Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 77 a 78

Přerovnal jsem polena v krbu, aby vydržela hořet až do rána. Sundal si svrchní tuniku a zůstal jenom v režný haleně. S pohárem vína jsem si sednul do křesla a pohodlně si natáhnul nohy. Napil jsem se. Naše ženský ho vopravdu uměly připravit. Jo, pil jsem ho i dole, ale pár loků před spanim nemůže nikdy škodit, ne? Seděl jsem tam, popíjel a čučel do plamenů. Večer se vydařil. Bylo veselo a přišlo mi, že Marika zapomněla aspoň na chvíli na to svoje trápení. Když jsem s ní tancoval, tak se dokonce smála i nahlas a voči jí zas zářily. Pozdějc nám všem vyrazil dech Torik, kterej se zvednul a halasně nám oznámil, že se s Rikou budou brát. Já to čekal už delší dobu, protože měl v obličeji takovej zasněnej výraz, kdykoliv na ni přišla řeč, ale pro vostatní to bylo pěkný překvápko. Marika vypadala, že nevěří vlastnim ušim, ale pak se připojila k našim přáním všeho nejlepšího. Takže budem slavit další svatbu. Doufám, že dopadne líp než ty dvě předešlý! Moje manželství s Rondou mělo blbej konec a to Maričino zasejc průběh … Z přemejšlení mě vytrhlo zaklepání. Kdo to sem zase leze? Copak nemůžu mít chvíli klidu?

„Máš na mě chvilku, Pavriku?“ Pokynul jsem jí, ať jde dál, a gestem ji nasměroval ke křeslu. „Chtěla jsem ti poděkovat …“ Nenechal jsem ji domluvit.
„Nemáš k tomu důvod, Mar! Bylo to pro všechny, ne jenom pro tebe!“ vodmítnul jsem její díky hned na začátku. A nejspíš i vostřejc, než si zasloužila.
„Ale tančit jsi se mnou nemusel, ne?“ namítla lehce dotčeně.
„Tancovali jsme spolu už mockrát, tak proč si myslíš, že tenhle večer byl vyjímečnej?“ Uhnula pohledem a já v duchu zaklel. Zase jsme tam, kde jsme byli!
„Protože by se mě už žádný slušný muž dobrovolně nedotkl …“

„Dost, Mariko!“ Praštil jsem pohárem, naštěstí byl už prázdnej, vo stůl a vymrštil se na nohy. „Přestaň s těmahle pitomejma kecama, jasný?! Jestli vod tebe eště jednou něco podobnýho uslyšim, tak si druhej den nesedneš, vyjádřil jsem se jasně?!“ Bázlivě přikejvla. „A taky jsem si nevšim, že bys měla vo tanečníky nouzi, sakra!“ Tancovali s ní i Grund, Cedrik, Brek, Torik a pak už jsem je přestal počítat. Jo, vodvázanej jsem z toho nebyl, ale chápal jsem, že jí to pomůže zvednout sebevědomí, tak jsem držel zobák a snažil se tvářit, jako že všechno je v nejlepším pořádku. Mlčela, ale neodvažovala se na mě podívat. A mně jí najednou bylo nesmírně líto. Několikrát jsem se nadech, abych se uklidnil. Sednul jsem si a bez okolků si ji přitáh na klín. Jo, už jsem míval i lepší nápady, uznávám. Schoulila se mi v náručí.
„Bojím se tě, když na mě křičíš.“
„Copak nevíš, že doopravdy bych ti nikdy neublížil?“ Sevřel jsem pěsti, až mi zbělely klouby.
„Vím, ale …“ odmlčela se. „Není to tak lehké … opravdu se snažím, ale … vždycky, když už si myslím, že je to za mnou, tak se objeví něco, co mi to zase připomene. Měj se mnou trpělivost, ano? Slibuju, že se budu snažit víc, abys měl ze mě radost a mohl na mě být hrdý …“ K mý hrůze se zasejc rozbrečela. Nezamlouvalo se mi to, ale něco mi říkalo, že tohle teď nejspíš potřebuje. Jen jsem ji tak držel a nechal, ať se vybrečí …

Nakonec mi usnula na klíně a připravila mi tim dost nesnadný rozhodování, co s ní mám udělat. Kdybych byl chytrej, tak jsem ji zanes k ní do ložnice a nechal ji bejt, jenže … Až se vzbudí a bude sama, tak si bude myslet, že se mi její společnost hnusí, sakra! Pomalu jsem se zvednul, abych ji nevzbudil. Položil ji na lůžko a pečlivě přikryl, aby nenastydla. Pak jsem se vrátil zpátky do křesla a pozoroval ji …

Ležela na boku, plameny jí zpola osvětlovaly vobličej, do kterýho jí sklouzlo pár neposlušnejch pramenů. Zatraceně, eště nikdy nebyla tak krásná! Najednou mi došlo, že mám Mariku ve svojí vlastní posteli a kouzlo tý chvíle bylo pryč. Do háje! Proč zrovna já?! Rozhod jsem se, že se pudu podívat na stráže, jestli je všechno v cajku …

„Pavriku?“ Na prahu mě zastavil její rozespalej hlas.
„Jo?“ Votočil sem se k ní.
„Pamatuješ, jak jsem si vždycky vlezla k tobě do postele a tys mi povídal příběhy?“ Jo, jenže tos byla malá holka! A mně se vo tobě nezdály sny, že by z toho jeden moh přijít vo rozum. Nadzvedla deku a poplácala místo vedle sebe.
„Pojď ke mně, bráško!“ pozvala mě a já nedokázal odolat …

Kapitola sedmdesát - osm

Pavrik ležel na zádech a já vedle něho s hlavou položenou na jeho hrudi. Pravidelné bušení jeho srdce mě uklidňovalo a naplňovalo pocitem naprostého bezpečí. Tiskla jsem se k němu a vzpomínala na doby, kdy jsem byla malá a on byl mým velikým a nepřemožitelným bratrem a ochráncem. To už ale bylo dávno a mnoho věcí se od té doby změnilo …

„Pavriku?“ zeptala jsem se tiše.
„Hm?“ zamumlal nepřítomně.
„Proč jsi mi nenapsal, že ti umřel syn a později že i Ronda umřela?“ Okamžitě se celý napjal a já myslela, že mě pošle do háje. Pak se ale uvolnil.
„Myslel jsem, že by tě to nezajímalo.“ To zabolelo, hodně moc.
„To jsi se mýlil.“ přinutila jsem se říct klidně.
„Psala si vo spoustě jinejch věcí, tak sem tě nechtěl zatěžovat svejma starostma …“ Ironie v jeho hlase se nedala přeslechnout. Stejně tak jako výčitka. Zprudka jsem se posadila.
„Já ale musela, Pavriku! Brian mě nutil, abych psala všechny ty nesmysly! Bál se, že kdybych ti přestala psát, tak bys začal něco tušit. Prosím tě, věř mi! Myslíš si snad, že by pro mě byly šaty a šperky důležitější než lidi? Než ty?! To mě opravdu znáš tak málo? Nikdo a nic není důležitější než ty! A nikdy nebude!“ dodala jsem vroucně. Beze slova si mě prohlížel. „Nevěříš mi?“ Uraženě jsem pohodila hlavou.

„V tomhle to nejni, holka.“ Pavrik se také posadil. „Jen přemejšlim, jak dlouho bude trvat, než si někoho najdeš a zas vodejdeš.“ pronesl zamyšleně.
„To myslíš vážně?“ vyjekla jsem zaraženě.
„Nikdo by neměl zůstat sám, ne?“
„Ty už sis místo Rondy někoho našel?“ Trhl sebou, jako bych ho udeřila.
„Tohle nejni tvoje starost!“ zavrčel na mě varovně.
„Aha, takže když se ty zmíníš o tom, že já mám mít někoho, tak je to v pořádku, ale když totéž udělám já, tak je to špatně?“ Vyskočila jsem z postele.
„Jsem tvuj bratr, takže to moje starost je, nemyslíš?“ odvětil věcně.
„Tak to tedy ne!“ houkla jsem na něj hněvivě. „Nechci, abys strkal nos do mých osobních věcí!“ požádala jsem ho rázně.
„Tak na to zapomeň! Když šlo vo toho zatracenýho zmetka, taks měla volnou ruku a podivej, jak to dopadlo! Znova už stejnou chybu neudělám, jasný?!“

Chybu? Zarazilo mě, že si myslí, že za moje nepodařené manželství může on. Copak přišel o rozum?
„Ty na tom přece neneseš žádnou vinu, Pavriku!“ protestovala jsem okamžitě, ale on jen potřásl hlavou.
„Nevěřil jsem mu, Maru, ale nechal jsem se ukecat. Kdybych to neudělal, tak by se ti nic nestalo!“ Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou.
„Pavriku …“ Natáhla jsem k němu ruku, ale on před mým dotykem uhnul. „Nevyčítej si to! Kdybys mi neustoupil, tak bych ti nadávala ještě teď.“ Pokusila jsem se ho utěšit, ale nepomohlo to.
„Nejsem tu vod toho, abys mě milovala, ale abych tě chránil, sakra!“

Mlčky jsem se na něj hodnou chvíli dívala. Místo bratra tu najednou byl válečník a král. „Pavriku, mrzí mě to!“ smutně jsem sklonila hlavu. „Asi bych měla jít. Potřebuješ se vyspat.“ Věděla jsem, že se zítra chystá s muži na lov. Se svěšenými rameny jsem šla ke dveřím a doufala, že mě zastaví. Že řekne, ať tu s ním zůstanu. Že mě má rád. Ale on mlčel. „Dobrou noc, bratře.“ popřála jsem mu, než jsem za sebou zavřela bytelné dveře.

Došla jsem do své ložnice, kde jsem se rovnou vrhla na lůžko. Zabořila jsem hlavu do polštáře a rozplakala se. Proč musím vždy ztratit každého, koho miluju? ptala jsem se sama sebe pořád dokola. Ale odpověď nepřicházela …

„Neplač, Mar!“ Někdo se zlehka dotkl mého ramene.
„Nech mě být!“ vzlykla jsem.
„Ne!“ V tom jeho jediném slově bylo tolik citů, až mě zamrazilo. Bez okolků mě k sobě přitáhl a než jsem se nadála, tak se hladově zmocnil mých úst …

Oh! Tohle byl úplně jiný polibek než ty, které jsem zatím zakusila. Nežádal o nic, bral si všechno a dával totéž … A bohové, mi odpusť, já si to brala oběma rukama. Dlaněma jsem mu přejížděla po zádech a nakonec jsem prsty zabořila do jeho havraní hřívy … Mlhavě jsem vnímala, jak mi zajel pod sukni. Zasténala jsem a bez váhání poroztáhla nohy, čehož hned pohotově využil. A byl neobyčejně zručný … Zaťala jsem zuby a snažila se zhluboka dýchat, aby si nemyslel, že jsem tak chtivá, ale on to stejně věděl. Zastřeně se zasmál.
„Však se dočkáš!“ Ještě jednou mě hluboce políbil, než se zvedl. Rozšířenýma očima jsem sledovala, jak se svlékal. Oh … byl mnohem větší než můj manžel a co víc, byl naprosto připravený se se mnou milovat. Na okamžik se mi zahleděl do očí. Položila jsem se zpátky na záda a on vzápětí přikryl mé tělo svým. Cítila jsem, jak do mě pozvolna vstupuje …