Led a oheň - kniha druhá, kapitola 76

Vzbudilo mě slunce, které mi pronikalo do ložnice. Na rozdíl od toho baranského jeho paprsky skoro vůbec nehřály. Odhodila jsem pokrývku a okamžitě mi začaly drkotat zuby chladem. Koukla jsem do krbu. Hm, oheň vyhasl. Měla bych poprosit Pavrika, aby … Počkat! Tak to ani náhodou! I kdybych měla celé noci mrznout! slíbila jsem si umíněně. Kvapně jsem se oblékla a opláchla. Vlasy jsem si po paměti zapletla do copu a vydala se dolů na snídani. Bráška tam už nebyl, což mě nemálo potěšilo. Po té naší nedávné rozmluvě jsem neměla náladu na jeho další proslovy.
„Dobrej jitro!“ pozdravila mě Thora a postavila přede mě talíř s ovesnou kaší. „Co máš dneska v plánu?“ zeptala se mě při tom zvědavě.
„Chci se podívat na zásoby.“ No, tak docela můj nápad to není, ale nepochybovala jsem o tom, že Pavrik se určitě pozeptá, a já ho nechtěla naštvat. Navíc, jak jsem pochopila, včera se mnou nemluvil jako můj bratr ale jako můj král, a, ať se mi líbilo či ne, jako takového jsem si nemohla dovolit ho neposlechnout.
„Jo, to dobře uděláš. Brenna stejně řikala, že by se to mělo udělat.“ mrkla na mě a odběhla si po svém. Snídani jsem zhltla ve spěchu a rozhlédla se kolem sebe.
„Mariko, a nezapomeň se taky mrknout, jak jsme na tom s naloženym masem. Jestli ho bude málo, tak ať se taky staraj chlapi, ne?“ ozvala se Brenna ode dveří do kuchyně.
„Udělám to!“ slíbila jsem jí.

Stála jsem před vstupem do sklepení a srdce mi bušilo až v krku. Schodiště bylo úzké a příkré, ale to mi nevadilo. To, co mě děsilo, byla tma, která na mě zezdola zírala, jako by se mi vysmívala. Připomínala mi podzemí Brianova hradu a já se tam nechtěla už nikdy vrátit … Najednou jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. No, jistě. Bráška sekal dřevo a teď mě sledoval se sekyrou nad hlavou. I na tu dálku jsem viděla, jak se nespokojeně mračí. Bylo mi jasné, že hodlá jít ke mně a vynadat mi, že zase lelkuju. Jenom to ne! Nadechla jsem se, vzala si pochodeň z držáku na zdi a vydala se dolů.

K mé nezměrné úlevě se ukázalo, že tam dole není nic, čeho bych se měla bát. Ani Brian, ani jeho muži, jen bedny s ovocem a zeleninou a sudy se soleným vepřovým. Přesto jsem se tam nehodlala zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Rychle jsem se dala do práce …

„Tak jak si stojíme?“ Trhla jsem sebou a polekaně vykřikla. Pobaveně se na mě zašklebil.
„Tohle mi nedělej!“ vyjela jsem na něj, aby si nemyslel, že si na mě tohle může dovolovat.
„Leká se jenom ten, kdo nemá čistý svědomí!“ Opřel se zády o zeď a založil si ruce na prsou. Snažila jsem se uklidnit, ale ruce se mi třásly. A bylo mi jasné, že jemu to neujde.
„A proč si myslíš, že já nemám čisté svědomí?!“ odsekla jsem mu naštvaně. Jenže jsem byla naštvaná na sebe, ne na něj. Rázně jsem přibouchla víko od sudu. „Tak, hotovo!“ oznámila jsem Pavrikovi a chtěla jsem kolem něj projít. Jenže on mi to nedovolil. Popadl mě za loket.

„Nevodpovědělas mi!“ připomenul mi přísně a mračil se na mě, jako bych mu ukradla jeho oblíbenou dýku. Vytrhla jsem se mu.
„Máme všeho dostatek! A jestli tě zajímá, kolik to přesně je, tak ti to můžu říct taky!“ zasyčela jsem na něj, ale byla ve mně malá dušička.
„No, vidiš, že to de!“ usmál se na mě skoro láskyplně. A než jsem se nadál, tak mě vzal kolem ramen a přitiskl mě k sobě. „Mám z tebe radost, sestřičko!“

Zamžily se mi oči. Ano, věděla jsem, že na tom nic není sečíst pár beden a prohlédnout pár sudů, ale stejně mě jeho uznání nesmírně potěšilo.
„Děkuju ti!“ Vděčně jsem se k němu přitulila. Cítila jsem, jak mi vtiskl polibek do vlasů.
„A proto dostaneš večer vodměnu!“ slíbil mi. Zatrnulo mi.
„To přece nemusíš!“ protestovala jsem tiše. „Je to moje povinnost, ne?“ Bála jsem se, co ta odměna bude. Brian mě naučil, že tohle slovo vždy neznamená jen něco příjemného.
„Nemusim, ale chci!“ pronesl bratr paličatě.
„Tak mi aspoň řekni, co to je?“ Doufala jsem, že se mi podaří připravit se na to, když budu vědět, o co se jedná. S úsměvem, za který bych ho nejradši nakopla, zavrtěl hlavou.
„Kdepák, holka! Šak uvidíš!“ ujistil mě a zavřel za náma dveře do sklepa. „Ale bude se ti to líbit! Vo to se neboj!“
„Pavriku, měj rozum!“ naléhala jsem na něj, ale stačil jediný pohled do jeho očí, abych poznala, že je to marné.
„A teď si jdi po svejch! Určitě máš eště něco na práci, ne?“ Moje touha praštit ho vzrostla. „Jak poroučíš, pane!“ Poklonila jsem se mu a uraženě zašla do hradu.

Tam se mě hned zmocnila Brenna, která mě zatáhla do kuchyně. Samozřejmě, že mě hned zapřáhla do práce.
„Sedni si semhlenc a koukej voškrabat tohle!“ nakázala mi a odkvačila na druhý konec místnosti, aby zkontrolovala děvče, které tam hnětlo těsto. Zhrozeně jsem si prohlížela koš se zeleninou. Oh, bohové, my snad chystáme hostinu nebo co? Pak mi to došlo. Tak tohle tedy Pavrik myslel! Šťastně jsem se usmála. Už se nemůžu dočkat …