Led a oheň - kniha druhá, kapitola 82

„Jsi tam?“ zeptala jsem se polohlasně a ještě se pro jistotu rozhlédla kolem, jestli tu někde neuvidím Cedrika.
„Jo.“ Vešla jsem do jejího pokoje a usmála se na ni. Thora seděla na posteli, oči měla zarudlé a na tvářích se jí leskly slzy.
„Jak to, že ještě nejsi ustrojená?“
„Nikam nejdu, Maru!“ pronesla umíněně a popotáhla.
„Ale no tak! Urganovi by to bylo líto!“ mrkla jsem na ni a začala se prohrabovat v truhle u zdi, abych tam pro ni něco našla.
„Právě kvůli němu tam nemůžu! Strýc by ho zabil!“ upřela na mě ztrápený pohled.
„Nic mu neudělá!“ ujistila jsem ji bez váhání, když tak jistá jsem si nebyla. Cedrika jsem takhle zažila poprvé ve svém životě a docela jsem se ho bála. Ale od čeho by tu byl můj bráška, ne? „Pavrik to nedovolí!“ dodala jsem skálopevně přesvědčená o své pravdě a vytáhla z truhlice tmavě modré šaty. „Tyhle ti moc sluší, Thoro! Pomůžu ti se obléknout a pak tě učešu.“ Ještě chvíli se bránila, ale pak to vzdala. Ustrojila jsem ji a vyčesala jí drdol. Pár pramenů jsem jí nechala splývat po útlé šíji. „Tak a je to!“ Vzala jsem ji za ruku a vedla ji dolů do síně.

„Maru, neblázni!“ Thora zpomalila, když jsme došly ke dveřím do síně, ale já ji táhla dál. „Ani náhodou! Dneska budeš jíst s náma a hotovo! Stejně jako Grund a Cedrik!“ sdělila jsem jí koutkem úst.
„Necháme to na jindy, jo?“ zaprosila zoufale, ale na mě to neplatilo.
„Ani náhodou! Půjdeš tam pěkně se mnou a budeš se královsky bavit!“ slíbila jsem jí vesele.

Brenna se překonala, ale rychle mi došlo, že jídlu u našeho stolu nikdo nevěnuje pozornost. No, možná nebyl ten nejlepší nápad vzít sem Thoru, ale chtěla jsem, aby měla radost. Urgan z ní nedokázal spustit oči. Ona se zase snažila předstírat, že si ho nevšímá, ale po očku po něm také pokukovala. Strýc si toho očividně byl vědom, ale nijak nezasahoval. Koukla jsem na bratra, co on na to. Vypadal, jako by se tím vším bavil, ale neušlo mi, že je ve střehu. Zato Cedrik se netvářil ani trochu spokojeně. Mračil se na Urgana tak, až jsem se bála, že mu doopravdy něco udělá. Pak začala hrát hudba a bratránek odhodil poslední špetku opatrnosti. Vstal a s úklonou požádal Thoru o tanec. Ta mu, samozřejmě, vyhověla. Sledovala jsem, jak jim to spolu jde. Držel ji dost blízko u sebe a Thora proti tomu rozhodně neprotestovala. Cedrik vedle mě zaklel a začal se zvedat. Pavrik s strýcem si vyměnili znepokojené pohledy.
„To je od tebe milé, že si se mnou zatančíš!“ vyjekla jsem nadšeně a zavěsila se do něj.

„Bez urážky, paní, ale nechtěl jsem tančit!“ zamumlal Cedrik, když jsme se ocitli mezi ostatními páry.
„Ale já ano!“ odsekla jsem mu se sebevědomím, které jsem ovšem necítila.
„Chm, seš stejná jako paní Anna!“ Z jeho slov zazníval obdiv a náklonnost.
„Měl jsi ji rád?“ zeptala jsem se ho zvědavě.
„Jo. Byla to skvělá ženská a s Wulfstanem to uměla jako žádná jiná!“ přiznal bez okolků. „Tak proč tě tak štve, když její synovec má rád tvojí neteř?“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.
„Protože to nejni chlap pro ní!“ prohlásil okamžitě. „A vona by si to měla uvědomit, dokud je eště čas!“ dodal přísně.
„Myslí to s ní vážně! Nebo si myslíš, že by se jinak takhle choval před svým otcem?“ namítla jsem tiše.
„Pch!“ odfrkl si pohrdavě. „Tohle nejni tvoje starost, paní!“ Cedrikův hlas zněl stejně mile jako severák.
„Záleží mi na Thoře …“ Zkusila jsem to znovu, ale severní vítr obvykle přináší bouři. A stejně tomu tak bylo i teď.
„Tak se do toho nepleť, ženská!“ Správce mě nechal stát a bez okolků od sebe odtrhl Urgana a Thoru.
„Dost!“ Pavrikovo zařvání se rozlehlo síní, ale na Cedrika nemělo účinek …

Bum! Urgan se sesunul na zem a Thora dostala pohlavek, jen to mlasklo.
„Běž domů!“ houkl na ni Cedrik hrubě.
„Ale …“ Zadržela jsem dech, když dostala další políček.
„Marš!“ Nechtělo se jí, tak ji popadl za loket a odvlekl ze síně, provázen užaslými pohledy nás všech.

Pavrik se pružně zvedl ze svého místa a beze spěchu došel k lationskému princi, který stále ještě seděl na podlaze. A nevěřícně kroutil hlavou. Bratr se k němu naklonil.
„Dám ti jednu radu! Příště nečekej, až ti ji vrazí a prašť ho jako první! A kryj se, sakra! Nebo budeš mít ksicht jak horskej kosatec!“ To byla pravda. Už teď se mu na bradě rýsovala modřina a k ní se během noci přidá ještě podobná na oku.
„Pošlu ti na to něco!“ slíbila jsem mu, zatímco ho Pavrik vytahoval na nohy.
„A pošli mu toho rovnou víc! Bude to potřebovat!“ Zalapala jsem po dechu.
„Nemyslíš, že by si to měl Urgan rozhodnout sám?“ vypravila jsem ze sebe zaraženě. Bráška se na mě podíval, jako bych řekla nějakou hloupost.
„Von už se rozhod, Maru! Jináč by se tady s ní takhle nepromenoval!“ ozřejmil mi věcně.
„Je to pravda, Urgane?“ zeptala jsem se ho vyjeveně. Bratranec okamžitě přikývl.
„Ale budu potřebovat pomoc, Pavriku!“ Prosebně se zadíval na mého bratra.
„Máš ji mít, ale počítej s tim, že jich eště fůru slízneš! Něco vode mě, něco vod Grunda, ale většinu vod Ceda! Teda až se jako vyjádříš!“