Led a pheň - kniha druhá, kapitola 79

Odrazil jsem Grundovu čepel, kterou se mi pokoušel useknout hlavu, a voplatil mu stejně. Vzhledem k tomu, jak mě má teď Morgan rád, jsem se rozhod, že trocha toho cvičení s mečem mi přijde vhod. Tak jsem svýmu pobočníkovi při snídani řek, že mu roste pupek. Jako správněj Doroňan se hned chopil šance, aby mi dokázal, jak moc jsem vedle. Vod hrazení nás zkoumavě pozoroval Cedrik a mě napadlo, že přesně tam stával, když jsem byl malej kluk. Grunda očividně moje starost vo jeho kondici nijak nedojímala a bušil do mě jak do pytle s vobilim. Jasně, že jsem si to nenechával líbit, a zasypával ho podobně štědře …

Skrz řinčení našich mečů jsem zaslech, jak ženský volaj, že je jídlo. Odskočili jsme vod sebe a Grund se na mě zazubil. „Remíza nebo pokračujem?“ Lapal jsem po dechu a potřás hlavou. „Pro dnešek padla!“ mrknul jsem na něj. „Mám hlad jako vlk! Ty ne?“ Zastrčil meč do pouzdra. „Jo. Snídani jsem moc nedal!“ Toho jsem si byl vědomej. Vyzval mě eště dřív, než dojed první krajíc. Obvykle si dával aspoň tři.

Zasedli jsme ke stolu a Cedrik se k nám přidal. „Šlo vám to, chlapi!“ pochválil nás uznale. „Jenom bych rád věděl, proč ten tvuj náhlej zájem vo meč, Pavriku?“ Tázavě se na mě zadíval. Obvykle jsem totiž dával přednost svym vostře broušenejm sekerám.
„Naštval jsem Morgana a rád sem připravenej.“ odpověděl jsem mu, zatímco jsem sledoval Thoru, jak nám nese oběd.
„A cos mu proved?“ zeptal se se zájmem. „Řek sem Urganovi pár sladkejch tajemství!“ Správce se zasmál hrdelním smíchem.
„Jo, tak to jó! Já si řikal, kdy mu to připomeneš!“ Ulomil si kus kuřete a zakousnul se do něj.
„Heej, Riko! Přines sem eště pivo!“ houknul na plavovlásku, která hned přispěchala s požadovanym nápojem. S údivem jsem si uvědomil, že je to vopravdu komorná mý sestry. Skoro bych ji ani nepoznal! No, komorná … Abych byl upřímnej, tak jsem ji tady na tomhle postu eště nezaznamenal. Sotva se jako malá Marika naučila oblíkat sama, tak důsledně něčí pomoc v tomhle vodmítala. Jak na sebe dokázala všechny ty serepetičky ženský garderóby dostat bez cizí pomoci mi bylo záhadou, ale bral jsem to jako jeden z těch rozdílů mezi chlapem a ženskou a nepátral po tom.
„Kde je moje sestra?“ zeptal jsem se tý holky bez okolků.
„Nevím, můj pane. Neviděla jsem ji.“ Gestem jsem ji poslal pryč.

„Čekáš potíže?“ Grund si mě zpytavě měřil.
„Ne, ale chci vědět, kde je. Nebo aspoň, aby někdo vždycky věděl, kde je!“ opravil jsem se, aby si nemyslel, že jsem nějakej tyran nebo co. Cedrik mi položil ruku na předloktí.
„Jen klídek, chlapče …“ Bezděky jsem sebou trhnul. „ … princezně se tady nic nestane!“ ujišťoval mě a já mu věřil. No, skoro věřil. Pořád jsem si řikal, že Šimonovi táta taky věřil …
„Ale stejně chci vědět, proč zmeškala polední jídlo!“ prones jsem umanutě. „Vždyť to ani nejni zdvořilý, ne?“ Ospravedlňoval jsem svoji paličatost před nima. Cedrik se rozchechtal, ale Grund se ovládal víc. Jenom se šklebil.
„Jeden by řek, že je to tvoje žena a ne sestra!“ zamumlal s plnou pusou. Kopnul jsem ho pod stolem, až nadskočil. Ublíženě se na mě podíval.
„No, co, co?“ ohradil se. „Popři to, estli můžeš!“ vyzval mě vesele.
„Jsem její bratr, sakra! A taky král! A jednou jsem to už zvoral, stačí?!“ vyjel jsem na něj vostře.
„Zchladni, chlape!“ Grund se na mě smířlivě usmál. „Už je zas doma, ten zmetek je mrtvej, takže všechno je, jak má bejt, ne?“ Přistrčil ke mně korbel piva.
„Tak do smrti dobrý, chlape?“ Přiťuknul jsem si s nim.
„Ale jo! Vždyť mě znáš, ne?“ Zbytek jídla jsme mlčeli a cpali se, až se nám dělaly boule za ušima.

Přišlo mi ale, že si mě Cedrik prohlíží pozornějc a zachmuřenějc než obvykle. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale pak jsem se na to vykašlal. Stejně by mi nic neřek. Znal jsem ho jako svý boty. Doved bejt jako mezek a člověk s nim prostě nehnul. A já si navíc nebyl jistej, jestli se mi to vopravdu jenom nezdálo. Když jsem na něj po očku kouknul, tak vypadal naprosto zaujatej svým talířem. Zalítnul jsem pohledem ke Grundovi, jestli to viděl taky, ale ten si očividně ničeho nevšimnul. Jsem nejspíš blázen …