Led a oheň - kniha druhá, kapitola 80

Seděla jsem na pohovce a zoufale se snažila přesvědčit sama sebe, že je nesmírně důležité dokončit tu výšivku právě dneska. Jistě. Blíží se oslava konce roku a já to chci dát jako dárek Pavrikovi … Prudce jsem se nadechla. Že jsem za ním včera vůbec chodila! Kdybych zůstala u sebe, tak bych si ještě stále mohla myslet, že mě má rád. A pak ještě ten sen! No, abych byla upřímná, tak tak špatný sen to nebyl. Uvědomila jsem si, že se usmívám …

V noci se mi zdálo o milování s ním. Byl dominantní a nedával mi moc na výběr, to ano, ale zároveň byl i něžný a dal si záležet na tom, abych z toho taky něco měla, což Brian vlastně neudělal nikdy. Snad jen v počátcích našeho vztahu se snažil, aby … řekněme, aby to moc nebolelo, ale později mu šlo jen o to jedno jediné. Zplodit dítě, samozřejmě syna. Musela jsem uznat, že Pavrik se ukázal být mnohem lepším v posteli, než kdy Brian byl …

Zarazila jsem se. Bohové! Vždyť to byl jenom sen! Nějak jsem pochybovala, že by byl tak pozorný i ve skutečnosti. A pak mi to došlo. Nevnímala jsem jehlu, která se mi zaryla hluboko do dlaně. Je to přece můj bratr! Jak o něm můžu takhle uvažovat?!

Ozvalo se rázné bušení na dveře a já sebou polekaně trhla. Kdo se to sem dobývá?
„Mariko?“ Jenom to ne! Pavrik stál na chodbě a vehementně se dožadoval vstupu do mých pokojů. Horečně jsem přemýšlela, co mu odpovědět, jestli tedy vůbec. Nechtěla jsem se s ním setkat, nemohla jsem. Rozhodně ne nyní. Když budu dělat, že tu nejsem, tak snad odejde! napadlo mě a tak jsem držela jazyk za zuby. Bratr se ovšem nemínil vzdát tak snadno. Znovu několikrát udeřil pěstí do dveří.
„Tak slyšíš mě? Jsi tam nebo ne?“ Na okamžik jsem se obávala, že dřevo ten nápor nevydrží!
„Pavriku, nech toho! Copak nemáš nic lepšího na práci?“ Cedrik nezněl potěšeně.
„Ne!“ odsekl mu bratr krátce. „Chci vědět, kde je moje sestra, to snad nejni tak nepochopitelný, ne?“
„Že ses vo ni takhlenc eště nikdá nezajímal!“ Správcův hlas přímo přetékal ironií. Bráška něco zavrčel, ale ke své úlevě jsem zaznamenala, jak se jeho kroky vzdalují. Oddechla jsem si, ale moje radost neměla dlouhého trvání. Než jsem se nadála, tak se v mé ložnici objevila Dara.

„Nejni ti něco, děvečko?“ Upírala na mě zkoumavý pohled a já měla neodbytný pocit, že ona ví.
„Ne. Jen jsem si potřebovala trochu odpočinout od bratra.“ přiznala jsem jí pravdivě.
„A pročpák to?“ Ošila jsem se. Nemůžu jí říct pravý důvod! To nejde! Co by si o mně pomyslela?
„Znáš ho, ne? Občas bývá k nesnesení.“
„Tak v tom máš pravdu! Pavrik dovede bejt votravnější než hladovej komár!“ Ušklíbla se. „Kdyby tě tak slyšel!“ Proti své vůli jsem se zasmála.
„Na mě si ten holomek netroufne!“ mrkla na mě spiklenecky. V tom měla pravdu. Bratr si vážil jejích znalostí a schopností natolik, že byla naprosto v bezpečí před jeho hněvem. Stejně tak jako Cedrik a Grund. Mě se týkalo jen částečně. Hodně mi dovolil, ale když jsem přece jen překročila meze, tak jsem za to také povětšinou zaplatila.

Dara si sedla naproti mně. „Tak co tě trápí, paní?“ zeptala se mě najednou znenadání. „Trápí?“ zopakoval jsem, jako bych jí nerozuměla.
„Jo, jo. Vod chvíle, co tě Pavrik přivez, tak chodíš jak tělo bez duše! A voči máš furt plný slaný vody! A estli ses dneska eště neviděla v zrcadle, tak seš bělejší než první sníh!“ Jen jsem zamrkala. A to jsem si myslela, že si mě nevšímá!
„Jsem jen unavená …“ pokusila jsem se to zlehčit, ale Dara svraštila obočí.
„Estli vo tom se mnou mluvit nechceš, tak to řekni, ale nelži mi!“ vyzvala mě klidně a já se zastyděla.
„Omlouvám se.“ hlesla jsem tiše. „Ono to není tak snadné, víš? Manžel mě bil, znásilňoval mě a já …“ odmlčela jsem se. „ … se ani nebránila!“ přiznala jsem se sklopenou hlavou. „Měla jsem něco udělat. Zabít jeho nebo sebe! Prostě něco, chápeš?“ Jsem zbabělec. Dokonce jsem i měla prostředek, jak ten skončit svůj život, ale nesebrala jsem odvahu ho použít. Až do toho večera, kdy se objevil Pavrik …
„Stalo se a vodestát se nedá, tak si tim nekaž zbytek života!“doporučila mi laskavě.
„Já se snažím, opravdu …“ vyhrkla jsem plačtivě. „ … ale ono to nejde!“
„Dej tomu čas! Řeknu tomu poděsovi …“ Očividně tím myslela Pavrika. „ … aby na tebe tolik netlačil!“ Pak se zamyslela. „No, vono by vůbec nejlepší bylo, kdyby sis našla ňákýho poctivýho a slušnýho chlapa, kterej by ti ukázal, že tyhlencty věci můžou bejt i hezký …“ mudrovala dál a já cítila, jak mi rudnou tváře. Samozřejmě, že jí to neušlo. „Hleďme, hleďme, že by ses už někdo takovej vobjevil?“ Statečně jsem potřásla hlavou. „Pah! Jen se za to nestyď, děvenko! Seš eště mladá a máš v žilách pěkně divokou krev, tvoji rodiče nebyli zrovna vovečky, tak se nediv, že ti chlapský vobjetí chybí!“ Kdybys tak věděla, čí objetí mi chybí …