ještě něco, má paní?“ Potřásla jsem hlavou.

Dívala jsem se do plamenů a přemýšlela o Rice. Našla svoji lásku a já jí ji ze srdce přála, ale bylo mi to i trochu líto. Já za svým milovaným šla, abych zjistila, že si ji nezaslouží. Taky bych chtěla mít zase někoho ráda. Jistě, byl tu bratr, ale …

Po snídani jsem požádala Urgana, jestli by se se mnou nejel projet, protože jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky. Nadšeně souhlasil, ale prorokoval, že se nám nepodaří dostat z hradu. Měl skoro pravdu, ale nakonec se mi pro nás podařilo vynutit si volnou cestu. Strávili jsme skoro celé odpoledne venku a já si trochu utřídila myšlenky. Urgan se mě samozřejmě vyptával, kde je Thora, ale měl smůlu. Nevěděla jsem to. Naštěstí se kvůli tomu na mě nezlobil a ukázal se jako skvělý společník. Povídali jsme si o všem možném a čas rychle plynul … Když jsme se vrátili domů, tak na nás Pavrik čekal už na nádvoří. A stačil mi jediný pohled do jeho obličeje, abych věděla, že za ten výlet nejspíš dostanu. A nejen já. Strýc Morgan se také hněval. Vlastně o tom nyní hovořil s Urganem a mě čekalo totéž. Jenže s Pavrikem …

Ten se objevil, jako by tušil, že o něm přemýšlím. Chtěla jsem vstát, ale zarazil mě. Vzal kožešinu z lůžka a ještě ji přese mě přehodil. Pak si k mému úžasu sedl na předložku u mých nohou a zadíval se na mě. Mlčel. Ztěžka jsem polkla.
„Nezlob se, prosím.“ hlesla jsem omluvně, když to ticho bylo už nesnesitelné.
„Měla bys už mít rozum.“ Cítila jsem se, jako kdyby mě udeřil.
„Nic mi nehrozilo …“ Svraštil obočí a já raději zmlkla.
„Znáš to tady stejně jako já, tak si tohle nech vod cesty!“ napomenul mě klidně a já si připadala ještě hůř. „Počasí se dokáže změnit během chvilky. Mělas mi říct, že se chystáš ven. Byl jsem strachem bez sebe, že se ti něco stane …“ Čekala jsem, že na mě bude křičet, že mi nařeže, ale ne že se mnou bude rozprávět.

Zahanbeně jsem sklonila hlavu. „Potřebovala jsem si pročistit hlavu, víš?“ špitla jsem, když se odmlčel.
„Ale přesto si mi to měla říct. Urgan jako doprovod nestačí! Nezná to tady! A navíc takhle pomlácenej by ti moc užitečnej nebyl, kdyby se něco semlelo!“
„Čekáš potíže?“ vyhrkla jsem polekaně. Že by můj tchán … Ne, to by si nedovolil. Či snad ano?
„Jo, ale jinčího druhu než si myslíš!“ objasnil mi.
„Povíš mi, kam jsi nechal odvést Thoru?“ riskla jsem další otázku.
„Ne.“ pronesl rezolutně.
„Chybí mi.“ posteskla jsem si.
„Zvykni si.“ doporučil mi suše. „Až si ji Urgan vezme, tak ti stejně vodejde.“ Toho jsem si byla vědoma a radost jsem z toho neměla.
„Takže si myslíš, že Cedrik nakonec ustoupí?“ otázala jsem se se zatajeným dechem.
„Ne, ale to Urgan taky ne.“ Sevřelo se mi srdce.
„Budou spolu bojovat?“ Jenom to ne. Bála jsem se o oba. Urgana jsem měla ráda a Cedrik byl skoro jako můj táta.
„To se vsaď!“ Cítila jsem, jak mi mizí barva z tváří. „Ale neboj! Dohlídnu, aby se ti dva potřeštěnci navzájem nezabili!“ Zvedl se, dal mi pusu do vlasů a vydal se ke dveřím. To mě zarazilo.
„Ehm, Pavriku?“ Otočil se.
„Copak?“ Tázavě nadzvedl obočí.
„Ty mě nepotrestáš? Ne, že bych si stěžovala.“ dodala jsem honem, aby si snad nemyslel, že na tom trvám.
„Tak vo tom nepochybuj, sestřičko!“ Než jsem se nadála, tak za ním zaklaply dveře a já uslyšela zarachocení klíče v zámku. A bylo mi také jasné, co dostanu k večeři! Lump jeden! Zasmála jsem se.